<zpět do souhrnu zpráv

Zákon o službách informační společnosti – tak napůl (1. a 2.část)

22. 9. 2003 - [Živě.cz]
Otakar Schön

Zákon o službách informační společnosti, který vznikl na základě bílé knihy elektronického obchodu, kterou vypracoval ještě Úřad pro veřejné informační systémy, pokrývá tři základní oblasti – poskytování služeb “informační společnosti“, nevyžádanou komunikaci a úpravy smluvních vztahů uzavíraných pomocí elektronických prostředků na dálku. Zákon vznikl na základě potřeby sladit českou legislativu s judikaturou Evropské unie, což se na jeho obsahu výrazně odráží. Protože základní informace o návrhu zákona přinesl už článek "Ministerstvo informatiky: 10 milionová pokuta za spam", můžeme se nyní podívat na některé části zákona podrobněji.

Část první – definice a vymezení
V podstatě nejdůležitější část zákona, která musí jasně stanovit, čeho přesně se zákon týká, nepřesnosti v definicích zákonných ustanoveních jsou nejčastějším způsobem, jak se lidé vyhýbají právní odpovědnosti. Jak je zvykem, formulace v návrhu zákona jsou komplikované až k nesrozumitelnosti. V případě Zákona o službách informační společnosti jde zejména o definici služby informační společnosti a o prostředky individuální komunikace na dálku. Novotvar služby informační společnosti je vysvětlen jako „jakákoliv služba poskytovaná na dálku, elektronickými prostředky, na individuální žádost příjemce služeb, poskytovaná zpravidla za úplatu; nezahrnuje službu elektronických komunikací podle zvláštního zákona“. V případě prostředků individuální komunikace vyjmenovává návrh zákona v současné podobě telefon, mobilní telefon, videotelefon, elektronickou poštu a faximilní přístroje. V dodatcích k návrhu pak zmiňuje fakt, že formulace není taxativní a proto do ní lze zahrnout také komunikaci pomocí instant messaging klientů. Zajímavá je také definice obchodního sdělení, jediné formy spamu, kterou se zákon zabývá, ale k tomu se ještě dostaneme.

Část druhá – odpovědnost poskytovatelů služeb informační společnosti
Tato část navrhované zákonné normy nabízí řešení současného stavu, ve kterém nejsou pevně stanoveny hranice odpovědnosti za data, která jsou přenášena v rámci přenosu informací v situacích definovaných zákonem (prostředky individuální komunikace a služby informační společnosti). Zákon, jak to vypadá, velice potěší provozovatele takových služeb, protože je v podstatě zbavuje jakékoliv zodpovědnosti. A to jak v případě ISP, přes které datový obsah proudí, tak i u poskytovatelů hostingu, kteří nabízejí prostor pro uložení materiálů, které mohou porušovat zákony.

Poskytovatel internetového připojení podle zákona zodpovídá pouze za obsah komunikace, kterou sám inicializuje, volí u ní příjemce a obsah komunikace. To znamená, že je zodpovědný maximálně za obsah oznámení, která ISP sám rozešle svým zákazníkům. Všechno ostatní od rozesílání spamu až po distribuci dětské pornografie a provoz peer to peer systémů jde mimo ISP. ISP ale samozřejmě zůstává povinnost spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při objasňování případné trestné činnosti. Zákon ale neklade ISP povinnost věnovat se monitorování dat, která probíhají jeho systémem. Zavedení takových povinností by pro ISP znamenalo zvýšené náklady na provoz monitorovacích systémů a lidi, co by se o tyto systémy starali.

Paragraf 4 návrhu Zákona o službách informační společnosti řeší problematiku dočasného uchovávání cizího obsahu na vlastních serverech pro snížení zátěže sítě – caching. Ve Spojených státech právě kolem cachování vznikají spory operující s autorskými právy a americkým DMCA. V českém právním řádu by podle současného návrhu zákona mělo být cachování bezproblematické za splnění několika základních podmínek, mezi které patří zachování informace ve stavu, ve kterém je dostupná v originálním zdroji a pravidelná aktualizace informace. Zároveň ISP nesmí zneužít informace k získání údajů o jejím používání nebo umožnit přístup ke kopii informace poté, co je odstraněna z původního zdroje. Takto postavený návrh by řešil i problém, kterému čelil Google, kdy ve své cache nabízel stránky z elektronické verze NY Times, které už byly přesunuty do placené části serveru.

Již zmíněného hostingu se týká paragraf 5. Už první odstavec udělá radost každému poskytovateli této služby: „Poskytovatel služby, jež spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem, neodpovídá za obsah informace uložené na žádost uživatele“. Výjimkou jsou pouze případy, kdy má poskytovatel hostingu důvodné podezření o nelegální povaze uložených dat či pokud je o této povaze informován, pak musí neprodleně učinit kroky k znepřístupnění daného obsahu. I když je zákon i v tomto případě velice benevolentní, je otázkou, nakolik budou formulace typu „důvodné pochybnosti o protiprávní povaze“ prokazatelné v reálných případech. Celou první část Zákona o službách informační společnosti lze shrnout do dvou tvrzení, obsažených do paragrafu 6 dotyčného návrhu zákona:

„Poskytovatelé uvedeni v § 3 až 5 nejsou povinni:
a) dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace,
b) aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní obsah informace.“

Komentáře

< zpět do souhrnu zpráv