Právo na informace o životním prostředí před rokem 1989 a dnes

Vyšší odborná škola informačních služeb, Praha

Právo na informace o životním prostředí před rokem 1989 a dnes

Diplomová práce

Milada Podpěrová

Jan Činčera

Školní rok 1998/1999

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo na informace o životním prostředí před rokem 1989 a dnes vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiložené bibliografii.

Obsah

1. OBSAH

2. SEZNAM PŘÍLOH

3. ÚVOD

4. STAV ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V ČESKÉ REPUBLICE

4.1 VÝVOJ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ DO ROKU 1989

5. PŘÍSTUP K INFORMACÍM O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ PŘED ROKEM 1989

5.1 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA SITUACE

5.2 PŘÍPADY NEPOSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ PŘED ROKEM 1989

5.2.1 Jaderná energetika

5.2.1.1 Havárie v Černobylu

5.2.2 Znečištění ovzduší v Severních Čechách

5.2.3 Informace o plánovaných zásazích do životního prostředí

5.2.3.1 Výstavba lanovky na Sněžku

5.2.3.2 Výstavba vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros

5.2.4 Informace, které se nesměly zveřejňovat - shrnutí

5.3 INFORMAČNÍ AKTIVITY NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ

5.3.1 Informační aktivity oficiálních nevládních organizací

5.3.2 Informační aktivity disentu a exilu

5.3.3 Protestní akce veřejnosti proti zatajování informací o životním prostředí

6. PŘÍSTUP K INFORMACÍM V OBDOBÍ OD LISTOPADU 1989 DO ČERVENCE 1998

6.1 ZMĚNA PŘÍSTUPU K EKOLOGICKÉ PROBLEMATICE PO ROCE 1989 - ÚVOD

6.1.1 Stav životního prostředí v České republice v 90. letech

6.1.2 Státní politika životního prostředí

6.1.2.1 Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí

6.1.2.2 Státní orgány odpovídající za životní prostředí

6.1.3 Trvale udržitelný rozvoj a Česká republika

6.1.3.1 Hlavní problémy státní legislativy - shrnutí

6.1.4 Nevládní ekologická iniciativa

6.2 LEGISLATIVNÍ ZAKOTVENÍ PRÁVA NA INFORMACE

6.2.1 Šíření informací o životním prostředí

6.2.2 Mezinárodní úmluvy vztahující se k životnímu prostředí

6.2.3 Český právní řád v oblasti práva na informace o životním prostředí

6.2.4 Případy neposkytování informací

7. PRÁVO NA INFORMACE O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ V SOUČASNOSTI

7.1 PRŮBĚH PŘÍPRAV ZÁKONA O PRÁVU NA INFORMACE

7.2 PRŮBĚH PŘÍPRAV ZÁKONA O PRÁVU NA INFORMACE O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ

7.3 ZÁKON Č. 123/1998 SB., O PRÁVU NA INFORMACE O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ

8. POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ - PRAKTICKÝ PRŮZKUM

8.1 PŘÍPRAVA A REALIZACE PRŮZKUMU

8.2 VYHODNOCENÍ PRŮZKUMU

9. ZÁVĚR

10. POUŽITÁ LITERATURA

2. Seznam příloh

PŘÍLOHA Č. 1 – 3: SEZNAM ODTAJNĚNÝCH INFORMACÍ MINISTERSTVEM VNITRA V ROCE 1988

Část 1.
Část 2.
Část 3.

PŘÍLOHA Č. 4. – 9: ZÁKON Č. 123/1998 SB., O PRÁVU NA INFORMACE O ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ

Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.
Část 6.

PŘÍLOHA Č. 10 - 11: ŽÁDOST O POSKYTNUTÍ INFORMACE

ŽÁDOST NA OÚ V PRAZE 1
ŽÁDOST NA OÚ V PRAZE 10

PŘÍLOHA Č. 12 – 16: ODPOVĚDI OBVODNÍCH ÚŘADŮ NA ŽÁDOST O INFORMACE

Odpověď OÚ v Praze 7
Odpověď OÚ v Praze 6
Odpověď OÚ v Praze 2
Odpověď OÚ v Praze 3, část 1.
Odpověď OÚ v Praze 3, část 2.

PŘÍLOHA Č. 17 - 18: ŽÁDOST O POSKYTNUTÍ INFORMACE

ŽÁDOST NA MAGISTRÁT HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY

ŽÁDOST NA ČESKOU INSPEKCI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

PŘÍLOHA Č. 19 – 21: ODPOVĚDI NA ŽÁDOST O INFORMACE

ODPOVĚĎ Z MAGISTRÁTU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, ČÁST 1.

ODPOVĚĎ Z MAGISTRÁTU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, ČÁST 2.

ODPOVĚĎ Z ČESKÉ INSPEKCE ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

3. Úvod

Ekologie byla před lety definována jako globální problém, na jehož řešení se musí podílet vlády všech států. Před rokem 1989 však byly v bývalém Československu na ochranu přírody vynaloženy minimální investice a výroba byla zaměřena hlavně na těžký průmysl a rostoucí využívání nerostných zdrojů. V současné době je proto potřeba, aby se státní orgány více zasadily o řešení otázek, které s ochranou životního prostředí souvisí.
Jako téma své diplomové práce jsem zvolila právo na informace, které se týkají životního prostředí, z hlediska historického vývoje v České republice, protože se zajímám o otázky životního prostředí a moje podzimní praxe v knihovně Libri prohibiti mi umožnila dostat se k materiálům z doby před listopadem 1989, které hodně vypovídají o možnosti přístupu veřejnosti k informacím, o tehdejší cenzuře a nesvobodě vyjadřování a publikování.
Cílem mé práce je zjistit přístupnost informací o životním prostředí veřejnosti. Ve své práci se zaměřím na porovnání možnosti získat uvedené informace od státních úřadů v době před listopadem 1989, po něm a v současné době po přijetí Zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.
Každé období bych chtěla uvést stavem životního prostředí a zaměřit se na právo veřejnosti získat od příslušných úřadů tyto informace. Z historického pohledu budu sledovat rozdíly ve svobodě projevu a tisku v letech 70. a 80., kdy se situace pomalu zlepšovala až do listopadu 1989. Další vývoj v 90. letech zakončím přijetím zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.
Abych mohla doložit, jak funguje zmíněný zákon v praxi, zvolila jsem průzkum, při kterém budu žádat jednotlivé obvodní úřady v Praze, aby mi poskytly informace o vlivu provozu mnou vybraných firem na životní prostředí. Vyhodnocením tohoto průzkumu zjistím, zda se situace po přijetí Zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, změnila nebo ne. Pokud budu při žádosti o informace odkázána několikrát na jiný státní orgán nebo některé úřady nedodrží lhůtu na odpověď 30 dnů, může se stát, že všechny žádané odpovědi budu mít pohromadě teprve v lednu.

4. Stav životního prostředí v České republice

Stále rychlejší rozvoj společnosti ovlivňuje bezprostředně životní prostředí. Člověk pro svou potřebu načerpává z přírody hmoty a energie, které za sebou při jejich další výrobě a používání zanechávají velké množství odpadu. Zákon o zachování hmoty a energie, který v přírodě existuje, způsobuje, že se všechny tyto odčerpané látky vrací zpět do přírody ve formě odpadu. Každý odpad má vliv na některou ze složek životního prostředí, protože jde o odpad tuhý, plynný, tekutý nebo radioaktivní.
Se stále větším počtem lidí se zvyšuje potřeba vyrábět, stále dokonalejší technika a průmyslové obory souvisí s větším využíváním nerostných surovin a tím stoupá i množství odpadu. Podle rozboru ekologické situace v Československu činilo roku 1983 na každého občana naší republiky cca 35 tun odpadů všeho druhu na jeden rok.
Vzhledem k tomu, že území naší republiky ve srovnání s ostatními evropskými státy není příliš velké, je nutné vynakládat mnohem větší prostředky na zpracovávání a ukládání odpadů. Od poválečné doby až do roku 1989 tomu však nebylo. Naopak od jiných vyspělých států šla v bývalém Československu ze státního rozpočtu jenom velmi nepatrná část. V 6. pětiletce (rok 1976-1980) odešlo kolem 0,3% užitého národního důchodu na odstraňování škodlivin ze životního prostředí a na jejich preventivní opatření. Ve srovnání se Švédskem, kde na celkovou ochranu životního prostředí odešlo v tomtéž období 0,8% nebo s USA, kde stejný údaj vykazoval hodnotu 1,5% hrubého národního důchodu, byla u nás ekologická situace mnohem horší.

Hlavními původci znečišťování krajiny se stala výroba tepla a energie spalováním fosilních paliv, které je provázeno emisemi oxidu síry a emisemi těkavých látek, výroba stavebních hmot a automobilová doprava.
Volná krajina v naší republice byla narušována v minulých letech natolik, že byly vyhubeny některé druhy fauny a flóry, což ohrožuje samotného člověka. V přírodě se shromažďují vypuštěné látky a zásahy člověka snižují přirozenou rovnováhu krajiny, která ztrácí svou přirozenou produkční schopnost. Z živočišných druhů jsou nejvíce ohroženi predátoři - druhy masožravé.
Některá území ochraňoval statut státní přírodní rezervace a velkoplošná chráněná území nebo národní parky, které v roce 1980 zaujímaly téměř 14% celého území naší republiky, ale tyto parky byly částečně umístěny v imisních oblastech a v roce 1980 byly tedy již z 2/3 narušeny negativními vlivy hlavně průmyslových zplodin. Imisemi byl narušován také les a to jak nový nárůst jednotlivých stromů v lese, tak byla ohrožena existence lesa vůbec. Do budoucnosti je potřeba počítat s nižší kvalitou dřeva, která ovlivní hlavně dřevozpracující průmysl.
Ohledně kvality a množství vody přicházel stát o velkou část z důvodu zanedbané údržby rozvodní sítě pitné a užitkové vody. Hlavními okruhy znečišťování vody jsou zemědělství (močůvka, hnojiva a pesticidy), průmysl a komunální znečišťování (sídliště a emisemi znečištěná voda). Přitom výroba čističek komunálních a průmyslových odpadních vod každým rokem klesala.
Do roku 1989 byl zaznamenán úbytek zemědělské orné půdy, která byla použita ke stavbě obytných a průmyslových jednotek, k zalesnění nebo se dále nevyužila. Vlivem stálého okyselování půdy imisemi a hnojivy vznikla velká nutnost vápnění. Negativní změna krajiny se projevovala také rozsáhlými erozemi a přítomností škůdců a plevele na polích.
V neposlední řadě má poškození životního prostředí negativní vliv na člověka. V Severočeské uhelné pánvi (Chomutov, Most, Teplice, Ústí nad Labem) byla kojenecká úmrtnost v roce 1980 o 12% vyšší než průměr v celém bývalém Československu. Znečištění životního prostředí se projevuje hlavně u nemocí dýchacích cest, trávicí soustavy, nemocích kůže a podkožního vaziva. Kontaminovaná voda způsobuje infekční onemocnění (břišní tyfus, úplavice, žloutenka aj.). Hlavně ve velkoměstech a průmyslových oblastech má na člověka vliv hluk, který přispívá k menšímu výkonu jedince a podporuje výskyt civilizačních chorob.

4.1 Vývoj životního prostředí do roku 1989

Doba od roku 1948 do konce 50. let je charakteristická prudkým ekonomickým rozvojem, doprovázeným minimální snahou řešit ekologické problémy, jako jsou např. investice do výroby čističek na odsíření komínů nebo prosazování ekologicky nezávadných výrobků.
V 60. letech se projevil ekonomický vývoj na přírodě, která signalizovala vážné narušení ekologické rovnováhy. Jako první bylo možno sledovat situaci v Krušných horách, kde docházelo k rozsáhlé devastaci dřevin.
Dosavadní možnosti projevu, které se projevily zveřejňováním informací o tématech, jako byly problémy spojené s životním prostředím, byly po roce 1968 definitivně vystřídány nastolením tvrdé vládní diktatury, která trvala do konce 80. let. Během tohoto období se prosadil centrální způsob řízení, aby byla zajištěna úplná kontrola všech orgánů. Aby si vláda lépe upevnila svou pozici, podávala do tisku nepravdivé zprávy a problémy zlehčovala. Za cenu udržení dosavadního ekonomického růstu a přijatelné životní úrovně byla neustále devastována příroda.
Teprve v 70. letech se objevily první zmínky o tom, že imise z továren znečišťují ovzduší a na zemědělských plodinách se projevují materiální škody. Také zdraví člověka je ohroženo a u dětí se vyskytují nemoci v dětství a snižuje se průměrná věková hranice.

Vláda ČSSR věnovala životnímu prostředí jen malou pozornost. Samostatný orgán, který by zodpovídal pouze za ochranu životního prostředí a staral by se o kontrolu nad vydanými zákony a nařízení, v době socialismu neexistoval. Životní prostředí nemělo vlastní ministerstvo, ale bylo součástí ministerstva zemědělství a jiných ministerstev. Státní plánovací komise pouze dohlížela na veškeré finanční plány, které se týkaly ochrany přírody. Tato komise však dohlížela i na výrobu veškerých materiálů. Na ministerstvech vznikaly střety zájmů, pokud šlo o zákony související se životním prostředím a plnění výrobních norem, které nejčastěji zvítězily.
Ochrana životního prostředí patřila částečně ještě pod národní výbory, které byly zahrnuty množstvím jiných činností a vedle ekonomické sféry se ekologické problémy stávaly bezvýznamnými.
Pokud došlo k tomu, že určitý podnik překročil povolenou míru znečištění natolik, že to již vláda nemohla přehlédnout, byla mu určena pokuta. Ani finanční sankce však nezabránily lhostejnosti jednotlivých podniků k přírodě, neboť pokuty byly velmi nízké a vztahovaly se pouze na 33% produkovaných nečistot. Veškeré finanční odškodnění mohlo dosáhnout výše maximálně 10 milionů Kč.

Během růstu průmyslové výroby v naší zemi se zvyšovalo množství znečišťovatelů a rostla potřeba novelizovat zákony, které se stávaly zastaralými a zdaleka již nepostihovaly veškeré podniky, které se na devastaci životního prostředí podílely.
Na ochranu proti vypouštění zplodin do ovzduší zůstával v platnosti zákon č. 35/1967 Sb., který však zdaleka nepostihoval veškeré znečišťovatele a vztahoval se pouze na ty, kteří překračují přípustnou míru znečištění ovzduší podle výše komína, na znečištění parní trakcí, hořením nebo zapařením dolů a skládek. Pro většinu podniků bylo vždy výhodnější ochranu přírodních složek zanedbávat a platit případné náhrady, protože každá pokuta zdaleka nedosahovala takové výše, aby se jim vyplatilo pořídit si příslušnou ekotechniku a pokuta se dala zahrnout do nákladů.
Roku 1973 byl přijat nový zákon o vodě, ale během dalšího roku bylo uděleno 2500 výjimek, které dovolovaly dále vypouštět nečistoty do vody. Nejvíce zplodin vypouštěných do řek byly chemické látky z továren ve městech Chlumec, Jičín nebo Nový Bydžov.

V lednu roku 1971 vznikla Rada pro životní prostředí při vládě ČSR, která měla za úkol dohlížet na ochranu životního prostředí. Vzhledem k tomu, že podniky, které by se do vyhlášených norem nevešly, bylo mnoho, udělovala Rada každoročně velké množství výjimek. Účinnost takového postupu byla velmi malá.
Rada neřešila ani otázku nebezpečného odpadu, který nebyl kontrolován. Neprobíhalo tedy jeho řízené a registrované ukládání. Nebylo řešeno ani třídění odpadu ve velkých podnicích, natož systematická separace domovních odpadů. Nepatrná finanční položka, kterou dostal dobrovolník po vlastním odvezení roztříděných novin do sběrny, se tak nestala účinnou motivací pro třídění odpadu.

Socialismus znamenal ve většině profesí stejnou mzdu, bez rozdílu, jak svědomitě si dotyčný zaměstnanec v práci počínal. Tento systém utvářel v lidech absolutní lhostejnost k výsledkům jejich vlastní práce, která se projevovala i u vztahu k přírodě. Lidé svůj nesouhlas s vládní politikou dávali najevo nezájmem o okolí a problémy, které se přímo netýkaly jejich osoby. Většina lidí se nezajímala o to, co bude s pitnou vodou za dvacet let nebo, kde vezmeme nové suroviny, až vyčerpáme dosavadní zdroje. Následkem takového nezájmu bylo neodpustitelné hýření přírodními zdroji a nešetrné zacházení s přírodním prostředím. Nezájem lidí vycházel z nezájmu vládní legislativy, která nechala mnohé programy nedořešené. Například velkou spotřebu vody zapříčinilo narušení potrubí na některých částech území.

5. Přístup k informacím o životním prostředí před rokem 1989

5.1 Obecná charakteristika situace

Postupně se naše republika nesprávným zacházením s přírodními zdroji dostávala po ekologické stránce do velmi vážné situace. Poválečná vláda KSČ však nastolila velmi přísnou cenzuru nad všemi zpravodajskými orgány a většina informací, které nepřinášely pozitivní pohled na jakýkoliv problém, se nedostala do povědomí lidí. Výjimečně se sice objevila zpráva v tisku, že s nerostnými zdroji je třeba hospodařit, ale do energeticky a surovinově náročné výroby se investovaly stále větší peníze, což jenom podporovalo dosud tak velký rozmach těžkého průmyslu v Československu.
Většina základních informací o stavu životního prostředí a důsledcích nesprávného chování se k němu nebyla nikdy publikována a česká veřejnost nebyla upozorněna, že je nutno hospodařit jak s vodou tak s nerostnými a přírodními zdroji. Na rozdíl od naší republiky byla jinde ve světě veřejnost pravidelně seznamována s negativními účinky průmyslové výroby, ale i lidské nedbalosti. V 60. letech se začalo veřejně hovořit o hrozbě ekologické krize a o tom, že nerostné suroviny nejsou nevyčerpatelné. Mezinárodní konference OSN, která se konala roku 1972, přispěla k tomu, že vlády v mnohých vyspělých státech podpořily ekologické programy na zachování přírody. Vedle toho však stálo bývalé Československo a celý východní blok, kde si mohli lidé přečíst pouze o tom, jak je příroda zachovalá a ekologické problémy se objevují jenom na západě. Skutečný stav věcí byl zlehčován, mnohdy i zatajován a většina lidí si ani nemohla uvědomit, jak je životní prostředí narušeno. Občas se sice objevila zpráva, jak se dané ZOO podařilo zachránit zvíře, které se již považovalo za téměř vyhynulé nebo se skupina studentů rozhodla vysázet stromky na části lesa, ale podle formy ostatních informací hlavně v ekologických časopisech se u lidí musela nutně vytvářet představa, že situace není vůbec hrozivá a mluvit o ekologické katastrofě je zbytečné.
Pokud se v těchto časopisech objevila varovná zpráva o ekologickém problému nebo byla zveřejněna nepříliš vlídná statistika, týkající se skládek nebo odpadů z továren, byla ihned vyvážena krásnými přírodními snímky, které navozovaly dojem, že v Československu je příroda krásná a nenarušená.
Pokud se někdo pokusil zveřejnit informace o tom, že ekologická situace v Československu je ve špatném stavu a je potřeba, aby se lidé dozvěděli, jak se mají chovat ke svému okolí a nakládat s nerostnými zdroji, nebylo mu umožněno, aby se zpráva dostala do média nebo byl v horším případě dotyčný stíhán za podvracení republiky a šíření falešných zpráv. Proto velká část lidí, kteří veřejně vystupovali a dávali najevo svůj negativní postoj k diktatuře vedoucí strany KSČ, se musela buď stáhnout do disentu a působit tajně nebo odejít do zahraničí. Někteří emigranti se rozhodli publikovat díla v rodném jazyce i v nové vlasti nebo zakládali české časopisy pro ostatní exulanty a šířili tak informace o dění v jejich bývalé vlasti.
Teprve v 70. letech se objevily první zmínky o tom, že imise z továren znečišťují ovzduší a na zemědělských plodinách se projevují materiální škody. Také zdraví člověka je ohroženo a u dětí se vyskytují nemoci v dětství a snižuje se průměrná věková hranice.

5.2 Případy neposkytování informací o životním prostředí před rokem 1989

Utajování informací veřejnosti se projevovalo v totalitním Československu hlavně v otázkách životního prostředí. Lidem již nemohl uniknout zhoršující se stav přírody, ale přesné informace o naměřených škodlivinách ve vzduchu, vodě a půdě jim vládní orgány neposkytly. Veřejnost žádala od vlády poskytnutí informací formou dopisů a odvolávala se na řadu mezinárodních úmluv, kde se stát zaručoval zveřejňovat informace.
Tématům jako jsou jaderné elektrárny a jejich bezpečnost nebyla v denním tisku ani v odborných časopisech věnována pozornost, jakou by si zasloužila. Mluvilo se o nich pouze v souvislosti s katastrofami na západě a demonstracemi proti dostavbě atomové elektrárny, které probíhaly v Rakousku. Problematika zaměřená na nebezpečí elektráren byla nastíněna pouze malými příspěvky do časopisů, jako byla Nika, Vesmír nebo Naší přírodou, které se týkaly bezpečnosti provozu elektráren a vyspělé sovětské technologie .

5.2.1 Jaderná energetika

Veřejnost neměla možnost, aby se vyjádřila o tom, zda mají být v zemi budovány další jaderné elektrárny. Nedostala relevantní informace ani o náhradních zdrojích získání energie nebo přesné údaje o škodlivinách vypouštěných do vzduchu a jak se projevují na zdraví člověka. Chyběly základní údaje o chodu všech elektráren. Situace se nezlepšila ani, když došlo 5. 1. 1976 k výbuchu v jaderné elektrárně A1 v Jaslovských Bohunicích, který byl způsoben technickou závadou. Údaje o množství radioaktivity, která byla při nehodě vypuštěna do ovzduší, byly přísně utajovány i před zaměstnanci, kteří byli bezprostředně vystaveni záření.
K druhé havárii došlo 24. 2. 1977 vinou nedbalosti při montáži palivového článku a chybou při jeho zavážení. Elektrárna se díky této havárii dostala mimo provoz, ale důvod k uzavření nebyl, protože veškeré informace o nedostatcích a komplikacích s elektrárnou byly utajovány.

Hlavním problémem výstavby a provozu staveb, které významně zasáhly do prostředí člověka, jako jsou elektrárny, byla závislost na sovětských dodávkách, která se projevovala nejen v malých možnostech výběru zařízení, ale i v otázkách bezpečnosti provozu. Nejen otázky provozu, ale ani umístění radioaktivního odpadu nebylo do důsledků řešeno, aby byla zajištěna kompletní bezpečnost. Materiály byly často neúplné a celou situaci nepříznivě ovlivňovala kádrová politika, která vedla až k odchodu některých předních odborníků.

Asi nejvíce diskutovanou otázkou v oblasti výstavby jaderných elektráren byl Temelín. Ještě před začátkem stavby se objevily kritické hlasy na jeho výstavbu z řad veřejnosti, ale i odborníků.
Stavba jaderné elektrárny Temelín začala v roce 1986. Původně měla mít elektrárna 4 bloky o výkonu 4x 981 MW. Hlavním investorem výstavby se stal ČEZ. Na konci 80. let provázela stavbu řada demonstrací na podporu ukončení celé stavby a veřejnost žádala průběžné informování o financích, které byly do elektrárny vloženy, jak je zajištěna bezpečnost chodu elektrárny a jak budou její zplodiny ohrožovat okolí.
V lednu roku 1990 oznámila vláda, že se dokončí pouze dva rozestavěné bloky. V průběhu 90. let docházelo stále ke zdražování z důvodů používání nových technologií a větších nároků firmy Westinghouse, která se na stavbě z velké části podílela.

Odpůrci stavby elektrárny kritizovaly mimo jiné i firmu Westinghouse, která je drahá a kvůli níž se stavba protáhla o pět let. Spojením nové západní technologie s dosud používanou zastaralou ruskou technikou nastanou problémy, na jejichž vyřešení bude potřeba ještě většího množství finančních prostředků. Zatajování informací vedlo k nevyjasnění podílu jiných firem na stavbě elektrárny a nebyl zveřejněn jejich konkrétní finanční podíl a k čemu byl přesně použit. I když situace v 90. letech je daleko otevřenější, nebylo dosud vyjasněno, k jakému účelu byly využity některé státní peníze.
Na druhé straně stále stojí někteří odborníci a část vlády s upozorněním, že do budoucna je potřeba dostatek elektrického proudu. Z ekologického pohledu je nutno dodat, že bylo dokázáno, že oxid uhličitý, který přispívá ke skleníkovému efektu, jaderné elektrárny neprodukují.
Vyjádření nesouhlasu o postupu při stavbě jaderných elektráren a jejich uváděním do provozu podpořila Charta 77 v části dokumentu č. 22, který vydala 27. 11. 1978. Vedle popisu jaderných elektráren, jejich nebezpečí pro širokou veřejnost a možnostech mírového využití jaderné energie se zde objevily např. požadavky, aby byla veřejnost informována o všech rizicích provozu jaderných elektráren a aby byly zajištěny kompletní materiály o bezpečnosti provozu a poskytnuty široké veřejnosti, aby se mohla ujistit, že pro bezpečnost lidí a ochranu životního prostředí bylo uděláno maximum.

5.2.1.1 Havárie v Černobylu

K největší katastrofě, která se týkala jaderných elektráren a která ovlivnila i další vývoj a přístup veřejnosti v bývalém Československu k jejich výstavbě, došlo krátce po 26. 4. 1986, kdy v 1 hodinu 23 minut nastal v černobylské jaderné elektrárně výbuch. První zprávy od ruské vlády dostala naše republika po uplynutí 24 hodin. Vládní orgány v Československu svolaly na 30. 4. schůzi, aby projednaly, jak bude probíhat monitorování situace. Vládní havarijní komise pak do 15. 5. denně zasedala a sledovala množství radioaktivity na našem území. Podle oficiální zprávy z 10. 7. byly naměřené hodnoty jen o málo vyšší než u pokusných jaderných výbuchů v 60. a 70. letech, ke kterým došlo v západních zemích.
V okolních státech podávaly vlády průběžné informace o stavu ovzduší spolu s radami pro těhotné matky, děti a staré nebo nemocné lidi. Doporučovalo se lidem raději nevycházet a zdůrazňovaly se základní hygienické zásady. Oproti tomu státní orgány na našem území zatajovaly důležité informace ohledně zdraví člověka a nechávaly tak veřejnost v nevědomosti. Československá vláda vydala ve středu 30. dubna 1986 sdělení, že se „na území ČSSR provádí kontinuální měření...; a po celou dobu měření nebylo zjištěno žádné zvýšení radioaktivity“. Pak následovala pětidenní přestávka a teprve 5. 5. 1986 konstatuje ČTK „mírné zvýšení radioaktivity“. To byly všechny informace, které obyvatelé Československa o situaci na svém území dostali. Chyběly jakékoliv zdravotnické a hygienické pokyny a opatření. Není divu, že se pak mnozí lidé řídili radami rozhlasu a televize v sousedních zemích.
Deset dní po havárii přiznala v rozhovoru v rozhlase hlavní hygienička dr. Dana Zuzková, že „naměřené hodnoty jsou sice vyšší než bývá obvyklý stav...“, že dokonce „i v prvních dnech, kdy bylo zaznamenáno zvýšení radioaktivních látek v životním prostředí, bylo mnohokrát nižší, než jaké ... by mohlo způsobit ohrožení zdraví“.
V časopise Listy, který vycházel pro české emigranty v Římě, byl krátce po neštěstí v Černobylu zveřejněn článek, kde autorka poukazuje na to, jak byla v Československu 14 dní před výbuchem (12. 4. 1986) uveřejněna zpráva, že „Vlivem pečlivé výroby a kontroly při dnešním stavu diagnostických metod se považuje náhlé prasknutí reaktoru za vyloučené.“...„K tak závažné havárii by mohlo dojít řádově jednou za milión let provozu jaderné elektrárny.“
Autorka dále poukazuje na demonstrace v Rakousku za odstoupení české strany od stavby Temelína, který bude mít stejnou kapacitu jako jaderná elektrárna Černobyl. Reakce vlády v Československu na všechny protestní akce byla odmítavá a nepřátelská. Česká veřejnost s nimi nebyla nikdy seznámena.
Veřejnost příliš nedůvěřovala informacím podávaným vládními orgány, což potvrdil i výzkum veřejného mínění uskutečněný Institutem pro výzkum veřejného mínění v roce 1986. Tento výzkum potvrdil, že většina dotázaných je z havárie zneklidněna. Konkrétně obavy má 18% dotázaných, trochu neklidní jsou v 55% dotázaných a 27% nemá obavy žádné.
Monitoring situace pokračoval ještě po havárii a informace byly shromažďovány v Centru hygieny záření Institutu hygieny a epidemiologie v Praze. Výsledkem byla Zpráva IHE 1987. Některé výsledky monitorování následků černobylské havárie v ČSSR, 1988. Monitorování bylo zaměřeno hlavně na radioaktivitu ve spadu a ve srážkách a v mléčných výrobcích. Rozložení spadu po území ČSR bylo zjištěno průzkumem ze dne 17. 6. , kdy bylo odebráno 1300 vzorků půdy. Obyvatelé však nebyli průběžně ani zpětně o těchto měřeních informováni.
Ani během dalších let se zásluhou tisku veřejnost nedozvěděla, jaké následky bude mít černobylská katastrofa na zdraví člověka, kolik lidí na tyto následky zemře a kolik generací bude ještě postiženo genetickými vadami.

5.2.2 Znečištění ovzduší v Severních Čechách

Vedle jaderných elektráren se do pojmu „zakázaná témata“ zahrnovaly hlavně v 80. letech i následky imisí v severočeském kraji, které se staly příčinou narušení Krušných hor. Severočeský kraj byl narušován průmyslovou výrobou, která představovala hlavně těžbu hnědého uhlí, uranové rudy, výrobu elektrické energie, svítiplynu, dusíkatých a fosforečných hnojiv, novinového papíru a plaveného skla. Část vytěženého uhlí ještě spotřebovaly zdejší tepelné elektrárny na výrobu tepla a elektřiny.
I když chyběly dostupné informace o celkové devastaci životního prostředí na severu Čech, ale i vliv škodlivin na celé Československo a sousední státy, mohli lidé sami pozorovat smogové clony objevující se hlavně v průmyslových oblastech a ve velkých městech.

Chomutov patří k nejvíce znečištěným městům v Čechách, protože je doslova obklopen teplárnami a elektrárnami, které spolu s autodopravou přispívají k neustálému smogovému oblaku, který se projevuje zejména v zimě.
Neustálé zatajování a celková neinformovanost občanů, která je spojena s ohrožením zdraví vedlo 162 občanů k tomu, aby počátkem února 1987 odeslali petici předsedovi ONV v Chomutově, Otokaru Stejskalovi. Žádali zde informace o rozptylových podmínkách ve městě a okolí a upozornili na častý výskyt úniku chemických a mechanických nečistot, které ohrožují zdraví člověka a budoucí generace.
Předseda odpověděl 16. února 1987 v tom smyslu, že bylo schváleno opatření, podle kterých se má postupovat a které je rozděleno na dva stupně. Přešetřením těchto událostí se nakonec ujal předseda vlády Ladislav Adamec, který byl občany pozván přímo do Chomutova, aby se mohl přesvědčit o situaci na vlastní oči. Severočeské úřady si potom dopis předávaly, až zadala Rada pro životní prostředí místopředsedovi Severočeského KNV zajistit vyhodnocení celé situace a informovat o něm veřejnost prostřednictvím krajského deníku Průboj. Deník se pak krátce zmínil o ekologických problémech, které hrozí Severočeskému kraji, ale celková situace byla zlehčena a podhodnocena.
Při prognóze vykazující zhoršení rozptylových podmínek bude vyhlášeno tzv. upozornění a při zhoršení rozptylových podmínek bude vyhlášeno tzv. regulační opatření. Tyto informace dostávali však nadále pouze funkcionáři na úřadech a školská zařízení.
V dalších dopisech žádali občané úplné informace o podniknutých krocích na záchranu životního prostředí a člověka a dostupné informace a plánovaných stavbách čistících a odsiřovacích zařízení, které jim nebyly nikdy poskytnuty.
Po té, co se část obyvatel žijících v nejvíce průmyslem a těžbou poškozených oblastech rozhodla odejít za prací jinam, zavedla vláda na počátku 80. let tzv. úplatkářskou politiku. Platy zaměstnanců, kteří byly pro tuto oblast nejdůležitější, hlavně lékařů, se pohybovaly na nejvyšší hranici. Rozdávaly se různé podpory a stipendia a dětem na školách se každoročně plánoval pobyt v ozdravném prostředí. Pokud i tak chtěla některá rodina změnit místo bydliště, nebylo mu poskytnuto jiné zaměstnání.

Nejen člověk, ale i příroda začala strádat soustředěním škodlivin do oblasti, jehož rozloha činí pouze 7800 km2. Stálým otevíráním nových dolů způsoboval kysličník siřičitý změny patrné na první pohled. Zvěře a stromů ubývalo a stromy, které přežily byly poškozené. Ani takto pokročilá devastace nepřiměla vládu zveřejnit veškeré dostupné naměřené hodnoty, které se týkaly znečištění životního prostředí na území celého Československa, což bylo v rozporu se zákonem, který umožňoval uveřejnění skutečností ohledně životního prostředí, nemocích a nádorech.
Roku 1974 vydala vláda ČSR usnesení č. 315, kde uvedla sedm nejdůležitějších „sídelně průmyslových oblastí“, které mají největší negativní účinky na životní prostředí. Zpráva nezabránila ani dalšímu kácení krušnohorského lesa, vypouštění odpadu do řek, ani nepodpořila výrobu dalších čističek vod. Za deset let se potvrdilo, že se situace nezměnila a poškozování lesů vlivy imisí z Krušných a Jizerských hor na Frýdlantsko a západní část Krkonoš. K neustálému oslabování porostu přispívali škůdci, jako byl v letech 1977-1980 obaleč modřínový nebo od roku 1983 lýkožrout smrkový.
Československo se tak svým znečištěním nejen díky severočeskému kraji postupně zařadilo mezi nejvíce postižené země na světě a to zejména naměřeným množstvím oxidu síry ve vzduchu.

5.2.3 Informace o plánovaných zásazích do životního prostředí

5.2.3.1 Výstavba lanovky na Sněžku

Znečištění přírody, vody, vzduchu a v neposlední řadě i člověka se netýkalo nikdy pouze nejprůmyslovějších oblastí jakou je severočeský kraj nebo severomoravský kraj, zejména pak okolí Ostravy a Karviné. Znečištění přírody se projevovalo i v Krkonoších, kde se mezi hlavní nepřátele přírody řadil velký rozvoj cestovního ruchu.
Krkonošský národní park (KRNAP) byl zřízen vládním nařízením č. 41 z roku 1963 a byl v době socialismu jediným národním parkem v ČSR. Během této doby došlo k tak závažným změnám, že byl Mezinárodní unií pro ochranu přírody a přírodních zdrojů při UNESCO - IUCN zařazen mezi 11 nejohroženějších parků na světě. Nejvýraznější je poškození lesních porostů imisemi, které postupně přechází v úplné odumírání lesa. Vedle toho se však vyskytly ještě jiné problémy jako např. stavba nové lanové dráhy z Pece pod Sněžkou na Sněžku a nové České boudy s restaurací v objektu horní stanice lanovky. Tato stavba by zasáhla jednu z nejvýznamnějších přírodovědných oblastí Krkonoš, protože dotyčný svah a vrcholová partie Sněžky patří do oblasti Státní přírodní rezervace Prameny Úpy.
Stavba byla schválena územním plánem Krkonoš z roku 1976 a postupně bylo vypracováno velké množství verzí, které se týkaly projektu stavby. Již před začátkem samotné výstavby v roce 1988 vznikly různé polemiky o tom, zda lanovka na nejvyšší horu České republiky nepřinese více škody než užitku. Negativní vlivy na přírodu, které měla lanovka přinést, se týkaly hlavně demolice dosavadní České boudy a lanovky a následná výstavba nové lanovky i boudy, pokácení části kleče na úbočí Sněžky při stavbě, úniku škodlivých látek při zasazení nových tyčí a množství hluku, jehož zdrojem by byl provoz lanovky.
Přírodovědci i celá rada byli proti výstavbě lanovky, ale ředitel KRNAPu se rozhodl pro výstavbu. Ministerstvo kultury, které je nejvyšším orgánem Státní ochrany přírody, mělo ke stavbě zpočátku výhrady, ale později se přiklonilo na stranu ředitele KRNAPu. Doporučení odborných pracovníků v péči a ochraně životního prostředí zůstalo nevyslyšeno. Kromě odborných institucí (Komise životního prostředí ČSAV, Ústav krajinné ekologie ČSAV, Vědecká rada KRNAPu a jiné) se proti projektu postavili i spisovatelé v dopise pro vládu ČSR, ale i široká veřejnost, která si uvědomila nespornou zátěž pro celé Krkonoše, kdyby se lanovka dostavila podle původního plánu až na vrchol. Takové reakce vyvolaly řadu diskusí o tom, zda je lanovka k vrcholu Sněžky nezbytná nebo ne. Argumenty, které se stavěly pro stavbu lanovky, se zakládaly na tom, že jde o ekologický projekt, který přispěje k odlehčení pěší turistické zátěže Sněžky. Vedle hlavních plánů se vyskytly i jiné návrhy na ekologický provoz a vylepšení (ekologické WC, zkrácení lanovky, která by nevedla až na vrchol Sněžky nebo zpevněná terasa umožňující omezení turistů na vrcholu. Většina podobných návrhů byla ponechána bez reakce orgánů, které se na stavbě lanovky měly podílet. Podrobnosti o plánech a důsledcích výstavby lanovky nebyly zveřejněny, ve zprávě Stavoprojektu Liberec z února 1988 bylo pouze uvedeno, že bude stavba lanovky vedena v duchu ekologických a společenských zásad.

5.2.3.2 Výstavba vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros

Mezi další projekty, které měly nepříznivý dopad na přírodu, patří výstavba Vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros, které se začalo budovat na řece Dunaji na území nynějšího Slovenska a Maďarska. Nejbouřlivější diskuse o tom, zda ve stavbě pokračovat nebo ne, probíhaly kolem roku 1988, tedy téměř ve stejnou dobu, jako se na území Čech řešila výstavba lanovky na Sněžku.
Budování vodního díla mělo za následek zničení dunajské krajiny. Odhadoval se velký úhyn živočichů, úbytek zemědělské půdy a částečné narušení přínosu zdroje pitné vody. Aby se zabránilo některým ekologickým pohromám, byla nutná spolupráce československé a maďarské strany, která se do roku 1989 vyvíjela celkem úspěšně.
Veřejnost neměla opět možnost, aby se důkladně seznámila s projekty vodního díla a mohla vyjádřit stanovisko k chystaným krokům a průběhu stavby. Na maďarské straně se objevila nejistota v otázce, zda nedojde stavbou a následným zprovozněním přehrady k příliš negativnímu zásahu do přírody. Když se maďarská vláda rozhodla v květnu roku 1989 pozastavit výstavbu přehrady, vláda ČSSR považovala tento akt za bezdůvodný a trvala na pokračování stavby. /Rudé právo 1. 6. 1989/. Důvodem bylo prohlášení, že dostavbou vodního díla nedojde k významnému narušení přírody, ale naopak budou zlepšeny vodohospodářské poměry pro vysoce intenzivní zemědělskou velkovýrobu na 50 000 ha půdy Žitného ostrova apod. /Rudé právo 19. 5. 1989/
Demonstrace proti výstavbě přehrady se konaly nejen v Československu, ale i v sousedních zemích jako např. v Rakousku. Lidé žádali dialog vlády s ekologickými stranami a informace o náhradních možnostech stavby vodní elektrárny, které by nezasáhly v takové míře do životního prostředí. Rudé právo /2. 6. 1989/ dále upozornilo, že pokud budou dostaveny zbývající 2 přehrady východně od Vídně, bude se v Dunaji pohybovat voda přirozeným tokem jen na necelých 50 km, protože již bylo postaveno devět přehrad s elektrárnami o výkonu 1800 MW na Dunaji od hranic mezi Rakouskem a NSR až k Vídni. Přes tyto varovné signály se pokračovalo v dalších letech ve výstavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros, v dalších letech se však maďarská strana přestala podílet na tomto projektu.

5.2.4 Informace, které se nesměly zveřejňovat - shrnutí

Každá informace, která nesouhlasila s postupem vlády nebo ji kritizovala z lhostejnosti a každý problém, který vyžadoval zásadní řešení, nesměly být zveřejněny. K problémům týkajících se odpadů, znečistění ovzduší, devastace krajiny a ostatních neekologických zásahů do přírody se média chovala, jakoby žádné problémy neexistovaly.
Československá vláda v minulých letech podporovala rozvoj průmyslu i za cenu devastace přírody a rozsáhlé těžby, proto nechtěla slyšet o vypouštění škodlivých látek z továren do vzduchu a o otázkách obnovy přírodních zdrojů. Výstavba jaderných elektráren se u vlády shledala s takovou podporou, že byly informace o jedné z největších ekologických katastrof v Černobylu zatajovány, aby nevznikly pochybnosti při řešení dalších otázek v jaderné energetice. Kromě černobylské katastrofy nebyly zpřístupněny ani dokumenty o dalších problémech s jadernými elektrárnami v České republice.
Aby nedocházelo k vzpourám a panice v nejvíce znečistěných oblastech České republiky jako je Severočeský kraj, Ostrava nebo Praha, nebyly zveřejňovány informace o aktuálním stavu životního prostředí a vlivu škodlivin na zdraví člověka. Nespokojeným obyvatelům bylo pouze vysvětleno, proč nelze ekologická opatření realizovat a celá situace byla v závěru zlehčena.

5.3 Informační aktivity nevládních organizací

5.3.1 Informační aktivity oficiálních nevládních organizací

Vedle zpráv, které tajně množila Charta a které obsahovaly krátké zprávy o událostech lidí, kteří pro Chartu pracovali, vyskytovaly se ještě informace v různých časopisech, které vycházely nepravidelně a zaměřovaly se na témata, která lidi nejvíce zajímala a která se v oficiálním tisku zamlčovala. Mezi periodika zaměřující se hlavně na problematiku životního prostředí patřil vedle Ekologického bulletinu také Ekomonitor, Nika nebo Stres.
Nika začala vycházet v roce 1978 jako ekologický bulletin nevládní ekologické skupiny TIS - svaz pro ochranu krajiny a přírody. Časopis řídil Ivan Makásek. Na počátku byl jeho náklad malý, ale postupně se zvyšoval, v roce 1983 na 3500 exemplářů a před listopadem 1989 na 7000 výtisků. V roce 1979, kdy TIS zanikl, přišla Nika pod správu Městského výboru ČSOP v Praze.
Zpočátku byl časopis pod neustálou kontrolou vyšších orgánů, ale v 80. letech se v něm objevily první články, které otevřeně nesouhlasily s vládním postojem k událostem v Černobylu. Potom se v Nice začaly objevovat hlavně články, které podněcovaly veřejnost k aktivitě za záchranu životního prostředí a snažily se pravdivě informovat o vlivu škodlivin na zdraví člověka.
K významným aktivistům, kteří působili pro časopis Nika patřili Josef Vavroušek, Bedřich Moldan, Jaroslav Stoklasa a Ivan Dejmal.

Lidé, kteří nechtěli pouze přihlížet, ale aktivněji se podílet na ochraně životního prostředí, vytvářeli neoficiální skupiny a snažili se přispět svou činností k odstraňování škod, které přinesl technický rozvoj a nesprávné zacházení s jeho nástroji. Všichni, kdo chtěli podpořit snahu těchto lidí se však museli o problematiku hluboce zajímat, neboť aktivitám takto zaměřeným spolkům nebyla v médiích věnována pozornost.
Do konce roku 1989 byl oficiálně povolen pouze Český svaz ochránců přírody (dále pouze ČSOP) a Brontosaurus. Ostatní organizace nedostaly oficiální povolení, i když o ně žádaly. Činnost těchto organizací patřila pod kontrolu vládních orgánů, aby mohla být sledována jejich činnost. Působnost každého spolku byla možná pouze pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM), neboť hlavní náplň tohoto svazu byla propagace socialistických myšlenek.
Protože činnosti organizací Brontosaurus a ČSOP se nezveřejňovaly ani nijak nepodporovaly, nefungovala tady pro ostatní veřejnost žádná přímá motivace k tomu, aby se více zajímala o přírodu a s ní nezbytně spojenou ohleduplnost při čerpání přírodního bohatství a šetrnost při jeho používání. U lidí se stále prohluboval nezájem a lhostejnost k jejich bezprostřednímu okolí. Jakékoliv osvětové činnosti těchto organizací stála v cestě státní legislativa, nezájem a často i postihy osob. Taková forma „spolupráce“ s veřejně činnými orgány přispívala k nechuti jednotlivých lidí pouštět se do podobně zaměřených akcí. Uvnitř samotné organizace se proto kladl důraz hlavně na výchovu každého člena, seznámit ho s tím, co všechno může on sám pro své okolí udělat. Základem bylo chování člověka ve volné přírodě a její nenarušení.
Zpočátku se tyto organizace věnovaly hlavně získávání informací o stavu životního prostředí a jejich vyhodnocování. Vedle toho se věnovaly hlavně činnostem, které podporovaly zásadu pomoci přírodě a nenarušit její přirozený chod bylo vyklízení skládek, zasazování nových stromků nebo pobyty v přírodě, kde se hlavně nejmenší generace učila poznávat faunu a flóru, aby si uvědomila, jak je důležité ji neustále chránit.
Teprve v 80. letech, kdy byla situace uvolněnější, se snažily prosazovat do tisku zprávy o ukazatelích, které nejvíce poškozují životní prostředí.
První rozbor ekologické v Československu vypracovala na podzim roku 1983 Ekologická sekce při biologické společnosti ČSAV na podnět československé vlády. Zpráva se týkala všech složek prostředí (voda, vzduch, volná krajina, lesy, zemědělství), byla zhotovena ve dvaceti exemplářích a postoupena vládě. Ke konečnému vytištění však nedošlo, protože zpráva se ztratila. Jeden výtisk se dostal do Charty 77, která ho spolu s dopisem předsedovi vlády Vladimíru Štrougalovi odeslala, aby seznámil se zprávou širokou veřejnost.
I když nedošlo ke zveřejnění zprávy, byla poprvé prolomena informační blokáda a to hlavně směrem na západ, protože část zprávy byla odvysílána v rozhlasových stanicích Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Tlak ze zahraničí na řešení ekologických otázek v Československu stoupal až do konce roku 1989.
Ve srovnání se 70. léty, kdy seznamovat veřejnost s alespoň těmi nejvýraznějšími ekologickými problémy, které se týkaly nejen naší země, mělo pouze hnutí Brontosaurus nebo pravidelné rubriky v časopisech Mladý svět, ABC mladých techniků a přírodovědců, Věda a technika mládeži, Vesmír, Sedmička pionýrů nebo deník Mladá fronta, 80. léta byla proti tomu dobou uvolněnější.
Ze západních zemí se sem dostávalo stále více informací o řešení ekologické situace v jiných zemích, což ve veřejnosti probouzelo větší snahu o současné dění a vzrůstal počet demonstrací v nejvíce postižených krajích jakými byl Chomutov nebo Praha. Lidé se chtěli podílet na ochraně prostředí, ve kterém žili a dozvědět se od příslušných orgánů, jak se k různým problémům staví vláda.

5.3.2 Informační aktivity disentu a exilu

Mezi významná nakladatelství, která vznikla v emigraci patří 68 Publishers, které založil Josef Škvorecký v Torontu roku 1971, nakladatelství Index založeno v Kolíně nad Rýnem v tomtéž roku nebo o dva roky později založené nakladatelství Konfrontace v Curychu, které překládalo knihy hlavně z polštiny, maďarštiny a němčiny. Tato nakladatelství vydávala hlavně díla, která u nás nesměla vycházet, protože se názorově neshodovala s tehdejší politikou vlády. Překládali se hlavně autoři, kteří by svým postojem mohli vnést mezi lidi myšlenky, které si tehdejší vláda nepřála slyšet. Nakladatelství bylo velké množství a vedle nich vznikala i periodika, která měla za úlohu aktuálně informovat o politickém a kulturním dění v Československu, ale i jinde ve světě. K takovým časopisům patřilo Svědectví, které vycházelo v New Yorku a potom v Paříži, Listy, které vycházely v Římě, Proměny, Studie, Obrys, Rozmluvy aj. Hlavní témata, která se v těchto časopisech objevovala byla politika, náboženství, kultura a ekologie.
Všichni, kdo se snažili informovat českou veřejnost v zahraničí, úzce spolupracovali s lidmi v Československu, kteří tvořili v disentu. Na začátku března 1986 založila skupina exilových pracovníků v Hannoveru Československé dokumentační středisko nezávislé kultury (dále pouze ČSDS). Předsedou se stal Jan Vladislav a místopředsedou Jiří Gruša. Cílem spolku byla podpora vědeckého bádání v oblasti československé kultury, historie a politiky, shromažďování svědectví a dokumentů nezávislého myšlení po roce 1948. Hlavním programem ČSDS bylo kromě shromažďování dokumentů českých a slovenských autorů žijících v exilu jejich uchovávání a zpracovávání. Středisko podporovalo vědecké zpracovávání textů a příruček a rozesílalo přírůstkové seznamy spřízněným knihovnám a badatelským centrům. Postupně se v něm nashromáždilo velké množství samizdatu i mimo území Československa, které bylo průběžně doplňováno. Materiály se týkaly hlavně samizdatových edic Petlice, Expedice, Popelnice, Kvart, Česká expedice nebo Spisy Jana Patočky. K nejrozšířenějším samizdatovým časopisům, které ČSDS vlastní, patří Informace o Chartě, Kritický sborník, Paraf, Reflexe, Vokno aj. K dalším materiálům, které středisko získalo, patří také filmové nahrávky a videozáznamy, počítačová dokumentace nebo materiály z doby 1968-69 a ze založení ČSDS.
Od roku 1987 vydávalo ČSDS čtvrtletník Acta určený čtenářům doma i v zahraničí. Aby byl usnadněn lepší přístup veřejnosti na celém světě k informacím v časopise, vycházely pokaždé dvě verze. Časopis byl zaměřen na ediční činnost v Československu a byl doplněn bibliografiemi a charakteristikami jednotlivých děl nebo čísel.
Menší část veřejnosti, která se rozhodla nepřidat se k oficiálnímu proudu v oblastech politiky, kultury a společenských věd, musela tvořit tajně. Většina těchto lidí tvořila malé neoficiální skupiny podle společného zájmu všech „členů“. Takové spolky byly spojeny se zahraničím, aby byla možná výměna informací, které byly hlavně pro českou inteligenci důležité a nedostupné.
V roce 1977 byla založena Charta 77, jejíž členové tajně rozmnožovali zprávy se skutečnými událostmi v oblasti kultury a politického dění v naší republice a o tom, jaké stanovisko zaujímají ostatní státy ke světovým problémům jako je např. poškozování životního prostředí, nebo nespravedlivé stíhání a tresty politicky nevhodných lidí v bývalém východním bloku. Samizdatová literatura se zaměřovala hlavně na témata, která byla v médiích neprávem opomíjena, nebo byla různě poupravována, aby byla podpořena tehdejší vládní prosocialistická politika. Mezi nejvíce opomíjená témata patřilo náboženství a veškeré filozofické a sociální vědy. Charta 77 publikovala také seznamy zakázaných autorů a upozorňovala na opomíjené nebo dokonce pronásledované spisovatele a překladatele.
Otázkami, které se týkaly hlavně životního prostředí se zabývalo také nezávislé ekologické hnutí, působící zpočátku v rámci Charty 77. První fórum Charty 77 v roce 1987 mělo právě ekologickou tematiku a na podzim roku 1987 začal samizdatově vycházet Ekologický bulletin. V čele skupiny, která se kolem časopisu vytvořila stál Josef Danisz a Ivan Dejmal. V severních Čechách působila jiná ekologická skupina kolem Karla Mrázka, která vystupovala od počátku roku 1989 pod názvem Ekomonitor. Cílem skupiny bylo sledovat situaci, informovat veřejnost a usilovat o nápravu ekologických poměrů s přihlédnutím na specifické problémy jednotlivých oblastí. Snahou takovýchto neformálních spolků bylo spolupracovat nejen s občany, ale i s oficiálními organizacemi a vládními orgány cestou dialogu.
I když oficiálně povolené organizace byly pouze Brontosaurus a ČSOP, vznikaly vedle nich ještě jiná neoficiální ekologická sdružení. Na konci roku 1989 patřila k těm významnějším Ekologická společnost, Pražské matky, Zelený klub v Litoměřicích a v Praze a Děti Země. Hlavním cílem těchto organizací bylo omezení negativního vlivu člověka na životní prostředí a posílení ekologického myšlení. Nezávislé skupiny se snažily informovat veřejnost prostřednictvím přednášek a výstav, oponováním projektů, které škodí přírodě a prosazováním jiných alternativ k těmto projektům.

5.3.3 Protestní akce veřejnosti proti zatajování informací o životním prostředí

O tom, že severočeský kraj patří k nejvíce znečištěným oblastem průmyslovými exhalacemi nabylo třeba pochybovat, ale vláda nikdy nezveřejnila přesné číselné údaje o znečištění jednotlivých složek přírody ani upozornění při zvýšené koncentraci zplodin ve vzduchu, aby se zamezilo přílišnému vycházení do ulic. Veřejnost žádala diskusi a obracela se na vládu formou demonstrací nebo otevřených dopisů adresovaných příslušným orgánům a nejčastěji samotné vládě. Takovým dopisem byl např. Dopis předsednictvu vlády ČSSR o situaci v Severočeském kraji adresovaný Chartou 77 dne 19. 7. 1983, kde byla vyjmenována řada problémů týkajících se ekologie krajiny se zaměřením na Severočeský kraj. Bylo zde poukázáno také na oblast právního řádu, kde docházelo také velmi často k nezákonným zákrokům proti jednotlivým osobám. Nakonec byla vyjádřena žádost o dialog s vládnoucí stranou a výzva k řešení nejdůležitějších ekologických problémů v Československu.
K jedné z největších protestních akcí došlo na počátku února 1987, kdy občané Chomutovska odeslali dopis o hrozivém stavu životního prostředí v jejich okrese.
Dalším projevem nesouhlasu se současným stavem byla Žádost pražských občanů primátorovi /EB č.5/ ze dne 15. 4. 1988, která obsahovala upozornění na skutečnost, že v Praze proběhla v dubnu roku 1988 podpisová akce za zveřejňování koncentrace škodlivin v ovzduší Prahy. K žádosti byla přidán text petice a odpověď Kanceláře primátora hlavního města Prahy. Obsahem petice byla žádost o zveřejnění směrnic pravidel vyhlášení regulačních opatření a průběžné seznamování občanů s množstvím naměřených hodnot škodlivin v ovzduší.
Zásluhou aktivity veřejnosti, která se projevila na uvedených dvou dopisech a jiných vyhlášek, bylo docíleno veřejného projednávání o opatřeních při nepříznivých meteorologických podmínkách na území hlavního města Prahy, které se konalo dne 5. 8. 1988. Předpokládaná změna zákona se však nekonala a v platnosti tak zůstala vyhlášení z 1. 9. 1986, která doporučovala zaučení pedagogů a preventivní poučení žáků prostřednictvím SRPŠ a tři body, které se týkaly omezení pobytu dětí na vzduchu v závislosti na rozptylových podmínkách.
Následovaly další petice a demonstrační projevy. Jedním z protestů, které byly úspěšné, se stala petice proti výstavbě vodního díla Křivoklát, kde se sjednotili členové Charty 77, ekologičtí aktivisté a široká veřejnost. Vodní elektrárna Křivoklát měla být umístěna do chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, což by mělo za následek likvidaci rezervace. 4. 2. 1988 Rada pro životní prostředí od návrhu ustoupila.
Všechny aktivity byly důkazem toho, že si lidé uvědomili, jak je současná situace v ekologické sféře varující a že je potřeba začít podniknout rázné kroky při záchraně životního prostředí a že dosavadní opatření nejsou již dávno zcela dostačující, aby se dosáhlo významného zlepšení.
Celkový vývoj situace tlačil na vládu natolik, že roku 1988 byl vytvořen samostatný státní útvar při českém ministerstvu. Podle řady usnesení stranických a státních orgánů měly být hlavní zdroje znečištění odstraňovány akcemi státního programu ekologických investic. V období 1986-1990 bylo plánováno realizovat objem prací a dodávek ve výši 17,6 miliard Kč (ČR - 11,9 miliard Kč). Cílem bylo, aby největší znečišťovatelé snížili množství škodlivých látek vypouštěných do přírody, ale již během plánování se postupně ustupovalo a upravovalo. Program nebyl nakonec z větší části splněn, takže jeho účinnost byla jen velmi malá. Neexistoval ucelený systém ekologické politiky, předpisy a zákony byly neúplné a roztříštěné a podřízené komunistickému režimu. Nezájem příslušných orgánů byl zaviněn i jejich malou nebo žádnou pravomocí podílet se na rozhodování v důležitých otázkách, které se týkaly nejen ekologie.
21. 1. 1988 odtajnil federální ministr vnitra mnohé informace o působnosti ministerstva zdravotnictví, ale v praxi nedošlo k velké změně, protože hygienici, kteří informace obdrželi, neměli snahu informovat veřejnost. Viz příloha č. 1.

Roku 1989 vrcholila napjatá situace nespokojené veřejnosti s vládnoucím systémem. Počet protistátních aktivit neustále stoupal a v médiích se objevovaly některé náznaky problémů, které se doposud nezveřejňovaly.
Tento rok vznikla i Ekologická společnost, která si kladla za úkol vedle nápravy životního prostředí hlavně podnítit co největší zájem veřejnosti o ekologické problémy, aby se tak dosáhlo většího úspěchu v jejich řešení.
Od ledna roku 1989 se konalo velké množství nejen ekologických manifestací, jejichž centrem se stala Praha. 29. 5. se konala demonstrace pražských matek za zlepšení životního prostředí, pražské matky se postavily proti stavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros, proti jaderným elektrárnám, proti stavbě lanové dráhy na Sněžku, proti znečišťování měst průmyslovými zplodinami a proti stavbě ve Stromovce. Vedle jiných protestních aktivit v celé republice se na počátku listopadu soustředili demonstrace v nejvíce průmyslem postižené krajině - v Severočeském kraji. Demonstrace probíhaly několik dní a byl vytvořen krizový štáb, který byl pověřen jednáním s teplickými funkcionáři. Ke konečnému dialogu mezi oběma stranami mělo dojít na zimním stadionu v Teplicích 20. 11. Zde se již hovořilo hlavně o 17. 11., kdy se konala demonstrace v Praze na Národní třídě.
Mezi prvními, kdo zveřejnil informace o životním prostředí, byl Josef Vavroušek, který vystoupil během listopadových demonstrací na Letenské pláni.

6. Přístup k informacím v období od listopadu 1989 do července 1998

6.1 Změna přístupu k ekologické problematice po roce 1989 - úvod

Ekologie patří v posledních desetiletích k největším problémům celého světa a stala se tak součástí politiky většiny států.
Hlavním problémem při vytváření prosperující politiky bývalého Československa, která by se zaměřovala na takto důležité otázky, se v letech 1948-1989 stala komunistická vláda. Vládní politika byla zaměřena na konzum a materiální růst, jedinou uznávanou hodnotou byla práce. Výroba a těžba byla upřednostňována ochraně životního prostředí a zachovávání jejího přirozeného stavu. Legislativa byla nedokonalá, ve významných funkcích nepůsobily odborníci ale funkcionáři. Neinformovanost veřejnosti ještě více přispívala k pesimismu a nezájmu o vlastní okolí většiny lidí.
Teprve státní převrat v listopadu 1989 přinesl veřejnosti možnost spolupodílet se na řešení některých důležitých problémů. Až polistopadová vláda se začala více zajímat o otázky životního prostředí a počet a význam aktivit ekologických organizací se zvyšoval.

6.1.1 Stav životního prostředí v České republice v 90. letech

Vinou rozsáhlé devastace v posledních desetiletích je však životní prostředí v současné době již vážně narušeno. Příčinou takového stavu byl ekonomický růst založený na bezplatné spotřebě, která byla spojená s ničením přírody.
Narušená příroda se projevuje mj. ve velkém stupni ohrožených druhů organizmů. V současnosti jsou v České republice výrazně ohroženi savci, u nás hnízdící ptáci, ryby, vyšší rostliny. Plazi jsou ohroženi dokonce 100% a obojživelníci v 95%.
Hlavní podíl na zásahu do ekosystému zemědělské půdy má rozsáhlá kolektivizace v 50. letech a přeměna tradičního zemědělství na průmyslovou výrobu v letech 70. K nejzávažnějším následkům dnes patří ztráta přirozené úrodnosti, výrazné snížení pitné vody a rozmanitosti a početnosti původních druhů živočichů.
Lesy, které původně pokrývaly téměř celé naše území dnes představují pouze 33,3% rozlohy. Za nejvýraznější změnu je pokládáno složení lesa, kde v současné době převažuje jehličnatý strom nad listnatým, ale v minulosti tomu bylo naopak. U listnatých stromů se projevuje malá odolnost přírodním vlivům, jako je vítr, hmyz nebo imise, kterými je u nás poškozeno 54% lesů.
Vodní toky byly v minulosti nejvíce ohrožovány stavbami podél břehů zejména přehrady a jezy, nadměrným zatěžováním odpadních vod a odvodňováním zemědělských pozemků (eroze). Celková délka toků se tak během tohoto století zkrátila o jednu třetinu. Přes velký počet rybníků je u nás stále nedostatek drobných nádrží, které pomáhají při zadržování vody v krajině a udržují biologickou rozmanitost. Vodní živočichové z velké části postupně vymizely a ryba se na celém evropském kontinentě stala nejohroženějším živočichem vůbec.
Nevhodnou urbanizací postupně klesá průchodnost a estetičnost krajiny a vytrácí se malé plochy zeleně jako např. rybníčky v parcích, meze, louky apod. Ekologická funkce krajiny je narušována hlavně těžbou nerostných surovin především v severočeské uhelné pánvi.
Aby se zamezilo devastaci krajiny v přírodně cenných a málo zasažených oblastech, byla tato hodnotná území podle zákona č. 114/1992 Sb. opatřena zvláštním ochranným režimem. V současné době jsou u nás 3 národní parky (dále pouze NP) zaujímající celkem 1,4% rozlohy státu a zahrnující horské lesní ekosystémy Krkonoše a Šumavu a říční oblast Podyjí. Chráněných krajinných oblastí (dále pouze CHKO) je u nás dnes celkem 24 a pokrývají 13,2% území státu. V těchto oblastech dochází vedle aktivní ochrany území k rozvoji ekologicky vhodného hospodářského využití krajiny. Vedle těchto CHKO je v České republice vymezeno ještě 1820 ploch maloplošných zvláště chráněných oblastí, které jsou zařazeny do čtyř kategorií.
K pozitivním trendům, ke kterým na počátku 90. let došlo patří snížení imisní a emisní zátěže prostředí (v letech 1991-1996 poklesly emise SO2 o 46,9% a NOx o 41,8% hodnoty). Zásahy, které vedly ke zlepšení životního prostředí lze však zatím pozorovat pouze jen v jednotlivostech jako je např. výskyt pstruhů v některých vodách nebo návrat některých druhů tzv. dunajských ryb do řek Moravy a Dyje.

6.1.2 Státní politika životního prostředí

Nastoupením nové polistopadové vlády roku 1990 došlo k prvním formulacím řešení ekologické situace. Zřízením Ministerstva životního prostředí ČR dne 19. prosince 1989 se ekologické problémy soustředily do jednoho hlavního orgánu, který odpovídá za všechny sféry životního prostředí a činnosti s ním související.
Nezastupitelnou úlohu při ochraně životního prostředí má stát, hlavně pokud jde o složky životního prostředí, které nelze vlastnit (vzduch, voda). Hlavní problémy, které musí vládní legislativa řešit, jsou mj. ohrožení hlavních biosférických systémů, vyčerpávání nerostných surovin a ničení zemědělské půdy a přímé ohrožení zdraví člověka.
Definováním hlavních problémů týkajících se ochrany přírody bylo v první polovině 90. let dosaženo částečných úspěchů v některých nejvíce zasažených oblastech. V sektoru dopravy se podíl osobních vozidel vybavených katalyzátory zvýšil o cca 7 - 8% a rostoucí prodej bezolovnatého benzinu vedl ke snížení emisí olova asi o 75%. Snížením výroby v průmyslu se dosáhlo snížení množství vypouštěných látek do vzduchu a vody. Od roku 1990 do roku 1994 bylo postaveno 150 čistíren odpadních vod. Odpadovému hospodářství pomohla zařízení na zpracování odpadu, zařízení na recyklaci a regeneraci odpadu. Používání fosforečnatých hnojiv pomalu klesá. Celkové výdaje na ochranu životního prostředí se od roku 1990 postupně zvyšovaly. V posledních jsou výdaje na ekologii v České republice vyšší než ve většině evropských zemí. Zatímco v roce 1990 odešlo na životní prostředí 1,0% z hrubého domácího produktu, v roce 1996 to bylo 2,7%, tedy celkem 38 miliard Kč. Investice byly rozděleny hlavně do ochrany ovzduší (zařízení ke snížení emisí) a ochrany vod (výstavba čistíren odpadních vod). Zásluhou těchto finančních prostředků vynaložených do ochrany přírody v naší zemi se podařilo snížit obsah oxidu siřičitého a jiných látek v ovzduší, postupně se snižuje znečištění povrchových vod a byl ukončen provoz nebezpečných skládek odpadů. Přesto se však stále zvyšuje počet emisí oxidu dusíku v ovzduší, což bezprostředně souvisí s narůstající silniční dopravou. Celkové zvyšování množství odpadů a rostoucí počet motorových vozidel je problémem většiny států.

6.1.2.1 Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí

Mezi hlavní motivující prvky patří vedle daňového zvýhodnění pro ekologicky čisté produkty také označování výrobků, které působí minimálně na životní prostředí. Jedinými značkami, které prokazují, že daný výrobek nepůsobí škodlivě na složky životního prostředí patří BIO produkt ekologického zemědělství, jehož garantem je ministerstvo zemědělství a označuje výrobky vypěstované ekologicky a Ekologicky šetrný výrobek, jehož garantem je Ministerstvo životního prostředí ČR. Uvedené značky lze získat pouze po četných testech výrobků. Propagace výrobků, které značku dostaly je velmi malá a vedle těchto značek se na trhu objevují i názvy výrobků, které obsahují slova bio- nebo eko-, aby tak podpořily vlastní odbyt. Samotný význam státem uznávaných značek tak nemá dostatečnou popularitu.

6.1.2.2 Státní orgány odpovídající za životní prostředí

Jedním z hlavních orgánů, které mají zodpovědnost za životní prostředí je Ministerstvo životního prostředí ČR (dále pouze MŽP). Jeho hlavní náplní je ochrana vod, ovzduší, krajiny, zemědělské půdy, horninového prostředí, nerostných zdrojů, řešení odpadů a je ústředním orgánem pro rybářství a lesnictví.
Od roku 1989, kdy bylo MŽP založeno, vystřídalo se na ministerském křesle 6 ministrů, posledním ministrem je od 22. 7. 1998 RNDr. Miloš Kužvart.
Pro větší informovanost veřejnosti o ekologii vydává MŽP Věstník MŽP ČR, který je určen hlavně pro pracovníky MŽP. Dále Zpravodaj MŽP, který obsahuje informace o problémech životního prostředí, které ministerstvo aktuálně řeší. Časopis Planeta vydávaný také MŽP informuje hlavně o problémech životního prostředí. Vedle těchto informačních časopisů vychází jednou ročně Statistická ročenka. Zpráva o stavu životního prostředí obsahuje bibliografické soupisy jednotlivých oblastí MŽP, katalogy přírůstků a výroční zprávy. Ministerstvo má také svou www stránku na Internetu.
Podřízená organizace MŽP je Česká inspekce životního prostředí (dále pouze ČIŽP), která vznikla roku 1991 a má zastoupení v Praze a na 10 dalších regionálních inspektorátech. ČIŽP je kontrolní orgán, jehož kompetence vychází z pěti základních složek životního prostředí (ovzduší, voda, příroda, lesy a odpadové hospodářství). Hlavním úkolem ČIŽP je kontrola dodržování zákonů, zjišťování škod na životním prostředím, ukládání opatření k jejich náhradě a omezování nebo zastavení škodlivé činnosti. Pokud dojde k porušení zákona, může rozhodnout o pokutě nebo o udělení jiné povinnosti znečišťovateli. Podílí se na zpracovávání stanovisek k řešení havárií, stížností nebo oznámení.

6.1.3 Trvale udržitelný rozvoj a Česká republika

Životní prostředí jako základní problém bylo poprvé vysloveno roku 1972 na konferenci ve Stockholmu a deset let poté byl stanoven termín trvale udržitelného rozvoje. Po dalších deseti letech byl termín trvale udržitelného rozvoje definován jako základní politický, hospodářský a filozofický problém. Současně byla přijata i Agenda 21. Přes významné zlepšení přístupu k životnímu prostředí po roce 1989 se však dosud nepodařilo naší republice nastoupit cestu trvale udržitelného rozvoje. Stále se nepodařilo vyřešit, jak se vypořádat s nadměrným automobilismem, těžbou surovin nebo vysokou produkcí odpadu.
Řízením a realizací projektu trvale udržitelného rozvoje bylo pověřeno Centrum Univerzity Karlovy pod vedením prof. Bedřicha Moldána. Rozsah projektu byl rozčleněn do několika základních skupin, které se dotýkají vytvoření informační základny, analýzy hlavních dokumentů, vzdělávání o otázkách trvale udržitelného rozvoje, vytváření podmínek pro trvale udržitelný rozvoj v České republice a jeho zapojení do vybraných odvětví politiky.
Podle článku Jarmily Šťastné v Ekojournalu je pro trvale udržitelný rozvoj nejdůležitější zapojit do tohoto systému veřejnost a stanovit lokální agendy pro jednotlivé obce. Jako podpora myšlenky trvale udržitelného rozvoje pro jednotlivá města nebo obce vznikl strategický plán města Český Krumlov, kde vypracoval starosta města soustavu požadavků, které jsou pro město v současné době nejaktuálnější.
V Praze 4, v ulici U Podolského sanatoria 3 je Centrum pro trvale udržitelný rozvoj pro Českou republiku, které založil bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek. Centrum odpovídá na otázky veřejnosti o trvale udržitelném rozvoji a informuje o činnostech a programech, které se týkají jednotlivých regionů.

6.1.3.1 Hlavní problémy státní legislativy - shrnutí

Neustále dochází ke sledování stavu životního prostředí, aby se mohla dostatečně hodnotit ekologická rizika vyplývající z lidské činnosti. Mezi hlavní cíle politiky životního prostředí patří spolupráce s ostatními státními oblasti. K hlavním prioritám řešení stavu přírody patří mimo jiné zvyšování kvality ovzduší snižováním emisí škodlivin, zvyšování kvality vod, snižování produkce odpadů, zaměření se na nejvíce znečištěné oblasti Severní Čechy, Morava a hlavní město Praha. V nejbližší době bude potřeba větší zaměření na ekologické vzdělávání a osvětu, která nemá v České republice ucelený systém.

6.1.4 Nevládní ekologická iniciativa

Ochranou práv občana se trvale zabývají nezávislé ekologické organizace, které využívají různých aktivit, jako jsou veřejné demonstrace, petice nebo alternativní návrhy k projektům, které významně zasahují do životního prostředí. Věnují se také výchovné činnosti v oblasti ekologie. Současným trendem je však jejich zařazování mezi extrémní hnutí, které se mohou stát nebezpečnými pro demokratickou společnost. Z těchto a jiných důvodů se k nim byrokratické úřady chovají odmítavě a žádosti o poskytování informací zůstávají často bez odezvy.

V květnu roku 1992 bylo založeno Centrum Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí, jehož hlavním úkolem je koordinovat činnost mezi jednotlivými pracovišti Univerzity Karlovy. Mezi jeho nejdůležitější činnosti patří vytvořit systém výuky životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje v rámci obecného studia až po jednotlivé specializace. Středisko by mělo být informační základnou pro dotazy, konzultace a expertízy pro odbornou veřejnost. Centrum spolupracuje s Parlamentem České republiky a s ministerstvy, organizuje semináře a konference.

Mezi umírněné ekologické organizace patří hnutí Děti Země, které pořádá demonstrace v zájmu ochrany přírody a provádí také odbornou činnost k řešení významných ekologických problémů v rámci platného zákona. V časopise Alternativa, které hnutí Děti Země vydává, podporuje alternativní kulturní „proticivilizační“ akce, kde jsou vyzdvihovány různé metody životních stylů. Organizace Děti Země spolupracuje se squattery z Ladronky, ale celkově spolek Děti Země rozhodně nepatří mezi anarchistické skupiny.

Hnutí Duha je organizace, která vznikla v roce 1989 v Brně pod vedením studenta Jakuba Patočky a od roku 1993 je součástí mezinárodní organizace Friend of the Earth International. Hnutí Duha zcela otevřeně kritizuje dnešní konzumní společnost a nevěří v nápravu současné vládní demokracie s vynaložením jejích klasických prostředků. Hnutí Duha vydává časopis Poslední generace, kde poukazuje na to, dosavadním způsobem života budeme poslední generací na celém světě. K jejím dalším aktivitám patří i jiné publikace s ekologickou tematikou, návrhy některých zákonů nebo protestní akce, jako byla např. blokáda Temelína. Svoje názory prezentují jednotliví představitelé i na různých setkáních a intelektuálních diskusí. Hnutí Duha nesouhlasí s dosavadním systémem vlády a považují za nutnou změnu hlavně spoluúčast veřejnosti při rozhodování o významných krocích. Aktivisté propagují odklon od hospodářského aktivity, který by vedl ke změně celého životního stylu.
V posledních letech dosáhlo Hnutí Duha některých ústupků z vládních orgánů, které pomohli při ochraně přírody v České republice. Časopis Nika č. 5-6 z letošního roku např. zveřejnil informaci o tom, že na Boubíně se nebude těžit, protože správa Chráněné krajinné oblasti Šumava přistoupila na námitky Hnutí Duha, že by mohla těžba negativně ovlivnit ekosystém celé přírodní rezervace. Ani plánované kácení lesního porostu zasaženého kůrovcem nebylo povoleno a přistoupilo se pouze k částečnému polomu, protože podle aktivistů Hnutí Duha není celkové kácení nutné.
Hnutí Duha patří k zajímavým protisystémově orientovaným organizacím v České republice a jejich názory při řešení ekologických otázek by neměly být opomíjeny.

Mezinárodní organizace Greenpeace vznikla v roce 1971 ve Vancouveru a její aktivity mají zcela profesionální charakter. Její činnost je soustředěna do pěti hlavních oborů: Jaderné zbraně a jaderná energetika, Atmosféra, Ekologie moří, Toxické látky a Lesy. Organizace Greenpeace je celosvětově nejvýznamnější ekologickou skupinou, která má sympatizující sponzory po celém světě. Její zastoupení je dnes již v 31 zemích. V naší republice se soustřeďuje hlavně na malé regionální kampaně v rámci platného zákona. Greenpeace několikrát vystoupila proti nazvání extrémní organizace, protože její činnost, která se v některých akcích podobá Hnutí Duha, je pokaždé zcela v mezích zákona.
Mezi hlavní zásluhy, kterých organizace Greenpeace v poslední době dosáhla, bylo zveřejnění výsledků znečištění Labe průmyslovými odpady a upozornění na podniky, které vypouštějí škodliviny do této řeky. V létě roku 1997 podnikli členové Greenpeace plavbu na lodi Albatros po řece Labe a odebírali vzorky u odpadních vod jednotlivých podniků. Zastávky se týkaly podniků Spolchemie v Ústí nad Labem, Synthesia Pardubice a Spolana Neratovice. Tato třítýdenní plavba pomohla blíže seznámit veřejnost s dosud málo zmiňovanými chlororganickými látkami, které jsou velmi nebezpečné.
Vedle těchto organizací se vyskytují ještě jiné, jako je např. ČSOP, Nadace Animal S.O.S a Svoboda zvířat, které se zaměřují na ochranu zvířat protestují proti jejich zabíjejí a testům, které se na nich provádějí. ČSOP se v poslední době hodně podílí na ochraně ohrožených zvířat a zvířat, které jsou poraněné nebo jinak handicapované a proto se nemohou zařadit mezi ostatní volně žijící živočichy. Pro tyto zvířata založili členové ČSOP zařízení, kde živočichové žijí. Většinou se jedná o raněná zvířata, která najdou myslivci v lese. V roce 1997 přijala zařízení, kterých bylo na konci minulého roku čtrnáct, více než 300 živočichů. Hlavním cílem je poskytnutí péče odborných pracovníků a umožnit jejich návrat do volné přírody.
K radikálnějším organizacím patří ALF - Animal liberation front a Different Life. Tyto organizace se pouštějí do razantnějších akcí za záchranu přírody, které jsou často na hranici zákona.

6.2 Legislativní zakotvení práva na informace

6.2.1 Šíření informací o životním prostředí

Proti době před rokem 1989 je dnes pro veřejnost k dispozici velké množství časopisů, které se zaměřují na problematiku životního prostředí. Většina ekologických organizací publikuje informace o vlastních činnostech ve svých časopisech. Vydávají se tak periodika Sedmá generace, Veronica, Greenpeace, Pražské matky, regionální časopisy s ekologicky výchovnou tématikou.
Ve všech odborných časopisech jsou zpřístupňovány názory vládních i nevládních ekologických činitelů na environmentální problémy.
Každý rok se vydávají zprávy o stavu životního prostředí a ročenky, kde jsou údaje o znečištění ve všech sférách životního prostředí. Dnešní doba umožňuje také elektronickou formu prezentace, kterou využívá stále více organizací a jednotlivých osob.
Kromě ekologických spolků jsou v České republice také poradenská centra a vědecká informační střediska, která poskytují ekologické informace veřejnosti.
V posledních letech je přístup k environmentálním informacím daleko snazší a možností k jejich získání je daleko více. V neposlední řadě je u nás dotvářen státní informační systém, který by měl spojovat všechny vládní subsystémy, aby bylo zajištěno jednoduché předávání údajů. Ke vzniku systému zatím nedošlo, každá část je v různé fázi rozpracovanosti a některé subsystémy už částečně fungují.
Vedle ostatních možností šíření informací je stále velmi využívána forma mediálních prostředků, kde dnes existuje velká konkurence. Přestože dnes není na mediálním trhu cenzura, veřejnost stále není spokojena, jak mediální prostředky o jednotlivých ekologických událostech informují.

6.2.2 Mezinárodní úmluvy vztahující se k životnímu prostředí

K zajištění ochrany životního prostředí na celém evropském kontinentě byly sjednány úmluvy na ochranu životního prostředí, které definují chráněné druhy rostlin a živočichů.
Mezi dokumenty, které jsou důležité i pro Českou republiku, patří doporučení členským státům Evropy z roku 1981 o přístupu k informacím, které vlastní veřejné orgány. Po konferenci ve Stockholmu roku 1972, kdy byly poprvé konstatovány ekologické problémy, byly environmentální informace zakotveny také do Agendy 21. 7. 6. 1990 byla přijata direktiva č. 90/313/EEC o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí, která podnítila vznik setkávání evropských ministrů životního prostředí, zahájené Dobříšskou konferencí v roce 1991. Na konferenci v Luzernu, která se konala o dva roky později, bylo rozhodnuto o založení skupiny odborníků, kteří by vytvořili směrnice pro podporu účasti veřejnosti při řešení otázek o životním prostředí. Završením projektu, který pokračoval v roce 1995 na konferenci v Sofii bylo přijetí Úmluvy o přístupu k informacím o životním prostředí a účasti veřejnosti v rozhodování o záležitostech životního prostředí na konferenci v dánském Aarhusu, která se konala v 23. - 25. června 1998.

6.2.3 Český právní řád v oblasti práva na informace o životním prostředí

Právo na informace o životním prostředí v České republice je zakotveno v Listině práv a svobod České republiky. Článek 35, odstavec 1, této listiny uvádí: „Každý má právo na příznivé životní prostředí.“ Vedle příznivého životního prostředí Listina základních práv a svobod zaručuje také: „Právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.“
Vedle Listiny základních práv a svobod je právo na informace zakotveno v zákoně č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, který platil do července roku 1998. Zákon říká, že: „Každý má právo na pravdivé a přiměřené informace o stavu a vývoji životního prostředí, příčinách a důsledcích tohoto stavu.“ V zákoně nebylo ale přesně stanoveno, v jakém případě mohou orgány informace omezit nebo odmítnout. Pokud se zákon nedá jednoznačně a srozumitelně vyložit, dochází k odmítání žadatelů na poskytování informací.
Kromě dvou uvedených zákonů, které umožňují zpřístupnění informací o životním prostředí veřejnosti, existují zákony, které stanovují případy, kdy se informace podávat nesmějí. Takovým ustanovením je Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, určuje skutečnosti, na kterých má stát zájem, aby byly utajeny. Později byl doplněn právními předpisy č. 419/1990 Sb., který určuje výčet skutečností tvořících státní tajemství a druhým vládním nařízením č. 148/1971 Sb., o ochraně hospodářského a služebního tajemství. K ochraně dat patří i Zákon č. 71/1967 Sb.: „správní orgán může povolit nahlédnout do spisů i jiným osobám, pokud prokáží oprávněnost svého požadavku.“
Právo na informace týkající se jednotlivých složek životního prostředí je částečně zahrnuto i v dalších zákonech. V období 1990 - 1995 bylo přijato celkem 14 zákonů a některé novely. K nejzákladnějším zákonům, které ovlivňují vývoj životního prostředí patří „Zákon o ovzduší č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami ve znění Zákona č. 211/1994 Sb.“ Ochrana ozónové vrstvy Země je upravena „Zákonem č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země.“ Ochrana vod a vodního hospodářství je zakotvena v „Zákoně č. 138/1973 Sb., o vodách“ a v předpisech navazujících. Nakládání s odpady určuje „Zákon č.125/1997 Sb., o odpadech.“
Zákon o ovzduší rozděluje znečištění na velké, střední a malé, přičemž zdroje velkého a malého znečištění mají za povinnost vést průběžnou evidenci, zjišťovat množství vypouštěných látek a informovat o nich odpovědné úřady. Z hlediska informování veřejnosti není uvedený zákon zcela jednoznačný, informativní povinnost má pouze ČIŽP, která spolu s okresními úřady musí vlastnit dané informace o znečišťovatelích a případných haváriích.
Uvedené zákony jsou doplněny ještě dalšími právními předpisy, ke kterým patří směrnice o nakládání s chemickými látkami. Roku 1994 byla v české republice zahájena adaptace systému Registr úniků a přenosů znečišťujících látek (dále pouze RUPZL), jehož hlavní koncepce je zakotvena v projektu GA/85/94 Evidování úniků toxických látek v ČR. Projekt byl navržen do Programu péče o životní prostředí v roce 1994 a jeho hlavním cílem je „komplexní systém omezování úniků a přenosů specifických látek do prostředí“. Systém by měl omezovat činnosti, které vyvolávají negativní zásahy do prostředí. Výsledkem všech návrhů řešení byl roku 1994 Návrh koncepce systému RUPZL, který obsahoval předpokládané 3 hlavní skupiny činnosti: 1. registr úniků a přenosů znečišťujících látek, 2. vyhodnocovací aparát a 3. aplikační nadstavby. Systém však doposud nebyl v České republice zaveden.

6.2.4 Případy neposkytování informací

Podle zákona č. 17/1992 Sb., má každý právo na přiměřené informace o životním prostředí, ale není v něm jednoznačně definováno, co jsou to přiměřené informace. Hlavně z tohoto důvodu neměl žadatel nikdy jistotu, zda bude jeho žádosti vyhověno nebo bude muset podstoupit cestu mezi jednotlivými státními orgány, které ho budou odkazovat na sebe navzájem.
Jedním z případů neposkytnutí informací o životním prostředí bylo např. nevydání odpovědí uvedených dotazníku Evropské unie. Tyto údaje se bezúspěšně pokoušela získat redakce časopisu EkoList a po ní ještě několik vysokoškolských studentů.
Další snaha získat informace byla v průběhu roku 1995, kdy se členové nevládních organizací pokoušeli dostat k návrhu připravovaného zákona o odpadech. Pokaždé jim byl text dokumentu odepřen členy odboru odpadů na Ministerstvu životního prostředí ČR.
Na jaře roku 1996 se pokoušel šéfredaktor týdenníku respekt pokoušel získat koncepci Územního plánu Hlavního města Prahy od Rady zastupitelstva Hlavního města Prahy. Ta se však v usnesení ze dne 10. 10. 1995 rozhodla tento koncept nikomu neposkytnout a tak byla uvedená žádost odmítnuta.
Dokumentace ke správnímu řízení jaderné elektrárny Temelín, která obsahovala změny v oblasti tvorby, úpravy a skladování radioaktivních odpadů, byla odmítnuta Okresním úřadem v Českých Budějovicích v březnu 1997. O pořízení kopie tohoto materiálu žádali Jihočeské matky a přesto, že jim byl zpočátku slíben, po příchodu nadřízeného byli aktivisté obviněni, že chtěli dokument zcizit. Všichni museli nakonec podepsat, že z budovy nic neodnesli.
Materiály k jižnímu vyústění pražského Strahovského tunelu odmítl úředník ukázat dopravnímu expertovi, protože neprokázal „oprávněný zájem“. Pouze vlastník pozemku v blízkosti tunelu a jeho právní zástupce mohly do uvedených podkladů nahlédnout.
Neúplnost zákona se projevila dále při schvalování Zákona o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, kdy nebyla veřejnost dostatečně informována o jeho obsahu.
Ještě před vydáním nového zákona o přístupnosti informací vydalo Ministerstvo životního prostředí České republiky v roce 1996 zprávu o stavu životního prostředí 1992-1995. V uvedeném dokumentu bylo konstatováno zlepšení situace v jednotlivých složkách životního prostředí, což bylo zásluhou přijetím ochranných opatření. Velká kritika těchto zkreslených tvrzení přišla hlavně z řad ekologických nezávislých organizací, které zlepšení stavu přírody přičítají ekonomické transformaci, která omezila energeticky náročnou výrobu.
Mezi problémy, které přetrvávají do dneška, patří hlavně dostavba a zprovoznění jaderné elektrárny Temelín. Účast veřejnosti na závažných rozhodnutí je velmi malá.
V dubnu roku 1997 sestavilo Hnutí Duha petici „Demokracie a právo i pro Temelín“, kde požadují zveřejnění informací o dostavbě a provozu jaderné elektrárny. Petice byla adresována čtyřem nejvyšším činitelům - prezidentovi, premiérovi a předsedům sněmovny a senátu. Protože příslušné úřady stále brání v poskytování informací o provozu a bezpečnosti jaderné elektrárny a dochází tak k porušování zákona, hlavní sestavovatelé petice žádají o zveřejňování dopadu provozu jaderné elektrárny na životní prostředí, zpřístupnění dokumentů o bezpečnosti provozu, veřejné projednávání závažných rozhodnutí a účelnosti stavby a vypracování nové studie o výhodnosti jaderné elektrárny Temelín.

Příklady neposkytování informací o stavu přírody v České republice lze rozdělit podle odmítnutí žádosti do několika skupin. Většinou se jedná o odmítnutí s poukazem na obchodní tajemství. Jde především o vliv provozní činnosti právního subjektu na životní prostředí.
Jiným argumentem, který dokumentuje nechuť úředníků k vydání žádané informace, je částečné sdělení údajů, které jsou nepřesné a nekonkrétní.
V některých případech se dotyčné úřady odvolávají na zákon č. 71/1967 Sb.: „správní orgán může povolit nahlédnout do spisů i jiným osobám, pokud prokáží oprávněnost svého požadavku.“
Dalším často používaným argumentem je nejistota a strach z možných problémů, které by mohlo poskytnutí informace způsobit.

7. Právo na informace o životním prostředí v současnosti

7.1 Průběh příprav Zákona o právu na informace

Povinnost orgánů státní správy poskytovat veřejnosti informace je zakotvena v Listině základních práv a svobod v článku 17, odstavec 1: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“ a odstavec 5: „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinni přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon“.
V zákoníku práce je uvedeno, že zaměstnanci ministerstev, soudů, policie, Úřadů vlády ČR a dalších institucí „jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděli při výkonu zaměstnání a které v zájmu zaměstnavatele nelze sdělovat jiným osobám“. Obdobná nařízení platí i na jiných státních úřadech.
Návrh textu zákona jako první vypracovalo v květnu 1997 občanské sdružení HOST, které se opíralo o zásady, že má každý právo na informace o tom, co není tajné, co se ho týká, že mají k informacím přístup všichni občané a že není třeba odlišovat právo na informace v jednotlivých oborech.
Tento návrh byl blízký textům Směrnice Rady EHS č. 90/313/EHS o přístupu k environmentálním informacím. Cílem uvedené směrnice je zajistit volný přístup k informacím o životním prostředí, jimiž disponují úřady, a jejich šíření a stanovit základní předpoklady, za nichž mají být informace zpřístupněny.
V září 1997 navrhli zásady zákona o informacích poslanci Občanské demokratické aliance, kde je uvedeno, že zákon má poskytovat prakticky všechny informace na vyžádání. Sporným bylo pouze uvedení, pro jaký účel má informace sloužit. Problematické jsou v tomto návrhu kapitoly o omezení práva na informace. Právo na environmentální informace řeší uvedený zákon jen částečně. Návrh zákona byl na jaře 1998 přijat Poslaneckou sněmovnou, ale vrácen senátem a v zimě 1998 je jeho upravená podoba znovu projednávána Poslaneckou sněmovnou.

7.2 Průběh příprav zákona o právu na informace o životním prostředí

Jeden z hlavních problémů, který nebyl dosud vyřešen, je přístupnost informací o životním prostředí pro širokou veřejnost a umožnit jí tak, aby se mohla podílet na rozhodování a řešení problémových situací.
Podle průzkumu Institutu pro veřejné mínění, který provedl na pokyn Ministerstva životního prostředí v červnu 1992, uvedla většina obyvatel, že mají zájem o informace ohledně stavu přírody. Na položenou otázku: „Zajímají vás informace o životním prostředí?“ odpovědělo ANO 81% dotázaných a NE 19% dotázaných. Respondentům, kteří odpověděli, že je informace zajímají, byly položeny ještě otázky, o co se zajímají nejvíce a kde by chtěli uvedené informace najít. Zájem o informace týkající se jednotlivých složek životního prostředí projevovali respondenti přiřazováním 9 nabídnutých složek podle významu, který jim oni přisuzují. Na 1. místě byla nejčastěji uváděna kvalita pitné vody, na 2. místě rovněž kvalita pitné vody a na 3. místě kvalita zemědělské půdy. Na druhou otázku odpověděli respondenti nejvíce %, že by chtěli dostat informace hlavně v televizi, v novinách a na 3. místě se objevil rozhlas. Informace obsažené v knížkách se dostaly až na 8. Místo. Z tohoto důvodu je nutné předkládat veřejnosti údaje v přehledných formulacích bez velkých nároků na čas.
Samotné uplatňování práva na informace o stavu životního prostředí však stojí u většiny lidí až za existenčními problémy jako je bydlení, kriminalita apod. Občan se ho domáhá teprve při ovlivnění nebo ohrožení jeho vlastního majetku.
K podstatnější spolupráci orgánů a ekologických organizací došlo po parlamentních volbách v roce 1996, kdy bylo zrušeno Ministerstvo hospodářství a jeho kompetence přenesena na jiné resorty. V průběhu roku 1996 došlo k významným rozhodnutím, která se týkala řešení klíčových problémů jako je otázka dostavby jaderné elektrárny Temelín, prováděné průzkumy a zamýšlená těžba zlata v částech středních a jižních Čech nebo výstavba cementárny u obce Tmaň.

O platném zákonu, který by umožňoval nahlédnout každému do informací o životním prostředí, který by se postaral o včasné a pravidelné informování o překročení limitů škodlivin v ovzduší a ostatních sférách přírody a poskytoval veřejnosti větší spolupráci s vládními orgány při rozhodování o řešení závažných ekologických problémů se začalo pořádně jednat teprve na začátku roku 1997.
Navrhnout zákon se zavázal ministr životního prostředí Jiří Skalický. Vznikl pracovní tým tvořený zástupci vládních i nevládních organizací, jehož hlavním úkolem bylo připravit věcný návrh zákona, který byl Ministerstvu životního prostředí předložen na konci října 1997.
Kromě ministerstva životního prostředí přišli s vlastním návrhem poslanci sociální demokracie. Oba návrhy byly platné s direktivou Evropské unie a nebyly mezi nimi zásadní rozdíly. Ke shodě u obou návrhů došlo ve všech podstatných částech zákona, jako jsou lhůty při poskytování informací, důvody při odmítnutí žádosti, poplatky za poskytnutí dat, pravidelné zpravodajství o stavu životního prostředí nebo při konečném definování termínu informace o životním prostředí.
Ještě před samotným schválením zákona, který vstoupil v platnost 1. 7. 1998, se objevovaly v mediálních prostředcích pochybnosti, zda zákon opravdu umožní veřejnosti nahlédnout do utajovaných a těžko dosažitelných informací. Návrh poslaneckého zákona, který vypracovali Jaroslav Bašta, Václav Grulich a Libor Ambrozek, schválila poslanecká sněmovna Parlamentu ČR dne 17. 4. 1998. Většina ze 76 poslanců, kteří hlasovali pro zákon, souhlasili se zveřejněním informací každému, kdo o ně požádá, protože to patří k základním lidským právům. Ze 31 poslanců, kteří vyjádřili svůj nesouhlas, nesouhlasila část se širokým vymezením termínu informace o stavu životního prostředí. Podle některých by podrobné informace, týkající se plánů výstavby jaderných elektráren, mohly vyvolat krádeže nebo terorismus.

7.3 Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí umožňuje přístup veřejnosti ke všem informacím, které se týkají ochrany přírody, opatřením, které by vedly ke zlepšení tohoto stavu, o stavu vody, půdy, ovzduší a celém ekosystému a látkách, které na něj negativně působí apod. Zákon vymezuje formu žádosti, definuje příslušný orgán, na který se má žadatel obrátit a určuje lhůtu kladné i záporné odpovědi. Vedle těchto informací jsou zákonem zakotveny údaje, které nebudou nadále poskytovány, jako např. data ohrožující hospodářské a služební tajemství nebo by vyvolaly konflikt s předpisy. Jsou v něm určeny podmínky zpřístupnění informací a postup při rozhodnutí o odepření informace žadateli. Zákon upravuje přístup veřejnosti k informacím shromažďovaným a zpracovávaným na úřadech veřejné správy a na jimi řízených, zřízených nebo pověřených právnických osobách tohoto zákona. Hlavním účelem zákona je včasné a úplné zpřístupnění informací o životním prostředí a přírodních zdrojích, kterými disponují příslušné orgány. „Zákon upravuje podmínky výkonu práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, jimiž disponují orgány státní správy, orgány územní samosprávy a jimi zřízené, řízené nebo pověřené právnické osoby“, přístup veřejnosti k těmto informacím, kterými disponují příslušné orgány a stanoví základní podmínky, za nichž jsou uvedené informace poskytovány. Zákon se řídí Listinou základních práv a svobod a Zákonem č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, při zveřejňování statistických informací. „Zákonem se zároveň ruší § 14 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí a § 72 odst. 2 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů“.
Vedle zákona poskytujícího informace podala vláda dne 19. 10. 1998 nařízení, kde uvedla seznam informací, které se poskytovat nesmějí. Vznikl tak zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností.

8. Poskytování informací o životním prostředí - praktický průzkum

Zákon č. 123/1998 Sb., o poskytování informací o životním prostředí, umožňuje od 1. července letošního roku, že budou každému žadateli poskytnuty informace ohledně působení škodlivin na životní prostředí, aniž by uvedl konkrétní důvod. Dosavadní zkušenosti ekologických organizací, které se dožadovaly údajů o škodlivinách u příslušných obvodních úřadů, byly většinou špatné.

8.1 Příprava a realizace průzkumu

Cílem průzkumu byla možnost získání údajů o vybraných firmách od obvodních úřadů, které uvedenými informacemi disponují. Podle zákona může osoba žádat o informace libovolnou formou. Pro větší názornost lepší možnost prezentace jsem zvolila doporučený dopis. Abych žádaným úřadům poskytla zákonem povolenou lhůtu na poskytnutí informace, která je 30 dnů, rozeslala jsem žádosti 6. listopadu.

Pro srovnání údajů jednotlivých úřadů jsem vyhledala firmy, které produkují velké množství odpadu (Mc Donalds ČR), nebo je jejich odpad či provoz škodlivý přírodě. Vybraných podniků bylo deset, každý z jednoho pražského obvodu. Od všech úřadů jsem žádala poskytnutí informací, jak provoz v uvedených firmách působí na životní prostředí. Účelem žádosti bylo získání informací o provozu a naměřených hodnotách škodlivých látek vypouštěných z podniků až na druhém místě, protože hlavní byla reakce úřadů, zda jsou ochotni uvedená data poskytovat nebo zda mě budou odkazovat na jiné orgány.

Seznam podniků, které mají svůj provoz na území hlavního města Prahy:
Mc Donalds ČR, spol. s.r.o., Václavské nám. 9, Praha 1[Restaurace, vinárny]
SIMIX s.r.o., Sekaninova 2, Praha 2 [Oděvy - čistírny]
Autoservis Lačňák, Kolínská 7, Praha 3 [Automobily - servisy]
HICHEM s.r.o., Novodvorská 994, Praha 4 [Chemické výrobky]
Firma Vojkovský a spol. v.o.s., Žitavského 509, Praha 5 [Automobily - náhrad. díly]
Česká správa letišť s.p., Praha 6 - Ruzyně [Česká správa letišť]
MTX RS, s.r.o., Jateční 35, Praha 7 [Automobily osobní - výroba, úpravy]
Závod Meteor, Sokolovská 84, Praha 8 [Čokoládovny a.s.]
Spalovna Praha Vysočany a.s., Poděbradská 777, Praha 9 [Spalovna]
Barvy a laky Praha, Štěrboholská 571, Praha 10 [Barvy, laky]


MTX RS, s.r.o., Jateční 35, Praha 7 - OÚ Prahy 7, nábř. Kpt. Jaroše 9000, Praha 7
Závod Meteor, Sokolovská 84, Praha 8 - OÚ Prahy 8, Zenklova 43/8, Praha 8
Možnost odepření žádosti do 14 dnů z důvodu, že dotazované orgány informace nemají, využilo oddělení životního prostředí na Praze 7 a 8 . Oba uvedené úřady sdělily, že žádanými informacemi nedisponují a odkázaly mě na Magistrát hlavního města Prahy nebo Českou inspekci životního prostředí v 1. případě a na Českou inspekci životního prostředí v 2. případě.

Česká správa letišť s.p., Praha 6 - Ruzyně - OÚ Prahy 6, Čsl. armády 23, Praha 6
Údaje, které zaslal odbor životního prostředí na Praze 6 , jsou téměř uspokojivé. Zástupkyně Obvodního úřadu městské části Praha 6 mi sdělila, že se rozlišují tři základní druhy znečištění: malé, které spadá do kompetence jednotlivých městských částí (stacionární zdroje do 200kW), střední, které patří do kompetence Magistrátu hlavního města Prahy (stacionární zdroje od 200 kW do 5 MW) a velké zdroje (nad 5 MW) spadají do kompetence České inspekce životního prostředí. Dále mi byly poskytnuty informace, že emise z mobilních zdrojů eviduje centrum dopravního výzkumu, které spadá pod Ministerstvo dopravy a spojů. S odkazem na údaje, které mi zástupkyně úřadu uvedla, poslala pouze data týkající se malého zdroje znečištění za poslední 2 roky (jednalo se o emise tuhých látek, oxidu siřičitého, oxidu dusíku, oxidu uhelnatého a uhlovodíku). Informacemi o středním a velkém zdroji znečištění úřad nedisponuje a proto jsem byla odkázaná na Českou inspekci životního prostředí.

SIMIX s.r.o., Sekaninova 2, Praha 2 - OÚ Prahy 2, nám. Míru 20, Praha 2
Podobné informace jsem získala i od zástupce Obvodního úřadu městské části Praha 2 , který mi zaslal údaje o úletu škodlivých látek do ovzduší za poslední 2 roky s tím, že v případě žádané firmy se jedná o střední zdroj znečištění, který je evidován na Magistrátu hlavního města Prahy a pokud budu potřebovat další informace, mám se obrátit na něj.

Mc Donalds ČR, spol. s.r.o., Václavské nám. 9, Praha 1 - OÚ Prahy 1, Vodičkova 18, Praha 1
Obvodní úřad městské části Praha 1 mě upozornil na rozlišení tří druhů znečištění a odkázal mě na Magistrát hlavního města Prahy, protože střední zdroj znečištění spadá do jeho kompetence.

Firma Vojkovský a spol. v.o.s., Žitavského 509, Praha 5 - OÚ Prahy 5, nám. 14. října 4, Praha 5
Ve zprávě Místního úřadu Praha - Zbraslav jsem dostala informace o tom, že firma F. Vojkovský a spol. s.r.o., na kterou jsem se dotazovala, není pro svůj velmi malý zdroj (50 kW) znečištění vedena v evidenci úřadu. Dále mi bylo sděleno, že v uvedené firmě bylo z mého popudu vedeno šetření za účelem kontroly provozu, ale nebylo zjištěno překročení žádného rámce zákona. Z těchto důvodů mi podrobnější informace nebyly zaslány.

Barvy a laky Praha, Štěrboholská 571, Praha 10 - OÚ Prahy 10, Vršovická 68, Praha 10
Odbor životního prostředí na Magistrátu hlavního města Prahy mi zaslal informaci , že obdržel žádost o údajích emisí, které znečišťují životní prostředí a které se týkají podniku Barvy a Laky, Praha 10. Protože se jedná o velký zdroj znečištění, postoupili žádost k přímému vyřízení. Datum vyřízení ani podrobnější informace o tom, jak a kým bude moje žádost vyřízena, dopis neobsahoval.


Autoservis Lačňák, Kolínská 7, Praha 3 - OÚ Prahy 3, Havlíčkovo nám. 9, Praha 3
Obvodní úřad Praha 3 mi zaslal informaci, že autoservis Lačňák má velmi malý zdroj znečištění, protože používá ekologické topivo, takže sledování informací o znečišťování ovzduší v uvedeném podniku nejsou podle tohoto úřadu potřeba. Poslali mi ale velmi podrobné údaje o měření firmy ATEM (Ateliér ekologických modelů) - „Modelové hodnocení kvality ovzduší hl.m.Prahy“, které probíhalo v roce 1995 a 1996 a výběr studie „Měření znečištění ovzduší z automobilové dopravy v oblasti Prahy 3 – Žižkova“, kterou vypracoval PÚDIS Praha (Projektový ústav dopravních a inženýrských staveb). Údaje o měření firmy PÚDIS, které mi byly poskytnuty se týkaly lokality křižovatky Vinohradská - Jičínská v době 30. 11. - 6. 11. Dopis obsahoval celkem 34 stran.

Spalovna Praha Vysočany a.s., Poděbradská 777, Praha 9 - OÚ Prahy 9, Sokolovská 14/324, Praha 9
Za uspokojivou lze považovat také odpověď Obvodního úřadu městské části Praha 9, který písemně oznámil , že Spalovna Vysočany Praha a.s. patří svým znečištěním do kategorie velkých znečišťovatelů ovzduší a proto postupují mou žádost České inspekci životního prostředí. Podrobnější informace týkající se termínu vyřízení mi nebyly sděleny.

HICHEM s.r.o., Novodvorská 994, Praha 4 - OÚ Prahy 4, Táborská 350, Praha 4
Od OÚ Prahy 4 jsem získala informace o tom, že zástupci prováděli ve firmě šetření za cílem, aby získaly informace o žádaném podniku a zjistili, že provoz firmy byl schválený hygienickou stanicí, ale v průběhu její činnosti nebyla vedena žádná měření. Byla vedena pouze kontrola podmínek z hlediska hygieny, proto mi žádané informace nemohou sdělit.

V případech, kdy mě obvodní úřady odkázaly na Magistrát hlavního města Prahy (OÚ Prahy 1, 2, 6, 7) nebo na Českou inspekci životního prostředí (OÚ Prahy 7, 8, 6), jsem se na dotyčné úřady obrátila a poslala jim dne 30. 11. doporučený dopis s podobným zněním jako obvodním úřadům a se zmínkou, že mě k nim odvolaly právě dotyčné obvodní úřady.

Abych se dozvěděla, zda dostanu žádané informace od České inspekce životního prostředí a Magistrátu hlavního města Prahy, zavolala jsem dne 18. 12. na oddělení životního prostředí na České inspekci životního prostředí a ptala se, zda mi informace poskytnou a zda si pro ně mohu zajít sama. Odpovědná úřednice mi sdělila, že žádosti vyřizují do několika dní, ale moji žádost dostal kolega, který má do konce roku dovolenou a bude na mé žádosti pracovat od 4. 1. 1999. Krátce po začátku roku mi budou žádané informace k dispozici a pokud se ohlásím telefonicky, mohu je dostat přímo do ruky. Potom jsem pouze přijala její omluvu a oznámila, že budu volat na začátku ledna.

Při telefonátu s odpovědnou úřednicí na Magistrátu hlavního města Prahy, který probíhal ve stejný den, jsem se dozvěděla, že žádosti, kterých mají hodně, odesílají do dvou dnů a sama se potom ujistila, že moje žádost odešla opravdu po dvou dnech, ale že celý postup je zdlouhavý a dopis jde ještě po odeslání přes jiné úřady (patrně ještě na Magistrátu hlavního města Prahy).
Magistrát hlavního města Prahy mi poslal dopis, kde byla informace o tom, že odbor životního prostředí rozhoduje o poplatcích za střední zdroje znečištění podle údajů předložených provozovatelem zdroje znečištění k 15. 2. každého měsíce. Z těchto údajů mi poskytly žádané informace. Údaje se týkaly Restaurace Mc Donalds ČR na Praze 1, konkrétně údajů o tuhých látkách, SO2, NOx, CO, CxHy. Uvedené údaje jsou za poslední dva roky. Údaje o firmě SIMIX na Praze 2 jsou také za poslední dva roky a týkají se emisí tetrachlorethylenu. Údaje týkající se provozu letiště Praha - Ruzyně jsou za rok 1997 a obsahují informace o tuhých látkách, SO2, NOx, CO, CxHy. Jak mi úřad sdělil, emise z roku 1996 úřad nemá, protože zdroj (kotelna) nebyl v uvedeném období evidován na Magistrátu hlavního města Prahy. Informace týkající se firmy MTX RS na Praze 7, nejsou k dispozici, protože firma není evidována na uvedeném úřadě jako střední zdroj znečištění.

Spalovna Praha Vysočany a.s., Poděbradská 777, Praha 9 - OÚ P9 předal České inspekci životního prostředí
Česká inspekce životního prostředí mi zaslala dne 22. 12. informace, které se týkaly Spalovny na Praze 9, kterou postoupil OÚ na Praze 9 právě jí, jak mi bylo oznámeno OÚ v dopise. Zaslané informace se týkaly emisí pocházejících ze spalovny a zahrnovaly roky 1992 až 1997, kdy byl provoz této spalovny ukončen. Údaje jsou rozděleny podle jednotlivých škodlivých látek vypouštěných do ovzduší s uvedením celkového množství vždy za jeden rok.

8.2 Vyhodnocení průzkumu

Za uspokojivou odpověď lze považovat informace z Obvodního úřadu Prahy 3 (dále pouze OÚ P), která uvedla informace o ekologickém palivu a zařadila podnik do okruhu malých znečišťovatelů; dále OÚ P5, která podala informace taktéž o ekologickém vytápění při provozu firmy a informace o práci s odpady. Odpověď z OÚ P4 je také celkem uspokojivá, protože vykazuje na základě zjištění informace, že ve firmě nebyly žádné hygienické ani bezpečnostní problémy. V těchto případech lze pouze konstatovat, že podle údajů, které mi OÚ zaslaly, nejsou evidovány údaje o vypouštění škodlivých látek u firem, které množstvím emisí za rok spadají do kategorie malých znečišťovatelů.

Jako další bych zhodnotila odpovědi, které jsou v podstatě stejné. OÚ P6 a P2 sdělily číselné údaje za poslední 2 roky, které se týkají úniků škodlivých látek do ovzduší, ale na další informace mě odkázaly na již zmíněný Magistrát hlavního města Prahy a Českou inspekci životního prostředí z důvodu, že uvedenými informacemi nedisponují. Takové odpovědi lze považovat za uspokojivé, protože mi některé informace byly sděleny a o ostatních mi bylo uvedeno, kde se k nim dá dostat jinde.

Další dva OÚ na Praze 9 a P10 mi neposkytly žádané údaje, ale splnily požadavek a vzhledem k tomu, že informace nemají, postoupily mou žádost rovnou k České inspekci životního prostředí, neinformovaly mě ovšem o dalším průběhu jednání ani o době, za kterou mohu informace od příslušného úřadu obdržet a jakou formou. Informaci o předání zprávy na jiný orgán jsem ze u OÚ na Praze 9 dozvěděla přímo od něj, ale o předání žádosti na jiný úřad u OÚ na Praze 10 jsem se to dozvěděla až od Magistrátu hlavního města Prahy.

Zbylé tři OÚ na Praze 1, 7 a 8 mi také nesdělily žádané informace, pouze mě upozornily na to, že se jedná o střední zdroj znečištění a že příslušná data bude mít Česká inspekce životního prostředí nebo Magistrát hlavního města Prahy. OÚ Prahy 1 mi k tomu ještě podal informace, podle čeho jsou jednotlivé zdroje znečištění rozdělené.

Údaje zaslané Magistrátem hlavního města Prahy lze považovat za uspokojivé, kromě jedné firmy (MTX na Praze 7), která nemá na uvedeném úřadě žádnou evidenci. Odpověď z České inspekce životního prostředí by obsahovala patrně také alespoň některé údaje, jak mi příslušná úřednice řekla, ale zatím mi nebyla odeslána.

Informace od České inspekce životního prostředí jsou v případě provozu Spalovny na Praze 9 také úplné, protože obsahovaly žádané informace.
Zpracování údajů o Spalovně, které byly České inspekci životního prostředí zaslány OÚ P9 dostala na starosti asi jiná úřednice než tomu bylo v případě mnou zaslané žádosti.

Celkově bych mohla všechny získané informace rozdělit podle toho, kdy mi byly doručeny a co obsahovaly: v tabulce jsem uvedla vedle včasnosti informace, úplnou a částečnou informaci s tím, že částečná informace znamená uvedení některých údajů a u ostatních možnost odkazu na jiný úřad. Kolonka „Informace nemají“ vyplývá z odpovědí, při kterých mi dotyčné úřady sdělily, že informace nemají, ale jiné úřady je mohou mít. Odkaz na tyto úřady je uveden v další kolonce. Poslední kolonka „Odkaz na jiný úřad hned“ vykazuje případy, při kterých mě OÚ odkázaly rovnou na jiný vyšší orgán.


OÚ
Včasnost i. Úplnost i. Částečná informace I. nemají Inform. o možnosti odkazu Odkaz na jiný úřad hned
OÚ P1 ANO ANO ANO
OÚ P2 ANO ANO ANO
OÚ P3 ANO ANO ANO
OÚ P4 ANO ANO ANO
OÚ P5 ANO ANO
OÚ P6 ANO ANO ANO
OÚ P7 ANO ANO ANO
OÚ P8 ANO ANO ANO
OÚ P9 NE ANO ANO
OÚ P10 NE ANO ANO
MHMP ANO ANO
ČIŽP NE ANO

ČIŽP - Česká inspekce životního prostředí
MHMP - Magistrát hlavního města Prahy

Z celkového hodnocení tabulky vyplývá, že všechny úřady dodržely zákonem stanovenou dobu odpovědi 30 dnů a že odpovědi jsem dostala od 10 OÚ všech úřadů. MHMP se do této lhůty vešel ještě také, ale ČIŽP se do lhůty nevejde ani v případě, že mi požadované informace dodá na začátku ledna.
Za uspokojivé lze považovat i informace, které jsem zahrnula do kolonek úplné, částečné informace a do kolonky, že informace úřad nemá, protože na mou žádost úřady odpověděly a buď informace poskytly, nebo uvedly, kam se pro ně mám obrátit. Pět úřadů mi poskytlo informaci o tom, kam se mohu obrátit pro další informace a dva úřady mě odkázaly na vyšší úřady samy.

Nepochopením znění zákona může být reakce OÚ P5, který několik dní po obdržení mé žádosti podnikl důsledné šetření firmy F. Vojkovský a spol. v.o.s., aby provedl celkovou hospodářskou kontrolu.
Za podrobné informace, o které ani nebyl OÚ P3 žádán, lze považovat kompletní analýzu průzkumu, při kterém se měřilo znečištění automobilové dopravy v úseku Praha 3 - Žižkov. Reakce jednotlivých OÚ byly tedy rozdílné.

Obecnou odpovědí se stalo vyjádření, že dotyčný úřad uvedenými informacemi nedisponuje. Někdy jsem dostala doporučení na jiný úřad, který by informace mohl mít. Hlavním úspěchem celého průzkumu se však stala skutečnost, že dotyčné úřady zareagovaly na mou žádost a část z nich k tomu použila alespoň některé materiály o dotazovaných firmách, které má nebo se je alespoň snažila někde získat. Pokud bych se spokojila s tvrzením, že malé zdroje znečištění nejsou prakticky nikde evidované, mohu konstatovat, že byly pro mě uvedené údaje celkem uspokojivé.
Podle průzkumu, který jsem na OÚ v Praze vedla, mohu uvést, že po přijetí zákona č. 123/1998 Sb., je možnost získat informace o životním prostředí od státních orgánů daleko větší. Vzhledem k tomu, že mě většina OÚ v Praze odkázala pro přesnější informace na MHMP nebo na ČIŽP a ve dvou případech se na ČIŽP obrátily úřady rovnou samy, žádala bych příště o informace týkající se životního prostředí přímo ČIŽP nebo MHMP.

9. Závěr

V současné době je pro nás důležité, aby se Česká republika řešením environmentálních problémů přiřadila k ostatním vyspělým státům, které se snaží omezit negativní vlivy na životní prostředí a umožňují veřejnosti podílet se na řešení těchto problémů.

Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na charakteristiku období před listopadem 1989 a po něm, abych poukázala na možnosti nevládních organizací a veřejnosti získat informace o životním prostředí, které byly v 70. a 80. letech pro většinu lidí nepřístupné. Cenzura, která byla zrušena teprve po roce 1989, se v 90. letech vyměnila se záplavou informací, které jsou dnešní veřejnosti předkládány v různých formách. Do přijetí Zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, bylo však stále velmi obtížné získat informace o stavu přírody a přírodních zdrojů.
Průzkum, který jsem provedla na obvodních úřadech v Praze, dokázal, že po téměř půl roce po přijetí uvedeného zákona lze příslušnou formou od státních úřadů získat informace o vlivu provozu některých firem na životní prostředí. Zjistila jsem, že odpovědné úřady se ve většině případů snaží získat alespoň některé údaje a ty potom zaslat žadateli.
 

10. Použitá literatura

1.
About the Aarhus Conference. The Aarhus Initiative [Draft strategy as agreed in the Aarhus INFOTERRA Meeting, 25 June 1998]. [www dokument]. http://www.mem.dk/aarhus-conference/aboutaa.htm

2.
Černobyl - poznámky k událostem. Svědectví, 1986, roč. 20, č. 78, s. 235-241.

3.
Česká inspekce životního prostředí. Cinnost. [www dokument]. http://www.cizp.cz/cinnost.htm#cin

4.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva českých nevládních organizací - historický úvod. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/NZ/2.htm. Stav ze dne 10. 1. 1998.

5.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva českých nevládních organizací - Informační systém Ministerstva životního prostředí České republiky. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/nz/4.htm. Stav ze dne 10. 1. 1998.

6.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva českých nevládních organizací - Metody neadresného šíření informací o životním prostředí. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/NZ/5.htm. Stav ze dne 10. 1. 1998.

7.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva českých nevládních organizací - Příprava Zákona o přístupu k informacím o životním prostředí. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/nz/8.htm. Stav ze dne 10. 1. 1998.

8.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva nevládních organizací - Současná situace v přístupu k environmentálním informacím v ČR. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/nz/7.htm. Stav ze dne 10. 1. 1998.

9.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva nevládních organizací - státní informační politika. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/nz/3.htm. Stav ze dne 10. 1. 1998.

10.
DLOUHÝ, Jiří. Centrum pro otázky životního prostředí UK - základní informace. [www dokument]. http://www.czp.cuni.cz. Stav ze dne 2. 11. 1998.

10.
Dopis předsednictvu vlády ČSSR o situaci v Severočeském kraji. INFOCH, 1983, roč. 6, č. 7, s. 1, 2.

11.
EKO VIS : informační zpravodaj, 1997, č. 4, s. 67.

12.
Ekologické sdružení Děti země. [Informační leták]. 3 s. Únor 1998.

13.
Ekologie krajiny - Sněžka. Ekologický bulletin, červen 1988, č. 4, s. 10-19.

14.
FIALA, Petr. Politický extremismus a radikalismus v České republice. 303 s. Brno : Masarykova univerzita, 1998.
ISBN 80-210-1798-8

15.
FLYNN, P. Směrnice Rady o volném přístupu k informacím o životním prostředí č. 90/313/EHS z 7. 6. 1990. [www dokument]. http://www.ecn.cz/pravoinf/smernice.htm. Dokument vydán dne 7. 6. 1990.

16.
FORKOVÁ, Veronika. Máme právo na informace (možná). EkoList, 1998, roč. 3, č. 5, s. 5.

17.
GRUNTORÁD, Jiří. O nezávislých iniciativách v Československu. 26 s. Praha, 1989.

18.
HAVEL, Václav a HEJDÁNEK, Ladislav. Dokument Charty 77 č.22. Praha 27.11.1978, [9 s.].

19.
HERZMANN, J. Veřejné mínění o důsledcích havárie pro Československé občany. IVVM - výzkum č. 86-8, Praha, 1986.

20.
Hlad po informacích? Zpravodaj MŽP, 1992, č. 7, s. 13.

21.
Hnutí Duha hlásí : Na Boubíně se těžit nebude. Nika, 1998, roč. 19, č. 5-6, s. 5.

22.
Jak jsme na tom se životním prostředím? Ekologie a společnost, 1998, roč. 9, č. 3, s. 29.

23.
KOZLÍK, Jan a KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút a MARVANOVÁ, Anna. Dokument Charty 77 č. 36/83. Praha, 12. 12. 1983. Adresát : Dr. Lubomír Štrougal, předseda federální vlády ČSSR. Příloha. : Rozbor ekologické situace ČSSR, s. [2-19].

24.
-krá-. Naše ekologie konečně dospělá? aneb ohlédnutí za uplynulým rokem. Obsah, leden, 1986, s. 1-19.

25.
Krátké zprávy. Ekomonitor, červen 1989, č. 1, s. 3.

26.
KUŽVART, Petr. Komentovaný zákon Právo na informace o ŽP. [www dokument]. http://www.ecn.cz/zp/pravoinf/komentar.htm. Dokument vydán dne 13. 5. 1998.

27.
Ministerstvo životního prostředí ČR. Historie a poslání. Státní program ochrany přírody a krajiny ČR. Historie a poslání. [www dokument]. http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/ded7b08eee40fe6ec12565b1002d2a46?OpenDocument. Stav ze dne 11. 9. 1998.

28.
Ministerstvo životního prostředí ČR. Státní politika životního prostředí. [www dokument]. http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/ed51c3795d9d7985c12564dd0056d34f?OpenDocument. Stav ze dne 23. 8. 1995.

29.
Ministerstvo životního prostředí ČR. Státní program ochrany přírody a krajiny ČR. [www dokument]. http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/7b69e3d83d8b0178c1256608003fb897?OpenDocument. Stav ze dne 11. 9. 1998.

30.
MOLDÁN a kol. prac. Ministerstva životního prostředí ČR. Životní prostředí České republiky : Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha : Academia, 1990. 1. vyd.
ISBN 80-200-0292-8

31.
MUIR, Warren R. a JURČÍKOVÁ, Zdena. Právo na informace o chemických látkách. Systém RUPZL a Česká republika. [www dokument]. http://www.ecn.cz/private/epce/cestyna/dokum/chemlat. Stav z února 1996.

32.
Ovzduší. Ekologický bulletin, 1988, č. 5-8, s. 20-27.

33.
PELC, Jan. Pustošení pokračuje (Čs). Svědectví, 1984, roč. 18, č. 72, s. 609.

34.
Petice „Právo a demokracie pro Temelín“. [www dokument]. http://www.ecn.cz/duha/energie/temelin/petice97/petice.htm.
Plavba Greenpeace za čisté Labe. Nika, roč. 18, č. 3-4/1997, s. 19-21.

35.
Poznámka k stavu životního prostředí v Praze. INFOCH, 1986, roč. 9, č. 12, s. 21-23.

36.
PREČAN, Vilém. Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Acta, č.1/1987.

37.
ŠŤASTNÁ, Jarmila. Ukazatele trvale udržitelného rozvoje pro města a obce. Ekojournal, 1997, č. 11-12, s. 11-12.

38.
ŠTĚCHOVÁ, Gabriela. K trvale udržitelnému rozvoji v České republice : vytváření podmínek. Ekologie a společnost, 1998, roč. 9, č. 1, s. 22-23.

39.
Tabuizovaná literatura posledních dvaceti let : Materiál ze semináře, který uspořádalo divadelní oddělení ÚVKVČ dne 23. ledna a 23. února 1990. Odborná příprava Vítězslava Šrámková ; odpovědná red. Anna Tomíčková ; techn. red. Pavel Skuhrovec. 33 s. Praha : Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1990. 1. vyd.

40.
Temelín. Planeta, 1989, č. 9, s. 12-13.

41.
TUKA, Josef. In Jihočeská Pravda.

42.
UHDE, Milan. Listina základních práv a svobod. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/listina.htm.

43.
Utajované skutečnosti (Čs - exhaláty). Svědectví, 1983, roč. 17, č. 68, s. 647.

46.
VANĚČKOVÁ, Dagmar. Temelín za minutu dvanáct. Listy, roč. 16 (říjen 86), č.5, s. 24.

47.
VANĚK, Miroslav. Nedalo se tady dýchat : Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha : Maxdorf, 1996. 170 s. : fotogr. (Historia Nova ; 9. sv.). Vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
ISBN 80-85800-58-6

47.
Vzory. [www dokument]. http://www.ecn.cz/env/zp/pravoinf/vzory.htm.

48.
Záchranná síť ČSOP pro zraněné a handicapované volně žijící živočichy. Nika, roč. 17, č. 9-10, s. 9.

49.
Zlaté stránky

50.
Zpráva o stavu lidských práv v České republice. Editoři Daniel Kindl, Helena Nováková, Libuše Šilhánová. 81 s. Praha : Český helsinský výbor, 1996.