Výběr z tezí - Milan Machovec

„Kdekoliv se ukazují jakékoliv nástrahy pro tu či onu lidskou civilizaci či lidstvo vůbec, lidská moudrost musí ze všech sil zápasit za zachování lidského rodu. Přímé úvahy o totálním zániku tedy vůbec nejsou pro lidstvo nebezpečné: vlastní nebezpečí a vlastní ´ideologií zániku´ bude dalo spíše to, co od přímých úvah o zániku a jeho nástrahách pozornost odvrací, co úvahy o zániku apriori tabuizuje, co však právě proto bezpečně a objektivně rozvírá dveře zkázonosným tendencím. Ne to, co otevřeně uvažuje o zkáze, ale co lidi od podobných úvah zásadně odvrací, může se stát zkázonosným.”

Dílo Milana Machovce je ovlivněno několika zdroji: vyšel z české humanistické tradice (Hus, Dobrovský, Palacký, Čapek, Masaryk), byl ovlivněn marxismem, ale i benediktýnskou liturgií. Spolu s E. Frommem, E. Blochem se stal představitelem dialogu mezi ateisty a křesťany v evropském a celosvětovém měřítku. Za totality byl činný v opozičních hnutích – byl signatářem Charty 77 a organizátorem „bytových univerzit“. V pozdějších letech se začal zabývat otázkami ekologickými a feministickými. Jeho významná kniha z devadesátých let – Filosofie tváří v tvář zániku, reflektuje problémy moderní doby a hledá jejich kořeny ve vývoji evropského myšlení. Následující úryvky pochází právě z této práce.
Krize ve které se lidstvo dnes ocitlo je podle Machovce důsledek extrémně jednostranné patriarchální – mužské civilizace: „…Muž, po dlouhá tisíciletí v prvotní společnosti vykonávající spíše úkony druhotné, ochránce rodu na okraji biotopu, z používání zbraní vytvořil nejen princip techniky a politiky jako své kompetentní sféry (to by samo o sobě nevadilo), ale prohlásil zcestně tento původně očividně pomocný svět ´za pravý´, nadřazený, jedině plnohodnotně lidský, zatímco prapůvodní centrum – svět ženy a rodiny prohlásil za cosi druhotného a méněcenného. Žena stala ´pouhou´ udržovatelkou rodu, pouhou ´pomocnicí podobnou člověku´- již tím byl znehodnocen i pojem lidského rodu samého a byla navozena cesta, jejíž tragické důsledky dozrály až dnes. ´Mužská civilizace´- již proto, že stála na této generální lži a podvodu, na záměně prostředku a cíle – nikdy nemohla utvořit opravdu účinně fungující všelidskou morálku a povždy se zmítala mezi tou či onou jednostranností a sebeklamem mužů subjektivně nejpoctivějších.“
Machovec často upozorňuje na podceňovanou sílu žen projevující se v mnohem větší psychické i fyzické odolnosti a výdrži zakoušet bolest, trápení atd. než je tomu u mužů: „Porod nazvala kterási žena „masochistickou orgií“ – něčím, co si muž nebo bezdětná teoretička feminismu, s vášnivou energií poskytující ostatním domnělé recepty ´osvobození ženy´, vůbec nedokážou představit. Nepochybně má pravdu: svědčí o tom i ona známá nepoměrně větší statečnost a odolnost žen při jakýchkoliv bolestech, ať způsobených nemocemi či útrapami v koncentračních táborech, mučením aj. (tytéž zkušenosti měla i středověká inkvizice).
Machovec píše i o mnoha stinných stránkách ženství postihujících značný okruh žen, kdy tyto ženy ztrácejí své vlastní „já“ (život, názory atd.), které je zredukováno na pouhý „zrcadlový obraz“ jejich partnera: „Sklon v lásce ´vzdávat´ se totiž u ohromné spousty žen proplete s jejich přirozeným sklonem k lenosti a pohodlnosti, zejména neochotě namáhat mozkové závity. Ve sňatku, resp. sexuálním partnerství, které tyto typy navazují obvykle velmi brzy, protože prchají před nároky a skutečnou či domnělou despocií panovačné matky, zdaleka neshledají pouze sexuální ukojení či erotické rozkoše, nýbrž neméně intenzivní a trvalou náhražku za ztracené prožitky otcovských jistot kdysi v dětství. Instinktivně se snaží pověsit se co nejdříve někomu na krk, kdo jim toto nahradí a převezme za ně onu ´námahu´ samostatného myšlení, a zejména veškerou mravní odpovědnost za jakékoliv rozhodnutí. Tyto ženy, velice spokojené v roli oné ´druhořadosti´ a v postojích vždy více či méně infantilních, se běžně (s výjimkou bezprostřední péče o zcela malé děti, kdy i ty jinak nejpoddanější dovedou i vůči partnerovi projevovat dravost a svárlivou neomylnost neméně než tygřice) prakticky ve všech situacích normálního života přizpůsobují názorům, návykům, požadavkům, samozřejmě i politickým či světonázorovým postojům (pokud oni nějaké mají) svých ´pánů´. ´Vzdávají se´tedy nejen co do sexuality, ale vzdávají se prakticky ve všem, pro celý život. Částečně se to u nich přenáší na postoje vůči všem mužům a ´jejich světu´(dějinám, technice, politice), vůči němuž se tyto ženy projevují jako lhostejné pozorovatelky a zcela malomocně sem a tam vláčené otrokyně, především ovšem (u některých výlučně) vůči sexuálnímu partnerovi. Především vůči němu je charakteristickým rysem těchto žen jakási submisivita (poddajnost) a receptibilita (přejímání jakýchkoliv názorů, hierarchie hodnot světového názoru, ba často i pracovní orientace a specializace sexuálního partnera za postoje vlastní). Tyto ženy, redukující své ´já´ na zrcadlový obraz ´já´ svého manžela či milence, jsou sice právně dospělé a plnoprávné, ale z psychologických a mravních hledisek jsou to vlastně bytosti pseudoautonomní. A to relativně bez zřetele na to, zda partner sám projevuje sklon vyžívat se v roli tyrana a domácího despoty nebo zda mu podobné projevy jsou bytostně cizí a protivné. Tyto ženy – a jde patrně o víc než polovinu žen alespoň naší civilizace! – někdy přímo nutí muže do podobné role tyrana, a není-li manžel ochoten pevně třímat v rukou železo a bič, odškodňují se jinde…“

„Mužská – patriarchální civilizace, jak ji známe dnes, není již déle udržitelná a je ve svých důsledcích autodestruktivní: „…ženě lze sice vytknout desítky běžných slabostí, ale to nejpodstatnější je, že mužská civilizace úplně zkrachovala a není sebemenší důvodu k naději, že by se vlastními silami dostala z oněch zkázonosných trendů, do nichž lidstvo za několik tisíciletí zapletla. Muži dvacátého století tu stojí – i po všech válečných a jiných hrůzách jimiž vyplnili dějiny své civilizace, ale i tváří v tvář ekologické smrti – vcelku naprosto beze změny a neochvějně jednak jako specialisté, zpití svými parciálními dovednostmi a neschopní pohlédnout, kam souhrn specializací lidstvo přivedl, jednak jako ideologové a institucionalisté, podobně zpití svými spásonosnými programy, ti i oni ochotni kritizovat cokoliv jiného, ale nikdy ne sami sebe. Jako ženě zbylo dnes tolik povážlivého ze samičího chování předlidské fáze evoluce (přičemž však ničím z toho není existence lidstva ohrožena), muž tu stojí podobně po věky jako dobyvatel, bojovník, objevitel, oslněný svou vlastní činností, čímž však dnes již zřetelně ohrožuje samu existenci lidstva.“
Dnes jde o zachování lidského rodu na Zemi. Jestli tedy někdo sehraje velice důležitou úlohu v záchraně lidstva před totální katastrofou, tak to budou inteligentní a angažující se ženy: „Žena je ´od přírody´ vedena k tomu, co je ústředním problémem a úkolem mravnosti: k živosti a nerelativizovatelnosti fenoménu svědomí, tj. ´žití pro někoho´, od věků i k dnes bolestné záležitosti ´uchování rodu´, k ´záchraně dětí´a jak jinak se tomu říká. To vše začal muž naopak zanedbávat a relativizovat již od té chvíle, kdy centrum své činnosti přenesl na okraj biotopu, a tam začal tvořit zárodky techniky ´své´mužské politiky. A důsledky toho se dnes teprve ukazují s celou apokaliptickou hrozivostí. Bude-li lidstvo přesto zachráněno a přežije, bude to především důsledkem rostoucího uplatnění inteligentních a angažujících se žen.“