Toffler, Alvin. Šok z budoucnosti.

s. 229 - 230
… Ustavme v každé zemi, v každém městě a obci demokratická parlamentní shromáždění, která by se zabývala „společenskou inventurou“. Definováním a určováním priorit v jednotlivých oblastech společnosti pro zbytek století.
Takováto „shromáždění pro budoucnost společnosti“ by nemusela reprezentovat jen zeměpisné lokality, ale i společenské jednotky – průmyslová odvětví, odbory, církve, intelektuály, umělce, ženy, etnické a náboženské skupiny a studenty, byla by také organizovaným zastoupením neorganizovaných. Žádná zaručená technika, která by zabezpečila rovné zastoupení pro všechny nebo pomocí níž by se zjišťovaly názory chudých, negramotných nebo izolovaných lidí, neexistuje. Jakmile si však uvědomíme, že je nezbytné s nimi počítat, najdeme už způsob, jak tuto překážku překonat. Problém účasti na určování budoucnosti však není jen problémem chudých, negramotných a izolovaných. Čas od času se od možnosti ovlivnit směr a tempo změny cítí odtrženi i skvěle placení řídící pracovníci, bohatí odborníci, vědci a studenti. Nejzávažnějším politickým úkolem přicházející generace je její začlenění do systému, do mašinérie určující směr vývoje společnosti. Představme si, jaký by to mělo vliv, kdybychom na té či oné úrovni vymezili místo, kde by všichni, kdo budou v budoucnosti žít, o ní mohli vyslovit svá přání. Zkusme si prostě představit masové, globální cvičení v prognostické demokracii.
Shromáždění pro budoucnost společnosti nemusí, a vzhledem k míře pomíjivosti ani nemohou, být stálými, neměnnými institucemi. Namísto toho by mohly fungovat ve formě seskupení svolávaných ad hoc, zřejmě v pravidelných intervalech, pokaždé s jinými poslanci. Dnes se od občanů očekává, že budou v případě potřeby zasedat v porotě. Věnují této službě několik dnů či týdnů ze svého času, neboť pokládají systém poroty za jednu ze záruk demokracie a uvědomují si také, že i když se jim to někdy nehodí, někdo to dělat prostě musí. Zmíněná shromáždění by mohla být organizována podle stejného schématu; vždy noví účastníci by byli svoláváni na krátké období, aby fungovali jako „poradci společnosti pro budoucnost“.
Tyto lidové organizace, kde by své názory vyjadřovali lidé, kterých se na ně dosud nikdo neptal, by se prakticky staly radnicemi budoucnosti, v nichž by milióny lidí pomáhaly utvářet své vlastní osudy ve vzdálené budoucnosti …

s. 231 - 232
… Masy voličů jsou dnes od svých volených zástupců tak vzdáleny a řešené problémy jsou natolik technické, že i vzdělaní příslušníci střední třídy se cítí od procesu určování cílů beznadějně odtrženi. V důsledku celkového zrychlení života se během jednoho volebního období stane tolik událostí takovou rychlostí, že se politik stává stále méně odpovědným „lidem doma“. Ba co víc, i tito lidé doma se stále mění. Teoreticky může volič nespokojený s činností svého zástupce volit napříště proti němu. V praxi je však i to pro milióny lidí nemožné. Všeobecná mobilita vzdaluje občany od jejich volebního okrsku a někdy je zbavuje volebního práva úplně. Na jejich místo přicházejí jiní a politik stále častěji zjišťuje, že se obrací k novým tvářím. Možná ani nebude nikdy volán k odpovědnosti za svoji činnost – nebo za sliby, které dal poslednímu shromáždění voličů.
Ještě zhoubnější je pro demokracii časová orientace politiky. Politikův časový horizont obvykle nepřesahuje příští volby. Kongresy, sněmy, parlamenty, městské rady, prostě legislativní orgány vůbec, nemají čas, prostředky nebo organizační strukturu potřebné k serióznímu posuzování vzdálené budoucnosti. Pokud jde o občana, pak tou poslední věcí, na kterou se ho někdo ptá, jsou právě ony širší, vzdálenější cíle jeho komunity, státu nebo národa.
Volič bývá dotazován na konkrétní problémy, ale nikdy ne na to, jak by podle jeho názoru měla v hrubých rysech vypadat nejvhodnější budoucnost. V podstatě neexistuje politická instituce, která by obyčejnému člověku umožňovala vyjádřit vlastní názory na to, jaká by měla budoucnost být, jakou by měla mít podobu, barvu a vůni. Nikdo jej nevybízí, aby uvažoval o budoucnosti, a pokud se tak zřídka stane, pak neexistuje organizovaný způsob, jak by mohl své názory prezentovat v politické aréně. Je odtržen od budoucnosti a stává se z něj politický eunuch.
Z těchto a dalších důvodů rychle spějeme k osudnému selhání systému politických zástupců. Mají-li legislativní orgány vůbec přežít, pak budou potřebovat nové kontakty se svými volebními obvody a nové svazky s budoucností. Shromáždění pro budoucnost společnosti by mohla poskytnout možnosti, jak opět spojit zákonodárce s masovou základnou, jak spojit přítomnost s budoucností.
Shromáždění, svolávaná v častých a pravidelných intervalech, by byla mnohem citlivějším měřítkem vůle lidu než jakákoliv instituce, kterou dnes máme k dispozici. Samotné svolání takového shromáždění by vtáhlo do řečiště politického života milióny lidí, kteří jej nyní ignorují. Kdybychom tyto muže a ženy konfrontovali s budoucností – výzvou, aby důkladně uvažovali o svém vlastním osudu i o budoucnosti stále dynamičtější společnosti – narazili bychom na významné etické otázky.
Osvobozující účinek by mělo už samotné položení těchto otázek. Samotný proces kolektivního hodnocení by osvěžil a očistil občany, k smrti znavené technickými diskusemi o tom, jak se dostat na místo, o němž si vůbec nejsou jisti, zda se na ně dostat chtějí. Shromáždění pro budoucnost společnosti by pomohla vyjasnit rozdíly, které naši rychle se dezintegrující společnost rozdělují; a naopak by určila společné sociální potřeby, jež by byly potenciálním základem dočasných svazků. Takto by shromáždění sjednotila různé politické orgány v novém svěžím rámci, z něhož by nevyhnutelně vznikly i nové politické mechanismy…