Obcanská společnost
Hledej
kontakt mapa stránek o projektu zpravodaj
Právo vědět Účast na rozhodování Rovné příležitosti Občan v EU Výchova k občanství Filosofie
FILOSOFIE - otázky a přemítání nad občanskou společností

Výběr z tezí - Jan Keller

Zpracoval: Pavla Marešová a Jan Činčera. Poslední úprava 1.2.2003.

Jan Keller (*1955) vysokoškolský učitel, spisovatel, sociolog, filosof, publicista...zatracovaná i opěvovaná osobnost. Jan Keller se ve svých pracích inspiruje, ale zároveň i aktivně obohacuje řadu společenskovědních oborů - zejména sociologii, filosofii, politologii, ekologii... Je autorem několika knih, mezi nejznáměnjší patří Až na dno blahobytu, Nedomyšlená společnost, Přemýšlení s Josefem Vavrouškem, Dvanáct omylů sociologie, Sociologie, byrokracie a organizace, Šok z ekologie, napsal řadu článků publikovaných v novinách a časopisech...

Stěžejním tématem jeho prací je soudobá lidská společnost, její klady a zápory, zákonitosti její organizace, otázka moci a její realizace. Své teorie staví na základě vycházejícím z detailního zkoumání projevů společnosti v jednotlivých historických obdobích, za různých společenských, ekonomických, politických, geografických a dalších podmínek.
 

Nedomyšlená společnost

Moderní společnost ač to o sobě tvrdí a vštěpuje do hlavy svým jedincům už od malička není vůbec rozumná. Jedinec, který se snaží pochopit systém a zákonitosti fungování moderní společnosti vyjde ze svého snažení zmaten, rozhárán, pln pocitů zbytečnosti, nepochopitelnosti a neovlivnitelnosti procesů panujících v moderní společnosti.
Moderní věda je velmi užitečná pro stát. Věda na rozdíl od jiných způsobů interpretace skutečnosti se snaží postupovat ve svém výkladu podle jistých logických pravidel, snaží se vykládat svět komplexně a bezrozporně. Tak může vnést jakousi logiku i do skutečností, které by jinak příliš rozumně nevypadaly. Ti kdo stojí v čele moderní společnosti, pak mohou být hrdými na to, jak vysoce rozumný útvar řídí a spravují. Moderní věda posiluje ve členech společnosti představu o uspořádanosti a rozumnosti moderní společnosti.
Idea rozumnosti společnosti vzniká v souvislosti s překonáváním dřívější roztříštěnosti, s unifikací společnosti, s přechodem k rozhodování z jediného centra a podle jednotných měřítek.
Proces centralizace moci výrazně ovlivnil nejen způsoby rozhodování o všech podstatných záležitostech řadových členů společnosti, ale též přípustné meze násilí, jehož může jednotlivec či skupina běžně používat při prosazování svých zájmů.
Až do konce středověku neexistovalo v Evropě to, co dnes všichni známe pod pojmem všudypřítomná státní moc, schopná kdekoliv na svém území zasáhnout proti všemu, co nepovažuje za souladné se svými zájmy. V takové situaci bylo přirozené, že sociálně úspěšným typem mohl být nejspíše nespoutaný až surový válečník, zvyklý jednat přímočaře a zcela bez skrupulí. Agresivita i poživačnost byly omezovány jen fyzickými mezemi.
Jen velmi pozvolna se za kouřovou clonou chaosu a zmatku ustavují pevnější mocenské struktury, odolnější vůči neslábnoucím poryvům násilí. Centrem těchto struktur se stává knížecí dvůr, jehož klasický věk lze umístit právě do 15. a 16. století.
V prostředí venkovských městeček, chudých venkovských obyvatel se vynořují ostrůvky hojnosti. Díky penězům získaným především kontrolou vznikajících měst, trhů a dálkových kupeckých cest získává malá část urozených privilegované postavení nejen vůči všem neurozeným, ale také vůči převážné většině méně úspěšné šlechty. Nová knížecí elita již disponuje v oblasti správy i válčení svými lidmi, které vydržuje a odměňuje ze svých vlastních prostředků.
Upevňující se monopol moci, jehož reprezentantem je kníže, zcela nekompromisně vymezuje možnosti i meze jednání těch, kdo usilují o sociální úspěch. Tito nemohou svých cílů dosáhnout jako dříve otevřeným násilím. Celá země je vlastnictvím knížete, on rozhoduje o tom, komu se dostane odměny a kdo bude potrestán. Tento fakt nutí dřívější surové válečníky a svobodné nezávislé rytíře podstatně změnit celou jejich taktiku a chování. Při přeměně někdejších divokých rytířů v uhlazené dvořany hrála hlavní úlohu kontrola vlastních afektů, potlačování momentálních pocitů a pěstování navenek ukázněného projevu. Dvorné chování však nevylučovalo intrikaření, přetvářku a pokrytectví. Spíše naopak.
Demokratizaci společnosti lze považovat za postupné rozšiřování okruhu osob, jimž je dovoleno ucházet se ve vzájemné konkurenci o lákavé odměny, kterými disponuje moderní společnost. Člen soudobé společnosti se snaží sehrát co nejpřesvědčivěji úlohu uhlazeného dvořana. Pečlivě umyt, oblečen a navoněně se po zdvořilém vstupu na scénu pitvoří, uklání se a lichotí osobám, o kterých zpravidla nemá nijak zvlášť vysoké mínění, na něž je však momentálně naprosto odkázán.
Pospolitý život lidí v různých dobách a v rámci odlišných kulturních okruhů vykazuje obrovskou různorodost.
Jevem pro všechny doby společným je nepochybně instituce svátků. .Svátky v tradičních společnostech měly za úkol posilovat a prohlubovat sociální soudržnost. I v moderní společnosti se slaví svátky. Současná instituce svátků ovšem prožívá krizi. Státní svátky sice nadále existují, málokoho však vyprovokují k rozjásané účasti v masových obřadech. Ve svátek lidé ve skutečnosti prchají, místo aby posilovali integritu společnosti. V době svátků lidé ignorují veřejnost, společnost, řád i pokrok. Věnují se soukromým rituálům, utíkají se do izolovaných rodinných, přátelských skupin a skupinek.

Mezinárodní politika

Soudobá centralizovaná moc je postavena na kombinaci dvou prvků kontroly - úřadu a peněz. O propojení obou principů se pokusily od konce druhé světové války tzv. státy blahobytu. Počátky tohoto systému jsou poznamenány slibným vzrůstem životní úrovně v těchto zemích. Po dvaceti letech přichází první rozčarování a zjištění, že tento systém je neudržitelný.
Pomoc je poskytována zemím, které jsou ochotny respektovat podmínky “politiky strukturálního přizpůsobování” Tyto podmínky vždy zahrnují požadavek radikálně omezit veřejné výdaje, podporovat výrobu na export a snižovat dovoz, privatizovat státní podniky. Sleduje se přitom vyváženost finančních toků, sociální dopady uvedených opatření nejsou pro MMF důležité. Jsou jimi ale např. růst míry nezaměstnanosti, zhoršení kvality péče o zdraví, kolaps celých odvětví, která přestávají být dotovány. MMF má dostatek prostředků, jak si vynutit dodržování stanovených podmínek. Patří mezi ně konfiskace kapitálu investovaného v cizině, konfiskace vyvezeného zboří, odejmutí práv leteckým společnostem státu, který se provinil. Dodržování stanovených podmínek bývá zpravidla možné jen za cenu nadměrného vytěžování přírodních zdrojů pro potřeby exportu.
Spojené státy spotřebovaly během posledního půlstoletí k zajištění svého konzumu více surovin než do té doby celé lidstvo od počátku své historie.
První moderní státní útvary soupeřily o to, který z nich ovládne větší díl přírody a získá tak pod svou kontrolu větší množství strategicky významných zdrojů. V 15. a 16. století dochází k přesunům přírodního bohatství v masovém měřítku především díky technickým vynálezům a v jejich důsledku díky rozšíření přepravních možností. Teprve vlivem narůstající ekologické krize se taktika vyspělých národních ekonomik mění. Přestává pro ně být atraktivní soustřeďovat zdroje a suroviny ve vlastní zemi a z nich pak, za velkého znečištění domácího prostředí, vyrábět zboží určené stejně z velké části na vývoz. Začíná se prosazovat tendence ponechat méně vyspělým zemím jejich díl přírodního bohatství a umístit v nich především toxické fáze jeho zpracování.. Vyspělé země jím sníží míru svého vlastního znečištění, kromě toho klesnou náklady firem na odškodnění těch zaměstnanců,, jejichž zdraví je zplodinami výroby znehodnoceno. Zdraví a životy lidí v méně vyspělých zemích jsou totiž, bráno čistě tržně, lacinější. “Národní zájmy” v minulosti nesčetněkrát posloužily ke zdůvodnění drancování přírody ve válkách mezi státy a jejich koalicemi. Tytéž “národní zájmy” však nebyly zatím zapojeny do úsilí o uchování zbytků přírody jinak než zcela okrajově. Národní státy jsou v současnosti příliš velké, aby se mohly chovat jako regiony, a na druhou stranu příliš malé na to, aby všechny zdroje získaly jen na svém území.

Demokracie

Demokracie vzniká z nedemokratických systémů, jakmile jsou privilegia a všeobecná poslušnost nahrazeny hodnotami rovnosti a svobody. Co je ale podstatou svobody. Keller uvádí myšlenku Marcuse , který říká, že substancí veškeré svobody je osvobození od nedostatku. Je-li tomu tak, pak svobody nemůže být využito ke změně systému. Svoboda se může realizovat pouze ve svobodě volby v rámci širokého sortimnetu zboží a služeb. Je to svoboda člověka, který může libovolně mačkat různé klapky herního automatu, nesmí však v žádném případě prohlásit, že ho hra přestala bavit. Skutečná svoboda je v podmínkách centralizace minimální. Velmi závažná je ta skutečnost, že vysoce centralizované politické útvary se musí vyrovnávat s problémy, jež jsou natolik komplexní že je stěží představitelné, aby o nich rozhodovali neodborníci. Státní politika vyžaduje profesionály, zatímco volební kampaně apelují na politické laiky, na kterých je, aby vybrali ty nejschopnější.
Z hlediska ekologického představují kapitalismus a socialismus dvě varianty masové společnosti založené na nadměrné centralizaci moci, která se legitimuje vůči ovládaným péčí o neustálý růst průměrného konzumu. Podstatnou součástí obou systémů je kontrola masy populace prostřednictvím reálního blahobytu, anebo jeho příslibem do budoucna. Kapitalismus používá jako kontrolní prostředek peníze, socialismus úřady.
Tuhá a zcela nekompromisní kontrola, prováděná systematicky v oblasti všech výrobních aktivit, se stala jedním z bezprostředních zdrojů ekonomického úspěchu západní společnosti. Ve většině dalších oblastní ponechala společnost svobodu a autonomii. Jedná se hlavně o oblast lidských a občanských práv.
Ve společnosti reálného socialismu panovala svoboda v oblasti práce a výroby. Zakotvovala právo na práci, každý měl volnost zda bude pracovat či nikoliv. Neexistence snadno dostupného masového konzumu ale neumožňovala účinně manipulovat chováním řadových občanů a to byl jeden z hlavních důvodů, proč musely být vně sféry výroby celé oblasti chování a myšlení podrobeny zcela otevřenému dohledu a systematické kontrole. Stále rostoucí náklady na kontrolování celé oblasti liberálních práv a svobod neměly být časem z čeho hrazeny. A tak se lidé posléze od socialismu osvobodili. Nikoli však svým hrdinstvím, nýbrž svou leností. Nízká produktivita práce už nedokázala zajistit ani výrobu vlastních okovů. A tak se stalo, že se dělný lid po předlouhém váhání nakonec přece jen postavil odvážně na stranu hrstky disidentů požadujících návrat k úspěšnější kombinaci kontroly a volnosti, ke kombinaci ekonomických nutností a občanských svobod. Zbytnělá vrstva reálně socialistických zbohatlíků ozdravila tuto volbu s upřímným nadšením, neboť jí konečně umožnila přeměnit nakradený majetek v produktivní kapitál.

O politických stranách

Až do poloviny 19. století nebyly politické strany s demokracií spojovány a první američtí prezidenti dokonce varují před rozbíjením veřejnosti do soupeřících stranických skupin. Politické strany mají za úkol především zprostředkovat kontakt mezi neorganizovanou masou občanů a parlamentním životem.
Všichni členové včetně nejvyšších funkcionářů se ale časem stávají vězni své vlastní organizace. Logika soupeření stran nutí každou z nich tvářit se, jako by znala odpověď na všechny otázky a jako by dokázala všechny problémy - pokud se ale dostane k moci - vyřešit. Skutečným posláním davu poslanců strany je bezvýhradná podpora jejich vůdce a jeho pobočníků. Těm nejpohotovějším a nejvýřečnějším z poslanců se dostává zvláštního vyznamenání - mohou působit v parlamentu jako řečničtí gladiátoři strany. Ti ostatní jsou pouhými automaty na zvedání rukou. Debaty v parlamentu nemají téměř žádný reálný dosah. Neovlivní, jak bude kdo z poslanců volit, nedokáží přesvědčit nikoho, protože stranická disciplína přísně zapovídá všem věrným nechat se přesvědčit. Proto kromě zvlášť významných příležitostí hovoří řečníci zpravidla před prázdnými lavicemi. Programy politických stran jsou složeny v prvé řadě pro potřeby permanentní války, kterou vedou strany mezi sebou. Ani opozice nemůže v této atmosféře pracovat nijak plodně. Její hlavní snahou je co nejvíce ztížit život straně, která je právě u moci.
Vedle stranických šarvátek, vedených pod hesly stále méně aktuálními, lze na politické scéně přibližně od šedesátých let vystopovat síly svým charakterem zcela nové. Jsou to hnutí studentská, hnutí regionální, hnutí mírových aktivit, hnutí feministek a v neposlední řadě hnutí ekologické. Klasické strany žárlí na tyto iniciativy, neboť jejich vznikem přicházejí o monopol na intervenování do věcí veřejných.
Možné řešení spočívá v nahrazení permanentních stran skupinami dočasnými, které by byly tvořeny velice volně. Spojovaly by občany, jejichž cíle jsou sice dlouhodobější, zato však zcela konkrétní. Skupiny by se tvořily a přetvářely samy podle naléhavosti měnících se problémů. Byly by organizovány ad hoc, což by s sebou neslo celou řadu výhod. Především by se nevytvářely rigidní struktury, pro které je charakteristická tendence proměňovat se z nástroje řešení problémů ve svůj vlastní samoúčel.
Nezanedbatelnou výhodou takového nového systému by bylo, že občané mající odlišné názory na jeden problém by mohli beze všeho spolupracovat při řešení problému jiného. Nebude je rozdělovat stranická příslušnost, nýbrž spojovat snaha o nalézání věcných řešení. Odpadla by nutnost postranního stranického taktizování s neustále kladenou otázkou. “Co když toto řešení prospěje také druhé straně?”

Centralizace a decentralizace

Jeho první a nejznámější knihou je Až na dno blahobytu, ve které analyzuje důvody, proč lidstvo přes zjevné signály nereaguje na blížící se ekologickou krizi. Hlavní důvod nalézá v přílišné centralizaci politické moci, která z lidí dělá na místo aktérů pouhými diváky. V situaci, kdy lidé fakticky nemohou nic ovlivnit (současnou zastupitelskou formu demokracie Keller nazývá demokracií pasivní, strany se zajímají spíše o svůj, než-li veřejný prospěch), hledají svoji svobodu uspokojení potřeby rozhodovat v konzumu. V tom jsou podporováni uměle vytvářenou iluzí nepřetržitého růstu, jako léku na všechny nemoci současného světa (životní prostředí, chudoba, rozvojové země).
Centralizace odbourává lokální a institucionální zvláštnosti, stírá rozdíly mezi jednotlivými regiony, vzdaluje rozhodování od těch, o nichž se rozhodovalo. Navíc centralizovaný způsob řízení spotřebovává stále větší a větší kvanta vstupů, která jsou nutná k udržení celé mašinérie v chodu. V důsledku toho zbývá méně a méně prostředků a energie k řešení konkrétních společenských problémů, jejichž řešení měly zajistit.
Keller odmítá možnost řešení ekologické krize zaváděním úsporných technologií (“Jakkoli jsou snahy o větší důraz na veřejnou dopravu, recyklaci, méně škodlivé obaly, více veřejné zeleně, o filtry na komínech apod. samy o sobě hodnotné, zastírají nutnost osvobodit se od destruktivního produktivismu celku. Z čistě ekologického hlediska už nezbývá žádný čas ani prostor pro čistější výrobu a recyklaci přebytečných věcí.”) Řešení vidí Keller v politické i sociální decentralizaci, trvale udržitelná existence je podle něj možná jen ve více či méně soběstačných regionálních celcích o 5-10 000 obyvatelích.





-
EU-Town twinning Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah stránek odpovídá výlučně autor. Stránky nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

©2003 - 2006 Econnect webhosting, webdesign a redakční systém Toolkit