<zpět do souhrnu zpráv

Nevládní organizace by měly fungovat jako alternativa

29. 9. 2003 - PRAHA [Econnect]
Pavel Hlavatý

V polovině června proběhla pod záštitou Pavla Teličky, vedoucího Stálé mise ČR při EU, studijní cesta zástupců českých neziskových organizací do Bruselu. Z této cesty vznikla obsáhlá zpráva jednotlivých účastníků. Přinášíme rozhovor s Marií Haisovou, ředitelkou Agentury GAIA, která se studijní cesty i následného pracovního setkání účastnila.

Jak probíhal výběr účastníků?
Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) rozeslala nabídku a obdržené odpovědi pak prošly formou výběrového řízení. Zájemci napsali „motivační dopis“, proč chtějí jet do Bruselu. V prvním kole jsem skončila jako náhradnice, výběr měl být, co se týče oborů, reprezentativní. Nakonec jsme jela, protože vypadla zástupkyně Gender studies.

Co bylo hlavním cílem cesty?
Ukázat českým neziskovým organizacím jak to v Bruselu chodí ve vztahu k NNO, abychom - až budeme členy Evropské unie - nebyli ztraceni, věděli jaké jsou tam organizace, na čem se tam pracuje apod. Pro mne pak – ostatně jako na všech konferencích - navíc měly význam i informace, které jsem se dozvěděla "bokem".

Například?
Evropská unie má v současnosti při podávání projektů tři hlavní požadavky – gendrovou vyváženost, trvalou udržitelnost a inovativnost. Zajímalo mne, jak to tam chodí opravdu a tak jsem zašla po prezentaci za jednou z účastnic a ptala se jí, jaká je realita. Ona mi odpověděla, že v praxi se to nedodržuje, přestože ve své instituci pracuje třicet let a vše organizačně i odborně zabezpečuje, všichni mladí muži, kteří přišli po ní, ji přeskočili.

Jak byla návštěva organizačně zajištěna?
V rámci projektu NROS Evropská brána ji koordinoval David Stulík. V podstatě veškeré akce byly společné, já jsem ovšem nebyla na všech, protože jsem se v Bruselu zúčastnila ještě ženské konference, která tam paralelně probíhala. Jinak jsme většinu času byli spolu, přijeli jsme v noci, ubytovali se v takové – na Brusel překvapivě turistické – ubytovně, kde jsme měli i snídani, a pak společně šli do úřadoven na setkání s různými „reprezentanty“. Tam jsme vyslechli prezentace a poté mohli klást doplňující otázky. Mám v živé paměti, jak jsem se na jednom místě ptala na genderovou problematiku a musela se ptát pětkrát, protože mi ten úředník neodpovídal.

Dá se stručně zhodnotit smysl celé akce?
Pro mne byl v tom, že šlo o výborný nápad vypravit zástupce dosti rozdílných organizací takhle pospolu. V tomto smyslu měla význam už ta společná cesta autobusem. Pro mne prostě bylo nejpřínosnější společenství, fakt, že se tito lidé takhle sešli – a můžu jen litovat, že se to stalo až po třinácti letech a ne dřív.

Pokračovalo to společenství nějakým způsobem dál?
Navazující setkání proběhlo na konci srpna ve Skalici. Ti, kteří přijeli do Skalice byli z bruselské návštěvy nadšení – právě kvůli té zažité pospolitosti. Tito lidé, pohybující se v různých oborech, se málokdy takhle neformálně dohromady sejdou. Díky tomu se zrodil nápad na pokračování, aby se to vyvíjelo nějak dál Na tomto setkání už nás ale nebylo čtyřicet, ale zhruba polovina.

Jak setkání probíhalo?
Ve Skalici jsme byli rozdělení do tří skupin: spolupráce nevládních organizací, vztah nevládních organizací a státní správy a nevládní organizace ve vztahu k Bruselu. Já byla v té poslední, kde se diskuse točila hlavně kolem toho, jestli by nevládní organizace měly mít v Bruselu nějakou svoji kancelář – což mi přišlo jako hodně zbožné přání. Ukázalo se totiž – samozřejmě - , že tady u nás je v této oblasti všechno roztříštěné. Např. Polsko, které je daleko větší než my, když jde o to účelově získat nějaké zdroje, tak najednou prostě fungují jako Polsko – to jsem viděla i na té ženské konferenci, kterou jsem v Bruselu navštívila. Vystupují klidně jednotně, dokáží se za nějakým přesně vymezeným cílem spojit. A pak se zase klidně rozprsknou, není to žádná Národní fronta. Viděli jsme nejen bruselské úředníky, ale také pochopili, že Poláci umí formulovat svoje požadavky.

V ČR je ovšem situace jiná...
Ve Skalici se prezentovalo, že to u nás nejde, každý má svoji identitu apod. V diskusi jsem řekla, „že když to neumíme, tak ještě neznamená, že to nejde.“ Nabídla jsem jim zdarma techniku logického rámce, kde by rozliční zástupci různých NNO dali dohromady základní představu o tom, kam jdeme, proč tam jdeme, co a jak se musí udělat, kdo to udělá apod. David Stulík zareagoval na nabídku nadšeně, ostatní by museli věnovat svůj čas, nevím, jak to dopadne. Kancelář, nebo i jen společný postup v Bruselu, na to prostě musí být nějaká dohoda tady u nás.

A druhé dvě pracovní skupiny?
Krátce jsem také navštívila tu, která se zabývala spoluprací nevládních organizací a přišlo mi, že tato debata se už dlouho točí pořád na stejné úrovni, tj. stále se pohybuje v širokých rozevlátých kruzích. A se státní správou mám rovněž vlastní zkušenosti, ale to je už nad rámec tohoto rozhovoru, nabídla jsem jim svoji SWOT analýzu situace, kterou budeme dělat nad konkrétním tématem ekologických mateřských škol, ale moje nabídka zapadla.

Obě setkání měla bezesporu velký význam, ale je pořád nutné si uvědomovat, že pro Brusel budou skutečnými partnery státní instituce...
Upínat se k něčemu jinému často znamená, že se nevládní organizace příliš mnoho lepí na ty vládní. Přitom ty nevládní by měly fungovat jako alternativa. Lobbovat v takovémto měřítku se totiž dá ne proti něčemu, ale pro něco. A my tady v ČR zatím moc nevíme co chceme – neví to vláda a stejně tak to neví ani neziskový sektor.

• Evropská brána (NROS)
Souhrná zpráva o cestě do Bruselu (.doc)

Komentáře

< zpět do souhrnu zpráv