Stať je součástí doktorandské práce:

ČINČERA, Jan. Internet a trvale udržitelný rozvoj: Společenské a environmentální dopady rozšiřování globálních počítačových sítí [doktorandská práce]. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK, 2001.

"Představte si obecní pastvinu, která je s to uživit sto ovcí. Deset hospodářů tam pase každý po deseti ovcích, a tak je všechno v pořádku. Jenže žádný z těch deseti nemá ponětí o tom, kolik ovcí může pastvina uživit celkem. Ví jen, že se tam pase těch jeho deset - a že by život byl daleko krásnější, kdyby mohl přidat o jednu ovečku víc. pro něho osobně by to tolik znamenalo! Parenicu by dělal, vlnu pro děti by měl ... Jen jednu ovečku navíc - co je jedna ovečka mezi těmi sto ovcemi, které se tam už pasou! Jenže ovce se pasou nízko u země, a když každý hospodář přidá po jedné ovečce, pastvinu vypasou a všechny umřou hlady. (...) Tragédie obecní pastviny je tragédií všech civilizací. Má jen dvě možná vyústění. Jedno bychom mohli označit jako 'somálské'. Každý hospodář prosazuje své 'právo' na tu další ovečku, brání je intrikou i mocí, až nakonec zničí pastvinu a všichni zhynou hlady. Somálsko je reductio ad absurdum bezohledného egoismu. Obvyklejší je ovšem vyústění tyranské. Jeden z hospodářů si uvědomí, kam přetížení pastviny vede, a rozhodne se, že tomu udělá konec. Omezí všechny ostatní hospodáře na osm ovcí a tvrdě na to dohlédne. Sám sobě ovšem dovolí za tu službu dvacet ovcí. Projde mu to, zčásti proto, že jeho sousedé matně chápou, kam by je dovedl jejich vlastní neomezený egoismus - a zároveň jsou si vědomi, že sami jej nedovedou omezit. Tragédie společné občiny, tragédie společnosti, je tragédií egoismu, který nakonec ničí sám sebe. Demokracie, to je právě ta křehká, troufalá naděje, že snad tomu může být i jinak ..."

Úvod

V průběhu tisíciletí lidské historie byla názorně vyzkoušena řada nejrůznějších forem spravování obecní pastviny. Informační společnost může objevit formy dramatické jiné. V této části práce se budu nejprve zabývat obecným vztahem mezi formou státní správy a dostupnými komunikačními technologiemi; ve druhé části se pokusím analyzovat nové možnosti, které Internet může pro správu obecné pastviny přinést.

Politické režimy a komunikace

Lidé, zvířata, rostliny jsou si rovni jako nositelé života. Přesto existují ohromné rozdíly v síle, jakou dokáží ovlivňovat své životní podmínky. Obdobně i lidé jsou si navzájem rovni v tom, že jsou lidmi, rozdílná je ale jejich síla, intelektuální schopnosti, míra šikovnosti. Jsme si rovni tváři v tvář nesmrtelnosti, ale nejsme si rovni v životě. Proto jsou autoritativní režimy přirozeným a nejstarším způsobem organizace péče o společné statky. Mezi postavením egyptského vládce či náčelníka papuánského kmene se však rozevírá nepřekonatelná propast. V malých komunitách, kde se všichni znali a mohli společně prodiskutovat aktuální problémy, byl náčelník spíše metafyzickým garantem úspěšnosti kmene či předsedajícím sdružení starších. Větší moc získával vládce až ve státních celcích, kde se lidé neznali, kde nebyla možnost společného rozhodování o problémech a kde bylo tedy nutné rozhodovat centrálně a vybudovanými hierarchickými komunikačními kanály pak vymáhat přijaté rozhodnutí. Autoritativní centrální způsob řízení státu měl svoje hranice. Po jejich překročení byla doba potřebná k doputování informace o rozhodnutí do vzdálených oblastí říše a zároveň informace o výsledku nařízené instrukce v provincii do centra tak dlouhá, že systém řízení se stával neoperativním. Zpoždění kontrolní zpětné vazby bylo tak značné, že centrální moc musela v okrajových provinciích upadat. Problém se jasně vyhrotil v období úpadku Římského impéria ve druhé polovině 3. století, kdy se Říše začala fakticky rozpadat na několik vzájemně bojujících oblastí. Řešením byla větší decentralizace moci - rozdělení impéria na dvě části a řadu menších provincií. Toto neustálé lavírování mezi posilováním a oslabováním moci regionálních vlád charakterizuje všechny velké světové říše, které se s tímto problémem srovnávaly s větším či menším úspěchem. Mezemi růstu všech říší, ale také faktorem, výrazně ovlivňující politické uspořádání společnosti, byly komunikační technologie, tj. obecně metody přenosu informací.

Komunikační technologie starověku neumožňovaly vznik demokracií ve větších státních celcích. Všechny významnější demokratické říše starověku byly omezeny úzkou definicí občanství; občany Římské republiky, která ovládala na konci 2. století př. Kr. polovinu Středomoří byli jen svobodní obyvatelé Říma, tj. opět ti, kteří byli reálně schopni sejít se na fóru a dát hlasováním najevo svoji vůli, Kartágo bylo spíše oligarchií nežli demokracií. Aitolský či achájský spolek bychom nazvali spíše konfederací samostatných svobodných polis. Demokracie byla ovšem možná právě v takových malých městských státech, tam kde se občané (svobodní muži, kteří představovalo zhruba čtvrtinu - třetinu obyvatelstva) mohli shromáždit na agoře a rozhodovat či volit. Úroveň demokracie v řeckých polis byla závislá na kvalitě těchto svých technologií. Ty ale ani při relativně malém počtu obyvatel nebyly postačující - už se prostě nebylo možné sejít a o problému si popovídat. Vítěznými stratégy se nestávali nejmoudřejší a nejschopnější, ale nejvýřečnější, často nepříliš schopní demagogové, kteří manipulovali davem při přijímání kolektivních rozhodnutí. Athénský strach z návratu tyrannis vedl sice k omezování nejvýřečnějších demagogů, ale také k likvidaci všech schopnějších politiků. Všichni významnější řečtí státníci skončili v nemilosti obce: Miltiades ve vězení, Themistokles v perském exilu, Perikles byl na konci svého života terčem nelítostné pomlouvačné kampaně. Sebedestruktivní tendence v athénském politickém uspořádání se jasně odrazily i v kritickém období peloponésské války: vítězní kapitáni bitvy u Arginús byli po vítězství opoziční politické strany v monstrprocesu odstraněni justiční vraždou, aby nedopomohli své straně k znovunabytí původního vlivu. Komunikační technologie hlasu a náměstí ani nemohla fungovat jinak.
 

Krize zastupitelské demokracie

Zastupitelské demokracie, dnes rozšířené po celém světě, braly svůj počátek v parlamentních monarchiích novověku, přestože jejich kořeny leží hlouběji: v oligarchiích starověku či středověkých městských států. Přestože zastupitelské demokracie, fungující na bázi soutěže politických stran s různými programy, jsou dnes prezentovány jako jediná myslitelná forma demokracie, poukazují sociologové, jako např. Jan Keller , na zásadní omezení zastupitelské demokracie. Prvním je krátkodobost horizontu uvažování. Zástupci politických stran na postech státní správy uvažují v horizontu volebního období, což je vede k preferenci krátkodobě výhodných řešení (populismu) před řešeními krátkodobě nevýhodnými zúročujícími se v budoucnu (utahování opasků). Přesto se stále více prokazuje, že většina zásad environmentální politiky má právě takovýto charakter - krátkodobé utažení opasku a dlouhodobý pozitivní efekt. Příkladem takového jednání může být například nechuť zavázat se k redukci skleníkových plynů. Předpokladem takového závazku je pokles energetické náročnosti, který vyžaduje vysoké vstupní investice - a přináší ekonomické výhody až v budoucnosti.

Druhým problémem je neodbornost. Přestože se zdá, že o přijetí či nepřijetí zákona rozhoduje celá poslanecká sněmovna, ve skutečnosti rozhoduje několik málo lidí. Počet projednávaných záležitostí je totiž tak veliký, že poslanci nemají šanci prostudovat všechny projednávané zákony a materiály k nim. Proto se návrhy zákonů projednávají v menších výborech, ve kterém je jeden či několik poslanců za každou stranu, kteří problematice rozumí nebo se o ni alespoň laicky zajímají. Ti jsou vystaveni četným lobbyistickým tlakům - průmyslové, nebo ostatně i ekologické lobby. Například v České republice se průmyslové lobby dařilo několik let bránit přijetí kvalitního zákona na ochranu ozónové vrstvy, překupníci se zvířaty zase málem překazili přijetí zákona o obchodu s ohroženými druhy. Představitel každé strany pak o problému informuje své stranické kolegy a strana pak rozhodne, zda své poslance zaváže povinným hlasováním či nikoliv. I když poslanci budou mít při hlasování volnost, hlasuje jich většina o zákoně o kterém takřka nic neví, případně nezná více, než je text zákona - což ale není dostačující k jeho nestrannému posouzení. Poslanci pak zpravidla hlasují podle svého informovaného kolegy z výboru. O zákonech tak v praxi rozhoduje malá skupinka lidí, vystavených tlaku zájmů své strany (horizont volebního období) či lobbyistických skupin.

Třetím problémem je centralizace. Vysoká úroveň centralizace současných států podle Kellera znemožňuje skutečně efektivní řešení problémů, příkazy diktované seshora mají na vlastní rozvoj regionů často zhoubný vliv. Příkladem mohou být například zápory ekonomické integrace mezi bohatými a chudšími zeměmi - NAFTA byla uvítána bohatými mexickými podnikateli i americkými zemědělci, příliv levnějšího zboží ze severu ale ožebračil mexické indiány, což vedlo ke krvavému povstání.

Současná forma zastupitelské demokracie má také svoje média - zejména noviny a televizi. V obou případech se ale jedná o média, ve kterých má prostor pro sdělení poměrně značnou cenu. Sdělované informace jsou proto upravovány a redukovány podle zásady prodejnosti (do té podoby, která bude stravitelná pro co nejvíce čtenářů), úspornosti (v médiu musí zbýt ještě prostor pro reklamy případně lákadla pro uživatele, kteří preferují zábavu), politické orientace redaktorů (málo novinářů dělá skutečně objektivní práci, častým jevem je zaujatost, nekompetentnost, neinformovanost). Výsledkem je zkreslování obrazu skutečnosti. Politika není posuzována podle toho jaká je, ale jak se prezentuje v médiích. Přestože tradiční média považují samy sebe za předpoklad demokracie, hrají tuto roli stále méně věrohodně.

Každé politické uspořádání vychází z limitů, které mu dávají existující komunikační média. Katastrofy řeckých demokracií, ve kterých si přehazovaly moc tábory demagogů, byly vyvolány možnostmi tehdejší komunikační platformy - agory. Periodický tisk zase neumožňoval jinou rozumnou formu demokracie než zastupitelskou, neboť zavedení prvků přímé demokracie by bez dostatečného informačního servisu muselo skončit anarchií. Přesto se v posledních dvaceti letech setkáváme s pronikáním prvků přímé či participační demokracie do právních řádů vyspělých zemí.

Internet a participační demokracie

“Globální informační infrastruktura ... obkrouží planetu informačními superdálnicemi, na kterých budou cestovat všichni lidé. Tyto dálnice ... nám dovolí sdílet informace, spojovat se a domlouvat jako globálnímu společenství. Z těchto kontaktů získáme masivní a udržitelný ekonomický růst, silnou demokracii, lepší řešení globálních i lokálních environmentálních výzev, zlepšení zdravotní péče a - konečně - větší smysl pro sdílené správcovství naší malé planety. (...) Globální informační infrastruktura rozšíří participační demokracii. V jistém slova smyslu může být globální informační infrastruktura metaforou pro demokracii jako takovou. (...) Vidím vznikat nový věk athénské demokracie, vykovaný na fóru globální informační infrastruktury.”

V některých zemích s delší demokratickou tradicí se můžeme setkat se systémem, který přinejmenším částečně opouští mechanismus nepřímé demokracie a absorbuje prvky demokracie přímé. Dobrým příkladem je Švýcarsko. Po shromáždění menšího počtu podpisů je možné trvat na předložení navrhovaného zákonu k rozhodnutí všem občanům. Navíc po předložení většího množství podpisů může být občanům předložen k rozhodnutí i návrh zákona, se kterým vláda ani parlament nesouhlasí. Ve Švýcarsku rozhodují občané i o finančních otázkách - po získání sto tisíce podpisů musí být projednávaný návrh postoupen lidovému hlasování. Do právního řádu Austrálie, některých států USA i některých evropských zemí se dostala instituce referenda, vyhlašovaného pro rozhodnutí některých zásadnějších otázek (například ratifikace Maastrichtských dohod). Dalšími důležitými nástroji, které posun od zastupitelského systému k přímé demokracii indikují, je právní zakotvení volného přístupu k informacím a zapojování veřejnosti na rozhodování ve věcech týkajících se životního prostředí.

V předchozí kapitole jsem naznačil souvislost mezi používanými komunikačními technologiemi a formou politické moci. Internet můžeme z tohoto hlediska považovat za ideální komunikační médium přímé demokracie. Díky své decentralizovanosti nemůže být ovládnut jedinou silnou skupinou, snadnost publikovat na WWW odbourává finanční bariéru limitující množství sdělovaných informací, ale také podporuje pluralitní pohled na diskutované téma. Takřka nemožné je v době Internetu něco utajovat (což má samozřejmě i své velice výrazné stinné stránky). Navíc Internet umožňuje vytvořit si relativně fundovaný názor na projednávaný problém (dostupnost informací) a vyjádřit jej (snadnost publikovat). Právě dostupnost informací a bezproblémová možnost sdělení svého stanoviska orgánům státní moci jsou dvě klíčové vlastnosti Internetu, které mohou být při prosazování prvků přímé demokracie využity.
 

Volný přístup k informacím na Internetu

Má právo každý znát vše? Jaké informace je přípustné utajovat? To jsou otázky, které přinesly demokratické režimy 20. století. V režimech nesvobodných byl tento problém jednoduše vyřešen: zpřístupněny byly ty informace, které stát uznal za vhodné zpřístupnit, uplatnil se tedy tzv. princip diskrétnosti. Princip diskrétnosti ale vedl k zaostávání vývoje v zemích, ve kterých se uplatňoval, a zároveň k rezignaci na zájem o věci obecné. Občanská angažovanost i ekonomický vývoj nebyl možný bez uplatnění zásady publicity: tajné je jen to, co je za tajné prohlášeno zákonem.
Nejznámějším právním předpisem upravujícím právo občana na informace, kterými disponuje státní správa je americký Freedom of Information Act z roku 1966. Zákon stanovil devět kategorií výjimek, kromě kterých jsou všechny informace v držení státní správy přístupné veřejnosti. Přestože zákon byl v následujících letech novelizován (polemika probíhala zejména o přístupnosti materiálů CIA a FBI), zůstává dodnes jedním z pilířů americké demokracie. Pozoruhodný je například i americký zákon The Government in the Sunshine, podle kterého jsou jednání všech správních organizací v USA ze zásady přístupná, musí být nahrávána a jejich nahrávky jsou rovněž veřejně dostupné. V roce 1996 byl zákon zajímavým způsobem novelizován. Electronic Freedom of Information Act Amendments reagoval na nástup Internetu a uzákonil možnost elektronického přístupu k dokumentům státní správy. K významné části amerických vládních dokumentů se lze dostat prostřednictvím Internetu na stránkách tzv. Federálního registru (dokumenty, které se týkají životního prostředí nabízí EPA).
Příkladem vysoké míry otevřenosti v poskytování informací je také Švédsko. Ve Švédsku je zásada "veřejného přístupu" dána ústavou a zákony, které mají své kořeny už v 18. století. Právě obava o zachování této otevřenosti úřadů je jednou z příčin obavy Švédska ze vstupu do Evropské unie, které by mohlo vést v rámci harmonizace právních řádů k omezení "veřejného přístupu" k informacím. (Evropské normy nejsou tak pokrokové, jako švédské.)
Důležitým dokumentem bylo doporučení členským státům Rady Evropy z roku 1981 o přístupu k informacím, kterými disponují veřejné orgány. Doporučení deklaruje všeobecné právo na informace, které vlastní veřejné orgány, na základě rovnosti a v přiměřené lhůtě. Doporučení dále připouští omezení tohoto práva v případě osobních či bezpečnostních údajů.
Význam informací, které se týkají životního prostředí, se odrazil na přijetí speciálních mezinárodních i národních právních norem, které se zpřístupňováním těchto informací zabývají.
Problematikou šíření environmentálních informací se zabývala již první konference OSN o životním prostředí ve Stockholmu (1972), dále byl problém zmíněn ve zprávě komise OSN pro životní prostředí Naše společná budoucnost (Our common future, 1987), na mezinárodním Fóru o informacích o životním prostředí (Kanada, 1991) i jinde. Environmentálními informacemi se zabývá 40. kapitola Agendy 21 a problematika je často zmiňována i v kapitolách dalších. Prvním krokem k přijetí mezinárodní právní úmluvy o právu na environmentální informace bylo usnesení Rady Evropských společenství z roku 1987 o lepším přístupu k informacím o životním prostředí. Usnesení konstatovalo, že "speciální program společenství musí umožnit přístup k informacím pro všechny". Na základě tohoto usnesení byla Radou ES 7.6.1990 přijata direktiva č. 90/313/EEC o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí. Direktiva definuje informace o životním prostředí a stanoví všeobecné zásady práva na tyto informace a výjimky. Přijetí direktivy vedlo k nutnosti členských zemí přijmout odpovídající právní úpravu. Tak byl v roce 1992 přijat ve Velké Británii The Environmental Information Regulation Act, obdobné zákony byly přijaty v roce 1993 v Rakousku (Umweltinformationsgesetz), v roce 1994 v Německu. Právo na environmentální informace se stalou součástí právních řádů i dalších zemí. Zákon o environmentálních informacích byl přijat i v republikách, usilujících o vstup do Evropské Unie, jako je například Slovensko nebo Česká republika. Na pravidelných setkáních evropských ministrů životního prostředí (Sofia, Ženeva) vznikla idea Úmluvy o přístupu k informacím o životním prostředí a účasti veřejnosti v rozhodování o záležitostech životního prostředí, která byla podepsána na konferenci evropských ministrů životního prostředí v dánském Aarhusu v červnu 1998.

Na zákonem deklarované právo zpřístupňovat informace může navázat snaha o zpřístupňování vládních dokumentů, právních norem, informačních systémů provozovaných státní správou a dalších dokumentů prostřednictvím Internetu. Důležitým krokem je i zpřístupnění stenozáznamů z poslanecké sněmovny a informace o hlasování konkrétních politiků. Online přístupné by také měly být prohledávače archívů nejdůležitějších celostátních médií, aby občané měli možnost porovnávat současné názory a projevy politiků s jejich dřívějšími sliby.

S použitím Internetu může být rovněž prakticky naplněno naše právo znát informace o vlivu firem na životní prostředí - např. zpřístupněním registrů PRTR, jako je tomu v USA či Velké Británii. Právě registr PRTR pro Anglii a Walles (zpracovaný nevládní neziskovou organizací The Friends of the Earth) názorně ukazuje možnosti nového média. Uživateli zadá své poštovní směrovací číslo a poté se mu nabídne interaktivní mapa, se zakreslenými zdroji znečištění (průmyslovými objekty). Konečným výstupem je jméno podniku, informace o jeho emisích do prostředí, porovnané s příslušnou normou. Uživatel Internetu tedy nemusí být odborník na to aby posoudil, jaký reálný dopad podnik na jeho okolí má.
Právě příklad PRTR ukazuje, že zpřístupnění informací není jen otázkou akademického sporu o lidská práva, ale že může mít i podstatný vliv na zlepšení životního prostředí. Prvních deset let existence amerického registru Toxic Release Inventory (TRI) přineslo nečekané efekty :

• Vydělaly na něm jednak samotné podniky. Jejich manažeři totiž získali nástroj pro evidenci toho, jak se u nich plýtvá zdroji a zároveň možnost porovnat se s jinými podniky. Jedna firma například zjistila, že jiný podnik vykupuje chemikálii, kterou oni jako odpad vyhazují. Americký úřad na ochranu životního prostředí (EPA) odhaduje, že 68% akcí firem zaměřených na prevenci znečištění bylo motivováno údaji z TRI. Zlepšilo se i image firem v očích veřejnosti. Podle EPA bylo údaji z TRI motivováno 67% setkání zástupců firem s veřejností.
• Systém efektivně využila i americká vláda, která mohla svoji ekologickou politiku založit na konkrétních číslech. Odhaduje se, že 32% všech změn v legislativních předpisech, týkajících se životního prostředí, bylo vyvoláno údaji z TRI. Na základě TRI vyhlašuje EPA také programy na dobrovolné snížení emisí. Protože pro podniky jde o dobrou reklamu, mají tyto programy docela úspěch - např. emise chlorovaných uhlovodíků se podařilo snížit až o 95%.
• Díky TRI se také zefektivnila činnost nevládních organizací - až 46% akcí NGO zaměřených na prevenci znečištění vycházelo z TRI. V letech 1988 - 93 se v USA snížily emise do ovzduší o 38.8%, vody o 13%, podzemí o 57% a na skládky o 47%.

Zkušenost z USA ukazuje, že informační systémy mají moc měnit svět kolem sebe a že dostane-li veřejnost do rukou prostředky v podobě informací a legislativní opory, povzbudí jí to k vyšší spoluúčasti na péči o své okolí.

Spoluúčast při vytváření zákonů a zapojování veřejnosti do rozhodování

Důležitým právním nástrojem, které je současně dalším z prvků přímé demokracie, je právo podílet se na navrhování zákonů. V USA platí tzv. zákon o iniciativě, který umožňuje občanům navrhovat a hlasovat o projednávaných zákonech.

Vzorovým příkladem, jak by mohla probíhat v České republice spoluúčast veřejnosti na tvorbě zákonů, byla práce na připravovaném zákoně o svobodě informací. Jeho tvůrci (poslanci Kužílek a Žantovský) návrh zákona vystavili na Internetové stránce, kde se k němu kdokoliv mohl vyslovit. Do elektronického fóra pršely připomínky i výhrady, poslanci na všechny poctivě odpovídali a některé z návrhů se skutečně dostaly až do návrhu zákona. Podobným způsobem by Internet v České republice mohl být využit pro připomínkování a spoluvytváření vládních koncepcí - každá připravovaná vládní koncepce by měla podle zákona proběhnout procesem posuzování vlivu na životním prostředí.

Jinou možností je využití Internetu pro zapojování občanů do řízení ve věcech souvisejících s životním prostředí . Australský federální ministr pro životní prostředí Robert Hill například již v roce 1996 zmínil zjevný přínos Internetu pro zapojování veřejnosti do EIA. Průlomem do využívání Internetu pro EIA se stalo projednávání stavby letiště v Sydney, dokumentace k řízení byla dosažitelná přes Internet. Rázem výrazně stoupla návštěvnost příslušných stránek, tak i počet zájemců o zaslání dokumentace e-mailem. Internet začal být australskou EPA využíván i k vystavování dalších materiálů - tréninkových manuálů, studií, adresářů, atd.

Dobrou formou iniciativního šíření informací z orgánů komunální správy je vystavení úřední desky na Internetu a pravidelné zasílání informací o projednávaných bodech z radnice zájemcům do elektronické pošty (např. formou mailing listu). Občané by se jednak začali mnohem více zajímat o to, o čem se na radnici jedná, úřadům by naopak klesly náklady s rozesíláním informací oprávněným osobám poštou, zvýšením efektivity by se předešlo soudním sporům stěžujících si na nekorektnost správních řízení.
 

Petice a kyberaktivismus

Internet může nesmírně posílit účinek petice, jako formy nesouhlasu veřejnosti s určitým stavem (záměrem, či naopak ignorací jiného záměru). Přestože například podle české legislativy se správní úřady musí každou peticí zabývat, jejich dopad při radikálnějších požadavcích (návrh zákona, zrušení plánované stavby, atd.) je závislý na počtu signatářů. Zajištění většího počtu podpisů než řádově desítek tisíc bylo v krátkodobém horizontu nemožné. Pomocí Internetu je ovšem možné získat opravdu značné množství podpisů za velice krátkou dobu, lze proto očekávat, že elektronické petice budou stále častěji využívány. V České republice proběhla dosud nejvýznamnější petiční kampaň, sbírající podpisy prostřednictvím Internetu na podzim 1998 jako protest proti zdražování telefonických hovorů. Ve dvou týdnech se podařilo získat tolik podpisů, jako před několika lety občanskému sdružení Děti Země pro novelu zákona na ochranu ozonosféry po půlroční snaze. V zimě 1998 proběhla na slovenském Internetu petiční kampaň proti zdražování jízdného. Přes Internet sbíraly občanská sdružení podpisy i na jaře 2000 na podporu vyhlášení referenda o dostavbě jaderné elektrárny Temelín.

Petiční kampaně na Internetu navíc mohou nabývat mezinárodních dimenzí. V roce 1997 zasáhla všechny země s významnějším rozšířením Internetu kampaň proti přijetí amerického zákona na ochranu mravopočestnosti v počítačových sítích (CDA). Rozsáhlá elektronická petiční kampaň proběhla i v roce 1999 na protest proti ruské invazi do Čečenska.

Jinou formou protestní akce bujícího kyberaktivismu je také zasílání protestních e-mailů. Často se používá pro vyjádření nesouhlasu s porušováním lidských práv, jindy dopisy směřují na nadnárodní korporace a velké firmy, které se chovají neohleduplně k životnímu prostředí. Poměrně často využívá tuto formu protestu například Greenpeace. V České republice proběhla v roce 2000 úspěšná mailová akce, kritizující prodej hraček s nebezpečnými ftaláty v nákupním středisku Kotva. Podstatné u této formy angažovanosti je, že protestní mail posílá každý nespokojený občan sám (přestože zpravidla z předdefinovaného webovského formuláře). To je důležitá hranice, která kyberaktivismus oddělujeme od hacktivismu, napadání a narušování serverů z ideologických pohnutek. I v tomto případě mohou být použity e-maily, ty jsou ale z důvodu vyšší účinnosti automaticky generovány a jejich množství a frekvence pak dokáže vyřadit server z provozu. Trochu pochybnou formou protestu je také zasílání řetězových mailů, pod které se postupně podepisuje každý další příjemce a přeposílává jej na další adresy. Protest proti plánovanému kácení deštných pralesů v Brazílii, který byl touto formou na podzim 2000 organizován, nepůsobil příliš věrohodně, přestože se později ukázalo, že reagoval na skutečné nebezpečí.

Úskalím petic a obecně všech metod využití Internetu pro zapojování veřejnosti do rozhodování, je zajištění věrohodnosti a nezneužitelnosti - toho, aby ničí podpisy nemohly být připojeny bez vědomí podepsaného. Tento problém má několik možných řešení. První souvisí s kryptografií a jeho řešení je provázáno s řešením bezpečnosti virtuálního trhu. Tak jako každý uživatel Internetu, který chce online nakupovat, udává číslo svého bankovního konta, které se dále šifruje, mohl by uvádět i své identifikační číslo (např. rodné), které by prošlo stejnou fází zašifrování. Tzv. digitální podpis je ostatně již zakotven v právních řádech některých států - např. od roku 1995 Kalifornie a Utahu, ve kterém je digitální podpis v některých případech postavena na roveň podpisu, na federální úrovni USA je digitální podpis uznáván jako platná forma stvrzení smlouvy , v červnu 2000 byl zákon o digitálním podpise přijat i v České republice. Přijetí právní normy o platnosti digitálního podpisu je nezbytným krokem pro budování elektronické demokracie. Bez platnosti digitálního podpisu mají totiž elektronicky shromážděné podpisy pod petičním prohlášením jen symbolickou a právně nezávaznou hodnotu.

Druhou možností je ověřování skutečné účasti signatáře na petici, např. metodou zautomatizovaného potvrzovacího mailu. Při odeslání vyplněného formuláře s vyjádřením stanoviska k petici by se na vyplněnou e-mailovou adresu rovnou odeslal kontrolní mail s informací o podepsání petice. Existují i společnosti, které ověřují odeslání úředních mailů: odesílatel je pošle na adresu organizace, ta si je zaeviduje a zašle na určenou adresu. Zapojování se do petic by mohlo být institucionalizováno i takovýmto způsobem.
 

Elektronická referenda

Rýsuje se i technická možnost organizace elektronických referend v masovém měřítku. Před rozšířením Internetu se pro organizaci referend navrhovalo používat telefonní spojení. V roce 1974 byla pod vedením Vincenta Campbella z americké National Science Foundation testována možnost pořádání referenda po telefonu. Na základě amerického zákona o iniciativě se pokusili členové sdružení Voting by Phone Foundation v roce 1992 prosadit v městě Boulder telefonické volby do městského zastupitelstva. Pro schválení návrhu bylo třeba získat podpisy od deseti procent registrovaných voličů. Petiční akce skončila neúspěchem - podařilo se získat jen devět procent hlasů, neúspěšné bylo i opakované sbírání podpisů v roce 1993. Příčinou neúspěchu mohla být malá propagace, stejně jako nedůvěra k bezpečnosti a nezfalšovatelnosti navrhovaného systému. Hlasování po telefonu je ale v současné době možné ve Velké Británii.

Hnutí usilující o zavedení přímé demokracie si již povšimly možností, které jim nabízí Internet a jeho využití pro účinnější kontrolu státní moci a pro elektronické hlasování a volby se stalo základem jejich koncepcí. V kanadské provincii British Columbia má tyto cíle například Strana pro přímou demokracii . Současný politický systém považuje za elitářský a nedemokratický. Ve svých cílech neusiluje o to, aby občané museli rozhodovat skutečně o všem, chce ale podporovat diskuse o projednávaných bodech a zjišťovat názor veřejnosti na sporné problémy pomocí elektronického hlasování přes Internet. Klíčový v jejich programu je také požadavek na úplné informování veřejnosti státní správou prostřednictvím Internetu. Strana podporuje vývoj WWW platformy pro hlasování a veřejnou diskusi - a snaží se pro svoji činnost zoufale získat finanční podporu.

Radikálnější program má americké družení Centrum pro přímou demokracii. Ve svých prohlášeních kritizuje současnou americkou podobu demokracie, ve které je ve volbách, kterých se účastní 20-30% oprávněných voličů, volen prezident s takřka monarchistickými pravomocemi. Centrum navrhuje zrušit systém politických stran a zavedení přímé demokracie změnou ústavy. Na připravovanou reformu kalifornské Ústavy reagovala podáním vlastního návrhu a vypracovala i návrh na změnu Ústavy pro celé Spojené státy.
Důležité body z návrhu na reformu americké Ústavy podle Centra pro přímou demokracii :

• • Zrušení stranického principu a jeho nahrazení přímou demokracií, kde veškerou moc má volič.
• • Přímá demokracie má fungovat na bázi voličských sítí počítačově propojujících voliče s volenými zástupci pracujícími na všech správních úrovních.
• • Žádný nositel úředního postu nesmí být členem politické strany, každoročně je do své funkce potvrzován hlasy voličů.
• • Prostřednictvím voličských sítí jsou voliči informováni o všech rozhodnutích, které jejich zástupci vykonávají. Voliči je v těchto rozhodnutích instruují. Jsou oprávněni organizovat závazná referenda, volby, iniciativy, kdykoliv své zástupce odvolávat, včetně odvolání prezidenta, předsedy Nejvyššího soudu, atd.
• • Soudci Nejvyššího soudu, prezident, ministři, náměstci na federální i národní úrovni, tak jako správní úředníci na úrovni lokální, jsou voleni rovněž přímo voliči.
• • Voliči jsou oprávněni měnit Ústavu, ke změně stačí dvou třetinová většina voličů.
• • Důležité je šíření osvěty a vzdělání, tak aby se do práce ve voličských sítích mohli zapojit všichni občané. Pod kontrolou voličských sítí by měl být i samotný systém výuky, včetně nastavení základních vzdělávacích standardů.

Návrh poněkud připomíná vzor antických Athén, které jsou ostatně autory předkládány jako vzor fungování přímé demokracie v lidských dějinách (viděli jsme, že poněkud problematickým). Přestože obsahuje řadu zajímavých nápadů, zdá se mi navrhovaná varianta politického uspořádání jako neudržitelná. Přímá volba guvernérů a dalších představitelů všech úrovní státní správy je převratná svým odmítnutím zprostředkujícího aparátu politických stran. Politické strany ale vznikly přirozeným vývojem proto, aby se voliči nemuseli seznamovat s tisíci rozdílných volebních programů jednotlivých kandidátů. Je pravda, že díky Internetu je pro každého kandidáta snadné prezentovat své názory na vedení úřadu, na který kandiduje. I tak by ale počet kandidátů nutně musel být nesmírně vysoký. Je otázkou, jakým způsobem by volič vyhledával mezi tisíci osobních stránek kandidátů na každý úřad (počet by byl nutně tím vyšší o jak vyšší post by se jednalo). Vzniknuly by specializované vyhledávací nástroje a rozcestníky se stránkami jednotlivých kandidátů? Politické strany dále udržují jistou obrannou hráz proti korupci jednotlivých kandidátů. Po jejím odstranění by riziko zkorumpovatelnosti kandidátů ze strany vlivných a bohatých lobby mohlo být obrovské.

Dále není jasné, jak by probíhalo instruování zástupce veřejné správy veřejností. Je zjevné, že zastupuje-li volený úředník zájmy miliónu lidí, neměl by se řídit podle stanoviska malých extrémních skupin, ale měl by zastupovat většinový názor. Názory reprezentativní většiny voličů by tedy bylo třeba nějak zjišťovat, respektive bylo by třeba vyhlašovat referenda, ke kterým by se veřejnost vyjadřovala. Taková referenda sice mohou vzniknout “zdola” na základě zájmu veřejnosti, ale to je možné jen za silné účasti občanských sdružení a pro témata, která se více či méně týkají všech nebo jsou obecně zajímavá. Pro desítky dílčích problémů by se nepodařilo najít dostatečně velkou skupinu účastníků hlasování. Bylo by také nutno určit, jak veliké množství hlasů, resp. jak veliký procentuální podíl účastníků referenda z počtu voličů je třeba brát v potaz. Pravděpodobně by musela vzniknout instituce úřadu pro svolávání referend, která by přijímala podněty od veřejnosti a v případě dostatečného zájmu by referendum svolala. Z logiky návrhu vyplývá, že odpovědní úředníci by opět měli být voleni přímou cestou. Dále by bylo nutné určit kritéria, podle kterých by referendum byl povinen svolat přímo odpovědný úředník, jehož rozhodování se dotyčná věc týká, tak jako zajistit kontrolní funkce pro hlídání úplnosti a přesnosti, se kterou volený úředník informuje o své činnosti.


Důležitá je ale výhrada, která směřuje přímo k jádru věci, totiž jednoznačné preferenci vůle voličů nad vůlí zástupců státní moci. Přestože tato zásada vypadá zcela samozřejmě, v praxi se jí do cesty kladou dvě překážky:

• • Neschopnost veřejnosti do hloubky porozumět projednávanému problému. Může se laická veřejnost vyjadřovat k otázkám, jako je třeba energetická či zahraniční politika státu? Ve skutečnosti o mnoho fundovanější, než veřejnost, nejsou ani profesionální politici. V České republice tento problém dobře ilustruje rozhodování o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Na základě víry v experty, přesvědčovali politici deset let veřejnost, že stavba bude co nevidět dostavena, nebude stát moc peněz a bude nezbytná pro zásobování České republiky energií. Ve skutečnosti se stavba protáhla o více než pět let, zdražila se na dvojnásobek a ještě před jejím dokončením začala Česká republika vyvážet nepotřebnou energii do zahraničí. Ať už bylo důvodem selhání expertů jejich neschopnost, nebo korupce, ukazuje tento příklad na neoprávněnost postoje “nechte to odborníkům”. Ukazuje rovněž, že profesionální politici se rozhodovali stejně hloupě, jako kdokoliv jiný. Výhodou politiků oproti veřejnosti je pouze lepší informační servis, což by se díky Internetu mohlo alespoň trochu změnit.
• • Sklon preferovat krátkodobý užitek nad dlouhodobým. Je pravda, že je pouze věcí naší víry v lidský rozum, zda se příběhy tragédií občin odehrávají ve světě kvůli nedostatku informací, či z vrozených lidských sklonů. Dějiny jsou plné příkladů, kdy dobrý politický kurs byl nastolen silným politikem přes odpor veřejnosti - i opačných, kdy veřejnost dotlačila vládu k přijetí restriktivních, ale správných opatření. Tady se dostáváme k obecnějším otázkám o podstatě člověka - jako pudového egoisty, kterého socializace nutní k předstírání altruismu, nebo jako v zásadě altruistického stvoření, rozhodujícího se špatně na základě nedostatečných informací. Domníváme se, že by demokracie měla k ideji “přímosti” postupně směřovat. Důvěra a odpovědnost dokáže lidi povznést k lepším stránkám jejich Já. Nevěřím tomu, že by se soudný člověk v jasných případech rozhodování mezi krátkodobým egoistickým zájmem a zájmem svých dětí rozhodnul ve svůj prospěch. Lidé jsou ve své podstatě dobří, zejména dáváme-li jim najevo, že si to o nich opravdu myslíme. B. Needham uvádí příklad švýcarské zkušenosti s referendem o pracovních povoleních pro cizince z roku 1960. Přestože ekonomická situace tehdy nebyla optimální a ve Švýcarsku převládaly xenofobní nálady, vyslovili se obyvatelé Švýcaři pro limity, které byly jen lehce pod tehdejší úrovní počtu zaměstnaných cizinců. Dnes, o čtvrtstoletí později, tvoří cizinci 27% pracovní síly a šestinu populace Švýcarska. V roce 1993 si Švýcaři odhlasovali zdražení benzínu - tedy opatření s environmentálního hlediska velice prospěšné, ovšem rovněž velice nepopulární. Téhož roku odmítli nákup nových stíhaček s apelem na antimilitaristickou politiku svého státu. Je samozřejmé, že ne všechna lidově odhlasovaná rozhodnutí by byla nejlepší možná. Ale ani nepřímá demokracie negeneruje nejlepší možná řešení a tak je možné doufat, že by participační či přímá demokracie alespoň nebyla horší, než současný stav.

Pro postupné zavádění prvků přímé demokracie mluví i další důvod: podle průzkumů sociologů ztrácí společnost ve vyspělých zemích důvěru v zavedené instituce. Stále méně oprávněných voličů se účastní voleb - přitom ale roste počet občanských sdružení, angažujících se v životním prostředí, sociálních otázkách, lidských právech či jiných problémech. Zdá se, že občanská sdružení představují nové obrození demokracie, vyrůstající z kořenů lidské pospolitosti a touhy měnit věci kolem sebe. Navíc zmatky panující kolem amerických voleb na podzim 2000 jasně prokázaly limity současného systému a více než cokoliv jiného podpořily myšlenku elektronického hlasování, které je pro zavádění prvků přímé demokracie nezbytným předpokladem.
 

Nová podoba demokracie, která ve vyspělých zemích vzniká, a které Internet pomáhá na svět, by mohla mít následující rysy:

• • Pokles významu politických stran a růst prestiže občanských sdružení. Politické strany musí ustoupit ze svého postavení jediného reprezentanta vůle veřejnosti, na regionální úrovni vznikne řada stran, které se svým fungováním silně přiblíží občanským sdružením. Občanská sdružení získají více moci, jejich názor bude v projednávání na lokální úrovni závaznější, na celostátní úrovni budou katalyzovat zájem veřejnosti o projednávaných otázkách a napomáhat svolávání referend.
• • Decentralizace rozhodování, růst významu regionů. Většina rozhodování se přenese na regionální úroveň, kde se do něj budou moci lépe zapojit občané - prostřednictvím sdružení, regionálních politických stran, či individuálně. Na celostátní úrovni se budou rozhodovat jenom otázky skutečně celostátního významu - například zahraniční politika, obrana. Koncepce, jako např. energetická politika, by se měly řešit spíše koordinací vyjednávání mezi jednotlivými regiony.
• • Uplatňování participačních nástrojů: referend, veřejných projednávání, významu petic, atd. Veřejnost dostane větší podíl na rozhodování než v současné době, k závažným otázkám celostátního významu budou vypisovány referenda, petice budou mít závaznější charakter, jednání na regionálních úřadech budou veřejná a veřejnost v nich bude mít prostor pro vyjádření.
• • Lepší informační servis ze strany orgánů státní správy. Spíše než institut práva na odpověď se uplatní vstřícné a samostatné publikování všech dostupných informací v médiích. Nové právní předpisy upraví povinnost státní správy publikovat své informační výstupy na Internetu, k projednávaným otázkám vzniknou elektronická fóra, objeví se nové prohledávače zaměřené na regionální i celostátní politiku, přístup veřejnosti k informacím se významně zlepší.

Hrozily by participační demokracii stejné problémy, jaké zničily demokracii athénskou? Rizika zmanipulování veřejnosti, tak jako nepřiměřeného nátlaku lobbyistických skupin, prosazujících skrytě vlastní zájem maskovaný za veřejný, by samozřejmě zůstala. Přesto jsem přesvědčený, že je tato cesta správná. Elektronická demokracie by si navíc mohla ponechat jako kontrolní mechanismy řadu prvků ze současného modelu. Alvin Toffler v Šoku z budoucnosti navrhuje instituci tzv. polopřímých demokracií, tj. zastupitelských demokracií, kde by ovšem k vybraným zákonům byla pořádána referenda, v nichž by veřejnost disponovala jistým svazkem hlasů. Kombinace přímé a nepřímé demokracie by se mohla vyhnout jak současným nešvarům “pasivní” zastupitelské demokracie, tak rizikům demokracie přímé.

Omezení, rizika, skepse

Internet vznikl jako svobodné a poněkud chaotické médium, svobodomyslnost a schopnost vzpírat se jakýmkoliv snahám o státní kontrolu jsou stále jeho dominantními vlastnostmi. Největší obavy z jeho politického zneužití pro kontrolu občanů totalitní státní mocí souvisejí s problémem ochrany osobních údajů a elektronickým monitorováním chování jeho uživatelů.

Je pravda, že po technické stránce je Orwellova vize televizní obrazovky, sledující každý pohyb občana, již proveditelná. Přesto si zatím kameru, přenášející obraz z místnosti na Internet, umístili do své ložnice jen exhibicionisté, či studentky, postrádající zábrany a snažící si vydělat peníze na studium. Nejkontroverznější snahy, prováděné vládami demokratických zemí v oblasti porušování elektronického soukromí, souvisejí s ochranou proti terorismu a bojem proti dětské pornografii. Všechny sporné případy - ať již prozrazení informací o americkém monitorování celosvětové e-mailové komunikace či právo australské policie kontrolovat soukromou elektronickou korespondenci svých občanů, jsou pod silnou kritikou celosvětově organizovaného hnutí ochránců lidských práv. Globálním propojením nesmírně vzrostla moc občanských sdružení, která jsou schopna organizovat globální kampaně a účinně bránit totalitním tendencím.

Totalitní režimy konce dvacátého století se Internet pro posílení své moci použít neodvážily. U některých je bariérou technická zaostalost, která je průvodním znakem režimů podvazujících ekonomické svobody, jiné spatřují nebezpečí ve volném přístupu občanů k informacím ze znepřátelené ciziny. Skutečně je nemožné zabránit osobě vlastnící modem, aby přistupovala k jakýmkoliv stránkám na Internetu, pokud není neustále kontrolována. Vlastnictví modemu je proto v některých zemích trestné. Značnou pozornost věnuje Internetu Čína, která usiluje o ekonomický rozvoj kombinací volného trhu a totalitního režimu. Přestože pro politickou kontrolu by bylo pro Čínu výhodné, kdyby čínský Internet proměnila v Intranet, je realizace takového záměru jednak prakticky neproveditelná, jednak v rozporu s požadavky trhu. Jiným příkladem země, která usiluje o důslednou informační kontrolu svých občanů, je Barma.

Zdá se, že svobodomyslná povaha Internetu se s totalitními režimy dohromady příliš nesnáší. Volný přístup k informacím narušuje ideologickou kontrolu totalitních režimů, současně nepřipojení k Internetu znamená rychlé ekonomické zaostávání, ztrátu konkurenceschopnosti zboží, zhoršení životní úrovně a růst nespokojenosti občanů.

Internet je sice teoreticky zneužitelný technologicky vyspělým totalitním režimem, ale v současné době působí jednoznačně protitotalitně - narušuje nehybnost diktatur a posiluje občanskou angažovanost v demokraciích. Na druhé straně je Internet využíván nejenom občanskými sdruženími, usilujícími o další rozvoj demokracie, ale také sdruženími, které z nejrůznějších důvodů usilují o její omezení: skinheads, fašistické či rasistické organizace. Je paradoxní, že přestože Internet pomůže zvýšit moc i těchto sdružení (umožní jim lépe se organizovat a prezentovat), zároveň sníží šance na prosazení jejich cílů, jsou-li zaměřené na omezování lidských svobod.

Přestože se výsledný efekt Internetu pro rozvoj demokracie v informační společnosti jeví pozitivně, je sporné zda lze výsledek označovat jako “participační” či dokonce “přímou” demokracii. Alinta Thornton se zamýšlí nad limity, které Internet v této oblasti má. Globální participační demokracie vyžaduje globální zapojení. Ve skutečnosti je průměrný uživatel Internetu “bílý, dobře situovaný, anglicky mluvící, vzdělaný muž, zejména pak občan Spojených států”. Alinta Thornton se zamýšlí nad určitými projevy diskriminace na Internetu - zpochybnitelná je podle jejího názoru předpokládaná rovnost pohlaví či společenského statutu na Internetu; v elektronických diskusích jsou více respektovány a diskutovány názory mužů než žen a výše sociálně postavených jedinců. Předpokladem pro zapojování do rozhodování je také dostatek volného času - a ten mají právě sociálně lépe situovaní jedinci. Sociálně slabší vrstvy dále odrazují náklady za používání Internetu. Podle Thorntonové “Internet poskytuje příležitosti pro omezené oživení veřejné sféry. Tyto nové příležitosti jsou omezeny pro privilegované skupiny, ale ve svém důsledku znamenají, byť skromné, oživení veřejné sféry. (...) Až budou technologie levnějšími, dostupnějšími a jednoduššími, rozšíří se do dalších částí společnosti. Pokud by se Internet rozšířil mezi střední třídu, skupiny s nižším příjmem a ženy, mohl by představovat reálnou příležitost pro větší participaci na demokratické komunikaci a opravdové oživení veřejné sféry.”

Závěr

Rozvoj Internetu v demokratických zemích se silným občanským hnutím povede k ještě většímu rozvoje občanského sektoru, který si postupně bude od státní správy vynucovat spoluúčast na rozhodování. Přestože myšlenka čistě přímé demokracie je patrně nereálná, bude informační společnost v tomto ohledu podstatně “přímější”, než společnost současná. Ve výrazné míře se posílí význam skutečných informací, racionálního posuzování kandidátů na státní či zastupitelské funkce, oslabí se vliv public relations agentur na volby. Oslabí se možná i význam samotných politických stran, protože jedinec bude mít mnohem více šancí před volbami prezentovat své postoje - volební boj na Internetu bude levnější a věcnější.

Zvýší se zájem veřejnosti na participaci při rozhodování o věcech obecných. Tato participace bude mnohem snazší, levnější a časově méně náročná. Nepochybně se zmenší moc státu nad životem občana, zatímco moc občanská se posílí - to ovšem platí jen pro ty, kteří budou schopni informační technologie používat. Význam národních států poklesne i v důsledku daňových úniků způsobených globálním elektronickým obchodem, což může vést k oslabení sociálního programu a k prohloubení propasti mezi informačně vzdělanými a informačně nevzdělanými.

Přesto můžeme konstatovat, že přínos Internetu pro budování společnosti, kde se lidé budou aktivně zajímat o problémy tohoto světa a budou se snažit hledat jejich řešení, je z tohoto hlediska obrovský.