Jak na to Techniky Příklady ze škol Odkazy

Přírodu ochrání trh

Pravidla

1. Rozdejte účastníkům namnožený článek (pokud jej nenajdete, vytiskněte jeho zkrácenou verzi z Přílohy č. 1). Řekněte jim, že jde o článek od známé osobnosti, kterou patrně budou znát, ale že nechcete, aby jejím jménem byli ovlivněni. Požádejte je o předčtení článku a o následné prodiskutování ve dvojicích či větších skupinkách. Na kus papíru by si měli poznačit s čím vším z článku souhlasí a s čím naopak ne.

2. Orientačním hlasováním zjistěte, kolika účastníkům se článek spíše líbil a kolik s ním spíše nesouhlasilo. Pak zapisujte na tabuli do dvou sloupečků argumenty, se kterými účastníci souhlasili a se kterými ne. Pokud s některými argumenty část studentů souhlasila a část ne, napište je vedle sebe.

3. Zahajte diskusi o kontroverzních bodech a potom i o všech ostatních argumentech. V této části byste se měli ptát a nevnášet do diskuse vlastní názor.

4. Zeptejte se účastníků, zda uhodli kdo je autorem článku. Pak se zeptejte, kdo by článek hodnotil jinak kdyby věděl, že jeho autorem je Václav Klaus. Zeptejte se, proč by k takové změně došlo.

5. Vraťte se ještě jednou k argumentům, které se v článku objevily. Tentokrát již můžete uvádět vlastní názory. Upozorněte účastníky na polemiku, která s článkem souvisí. (Například výrok: „Každý kousek půdy, má-li svého vlastníka, je chráněn před devastací stejně tak, jako je chráněn před nesmyslným požadavkem na uchovávání v „původním přírodním stavu“ obsadil čtvrté místo v soutěži Zelená perla o nejhloupější výrok roku, související s životním prostředím. Soutěž v tomto roce vyhrál svým výrokem soukromý zemědělec, který nezákonně rozoral část přírodní rezervace u jihočeského Rajchéřova.) Pokuste se o společný konsensus o tom, které argumenty z článku jsou hodnotné a je třeba o nich uvažovat a které jsou spíše pochybné.

Pracovní list č. 1

Zkrácená verze článku

Nacházíme se v éře ekologismu, v éře zneužívání životního prostředí - jako věčného lidského problému - k politickému souboji, v éře mimořádného zkreslování stavu věcí, nálepkování a nefér argumentování. Nechci se s tím smiřovat, jde o příliš mnoho. Pojmy jako ˝ekologická zátěž˝, ˝ekologická krize˝ či ˝ekologická katastrofa˝ v našem slovníku častým užíváním zdomácněly natolik, že se jen málokdy a málokdo vážně zamýšlí nad jejich skutečným obsahem.

Směšný strašák ˝populační katastrofy˝ nabízí vhodnou paralelu se strašákem ˝katastrofy ekologické˝, který se snad ještě rychleji šíří v posledních desetiletích. A šíří se, bohužel, velmi snadno.

Jedno z klišé, která se vžila, tvrdí (a snad si to i jeho proponenti myslí), že trh a ekonomický růst plodí ekologickou zátěž (krizi, katastrofu), zatímco státní moc, legislativa a regulace - ˝proti trhu a jemu navzdory˝ - přírodu a ekologickou rovnováhu pro lidstvo zachraňují. Tyto teze si jako své další krédo (jako doplněk k tradičnímu požadavku sociální rovnosti a spravedlnosti) přisvojili levicoví ideologové, aby s jejich pomocí bojovali proti lidské svobodě, proti svobodnému trhu, proti ekonomickému růstu a konec konců proti jakékoli cestě vpřed.

Naší osudovou chybou je, že jsme jim to umožnili, resp. že jsme jim přenechali pojmy, jako jsou ˝ekologická rovnováha˝ a ˝udržitelný růst˝. Je načase, abychom chybu napravili, neboť tato slova patří nám všem. Avšak v podstatně jiném významu a s jinou definicí.

Všechny ekonomické činnosti (zemědělství, průmysl, doprava, obchod), kterými se člověk stával člověkem a civilizace civilizací, přírodu měnily a jednu přírodní (neboli ekologickou) rovnováhu přetvářely v jinou. Nenamlouvejme si, že se to děje pouze v poslední době.

Historie nám až dosud zcela jednoznačně předvádí, že činnost člověka neznamená ničení přírody, nýbrž jen a jedině přetváření přírody. Příroda se přizpůsobuje člověku právě tak, jako se člověk přizpůsobuje jí. Módní tvrzení, že lidské konání postupuje ˝proti přírodě˝ a že ji postupně utlačuje a ničí, jsou účelová, zástupná a zjevně nesprávná. Nepotvrzují je žádná seriózně získávaná a interpretovaná fakta, jen a pouze burcující nářky profesionálních ekologistů.

Ekologismus jako ideologie, jako ˝boj˝ za životní prostředí není ve skutečnosti ničím jiným než snahou ekologických aktivistů vnutit nám jejich vlastní hodnoty, jejich priority a jejich představy o dobru a zlu.

Všude jinde čili všude tam, kde jsou soukromovlastnická práva vymezena a respektována a kde funguje cenový systém, je životní prostředí chráněno neviditelnou rukou trhu daleko lépe, než by to dokázala viditelná ruka jakéhokoli státu, zákona nebo mezinárodní úmluvy. Žádná regulace nikdy nedokáže podchytit tisíce místních jednotlivostí a specifik tak, jak to dokážou sami lidé svým vyjednáváním, smlouváním a obchodováním. Ekologům - či spíše ekologistům - se nelíbí, že by o přírodních zdrojích měly rozhodovat ˝neosobní síly trhu˝ (což ve skutečnosti nejsou žádné ˝neosobní síly˝, nýbrž konkrétní, svobodně a racionálně jednající a směňující jednotlivci), a proto požadují, aby o nich rozhodovala ˝společnost˝ - rozumějme vláda a zákonodárci, samozřejmě za předpokladu, že budou naslouchat jejich radám a radám dalších podobných odborníků, prosazujících nikoli rovnováhu, ale své parciální zájmové či ideové postoje.

V tom je má výzva ekologům i všem upřímným ochráncům přírody: Skloňte se před neosobními silami trhu, respektujte abstraktní pravidlo úcty k vlastnickým právům. Nebudete možná tolik vidět v médiích a nebudete si připadat jako hrdinové, bojující proti zlořádům světa. Ale porozumíte tomu, jak se věci mají, a to už samo o sobě stojí za to.