Obcanská společnost
Hledej
kontakt mapa stránek o projektu zpravodaj
Právo vědět Účast na rozhodování Rovné příležitosti Občan v EU Výchova k občanství Filosofie
Útržky z historie občanské společnosti
Občanské noviny (LtN 49/2002), 2.12.2002

PETR ANDERLE

 

Dle nejnovějších statistik je v České republice registrováno celkem 48 885 občanských sdružení, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů. Obecně je označujeme jako nestátní neziskové organizace. Kde se vzaly? Kdo jsou jejich členové a co chtějí? Je jich hodně nebo málo? Z jakých tradic vzešly? Co je to občanská společnost?

Tyto a podobné otázky se čas od času objevují nejen na stránkách tisku, ale i v nejrůznějších debatách týkajících se vývoje naší společnosti po roce 1989. Pochopitelně, že všechny tyto otázky jsou naprosto legitimní. Mnohé pak jsou odrazem nízkého historického, kulturního a právního vědomí občanů. Půl století našich moderních dějin bylo poznamenáno absencí jejich základních demokratických práv. Neboť prubířským kamenem stavu demokracie je faktické naplnění práva spolčovacího a shromažďovacího. Výrazným omezením těchto práv se stal mimo jiné i komunistický zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organizacích a shromážděních“. Prováděcí pokyny ministerstva vnitra k tomuto zákonu obsahovaly i tuto větu: „Těžisko spolčování v lidové demokracii přechází na masové organizace. Měšťácké bezobsažné a samoúčelné formy spolkaření jsou přežitkem.“
Připočteme-li k tomu stav nesvobody počínající rokem 1939, tak teprve po 51 letech, dne 27. března 1990, přijímá československé federální shromáždění zákon č. 83/1990 Sb. „O sdružování občanů“ a zákon č. 84/1990 Sb. „O právu shromažďovacím“. Značný rozvoj občanských aktivit po roce 1989 není náhodný. Je mimo jiné i výsledkem tradice, která je v nás velice silně zakódována. Pravda je, že o této tradici, jejíž odkaz bychom měli sebevědomě rozvíjet, veřejnost mnoho neví.
Osvícený hrabě
Chotkovou silnicí se milovníci nádherného pohledu na Prahu musejí vydat, aby shlédli město z Pražského hradu. Však se Karel hrabě Chotek jako nejvyšší pražský purkrabí o tento pohled velice zasloužil. „Teprve třicátá léta probouzejí Prahu jako kouzelným prutem. Hlavním čarodějem arci byla mocná a blahodárná tvůrčí vůle nejvyššího purkrabí Karla Chotka...“ napsal o sto let později Eduard Bass. Kdybychom chtěli charakterizovat činnost Karla Chotka jazykem dneška, řekli bychom, že šlo o vysokého představitele státní správy, který bezmezně fandil a pomáhal neziskovému sektoru.
O tomto muži se toho mnoho neučí ani dnešní středoškolští studenti. A tak se sporadicky objeví zpráva o tom, že hrabě Chotek jako první začal používat novoročenky, ale již málo se ví o tom, že on to byl, kdo nechal skalnaté ostrohy povltavské osázet akáty, cesty císařské nechal vroubit topoly, založil aleje bubenečské a osadil novým stromovím Petřín. Nás zajímá to, že dal podnět k založení Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách (1833), když dva roky předtím povolil založení Matice české (1831). O potřebě založení Jednoty přesvědčil císaře Františka I. a dosáhl jeho souhlasu. Pobočky její v jednotlivých krajích povoloval již sám. Podporoval stavbu škol, zakládal ústavy pro chudé, modernizoval nemocnice a lázně a dbal na to, aby obce a města vedly kroniky své činnosti. Devatenácté století je klasickou dobou vzniku spolků. A spolek, to je forma vyjádření občanského sebevědomí. Spolek, to je líheň občanské společnosti.
Zmíněný již milovník nádherného pohledu na Prahu vděčí za své pocity i Spolku pro vysazování stromů k okrášlení královského hlavního města Prahy a jeho okolí. Vznikl již v roce 1858. Nebyl zdaleka první ani poslední svého druhu. Jen v letech 1895–1951 evidoval tzv. spolkový katastr pražského policejního ředitelství na území Prahy celkem 18 000 spolků a jim na roveň postavených organizací a sdružení.
Mezi naše nejstarší spolky patří například Meteorologický spolek na Moravě (1816) a Slezská společnost pro povznesení vlastenecké vzdělanosti (1803). Řada spolků vzniká na půdě církví. Mnohé neslouží pouze účelům církevním, ale mají zcela širší platnost. Vznikají i spolky s výraznými rysy samaritánskými.
Země občanských svobod: ČSR 1918–1938
První dvě desítky let samostatného Československa na svého přísného a objektivního historika sice stále ještě čekají, avšak v rozporu s historickou skutečností není tvrzení, že Československá republika byla v té době zemí rozsáhlých občanských svobod. V republice pochopitelně pokračují v činnosti spolky tradiční, avšak vznikají nová sdružení a dochází ke značnému rozšíření jejich činnosti. V zemi se objevují spolky mezinárodní, pracující na bázi kulturní výměny. Jsou zakládány odbočky PEN klubů, Rotariánů, Spolků všech lidí – vzniká řada sdružení pro pěstování styků mezi národy.
Stojí za to poznamenat, že právě u nás (1925–
–1926) vznikla myšlenka hnutí panevropského. Myšlenku podpořil mimo jiné i prezident Masaryk a následně vzniklé občanské sdružení Panevropská unie Čech a Moravy (1926), které bylo obnoveno po roce 1989. Zásady hnutí, jak je formoval syn Japonky a rakouského diplomata Coudenhove-Kallergi v Poběžovicích, se nikoli náhodou podobají zásadám, na nichž je postavena Evropská unie. Již z tohoto důvodu bychom měli chtít vstoupit do EU hrdě, ale hlavně rychle.
Značný rozvoj prodělávají spolky turistické. Prvním turistickým sdružením v našich zemích byl v roce 1886 založený spolek Pohorská jednota Radhošť ve Frenštátě na Moravě. V roce 1888 byl založen Klub českých turistů, v jehož čele stál Vojta Náprstek. V roce 1930 vlastnil Klub československých turistů 90 objektů (chat, hotelů, útulen a restaurací), postavil stovky mostů, rozhleden, označil a vytyčil tisíce kilometrů turistických tras a stezek. Vlastnil i 20 hradů a zámků. V roce 1930 bylo u nás 15 velkých turistických organizací, přibližně se 160 000 členy. K hnutí sportovnímu je třeba připočíst ještě dělnické tělocvičné jednoty, jednoty orelské, tělocvičné odbory hasičské a střelecké, národně sociální, selské jízdy, federované dělnické tělocvičné jednoty, německé tělocvičné spolky, židovské tělocvičné spolky a další drobné organizace. V roce 1911 se začíná v Čechách rozvíjet skauting, v roce 1914 je založen první samostatný spolek Junák – český skaut. V roce 1930 má Svaz Junáků-skautů 34 253 členů.
Tradice dobrovolnictví
Výrazným rysem občanské uvědomělosti byla práce dobrovolnická. Koneckonců existence všech spolků byla již tradičně založena na dobrovolné obětavé práci, ať již to bylo na poli kultury, vědy, umění či sportu. Dobrovolnictví bylo značně rozšířeným jevem v oblasti péče o zdraví občanů. Zde měla velmi silné postavení Společnost Československého Červeného kříže – v roce 1930 v ní pracovalo přes 35 000 samaritánů a samaritánek. Dorost ČsČK sdružoval v té době 483 000 členů. Pracovalo zde značné množství spolků, charitativních organizací, vytvořeno bylo i Ústředí dobrovolných sociálních a sociálně zdravotních spolků. V něm byly sdruženy stovky zdravotnických a sociálních organizací.
Již v roce 1859 zakládá J. E. Purkyně Spolek českých lékařů, od roku 1888 pracuje Ústřední jednota čs. lékařů, která měla v roce 1930 celkem 35 žup.
K tomu všemu je třeba přičíst tisíce drobných spolků, počínaje hasičskými a konče čtenářskými a pěveckými. Nebylo u nás obce, jejíž společenský život by se neodvíjel od existence dobrovolných sdružení občanů. Bylo zcela běžné, že v obci mající okolo 5000 obyvatel bylo 30 i více sdružení. Občanský sektor byl v té době něčím, co snese označení sůl země. Byl nositelem potřebného rozvoje společnosti, nesl v sobě i nutné dávky konzervatismu, pečlivým dodržováním tradic udával i společenský tón a zároveň zajišťoval rozvoj vědění, kultury a sportu. Byl naprosto svobodný, samostatný a měl plnou podporu státu. Byl i pečlivým strážcem demokracie, elementem, s nímž museli všichni počítat. Jelikož se neprezentoval jako jednotná organizace, ale prostupoval napříč společností, byl vnímán velmi silně, avšak nikoli jednotně.
V demokratické zemi neměl také nikdo potřebu jeho sjednocování, neboť zde nebyl ani zájem na jeho centrálním ovlivňování. Nebyl vnímán jako celek a sám se tak ani nekonstituoval. To bylo pochopitelně později naprosto nepřijatelné pro systém, který chtěl mít všechno (a všechny) pod kontrolou. Proto musela vzniknout Národní fronta. I to patří k historii neziskového sektoru.
Doba od roku 1918 do roku 1938 bývá označována jako „zlatý věk“ spolkového života. Ten dostal první hlubokou ránu okupací našich zemí nacistickým Německem. Sotva se po roce 1945 začalo občanské hnutí vzpamatovávat, dostalo další smrtelnou ránu. Je podivuhodné, jak se dokázala občanská společnost konstituovat po roce 1989 – i když zdaleka ještě nedosáhla rozmanitosti, pestrosti a postavení spolkového života první republiky. Krátká naděje na obnovení spolkového života se pochopitelně objevila i po lednu 1968.
Máme na čem stavět
„...myslím, že člověk nemusí být velkým ekonomem či počtářem, aby přišel na to, že občanská společnost se vyplácí..., většina neziskových aktivit neslouží jen těm, kdo se jich účastní, ale přináší obecný prospěch, tedy výsledky, z nichž se tak či onak můžou těšit všichni..., jednou ze základních dimenzí občanské společnosti a zároveň jednou z forem či podmínek jejího rozvoje je tedy decentralizovaný stát.“ (Václav Havel, Co je občanská společnost – projev 26. 4. 1999 v Minneapolis, USA)
Několik generací občanů nemělo možnost poznat skutečnou podstatu občanské společnosti, jejímž základem jsou společně sdílené hodnoty demokratického života prověřené vlastním poznáním a činností.
Ani ve sjednocené Evropě se žádný stát nehodlá zbavovat své národní identity. Jejím zdrojem je také společně sdílená historická paměť. Potřebujeme ji osvěžit. Potřebujeme znát a poznat to, co jsme se ve škole neučili. Tedy i to, jak to dělali ti před námi. Dnes víme, že je toho dost, co můžeme položit na společný evropský stůl. Avšak je třeba si umět přiznat i to, že mnohému se musíme učit. Ani opatření o přednosti chodců na přechodech nezajistilo, aby se obě strany, chodci a řidiči, chovaly v duchu úmyslu zákonodárce. Občasné zmatky na silničních přechodech jsou jakýmsi symbolem stavu, který panuje v neziskovém sektoru, včetně jeho postavení ve společnosti.
Politické strany v demokratickém státě by měly zajišťovat svou činností především to, aby se občanská společnost mohla rozvíjet svobodně v rámci přijatého zákonného rámce. Jakékoli „okupování“ občanských aktivit nikdy k ničemu nevedlo, naopak. Jiný vztah je mezi neziskovým sektorem a státem. Potřebují se vzájemně, avšak patří vskutku ke státnickému umění obou stran (započítáme-li podnikatelský sektor tak tří stran) citlivě nalézt oboustranně prospěšné formy zájmů a způsobů spolupráce. Jakékoli podceňování, protežování, přeceňování a spekulování k ničemu nevede.
Občanský sektor v minulých staletích dokázal zcela jednoznačně, že dokáže plnohodnotně vyplnit prostor nabídnutý mu demokratickým státem především ku prospěchu občanů samých a v zájmu ušlech-tilých záměrů státních. Z toho bychom měli vycházet.
Až někdy najdete doma na půdě fotografii svého pradědečka v uniformě Spolku veteránů bitvy u Lipska (vznikl v roce 1873), vězte, že členové tohoto spolku neplnili pouze úlohu pestrého doplňku ve slavnostních průvodech a při podobných příležitostech. Stavěli také pomníky a udržovali je. Zajímali se o vdovy a sirotky a snažili se jim i dary ulehčit jejich krutý osud. Vytvářeli společenství, na které se mohla spolehnout obec či město. Neb oni byli nositeli znalostí o tom, jak kruté jsou vřavy válečné a jakou hodnotu má život. Podle toho se také chovali. Mnozí předčasně vyspěli zkušenostmi válečnými. Díky jim přinášeli i do společného života obce potřebnou uvážlivost, hodnotu vztahů a jistoty. Jelikož tohle neměli napsáno ve stanovách, nepřijdeme na to při studiu písemností spolku. Ale přijdeme na to při studiu historie obce. Ona ani Obec baráčníků nebyla spolkem, který by chtěl okolí zvěstovat, že všichni jeho členové jsou majiteli domků. Oni se baráčníci starali nejen o své domky, ale i o to, aby si každý uměl zamést před vlastním prahem. Starali se i o to, co je za plotem jejich zahrádek a dvorků.
A takto bychom mohli nechat před vašimi zraky defilovat jeden spolek za druhým. Podrobné svědectví o tradicích společnosti občanské zůstalo zachováno. Je zakódováno v našich myslích a jde jen o to, abychom mu dali možnost vyplout na povrch. Což ve svých důsledcích nám usnadní navázat na tradice, rozvíjet vše pozitivní a obohacovat se navzájem. Vždyť také i právě proto jsme ta naše sdružení zakládali. Pouze jsme mnohé netušili a mnohé nevíme. Ale opravdu máme na čem stavět. Jen nálety křovin je třeba odstranit z jinak pevných fundamentů.

Autor pracuje v občanském sdružení Vlastenecký poutník Budišov nad Budišovkou a je vydavatelem měsíčního listu ČAS. Publikovaný článek je zkrácenou verzí textu „Máme na čem stavět“, který je v plné podobě dostupný na www.neziskovky.cz.


Poslední aktualizace: 20.11.2008

-
EU-Town twinning Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah stránek odpovídá výlučně autor. Stránky nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

©2003 - 2006 Econnect webhosting, webdesign a redakční systém Toolkit 

NAVRCHOLU.cz