Výběr z tezí - Jan Keller
Zpracoval: Pavla Marešová a Jan Činčera. Poslední úprava 1.2.2003.
Jan Keller (*1955) vysokoškolský učitel, spisovatel, sociolog, filosof,
publicista...zatracovaná i opěvovaná osobnost. Jan Keller se ve svých pracích
inspiruje, ale zároveň i aktivně obohacuje řadu společenskovědních oborů -
zejména sociologii, filosofii, politologii, ekologii... Je autorem několika
knih, mezi nejznáměnjší patří Až na dno blahobytu, Nedomyšlená společnost,
Přemýšlení s Josefem Vavrouškem, Dvanáct omylů sociologie, Sociologie,
byrokracie a organizace, Šok z ekologie, napsal řadu článků publikovaných v
novinách a časopisech...
Stěžejním tématem jeho prací je soudobá lidská společnost, její klady a zápory,
zákonitosti její organizace, otázka moci a její realizace. Své teorie staví na
základě vycházejícím z detailního zkoumání projevů společnosti v jednotlivých
historických obdobích, za různých společenských, ekonomických, politických,
geografických a dalších podmínek.
Nedomyšlená společnost
Moderní společnost ač to o sobě tvrdí a vštěpuje do hlavy svým jedincům už od
malička není vůbec rozumná. Jedinec, který se snaží pochopit systém a
zákonitosti fungování moderní společnosti vyjde ze svého snažení zmaten,
rozhárán, pln pocitů zbytečnosti, nepochopitelnosti a neovlivnitelnosti procesů
panujících v moderní společnosti.
Moderní věda je velmi užitečná pro stát. Věda na rozdíl od jiných způsobů
interpretace skutečnosti se snaží postupovat ve svém výkladu podle jistých
logických pravidel, snaží se vykládat svět komplexně a bezrozporně. Tak může
vnést jakousi logiku i do skutečností, které by jinak příliš rozumně nevypadaly.
Ti kdo stojí v čele moderní společnosti, pak mohou být hrdými na to, jak vysoce
rozumný útvar řídí a spravují. Moderní věda posiluje ve členech společnosti
představu o uspořádanosti a rozumnosti moderní společnosti.
Idea rozumnosti společnosti vzniká v souvislosti s překonáváním dřívější
roztříštěnosti, s unifikací společnosti, s přechodem k rozhodování z jediného
centra a podle jednotných měřítek.
Proces centralizace moci výrazně ovlivnil nejen způsoby rozhodování o všech
podstatných záležitostech řadových členů společnosti, ale též přípustné meze
násilí, jehož může jednotlivec či skupina běžně používat při prosazování svých
zájmů.
Až do konce středověku neexistovalo v Evropě to, co dnes všichni známe pod
pojmem všudypřítomná státní moc, schopná kdekoliv na svém území zasáhnout proti
všemu, co nepovažuje za souladné se svými zájmy. V takové situaci bylo
přirozené, že sociálně úspěšným typem mohl být nejspíše nespoutaný až surový
válečník, zvyklý jednat přímočaře a zcela bez skrupulí. Agresivita i poživačnost
byly omezovány jen fyzickými mezemi.
Jen velmi pozvolna se za kouřovou clonou chaosu a zmatku ustavují pevnější
mocenské struktury, odolnější vůči neslábnoucím poryvům násilí. Centrem těchto
struktur se stává knížecí dvůr, jehož klasický věk lze umístit právě do 15. a
16. století.
V prostředí venkovských městeček, chudých venkovských obyvatel se vynořují
ostrůvky hojnosti. Díky penězům získaným především kontrolou vznikajících měst,
trhů a dálkových kupeckých cest získává malá část urozených privilegované
postavení nejen vůči všem neurozeným, ale také vůči převážné většině méně
úspěšné šlechty. Nová knížecí elita již disponuje v oblasti správy i válčení
svými lidmi, které vydržuje a odměňuje ze svých vlastních prostředků.
Upevňující se monopol moci, jehož reprezentantem je kníže, zcela nekompromisně
vymezuje možnosti i meze jednání těch, kdo usilují o sociální úspěch. Tito
nemohou svých cílů dosáhnout jako dříve otevřeným násilím. Celá země je
vlastnictvím knížete, on rozhoduje o tom, komu se dostane odměny a kdo bude
potrestán. Tento fakt nutí dřívější surové válečníky a svobodné nezávislé rytíře
podstatně změnit celou jejich taktiku a chování. Při přeměně někdejších divokých
rytířů v uhlazené dvořany hrála hlavní úlohu kontrola vlastních afektů,
potlačování momentálních pocitů a pěstování navenek ukázněného projevu. Dvorné
chování však nevylučovalo intrikaření, přetvářku a pokrytectví. Spíše naopak.
Demokratizaci společnosti lze považovat za postupné rozšiřování okruhu osob,
jimž je dovoleno ucházet se ve vzájemné konkurenci o lákavé odměny, kterými
disponuje moderní společnost. Člen soudobé společnosti se snaží sehrát co
nejpřesvědčivěji úlohu uhlazeného dvořana. Pečlivě umyt, oblečen a navoněně se
po zdvořilém vstupu na scénu pitvoří, uklání se a lichotí osobám, o kterých
zpravidla nemá nijak zvlášť vysoké mínění, na něž je však momentálně naprosto
odkázán.
Pospolitý život lidí v různých dobách a v rámci odlišných kulturních okruhů
vykazuje obrovskou různorodost.
Jevem pro všechny doby společným je nepochybně instituce svátků. .Svátky v
tradičních společnostech měly za úkol posilovat a prohlubovat sociální
soudržnost. I v moderní společnosti se slaví svátky. Současná instituce svátků
ovšem prožívá krizi. Státní svátky sice nadále existují, málokoho však
vyprovokují k rozjásané účasti v masových obřadech. Ve svátek lidé ve
skutečnosti prchají, místo aby posilovali integritu společnosti. V době svátků
lidé ignorují veřejnost, společnost, řád i pokrok. Věnují se soukromým rituálům,
utíkají se do izolovaných rodinných, přátelských skupin a skupinek.
Mezinárodní politika
Soudobá centralizovaná moc je postavena na kombinaci dvou prvků kontroly -
úřadu a peněz. O propojení obou principů se pokusily od konce druhé světové
války tzv. státy blahobytu. Počátky tohoto systému jsou poznamenány slibným
vzrůstem životní úrovně v těchto zemích. Po dvaceti letech přichází první
rozčarování a zjištění, že tento systém je neudržitelný.
Pomoc je poskytována zemím, které jsou ochotny respektovat podmínky “politiky
strukturálního přizpůsobování” Tyto podmínky vždy zahrnují požadavek radikálně
omezit veřejné výdaje, podporovat výrobu na export a snižovat dovoz,
privatizovat státní podniky. Sleduje se přitom vyváženost finančních toků,
sociální dopady uvedených opatření nejsou pro MMF důležité. Jsou jimi ale např.
růst míry nezaměstnanosti, zhoršení kvality péče o zdraví, kolaps celých
odvětví, která přestávají být dotovány. MMF má dostatek prostředků, jak si
vynutit dodržování stanovených podmínek. Patří mezi ně konfiskace kapitálu
investovaného v cizině, konfiskace vyvezeného zboří, odejmutí práv leteckým
společnostem státu, který se provinil. Dodržování stanovených podmínek bývá
zpravidla možné jen za cenu nadměrného vytěžování přírodních zdrojů pro potřeby
exportu.
Spojené státy spotřebovaly během posledního půlstoletí k zajištění svého konzumu
více surovin než do té doby celé lidstvo od počátku své historie.
První moderní státní útvary soupeřily o to, který z nich ovládne větší díl
přírody a získá tak pod svou kontrolu větší množství strategicky významných
zdrojů. V 15. a 16. století dochází k přesunům přírodního bohatství v masovém
měřítku především díky technickým vynálezům a v jejich důsledku díky rozšíření
přepravních možností. Teprve vlivem narůstající ekologické krize se taktika
vyspělých národních ekonomik mění. Přestává pro ně být atraktivní soustřeďovat
zdroje a suroviny ve vlastní zemi a z nich pak, za velkého znečištění domácího
prostředí, vyrábět zboží určené stejně z velké části na vývoz. Začíná se
prosazovat tendence ponechat méně vyspělým zemím jejich díl přírodního bohatství
a umístit v nich především toxické fáze jeho zpracování.. Vyspělé země jím sníží
míru svého vlastního znečištění, kromě toho klesnou náklady firem na odškodnění
těch zaměstnanců,, jejichž zdraví je zplodinami výroby znehodnoceno. Zdraví a
životy lidí v méně vyspělých zemích jsou totiž, bráno čistě tržně, lacinější.
“Národní zájmy” v minulosti nesčetněkrát posloužily ke zdůvodnění drancování
přírody ve válkách mezi státy a jejich koalicemi. Tytéž “národní zájmy” však
nebyly zatím zapojeny do úsilí o uchování zbytků přírody jinak než zcela
okrajově. Národní státy jsou v současnosti příliš velké, aby se mohly chovat
jako regiony, a na druhou stranu příliš malé na to, aby všechny zdroje získaly
jen na svém území.
Demokracie
Demokracie vzniká z nedemokratických systémů, jakmile jsou privilegia a
všeobecná poslušnost nahrazeny hodnotami rovnosti a svobody. Co je ale podstatou
svobody. Keller uvádí myšlenku Marcuse , který říká, že substancí veškeré
svobody je osvobození od nedostatku. Je-li tomu tak, pak svobody nemůže být
využito ke změně systému. Svoboda se může realizovat pouze ve svobodě volby v
rámci širokého sortimnetu zboží a služeb. Je to svoboda člověka, který může
libovolně mačkat různé klapky herního automatu, nesmí však v žádném případě
prohlásit, že ho hra přestala bavit. Skutečná svoboda je v podmínkách
centralizace minimální. Velmi závažná je ta skutečnost, že vysoce centralizované
politické útvary se musí vyrovnávat s problémy, jež jsou natolik komplexní že je
stěží představitelné, aby o nich rozhodovali neodborníci. Státní politika
vyžaduje profesionály, zatímco volební kampaně apelují na politické laiky, na
kterých je, aby vybrali ty nejschopnější.
Z hlediska ekologického představují kapitalismus a socialismus dvě varianty
masové společnosti založené na nadměrné centralizaci moci, která se legitimuje
vůči ovládaným péčí o neustálý růst průměrného konzumu. Podstatnou součástí obou
systémů je kontrola masy populace prostřednictvím reálního blahobytu, anebo jeho
příslibem do budoucna. Kapitalismus používá jako kontrolní prostředek peníze,
socialismus úřady.
Tuhá a zcela nekompromisní kontrola, prováděná systematicky v oblasti všech
výrobních aktivit, se stala jedním z bezprostředních zdrojů ekonomického úspěchu
západní společnosti. Ve většině dalších oblastní ponechala společnost svobodu a
autonomii. Jedná se hlavně o oblast lidských a občanských práv.
Ve společnosti reálného socialismu panovala svoboda v oblasti práce a výroby.
Zakotvovala právo na práci, každý měl volnost zda bude pracovat či nikoliv.
Neexistence snadno dostupného masového konzumu ale neumožňovala účinně
manipulovat chováním řadových občanů a to byl jeden z hlavních důvodů, proč
musely být vně sféry výroby celé oblasti chování a myšlení podrobeny zcela
otevřenému dohledu a systematické kontrole. Stále rostoucí náklady na
kontrolování celé oblasti liberálních práv a svobod neměly být časem z čeho
hrazeny. A tak se lidé posléze od socialismu osvobodili. Nikoli však svým
hrdinstvím, nýbrž svou leností. Nízká produktivita práce už nedokázala zajistit
ani výrobu vlastních okovů. A tak se stalo, že se dělný lid po předlouhém váhání
nakonec přece jen postavil odvážně na stranu hrstky disidentů požadujících
návrat k úspěšnější kombinaci kontroly a volnosti, ke kombinaci ekonomických
nutností a občanských svobod. Zbytnělá vrstva reálně socialistických zbohatlíků
ozdravila tuto volbu s upřímným nadšením, neboť jí konečně umožnila přeměnit
nakradený majetek v produktivní kapitál.
O politických stranách
Až do poloviny 19. století nebyly politické strany s demokracií spojovány a
první američtí prezidenti dokonce varují před rozbíjením veřejnosti do
soupeřících stranických skupin. Politické strany mají za úkol především
zprostředkovat kontakt mezi neorganizovanou masou občanů a parlamentním životem.
Všichni členové včetně nejvyšších funkcionářů se ale časem stávají vězni své
vlastní organizace. Logika soupeření stran nutí každou z nich tvářit se, jako by
znala odpověď na všechny otázky a jako by dokázala všechny problémy - pokud se
ale dostane k moci - vyřešit. Skutečným posláním davu poslanců strany je
bezvýhradná podpora jejich vůdce a jeho pobočníků. Těm nejpohotovějším a
nejvýřečnějším z poslanců se dostává zvláštního vyznamenání - mohou působit v
parlamentu jako řečničtí gladiátoři strany. Ti ostatní jsou pouhými automaty na
zvedání rukou. Debaty v parlamentu nemají téměř žádný reálný dosah. Neovlivní,
jak bude kdo z poslanců volit, nedokáží přesvědčit nikoho, protože stranická
disciplína přísně zapovídá všem věrným nechat se přesvědčit. Proto kromě zvlášť
významných příležitostí hovoří řečníci zpravidla před prázdnými lavicemi.
Programy politických stran jsou složeny v prvé řadě pro potřeby permanentní
války, kterou vedou strany mezi sebou. Ani opozice nemůže v této atmosféře
pracovat nijak plodně. Její hlavní snahou je co nejvíce ztížit život straně,
která je právě u moci.
Vedle stranických šarvátek, vedených pod hesly stále méně aktuálními, lze na
politické scéně přibližně od šedesátých let vystopovat síly svým charakterem
zcela nové. Jsou to hnutí studentská, hnutí regionální, hnutí mírových aktivit,
hnutí feministek a v neposlední řadě hnutí ekologické. Klasické strany žárlí na
tyto iniciativy, neboť jejich vznikem přicházejí o monopol na intervenování do
věcí veřejných.
Možné řešení spočívá v nahrazení permanentních stran skupinami dočasnými, které
by byly tvořeny velice volně. Spojovaly by občany, jejichž cíle jsou sice
dlouhodobější, zato však zcela konkrétní. Skupiny by se tvořily a přetvářely
samy podle naléhavosti měnících se problémů. Byly by organizovány ad hoc, což by
s sebou neslo celou řadu výhod. Především by se nevytvářely rigidní struktury,
pro které je charakteristická tendence proměňovat se z nástroje řešení problémů
ve svůj vlastní samoúčel.
Nezanedbatelnou výhodou takového nového systému by bylo, že občané mající
odlišné názory na jeden problém by mohli beze všeho spolupracovat při řešení
problému jiného. Nebude je rozdělovat stranická příslušnost, nýbrž spojovat
snaha o nalézání věcných řešení. Odpadla by nutnost postranního stranického
taktizování s neustále kladenou otázkou. “Co když toto řešení prospěje také
druhé straně?”
Centralizace a decentralizace
Jeho první a nejznámější knihou je Až na dno blahobytu, ve které analyzuje
důvody, proč lidstvo přes zjevné signály nereaguje na blížící se ekologickou
krizi. Hlavní důvod nalézá v přílišné centralizaci politické moci, která z lidí
dělá na místo aktérů pouhými diváky. V situaci, kdy lidé fakticky nemohou nic
ovlivnit (současnou zastupitelskou formu demokracie Keller nazývá demokracií
pasivní, strany se zajímají spíše o svůj, než-li veřejný prospěch), hledají
svoji svobodu uspokojení potřeby rozhodovat v konzumu. V tom jsou podporováni
uměle vytvářenou iluzí nepřetržitého růstu, jako léku na všechny nemoci
současného světa (životní prostředí, chudoba, rozvojové země).
Centralizace odbourává lokální a institucionální zvláštnosti, stírá rozdíly mezi
jednotlivými regiony, vzdaluje rozhodování od těch, o nichž se rozhodovalo.
Navíc centralizovaný způsob řízení spotřebovává stále větší a větší kvanta
vstupů, která jsou nutná k udržení celé mašinérie v chodu. V důsledku toho zbývá
méně a méně prostředků a energie k řešení konkrétních společenských problémů,
jejichž řešení měly zajistit.
Keller odmítá možnost řešení ekologické krize zaváděním úsporných technologií
(“Jakkoli jsou snahy o větší důraz na veřejnou dopravu, recyklaci, méně škodlivé
obaly, více veřejné zeleně, o filtry na komínech apod. samy o sobě hodnotné,
zastírají nutnost osvobodit se od destruktivního produktivismu celku. Z čistě
ekologického hlediska už nezbývá žádný čas ani prostor pro čistější výrobu a
recyklaci přebytečných věcí.”) Řešení vidí Keller v politické i sociální
decentralizaci, trvale udržitelná existence je podle něj možná jen ve více či
méně soběstačných regionálních celcích o 5-10 000 obyvatelích.
|