KELLY-TYCHTL, PAVEL: Hrozby pro občanskou společnost, nebo pro občanskou kulturu?

Jan Keller se ve vydání Občanských novin z 23. prosince vyjádřil obsáhlým článkem k současnému stavu české občanské společnosti a k jejím budoucím šancím a rizikům (Tři hrozby a tři šance pro občanskou společnost). Sociolog Keller je autorem mnoha brilantních knih, úvah a studií. Do českého prostředí přichází s impulsy a myšlenkami, které jsou zajímavé a nekonformní. Řada takových myšlenek je i v jeho prosincovém článku o občanské společnosti. Přesto však je můj celkový dojem z jeho úvahy značně nevyrovnaný.


Jan Keller se domnívá, že diskuse a úvahy o české občanské společnosti jsou dosti stereotypní, schematické, povrchní a frázovité. V tom nejsou diskuse o občanské společnosti v českém kontextu žádnou výjimkou. Podobně schematické jsou diskuse o mezinárodní politice a domácích problémech. Schematičnost a frázovitost do velké míry charakterizuje současný český žurnalismus a veřejnou debatu obecně.
Problémem Kellerovy úvahy je, že neodlišuje dvě podstatné odlišné sociální a kulturní skutečnosti. Těmi jsou občanská kultura a občanská společnost. Občanská kultura je mnohem širší než občanská společnost a také mnohem důležitější. Občanskou kulturu by s jistou mírou zjednodušení bylo možné definovat jako schopnost spontánně se sebeorganizovat a obhajovat zájem vlastní komunity. Občanská kultura je založena na důvěře mezi občany, schopnosti komunikovat, řešit problémy lokálního významu vlastními silami a efektivně vymáhat od zodpovědných úřadů řešení problémů, které není možné řešit na lokální úrovni. Tvrzení, že občanská kultura je v zemích střední a východní Evropy nezralá, není stereotypní. Je bohužel kulturní a sociální realitou, která se mění jen velmi pozvolna, a která významným způsobem ovlivňuje současnost a budoucnost středoevropských zemí. Že nejde o českou specialitu, ukazuje výzkum veřejného mínění litevského ministerstva životního prostředí a regionálního rozvoje v minulém roce. Respondenti byli dotázáni, zda věří, že účast veřejnosti na rozhodovacích procesech je důležitá. Přestože 80 % z nich odpovědělo kladně, pouze 6 % z nich se někdy takového rozhodovacího procesu zúčastnilo a pouze 4 % respondentů se domnívala, že jejich účast měla pozitivní vliv na konečné rozhodnutí. Řadu podobných případů lze nalézt také v České republice. Pro posouzení stavu občanské kultury a schopnosti efektivní sebeorganizace je možné se projít například pražskými Holešovicemi, kde řada domů byla odkoupena od městského úřadu a zprivatizována v podobě družstev původních nájemníků. Kolik z těch domů je ve stavu, za který by nebylo nutné se stydět? Kolik z nich nemá v zadních traktech špinavé a zanedbané dvorky, ale zahrady, kde by si mohly hrát děti a kde by se lidé v těch domech žijící mohli setkávat? Sám jsem krátkou dobu předsedu takového družstva dělal a vím, jak bylo složité vzbudit alespoň minimální zájem o stav domu, a jaké úsilí vyžadovalo, abychom špinavý dvorek přeměnili na příjemnou zahradu. Druhým pozorováním, kterým bych rád doložil své tvrzení, je způsob, jakým spolu Češi komunikují. Posadíte-li k jednomu stolu Čechy, kteří se vzájemně neznají, a například Angličany, můžete velmi dobře změřit hluboký rozdíl v komunikaci. Myslím, že není odvážné tvrdit, že u stolu sedící Angličané budou během pěti minut znát svoje jména a profese, zatímco u stolu sedící Češi svá jména nebudou pravděpodobně znát ani po hodině sezení u stejného stolu, pokud spolu vůbec začnou mluvit. Nedostatek občanské kultury na lokální i národní úrovni je velmi vážným problémem. Uvědomit si ho není fráze.
Pokud jde o to, co Jan Keller nazývá občanskou společností, má pravdu v tom, že se v ní angažují kariérní občané, kteří provozují pouze svou občanskou aktivitu. Domnívám se však, že toto není hlavní problém. Občanská společnost v tomto pojetí zahrnuje občanská sdružení, nadace, obecně prospěšné společnosti, které vykonávají určitou činnost v sociální, ekologické nebo lidsko-právní oblasti a jsou do velké míry skutečně profesionálními institucemi, jež mají své zaměstnance a kde je možné dělat kariéru. Drtivá většina z nich se však věnuje specifickým činnostem a pracuje s přesně definovanými skupinami. Jen málo z českých občanských organizací se věnuje blíže neurčené občanské aktivitě. To skutečně není relevantní problém. Skutečným problémem občanských sdružení je to, co angličtí sociologové popsali jako typický rys řady občanských organizací: „vnitřní elitismus a externí servilita“. To znamená, že rozhodovací proces uvnitř samotných občanských organizaci není demokratický, ale je omezen pouze na úzkou vrstvu správní rady, a dále také to, že občanské nebo nevládní organizace působí jako zprostředkovatelé zájmů vlivných mezinárodních organizací a vlád, které je financují. Zájmů, které jsou v řadě případů v rozporu s tím, co si přejí cílové skupiny, kterým je pomoc určena. Aktuální vydání časopisu „New African“, který se věnuje problémům afrických zemí, upozorňuje například na to, že USAID poskytuje jako humanitární pomoc africkým zemím geneticky modifikované osivo, aby se tak vytvořil trh pro americké firmy, které je produkují. Geneticky modifikované osivo je možné použít pouze jednou a na další úrodu je třeba další dodávky osiva. Podobným problémem v českém prostředí (a také v celé střední a východní Evropě) je skutečnost, že velké množství nevládních organizací bylo podporováno a je stále v současné době závislé na finančních příspěvcích zahraničních dárců. Jak tato skutečnost ovlivnila podobu občanské společnosti, je otázkou k rozsáhlejšímu zamyšlení.
Stejně tak je důležité uvažovat o tom, jak byla podoba českého občanského sektoru ovlivněna tím, že v něm působila řada disidentů, kteří z různých důvodů nebyli schopni realizovat své politické ambice a viděli občanský sektor jako vhodné místo ke svému veřejnému působení. Práce v disentu, která vyžaduje konspiraci a nedůvěru vůči okolí, plnému nástrah, měla také vliv na uzavřenost a malou vzájemnou komunikaci v českém občanském sektoru.
Domnívám se, že stav občanského sektoru u nás a jeho srovnání s okolním světem vyžaduje rozsáhlou diskusi. Úvaha Jana Kellera, přestože naznačuje některá důležitá témata, byla však pro mne spíše zklamáním.

Autor pracuje jako konzultant v oblasti neziskového sektoru v Bruselu