Právo vědět ve vybraných zemích

Filipíny

Filipíny jsou jednou z nejdemokratičtějších zemí jihovýchodní Asie. Svobodný přístup k informacím zde není ošetřen žádným zákonem, zakotven je ale v ústavě, kam se zmínka o svobodném přístupu k informacím, svobodě tisku a vyjadřování dostala paradoxně v období vlády diktátora Marca (1972 – 1986), s jejím dodržováním si ale hlavu nikdo příliš nelámal. Nová ústava, která vstoupila v platnost rok po pádu Marcova režimu (1987), již poskytovala mnohem širší záruku svobodného přístupu k informacím. Dodnes se v této oblasti mnohé změnilo k lepšímu, ale i přes stále větší otevřenost úřadů ještě přetrvávají některé nešvary z Marcova období: utajení klíčových dokumentů, či přebujelá byrokracie…

Právo na informace ještě musí být institucionalizováno a orgány státní správy si musí uvědomit, že poskytování informací veřejnosti se musí stát samozřejmostí. Situaci při získávání informací od státních orgánů dále komplikují málo rozvinuté informační technologie, nízká úroveň telekomunikačních sítí a špatný systém uchovávání záznamů. Určitá omezení svobodného přístupu k informacím pak přinesl teroristický útok na New York 11/9/2001. Filipínské úřady projevují vstřícnost při poskytování informací a na dodržování svobodného přístupu k informacím dohlíží také mnoho nevládních organizací. Organizace dokonce vytvořily ATIN (Access to Information Network), sdružení, které aktivně prosazuje vydání zákona, jenž by upravoval svobodu přístupu k informacím. Nejvýznamnější státní institucí, která dbá na dodržování zásad svobodného přístupu k informacím, je Nejvyšší soud. Ten podporuje právo svobodného přístupu veřejnosti k informacím a má za úkol je chránit před zvůlí a hrubým zacházením ze strany veřejných činitelů.

Politický vývoj v období vlády prezidenta Josepha Estrady (od 1998) začal směřovat zpět ke snaze o kontrolu nad médii: prostřednictvím úplatků pro vydavatele, či napadáním organizací, které se stavěly kriticky k jeho administrativě. V roce například 1999 uvalil milionovou pokutu listu, který informoval o tom, že prezident uzavřel sporný kontrakt. Většina redakcí po podobných zkušenostech zvolila opatrnější přístup: zmínky o sporných aktivitách prezidenta a lidí z okruhu jeho přátel se v médiích přestaly objevovat. V této atmosféře začala malá skupina novinářů z filipínského centra pro investigativní žurnalisitku (PCIJ) vynášet na světlo případy, kdy Estrada zneužíval svou moc. Většina médií tuhle aktivitu přijala chladně, proto začali novináři svá odhalení zveřejňovat na internetu. Zhruba v té době se začaly proti Estradovým přečinům ozývat hlasy i ze strany občanských iniciativ a aktivistů spojených s katolickou církví a s opozicí. Chybějící podporu svých aktivit ze strany médií nahradili komunikací přes internet a prostřednictvím mobilních telefonů. Pro zajímavost: v této době vzniklo něco okolo 200 „Anti Estrada“ webových stránek. Teprve koncem roku 2000, když blízký Estradův přítel odhalil prezidentovy příjmy od provozovatelů nelegálních heren, nemohl tisk tato fakta ignorovat. Soudní líčení s Estradou bylo v přenášeno v přímých přenosech v celé zemi. Když pak většina soudců účastnících se přelíčení odmítla přezkoumání důkazů, které by vedly k obvinění prezidenta před živým publikem, vedlo to ke spontánnímu oživení touhy Filipínců po občanské společnosti.

Zdroj:

Chua, Yvonne T. The Philippines: a Liberal Information Regime even without an Information Law Internetový dokument dostupný z: http://www.freedominfo.org/case/phil1.htm

Japonsko

Poválečné období v Japonsku bylo poznamenáno velkou byrokratickou mocí úřadů. V uplynulých dvaceti letech bojovali ochránci svobody informací, opoziční politické strany i občanská uskupení za zákon, zajišťující větší otevřenost státních orgánů vůči veřejnosti. V dubnu roku 2001 konečně vstoupil v platnost zákon upravující zveřejňování informací. Ten poprvé zajišťuje občanům přístup k vládním dokumentům, ale přesto zcela jasně odráží vládní postoj k informování veřejnosti, když pojem „právo vědět“ zcela ignoruje.

Dlouho předtím, než tento zákon vstoupil v platnost, upravovaly si právo na informace úřady místní samosprávy podle vlastních nařízení. Zhruba od šedesátých let 20. století stoupal zájem veřejnosti o nebezpečí vyplývající z nadměrného utajování informací ze strany vlády. Zájem o upevnění práva na informace vzrůstal i vzhledem k přestupkům ze strany veřejných činitelů, nebo následkem škod, které lidem způsobovaly závadné potraviny, či vadné léky. Japonská ústava sice zaručuje svobodu projevu, ale neřeší otázky volného přístupu k informacím. V roce 1979 se Japonsko připojilo k mezinárodní smlouvě, zajišťující svobodný přístup k informacím, nicméně vláda se k právu vědět staví stále velmi vlažně.

Důležitou úlohu při prosazování práva veřejnosti na informace má Japonské hnutí za svobodu informací. Hnutí se zformovalo z malé skupiny aktivistů a k jeho rozmachu přispívalo i množství nejrůznějších skandálů a případů politické korupce. Od šedesátých let se stávaly aktivními organizace spotřebitelů, kterým šlo o ochranu zákazníků před závadnými produkty. Ministerstvo zdravotnictví například podporovalo používání látky, omezující vznik plísně v ovoci, přestože bylo prokázáno, že tato látka způsobuje rakovinu. Spotřebitelská organizace požadovala vysvětlení, ale jejich žádost byla odmítnuta a úřad své rozhodnutí veřejnosti nikdy nevysvětlil. V roce 1983 stáhla americká farmaceutická firma z amerického trhu produkt obsahující krevní složky , když se u jednoho z dárců objevily příznaky onemocnění AIDS. Interní dokument expertů ministerstva zdravotnictví varoval před používáním tepelně nezpracované krve, následující týden ale své stanovisko změnil. Výsledkem bylo nakažení nemocného virem HIV. Hnutí se inspirovalo zahraničními vzory, zvali se zahraniční experti, aby se dělili o zkušenosti s tím, jak probíhalo upevňování práva na informace v jejich zemích. Systematický boj za zlepšení práva vědět začínal na úrovni místních samospráv. V rámci vzdělávání veřejnosti vytvořili členové hnutí uskupení ICJ (Information Clearinghouse Japan).

Strana vládnoucí v zemi od roku 1955 do roku 1993 neměla nejmenší zájem dělit se o moc s opozicí. Opoziční strany přesto předkládaly Shromáždění návrhy na zlepšení práva vědět, ty ale pokaždé spadly pod stůl. Přesto kabinet do určité míry požadavkům opozice vyhověl mnoha nařízeními a směrnicemi (například nařízení z roku 1987, upravující procedury vydávání informací státními orgány). Výsledkem byl velký pokrok v legislativním zabezpečení svobodného přístupu k informacím.

Zákon o svobodném přístupu k informacím z roku 1999 (v platnost vstoupil v roce 2001) byl završením těchto legislativních úprav. V den, kdy vstoupil v platnost, zahltily úřady davy lidí, dožadujících se informací. V prvním roce platnosti zákona zaznamenaly úřady desítky tisíc žádostí. Zákon upravuje roli místních samospráv při poskytování informací, ustanovuje instituci, zabývající se posuzováním odmítnutých žádostí a upravuje zveřejňování informací na internetu.

Zdroj:

Information Clearinghouse Japan. Breaking Down the Walls of Secrecy: The Story of the Citizen's Movement for an Information Disclosure Law Internetový dokument dostupný z: http://www.freedominfo.org/case/japan1.htm

Bulharsko

V roce 1996 vzniklo v Bulharsku hnutí za svobodu informací AIP (access to information program). To si kladlo za cíl institucionalizaci práva na informace, dohlíželo na dodržování zákona a pomáhalo skupinám nebo jednotlivcům, domáhajícím se práva na informace. Aktivity směřující k prosazení svobodného přístupu k informacím vyvrcholily v roce 1998 předložením koncepce legislativy v oblasti práva na informace v Bulharsku. Totalitní režim s čelním představitelem Žikovem byl extrémně tajnůstkářský: tazatel mohl žádat o informaci jen na základě speciálnímu povolení.

Tento vliv je patrný i v ústavě z roku 1991 – text obsahuje formulaci, že žadatel musí prokázat, že jeho zájem je oprávněný. Z průzkumu provedeného ve stejném roce AIP ale vyplývá, že nejen mezi vládními představiteli, ale i mezi odbornou (žurnalisté, právníci) i laickou veřejností převládá názor, že žadatel musí vznášet pouze odůvodněné dotazy.

Po černobylské havárii se projevila naléhavá potřeba mít dostatek aktuálních informací o životním prostředí. Zákon o ochraně životního prostředí z roku 1991 mimo jiné říká, že veřejnost má právo na informace o životním prostředí . V oblasti svobodného přístupu veřejnosti k informacím od roku 1989 vytrvale dominuje zájem o archivy komunistické strany a bývalé Státní Bezpečnosti.

Vládnoucí UDF si v letech 97-01 dala za cíl reformu veřejných institucí. Ta ale ve svém důsledku znamenala spíš krok zpět: Zákon o administrativě (AA – administration act) vedl větší k politizaci byrokracie a Zákon o veřejných službách (PSA – Public Service Act) zase nechává v prováděcích předpisech úřadům volnou ruku. Dnes je v Bulharsku platný Zákon o svobodném přístupu k informacím (APIA – Access to Public Information Act) . Jeho přípravě sice předcházelo zveřejnění návrhů, nad kterými se rozpoutala velká diskuse ze strany občanských sdružení i odborné veřejnosti, v závěru ale na žádné z těchto připomínek nebyl brán zřetel: občané se mohli k návrhu vyjádřit, ale jejich připomínky zapadly, aniž se odrazily do podoby zákona. Ten vstoupil v platnost v červenci roku 2000. Současně AIP spustilo velkou informační kampaň, která měla veřejnosti pomoci se v něm orientovat, dávat návody, jak se obracet na úřady a jak se zachovat v případě, že jejich dotaz bude nezodpovězen, nebo odmítnut a začala poskytovat právní pomoc těm, kdo se obraceli s dotazy na státní orgány. Výhodou nového zákona je, že zcela jasně definuje, kdo je povinen zodpovídat dotazy, vymezuje, kdo je oprávněn informace požadovat, upřesňuje proceduru, jak žádat o informace a přesně uvádí důvody, za jakých je možné odmítnout poskytnutí informace. Na druhé straně má zákon i mnoho nedostatků, které již zazněly při diskusí nad návrhem nového zákona, ale nebyly do konečné podoby zahrnuty. V první řadě zákon nepřináší zcela jasnou definici pojmu „veřejná informace“. Neexistuje ani osoba, „ombudsman“, jehož úkolem by bylo dohlížet na správné dodržování zákona ze strany státních institucí a ani pracovníci úřadů nebyli nijak proškoleni, aby byli schopni podávat informace v souladu s novým zákonem. Zásadním problémem po přijetí také bylo, že úřady naprosto nebyly připraveny začít nový zákon uvádět do praxe. Přes tyhle nedostatky je to velký krok vpřed pro bulharskou legislativu, ale přesto mají úředníci ještě velké rezervy v komunikaci s občany, které nemohou být odstraněny žádným zákonem, ale jen zlepšením vzájemného přístupu veřejnosti a státních orgánů a větší otevřeností úřadů.

Zdroj:

Jouleva, Gergana. The Access to Information Programme: Fighting for Transparency during the Democratic Transition. Internetový dokument dostupný z: http://www.freedominfo.org/case/bulgaria1.htm

Zpracovala: Petra Levá, 13.8.2003.