Vyšší odborná škola informačních služeb, Praha

Martin Ledínský

Analýza naplňování zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí

Absolventská práce

Školní rok 2001/2002

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci na téma Analýza naplňování zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí zpracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v použité literatuře.

V Praze dne 30.12.2001 Martin Ledínský

Děkuji paní Monice Šatavové, ředitelce Otevřené společnosti, o.p.s., že mi umožnila vykonávat praxi v Internetovém centru a věnovat se plně přípravě absolventské práce.

Děkuji všem, kteří mi ochotně vyšli vstříc při získávání podkladů k absolventské práci, zejména MVDr. Jaromíru Bláhovi, RNDr. Jindřichu Petrlíkovi, JUDr. Ondřeji Tošnerovi, Vladimíru Molkovi, Ing. Edvardu Sequensovi a Ing. Milanovi Havlovi.

OBSAH

1. Úvod

2. Právo na informace o životním prostředí v ČR do roku 1998

2.1 Právo na informace před rokem 1989

2.2 Právo na informace v období 1989-1998

2.3 Právní předpisy upravující právo na informace o ŽP před přijetím zákona č. 123/1998 Sb.

3. Současná právní úprava práva na informace v ČR

3.1 Zákon o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb.

3.1.1 Historie vzniku zákona č. 106/1999 Sb.

3.1.2 Popis zákona č. 106/1999 Sb.

3.2 Zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí

3.2.1 Historie vzniku zákona 123/1998 Sb.

3.2.2 Popis zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o ŽP

3.3 Novelizace obou informačních zákonů

4. Zahraniční legislativa k právu na informace

4.1 Obecné právo na informace

4.2 Právo na informace o životním prostředí

5. Způsoby neadresného šíření informací o ŽP

5.1 Ekoznačky

5.1.1 Ekologicky šetrný výrobek

5.1.2 BIO produkt ekologického zemědělství

5.1.3 Další ekoznačky

5.1.4 Energetické štítky

5.1.5 Označení potravin vyrobených z GMO

5.2 PRTR

5.2.1 Zavedení IRZ v ČR

5.3 Online informační systémy o ŽP v ČR

5.3.1 Online EIS vytvářené státní správou

5.3.2 Nevládní online EIS

6. Naplňování zákona č. 123/1998 Sb.

6.1 Zkušenosti Hnutí Duha se zákonem 123/1998 Sb.

6.1.1 Bezproblémové vyřízení žádostí

6.1.2 Případy, kdy byly informace poskytnuty s menšími problémy

6.1.2.1 Nejsou volné výtisky

6.1.2.2 Poškozování lesních porostů zvěří

6.1.3 Obtížnější vymáhání informací

6.1.3.1 Vydaná rozhodnutí odborem státní správy lesů a myslivosti

6.1.3.2 Kopie spisu k řízení ve věci změny normovaných kmenových stavů zvěře v Jeseníkách

6.1.3.3 Podklady pro návrh novely vyhlášky 134/1996 Sb.

6.1.3.4 Výše příspěvků Správě NP a CHKO Šumava od nadace FACE

6.1.4 Případy, kdy žádosti nebyly dosud vyřízeny (odepřené žádosti)

6.1.4.1 Informace o početních stavech zvěře v honitbách ČR a plánovaném a realizovaném lovu

6.1.4.2 Žádost týkající se připomínkového řízení a schvalování vyhlášky č. 134/1996 Sb.

6.1.4.3 Žádost o udělených výjimkách k lovu zvěře

6.1.4.4 Žádost o poskytnutí platných lesních hospodářských plánů

6.1.4.5 Žádost o zpřístupnění geografických dat

6.1.5 Nadhodnocené náklady za poskytnutí informací

6.1.5.1 Regionální projekt záchrany lesních ekosystémů v Jeseníkách

6.1.5.2 Kopie sestav o těžební činnosti

6.1.6 Shrnutí

6.2 Zkušenosti Dětí Země se zákonem 123/1998 Sb.

6.2.1 Případy odepření poskytnout informace

6.2.1.1 Kamenolom Plaňany

6.2.1.2 Výše nákladů Povodí Odry, s.p. na úpravu řeky Morávky

6.2.2 Odepření poskytnutí informací v souladu se zákonem 123/1998 Sb.

6.2.2.1 Rozbory popílku z Malešické spalovny

6.2.2.2 Liberecká spalovna odpadů

6.2.3 Bezproblémové vyřízení žádostí

6.2.3.1 Ministerstvo zdravotnictví a ČIŽP

6.2.3.2 Okresní úřad Beroun

6.2.4 Shrnutí

6.3 Zkušenosti sdružení Calla se zákonem č. 123/1998 Sb.

6.3.1 Problémy s interpretací zákona

6.3.1.1 Skládka Lišov

6.3.2 Případy odepření poskytnout informace

6.3.2.1 „Golf Hluboká“

6.3.2.2 Povolení k odběru podzemní vody

6.3.2.3 Petice občanů

6.3.3 Bezproblémové vyřízení žádostí

6.3.4 Shrnutí

6.4 Další zkušenosti se zákonem

6.4.1 Městský úřad Říčany: „Takové informace veřejnosti nepodáváme“

6.5 Jak vyřizuje žádosti Česká inspekce životního prostředí

6.6 Celkové shrnutí naplňování zákona č. 123/1998 Sb.

7. Závěr

8. Seznam zkratek

9. Použitá literatura:

10. Seznam příloh

1. Úvod

Právo na informace o životním prostředí je dnes v mnoha demokratických zemích jedním ze základních práv. V České republice toto právo upravuje zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí, který vstoupil v platnost v červenci 1998. Zákon je hojně využíván nevládními organizacemi i jednotlivci.

Cílem mé práce je podrobně zmapovat jejich zkušenosti, abych zjistil, jak je zákon v praxi naplňován. Značnou pozornost chci věnovat případům odepření poskytnutí informací, pro objektivitu se ale samozřejmě budu zabývat i případy, kdy s poskytováním informací nebyly žádné problémy. Nebudu se ale snažit získávat vyjádření příslušných orgánů, které mají podle zákona informace poskytovat. Jejich přístup k poskytování informací bude dostatečně patrný ze zkušeností nevládních organizací.

První polovinu absolventské práce věnuji obeznámení s problematikou práva na informace, s důrazem na právo na environmentální informace a jeho legislativnímu zakotvení v České republice a v zahraničí. Další částí bude rozbor zkušeností se zákonem 123/1998 Sb.

2. Právo na informace o životním prostředí v ČR do roku 1998

2.1 Právo na informace před rokem 1989

Právo na informace před rokem 1989 téměř neexistovalo. Významnou roli totiž hrála cenzura. Tím spíše pokud šlo o informace o životním prostředí, o kterém se v té době mnoho pozitivního říci nedalo. A jiné než pozitivní zprávy nebyly žádoucí. Kritické informace byly zatajovány. Stejně tak tomu bylo krátce po výbuchu reaktoru v černobylské jaderné elektrárně v dubnu 1986. Tehdy nešlo jen o zatajování informací, ale přímo o klamání veřejnosti. Ale tehdy informace neměli ani ti, kteří byli bezprostředně v ohrožení života a zdraví na Ukrajině nebo Bělorusku.
Zveřejňovány nebyly ani informace o stavu ovzduší, vod, katastrofálním stavu lesů apod. A informace o dopadu poškozeného životního prostředí na zdraví obyvatel už vůbec ne.

2.2 Právo na informace v období 1989-1998

Situace se změnila k lepšímu až s příchodem demokratického režimu po roce 1989. Informace o životním prostředí se staly hlavně pro obyvatelstvo z poškozených oblastí velmi sledovaným předmětem zájmu. Informací o ŽP bylo podstatně více, i když nebyly nijak lichotivé. Stav ŽP se stal důležitým tématem . V této době už můžeme hovořit o "právu na informace", které se stalo jedním ze základních ústavních práv.
Toto právo zaručuje Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Oddíl druhý, Politická práva, Článek 17, odstavec 1 Listiny uvádí: "Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny." Právo na informace o životním prostředí je zakotveno v Článku 35, odstavec 2: "Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů". Navíc Listina zaručuje právo na "příznivé životní prostředí". Dalo by se říci, že obecná formulace těchto práv v Listině stačí k tomu, abychom tato práva mohli prakticky uplatňovat. V některých případech by to mohlo stačit, ale vynalézavost na straně těch, kteří mají informace poskytovat, učinila z těchto práv prázdné fráze. Pokud by poskytování informací neupravovaly další právní normy, záleželo by opravdu jen na libovůli úředníků, zda žadatelům vyhovět, či nikoli. Listina sice právo na informace zaručuje, ale chybí postup, jak tato práva naplnit.

2.3 Právní předpisy upravující právo na informace o ŽP před přijetím zákona č. 123/1998 Sb.

Kromě Listiny upravuje částečně právo na informace o ŽP i množství dalších právních předpisů. Až na několik výjimek (zrušující ustanovení zákona č. 123/1998 Sb.) platí tato úprava i dnes.

V § 14 zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb. je uvedeno (tento paragraf měl ovšem význam pouze před přijetím zákona č. 123/1998 Sb., který tento paragraf ruší): "Každý má právo na pravdivé a přiměřené informace o stavu a vývoji životního prostředí, příčinách a důsledcích tohoto stavu, na informace o připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, a na informace o opatřeních, která orgány odpovědné za ochranu životního prostředí podnikají při předcházení nebo nápravě životního prostředí." Co jsou ale "přiměřené" informace, už v zákoně o ŽP uvedeno není. Podle výkladu tohoto paragrafu by mohl označit úředník každou informaci, kterou z jakéhokoli důvodu nechce nebo nemůže poskytnout, za "nepřiměřenou" a žadatel se svého práva nedomůže. Kromě toho "přiměřenost" je do jisté míry v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která hovoří o "úplných" informacích.
Dalším důležitým zákonem je zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Poskytování informací v něm upravuje § 72 (odst. 2 paragrafu 72 zrušen zákonem 123/1998 Sb.). Ten stanovuje povinnost orgánům státní správy v ochraně přírody vést poměrně rozsáhlé přehledy informací a způsob, jak informace poskytovat.
Poskytování informací o ŽP upravuje i zákon č. 309/1991 Sb. (v platném znění publikován pod č. 211/1994 Sb.) o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší). Provozovatelům velkých a středních zdrojů znečištění stanovuje řadu povinností, a to zejména povinnost vést vlastní provozní evidenci o zdrojích znečištění a zjišťovat množství vypouštěných škodlivin (§ 7 odst. 1 písm. d), poskytovat tyto údaje příslušným orgánům (§ 7 odst. 1 písm. e), ale hlavně informovat veřejnost o znečištění ovzduší ze zdroje znečišťování a o opatřeních prováděných k omezení tohoto znečištění (§ 7 odst. 1 písm. k). Zákon má však ve věci poskytování informací jisté mezery. Hlavním nedostatkem je neexistence lhůt, ve kterých mají znečišťovatelé informace o stavu ovzduší zveřejňovat, ani není stanoven způsob, jakým budou veřejnost informovat.
Zákon o odpadech č. 125/1997 Sb. v § 18 (účinný až od 1. ledna 1998) stanovuje povinnost výrobcům a dovozcům zboží uvádět na obalu nebo v dokumentaci k výrobku informace o způsobu využití nebo zneškodnění obalů a nespotřebovaných částí výrobků. Původci odpadů mají podle zákona povinnost vést evidenci a zpřístupnit kontrolním orgánům na vyžádání informace související s odpady. Ve vztahu k veřejnosti ukládá zákon okresním úřadům zpřístupňovat informace z evidence o produkci z odpadů jimi zpracované.
Kromě výše zmíněných právních předpisů upravují právo na informace o ŽP dále i zákony uvedené v § 15, poznámce č. 15 zákona č. 123/1998 Sb. a další složkové zákony.

3. Současná právní úprava práva na informace v ČR

Kromě Ústavy a Listiny práv a svobod upravují právo na informace v ČR hlavně zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím a zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí.

3.1 Zákon o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb.

Ústava a Listina základních práv a svobod sice zaručuje právo na informace, v praxi toto právo bylo ale nezřídka obcházeno a kráceno. Pro posílení tohoto práva bylo nezbytné vytvořit samostatný zákon, který by problematiku „obecných“ informací řešil. Zákon 106/1999 Sb. úzce souvisí i s právem na informace o životním prostředí a zákonem 123/1998 Sb., proto zmíním jeho historii a popis.

3.1.1 Historie vzniku zákona č. 106/1999 Sb.

Původně se o vytvoření speciálního zákona neuvažovalo, v roce 1995 mělo být právo na informace upraveno jen jedním paragrafem v připravovaném tiskovém zákoně. Nakonec se ale tato úprava neuskutečnila, věci by nijak neprospělo, kdyby měla být nějaká skupina v tomto ústavním právu zvýhodněna před jinou. Začátkem roku 1999 podal Vladimír Mlynář, šéfredaktor politického týdeníku Respekt, stížnost k Ústavnímu soudu, ve které žádal o rozhodnutí, zda ministr zemědělství Josef Lux neporušil zákon, když odmítl poskytnout informace o ministerstvem přidělených dotacích. Ve stížnosti Mlynář mimo jiné požadoval, aby soud určil, co v praxi znamená právo občanů na přiměřené informace. Mlynářova stížnost byla velmi medializovaná. I to vyprovokovalo diskusi o vzniku nového zákona, který bude problematiku práva občanů na informace řešit. Vznikem zákona se začali intenzivně zabývat poslanec Oldřich Kužílek a senátor Michael Žantovský, kteří v září 1997 přednesli jeho návrh. Oběma komorám Parlamentu posléze návrh prezentovali v lednu 1998. Zajímavé je, že v té době už prošel prvním čtením zákon o právu na informace o životním prostředí. Poslanec Kužílek už tehdy, narozdíl od senátora Žantovského, pokládal tento zákon za zbytečný, jelikož všechna důležitá ustanovení byla podle něj obsažena v návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím. 21.5.1998 byl zákon naprostou většinou poslanců Poslanecké sněmovny schválen. Druhou komorou Parlamentu už ale neprošel, minimálním rozdílem hlasů byl zákon vrácen zpátky Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Z důvodu předčasného ukončení volebního období sněmovny to znamenalo výrazný odklad. Senátní návrh zákona (nutno poznamenat, že od původního návrhu zákona poslance Kužílka a senátora Žantovského se senátní návrh lišil jen nepatrně) byl sněmovnou schválen 10.2.1999. Oproti všem očekáváním Senát opět nebyl s návrhem zákona spokojen a znovu ho vrátil sněmovně. Ta ho potom v Senátem navrženém znění schválila 11.5.1999.

3.1.2 Popis zákona č. 106/1999 Sb.

Vzorem pro zákon byl hlavně americký "Freedom of information act" z roku 1966 a francouzský zákon o přístupu k informacím z roku 1978.

Povinnými subjekty (ti kdo mají informace poskytovat) jsou státní orgány, orgány územní samosprávy a dále subjekty, které rozhodují o právech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Povinné subjekty mají povinnost zveřejňovat bez vyžádání (na úředních deskách, webových stránkách atd.) mnoho důležitých údajů o své činnosti jako jsou výroční zprávy, popis organizační struktury, sazebník úhrad za poskytování informací aj.
Žádosti, které požadují poskytnutí informace, která již byla zveřejněna, může povinný subjekt řešit tak, že žadateli co nejdříve, nejpozději ale do sedmi dnů, dá údaje o tom, kde informace nalezne. Pokud ale žadatel na přímém poskytnutí informací přesto trvá, povinný subjekt je poskytne.

Zákon upravuje postup u informací, které žadateli nemohou být poskytnuty nebo které lze poskytnout jen za určitých podmínek. Jedná se o utajované skutečnosti podle zákona č. 148/1998 Sb. o utajovaných skutečnostech, údaje vypovídající o soukromí a osobnosti (včetně majetkových poměrů) fyzických osob a další osobní informace podle zákona č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Stejný postup platí i u informací označených za obchodní tajemství. I přístup k dalším informacím může být povinným subjektem omezen. Jde například o interní předpisy organizace, o informace, u nichž by mohla být porušena ochrana duševního vlastnictví ad. Omezení přístupu k těmto informacím trvá ale jen do té doby, dokud trvají důvody odepření.

Žádost o informace může být podána ústně nebo písemně a musí splňovat určité náležitosti. Musí z ní být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena a kdo ji podává a to i u žádostí podaných telefonicky nebo elektronickou poštou. Jestliže je žádost nesrozumitelná, povinný subjekt požádá do sedmi dnů o její upřesnění. Když jí žadatel do měsíce neupřesní, žádost se odloží. Pokud žádost povinnému subjektu nepřísluší, žádost odloží a do tří dnů o tom žadatele uvědomí. V ostatních případech musí být žádost vyřízena do 15 dnů ode dne doručení žádosti povinnému subjektu. Lhůtu pro poskytnutí informací lze prodloužit nejvýše o deset dní jen ze závažných zákonem vymezených důvodů. Jestliže povinný subjekt žádosti nevyhoví, vydá o tom ve lhůtě rozhodnutí se všemi náležitostmi, stanovanými zákonem a rozhodnutí se doručí do vlastních rukou žadatele. Proti rozhodnutí povinného subjektu lze podat do 15 dnů odvolání nebo rozklad, které musí být do dalších 15 dnů vyřízeno.

Poskytování informací není obecně bezúplatné. Povinné subjekty si mohou účtovat úhradu ve výši, která ale nesmí překročit náklady na vyhledání a pořízení informací. Poskytnutí informací si povinné subjekty mohou podmínit zaplacením úhrady nebo zálohy.

Zákon povinným subjektům dále stanovuje povinnost zveřejnění výroční zprávy o své činnosti v oblasti poskytování informací.

3.2 Zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí

3.2.1 Historie vzniku zákona 123/1998 Sb.

Přijetí samostatného zákona o právu na environmentální informace bylo nezbytné vzhledem ke sladění našeho práva s právem evropským i vzhledem k tomu, že ústavní právo dané Listinou v praxi nefungovalo. Samostatný zákon by vedle nevládních organizací a ekologických sdružení přivítali i úředníci, kteří potřebovali vymezit, jaké informace mohou poskytovat.
Koncem roku 1997 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR projednáván poslanecký návrh zákona o právu na informace o ŽP předložený Jaroslavem Baštou a dalšími poslanci. MŽP vyslovilo k tomuto návrhu zákona ostrý nesouhlas , protože v něm byla spousta zjevných vad, mezi jinými například to, že poskytování informací by nebylo bezplatné, ale řídilo by se smluvními cenami, což by bylo přinejmenším proti duchu Listiny základních práv a svobod. Podmínky získání environmentálních informací by se přijetím tohoto návrhu spíše ztížily, oproti stavu, kdy právo na informace bylo vymezeno pouze Listinou a částečně několika dalšími právními předpisy. Proto MŽP začalo pracovat na vlastním návrhu zákona. Krátkou dobu vedle sebe existovaly dva konkurenční návrhy. Návrh poslance Bašty byl vládou zamítnut, sněmovna ho ale podpořila a návrh postoupil do dalšího čtení. Problém dvou návrhů byl vyřešen dohodou MŽP a poslanců a sporné pasáže byly upraveny ke spokojenosti obou stran. Poslanecká sněmovna tento návrh schválila 19.4.1998. Svůj souhlas k němu dal i senát a prezident a zákon vstoupil v platnost k 1. červenci 1998.

3.2.2 Popis zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o ŽP

Účel zákona vychází z Listiny základních práv a svobod a ze směrnice Rady Evropských společenství č. 90/313/EHS. Zákon upravuje podmínky výkonu práva na včasné a úplné informace o stavu ŽP a přírodních zdrojů, jimiž disponují orgány státní správy, orgány územní samosprávy a jimi zřízené právnické osoby a dále upravuje přístup veřejnosti k těmto informacím. Zákon ale neupravuje přístup k informacím, kterými disponují podnikatelské subjekty.
Povinné subjekty (ti, kteří mají poskytovat informace – v zákoně uvedeny jako příslušné orgány) informace mohou poskytovat jakoukoli formou (ústně, telefonicky, telegraficky, písemně nebo jakýmkoli dalším technicky proveditelným způsobem). Všemi těmito formami je možno o informaci zároveň požádat a to bez udání důvodu, proč žadatel informaci potřebuje (což byla před přijetím zákona obvyklá otázka). Žádosti ale nelze podávat anonymně. Žádost musí být formulována srozumitelně a jasně, pokud z ní není přesně patrné, co žadatel požaduje, může povinný subjekt do 15 dnů vyzvat žadatele k jejímu upřesnění. Jestliže žadatel podá svou žádost orgánu, který k jejímu vyřízení není příslušný, musí orgán bez zbytečného odkladu, nejpozději ale do 15 dnů, o tom žadatele informovat a pokud je to možné, uvést kde je možné o informaci požádat. Žadatel může navrhnout formu nebo způsob, který má být použit při zpřístupnění informace (například žádá informace v elektronické podobě). K této formě by měl orgán přihlédnout, pokud ale ze závažných důvodů nemůže takto informace zpřístupnit, použije jiný způsob.
Důležité jsou zejména lhůty, kdy má být informace zpřístupněna. Má být zpřístupněna bez zbytečného odkladu, nejpozději ale do 30 dní po doručení žádosti. Ve výjimečných případech, pokud si to vynucují okolnosti, může být lhůta prodloužena na 60 dní, žadatel o tom ale musí být před uplynutím 30 denní lhůty vyrozuměn. Pokud je žádost vyřízena opožděně, může žadatel podat stížnost podle vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. O vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Zákon pamatuje i na informace, které z nějakého důvodu nemohou být poskytnuty. Jedná se hlavně o ochranu obchodního tajemství, duševního vlastnictví, státem utajovaných skutečností, informace o místě výskytu zvláště chráněných zvířat, rostlin nebo nerostů (které by mohly být prozrazením ohroženy). Informace se neposkytne i tehdy, pokud se týká dosud nezpracovaných nebo nevyhodnocených údajů. Pokud orgán vydání informace odepře, vydá rozhodnutí o odepření informace. Rozhodnutí musí odpovídat zákonu. Musí obsahovat náležitosti, kterými jsou zejména výrok, odůvodnění a poučení o odvolání nebo rozkladu. Jestliže orgán ve stanovené lhůtě 30 dnů informaci neposkytne, ani nevydá rozhodnutí, má se za to, že rozhodl informace odepřít (fiktivní rozhodnutí o odepření nebo také fikce negativního rozhodnutí). V tomto případě má žadatel možnost požadovat správní rozhodnutí o odepření. Pokud orgán rozhodnutí nevydá a je nečinný i nadále, žadatel může požádat nadřízený orgán, aby učinil opatření proti nečinnosti (podle správního řádu). Orgán ale místo vydání rozhodnutí může zpřístupnit požadovanou informaci.
Základním pravidlem při poskytování informací je to, že se zpřístupňují bezplatně. Orgány mají ale právo požadovat úhradu ve výši, která ovšem nesmí přesáhnout náklady na pořízení kopií nebo nákladů na pořízení technických nosičů dat a odeslání informací (poštovné).
Kromě zákona 123/1998 Sb. existují i další právní předpisy, které upravují právo na informace o ŽP (viz. kapitola 2.3). Nemohou však redukovat ústavní právo na informace o ŽP pod úroveň danou zákonem 123/1998 Sb.
Zákon dále stanovuje povinnost vládě ČR jedenkrát za rok projednávat a schvalovat zprávu o stavu ŽP a poté ji předložit k projednání a schválení Parlamentu ČR.

3.3 Novelizace obou informačních zákonů

Čas, který uplynul od přijetí informačních zákonů, ukázal na jejich chyby a nedostatky. Mezi ně například patří nedostatečně konkrétní stanovení povinných subjektů, problémy s účtováním poplatků za zpřístupnění informace u 106/1998 Sb., široký a vágní výklad úhrad nákladů za pořízení kopií u 123/1998 Sb. apod. Proto se začíná hovořit o novelizaci zákonů. Zatím jsou ale jakékoli úvahy o novelizaci ve velmi ranné fázi.
Ekologický právní servis se staví k úpravám obou právních předpisů tak, že by se důležité části zákona č. 123/1998 Sb. vtělily do zákona č. 106/1999 Sb. a 123/1998 Sb. by měl být zrušen. Problém je ale v tom, že zákon o svobodném přístupu k informacím vytvořila skupina poslanců a zákon o právu na informace o životním prostředí vznikl na MŽP. Je otázka, zda by tyto dva rozdílné týmy byly schopny spolupracovat a vytvořit jeden zákon.

4. Zahraniční legislativa k právu na informace

Právo na informace by mělo být samozřejmostí v každé demokratické společnosti. První zákony upravující toto právo se začaly ve světě objevovat v několika posledních desetiletích.

4.1 Obecné právo na informace

Jedním z prvních informačních zákonů ve světě je Freedom of Information Act (FOIA), přijatý roku 1967 v USA. V roce 1996 do něj byly implementovány dodatky upravující elektronické publikování. V téže době byl v USA přijat i zvláštní zákon o „vládnutí na slunečním světle“ (Government in the Sunshine Act) , který například chrání úředníky před postihem, pokud poskytnou informace, které poskytnout neměli . První zákony v Evropě se objevily až asi o deset let později, byly to dva francouzské zákony o svobodě informací z roku 1978 a 1979 . Samostatné zákony o právu na informace mají i další evropské země, například Rakousko, Německo, Velká Británie, Švédsko ale i Ukrajina. Velmi otevřený přístup při poskytování informací je ve Švédsku. Tam má žadatel o informace rozsáhlá práva, pokud zavolá nebo přijde k úředníkovi a přednese mu svou žádost, musí úředník okamžitě přerušit svou práci a žádost začít vyřizovat. A překvapivě to úřady nijak zvlášť nezatěžuje, dokonce prý pracují pod tímto tlakem efektivněji.
Zákon o svobodném přístupu k informacím byl přijat i na Slovensku v květnu 2000 a je podobný českému zákonu 106/1999 Sb.

4.2 Právo na informace o životním prostředí

Rostoucí význam informací o ŽP si vynutil vznik samostatných zákonů upravující právo na tyto informace v řadě zemí. V roce 1990 vznikla Direktiva Rady Evropských společenství č. 90/313/EEC ze 7.6. 1990, o svobodném přístupu k informacím o životním prostředí. Tato směrnice je jakýmsi standardem, který musí členské státy EU dodržet ve své legislativě. Stanovila také závazný termín, do kdy členské státy musely přijmout právní normu upravující tuto problematiku. Reakcí na směrnici byl vznik samostatných zákonů například ve Velké Británii, Rakousku (1993) a Německu (1994). Požadavek přizpůsobit legislativu směrnici se vztahuje i na nové členské země i země asociované k EU, tedy i na Českou republiku. Zákon 123/1998 Sb. je se směrnicí 90/313/EEC plně kompatibilní.

Před přijetím direktivy bylo právo na informace o ŽP jen obecně zmíněno např. na konferenci OSN o ŽP ve Stockholmu v roce 1972 . Podrobněji se jím zabývala Agenda 21, dokument sestavený účastníky Mezinárodní konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992.

Na třetí konferenci ministrů ŽP v Sofii v roce 1995 vznikla myšlenka upravit účast veřejnosti na environmentálním rozhodování mezinárodní úmluvou. V letech 1996 až 1998 byla úmluva připravována. Přijata byla na 4. konferenci ministrů ŽP států Evropské hospodářské komise OSN v červnu 1998 v dánském Aarhusu . Aarhuská úmluva (oficiální pojmenování je Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí) rozpracovává směrnici Rady Evropského společenství č. 90/313/EEC a rozšiřuje ji o další aspekty. ČR úmluvu podepsala v červnu 1998, zatím ale nebyla ratifikována.
Samostatný zákon o právu na informace o ŽP byl schválen i na Slovensku (květen 1998) a v Polsku.
Legislativně je upraveno i zavádění registrů PRTR pro státy EU. Povinnost odvádět údaje do Evropského registru škodlivin (EPER) pro členské státy počínaje rokem 2003 byla stanovena rozhodnutím EK v roce 2000. Daleko před Evropou byly v zavádění legislativy, která by umožnila vznik registrů PRTR, Spojené státy americké. Přijetí registrů PRTR v USA (registr TRI) zajistil zákon o havarijním plánování a právu veřejnosti na informace (The Emergency Planning and Community Right – To – Know Act) přijatý již v roce 1986. V Kanadě to bylo roku 1992, kdy byl uveden do provozu registr NPRI, který vychází ze zákona o ochraně životního prostředí (Canadian Envrironmental Protection Act.

5. Způsoby neadresného šíření informací o ŽP

5.1 Ekoznačky

Ekoznačky (ekologické štítkování, ecolabelling) používáme k označení výrobků, které jsou oproti ostatním produktům šetrnější k životnímu prostředí a to v celém svém životním cyklu (od výroby, distribuce po jejich používání a likvidaci). Ekoznačka je tedy způsobem, jak tyto výrobky odlišit od ostatních. V České republice se používají dvě ekoznačky: "Ekologicky šetrný výrobek" a "BIO produkt ekologického zemědělství".


Obr. 1 – Ekologicky šetrný výrobek

Obr. 2 – BIO produkt ekologického zemědělství

5.1.1 Ekologicky šetrný výrobek

Ochranná známka Ekologicky šetrný výrobek je výrobcům propůjčována na omezenou dobu a na základě velmi přísných kritérií. Její získání není pro výrobce ani jednoduché, ani levné. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného v roce 1996 je ale 30 % obyvatel ČR ochotno zaplatit za tento výrobek vyšší cenu . Tudíž by měla značka pro výrobce znamenat i ekonomický přínos.

5.1.2 BIO produkt ekologického zemědělství

BIO produkt ekologického zemědělství je ochranná známka, která se uděluje zemědělcům, kteří splní všechna kritéria daná Metodickým pokynem Ministerstva zemědělství ČR. I po získání této známky se provádí důsledná kontrola. Ekologické zemědělství je chápáno jako zvláštní druh zemědělského hospodaření, které výrazněji šetří přírodní zdroje. Biopotraviny dnes už tvoří poměrně širokou škálu potravinářských výrobků od zeleniny a ovoce, po masné a mléčné výrobky. Označení BIO bylo v minulosti často zneužíváno, v největší míře asi společností Danone. Spotřebitel pak mohl nabýt dojmu, že jogurty Danone jsou produktem ekologického zemědělství, o čemž samozřejmě nemohla být řeč. Držitelé ochranné známky BIO tak byli finančně poškozováni. Spor mezi ekologickými zemědělci a společností Danone se řešil soudně. Na základě tohoto sporu, ale i na základě toho, že společnosti podle nového zákona o ekologickém zemědělství hrozila až milionová pokuta, se Danone svého klamavého označení na jogurtech vzdala.

5.1.3 Další ekoznačky

Ostatní ekoznačky, které se objevují na některých výrobcích (například Ecopack), nejsou vždy důvěryhodné. Kromě toho uvádějí čeští výrobci na svých produktech ekoznačky nebo symboly, které se používají například v sousední SRN, ale pro Českou republiku nemají žádný praktický význam. Často takový výrobce ani nemá tušení, co takový symbol vůbec znamená. V tomto případě jde jednoznačně o matení spotřebitele. Pokud jde o výrobky dovážené například ze SRN nebo Rakouska, můžeme se u nich setkat s oficiálními akreditovanými ekoznačkami té dané země. Jejich význam je ovšem částečně setřen faktem, že tyto výrobky sem byly dovezeny z větší dálky a tedy i s větším dopadem na ŽP.

5.1.4 Energetické štítky

Občanům dávají ekoznačky možnost zlepšit orientaci mezi nepřeberným množstvím výrobků. Od 1. ledna 2001 k tomu přispívá i zákon o hospodaření energií č. 406/2000 Sb. Ten stanovuje povinnost výrobcům a dovozcům vybraných elektrických spotřebičů vybavit tyto spotřebiče energetickými štítky. Ty musí obsahovat hlavně údaje o energetické náročnosti spotřebiče. Zákazník už nekupuje „zajíce v pytli“, jak tomu bylo doposud převážně u levnějších spotřebičů, které měly výrazně vyšší spotřebu než spotřebiče na první pohled dražší. Ekoznačky v ČR bohužel nejsou příliš rozšířeny v povědomí obyvatel, což jejich význam snižuje. Vinu na tom z části nese Ministerstvo životního prostředí, které o udělování ekoznaček nedostatečně informuje. Stejně tak ale i samotní výrobci by měli své výrobky hlasitěji propagovat.

5.1.5 Označení potravin vyrobených z GMO

S právem na informace souvisí i označování potravin, které obsahují geneticky modifikované organismy (GMO). V ČR je tato problematika upravena zákonem č. 153/2000 Sb. o nakládání s geneticky modifikovanými organismy . Každý spotřebitel má právo vědět, zda potraviny, které běžně nakupuje, GMO neobsahují. Často se stává, že u potravin vyrobených ze sóji nebo kukuřice, které jsou běžně dostupné v obchodech, testy prokáží výskyt GMO, aniž by na obalu o tom byla jakákoli informace. Povinnost uvádět tyto informace výrobcům nastane až od ledna 2002, s nabytím účinnosti novely zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích.

5.2 PRTR

Registr PRTR (Pollutant Release and Transfer Register; v ČR se stále častěji používá Integrovaný registr znečištění), je veřejně přístupná databáze, do které jsou vybrané podniky povinny každoročně ohlašovat odhadnutá množství škodlivých látek, které vypustí do ovzduší nebo vod, uloží na skládku nebo předají dál k recyklaci nebo jinému zpracování. Tím, že jsou tyto údaje dále zveřejňovány, je podnik veden k tomu, aby se dobrovolně snažil úniky škodlivin snižovat. PRTR je vlastně nástroj ochrany životního prostředí, který má vést ke snižování znečištění, zavádění úspornějších technologií a zvyšování konkurenceschopnosti podniků.
Fungující systémy PRTR jsou zavedeny například v USA (od konce 80. let), Kanadě, Velké Británii nebo Holandsku.
Informování veřejnosti o chemických látkách, které se používají v podnicích, a škodlivinách, které tyto podniky vypouštějí do ŽP je víc než důležité. V minulosti docházelo k vážným průmyslovým haváriím, které nemusely mít tak katastrofální následky, pokud by veřejnost byla informována, jaké hrozby se v jejím okolí nacházejí a co při haváriích dělat. Kromě toho, pokud občané vědí, jak se v podnicích v jejich okolí nakládá s nebezpečnými látkami, budou se podniky snažit, než by snášely kritiku veřejnosti, úniky těchto látek do ŽP omezit.

5.2.1 Zavedení IRZ v ČR

Už v roce 1997 požadovaly české nevládní organizace, aby Ministerstvo životního prostředí (velice pozvolna MŽP připravovalo registr od roku 1994) vytvořilo národní koordinační tým PRTR. Tým by byl tvořen zástupci průmyslu, nevládních organizací a státní správy. Jeho účelem by bylo stanovit harmonogram činností, aby mohl být IRZ v ČR zaveden do konce roku 1998. To se ovšem nestalo. Přitom vytvoření registru je jedním z požadavků EU. IRZ by mohl být zaveden po přijetí zákona o integrované prevenci a omezování znečištění (obsahuje několik paragrafů o IRZ). Vládní návrh zákona byl Poslaneckou sněmovnou poprvé projednáván začátkem července 2001. Před krátkým časem probíhaly přípravy komplexního pozměňovacího návrhu zákona před jeho druhým čtením. Byly snahy některé důležité paragrafy o IRZ z návrhu vyjmout a registr výrazně okleštit. Poslanecká sněmovna návrh nakonec schválila v původní podobě 11.12.2001. Pro návrh zvedlo ruku 120 ze 174 poslanců, což byl překvapivě dobrý výsledek. Nyní je vše na Senátu a prezidentovi ČR.

5.3 Online informační systémy o ŽP v ČR

Protože informačních systémů souvisejících s problematikou životního prostředí je dnes díky širokému zájmu veřejnosti o životní prostředí velmi mnoho, soustředím se na některé informační systémy v České republice, které jsou přístupné v prostředí Internetu.
Ekologické informační systémy (dále jen EIS) můžeme rozdělit na systémy vytvářené státní správou, systémy budované nevládními organizacemi a komerční ekologické informační systémy. V následujícím textu se zmíním pouze o online EIS státní správy a nevládních EIS.

5.3.1 Online EIS vytvářené státní správou

Ze státních online EIS bych na prvním místě uvedl webové stránky Ministerstva životního prostředí (http://www.env.cz). MŽP má povinnost danou zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. vytvořit informační systém o životním prostředí. Strategií MŽP je mimo jiné publikovat co nejvíce informací o ŽP pomocí Internetu . Ze stránek MŽP se dostaneme např. k Elektronické environmentální knihovně (http://www.env.cebin.cz/_nav/_index_hp.html), která obsahuje více než 150 publikací a pět periodik z oblasti ŽP v plném znění. Dále se můžeme dostat k informacím týkajících se EIA (posuzování vlivu na ŽP), vod, geologie, půdy, ovzduší a odpadů a ke stránkám a informačním systémům ministerstvem řízených organizací (např. Český ekologický ústav, Česká inspekce životního prostředí, Český hydrometeorologický ústav, Český geologický ústav ad.). Například na stránkách Českého ekologického ústavu (http://www.ceu.cz) se lze dostat k takovým EIS, jakými jsou online Registr zdrojů znečistění ovzduší – GIS nebo Informační systém o odpadech.

5.3.2 Nevládní online EIS

Rozvoj nevládních EIS je významně podporován občanským sdružením Econnect (http://www.ecn.cz), které provozuje připojení neziskových organizací k Internetu, poskytuje prostor pro webové prezentace, provádí registraci domén ad. Kromě toho provozuje vlastní zpravodajský EIS. Econnect je členem mezinárodního sdružení APC (Association for Progressive Communications).
Z nevládních EIS jsem vybral jen některé, o kterých se domnívám, že poskytují užitečné informace.

• EcoMonitor (http://www.ecomonitor.cz) je bezplatně přístupná databáze plných textů článků z oblasti životního prostředí z vybraných českých periodik a tiskových zpráv MŽP a nevládních organizací. Každý článek, zařazený do databáze, je napřed přečten a „ručně“ opatřen indexy. Z tohoto důvodu při vyhledávání specializovaných článků je možné dosáhnout lepších výsledků než u některých placených databází .
• EkoLink (http://www.ekolink.cz) je katalog českých a slovenských webových stránek o přírodě a životním prostředí.
• EkoList po drátě (https://ekolist.cz) přináší denně aktualizovaný výběr článků ze zpravodajství ČTK a vlastní zprávy. Kromě toho obsahuje i řadu příloh, např. Ekologická legislativa – informace o připravovaných a projednávaných zákonech.
• Právo vědět (http://pravovedet.ecn.cz) – webové stránky o právu na informace. Obsahují mnoho informací o zákonech 106/1999 Sb. a 123/1998 Sb., ekoznačkách a PRTR. Na stránkách je více než 300 plných textů článků z tisku a tiskových zpráv NGO o právu na informace z let 1995–2001.
• Ostošest (http://www.ostosest.cz) - jednoznačně nejucelenější stránky věnované zákonu č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. Informace o naplňování, ale i nenaplňování zákona č. 106/1999 Sb.

6. Naplňování zákona č. 123/1998 Sb.

Abych zjistil, jak je zákon 123/1998 Sb. naplňován v praxi, kontaktoval jsem v průběhu roku 2000 a 2001 několik jednotlivců a nevládních ekologických organizací. Odezva bohužel nebyla veliká. Některé organizace praktické zkušenosti se zákonem nemají nebo požadují informace podle jiného zákona (např. zákon o svobodném přístupu k informacím nebo zákon o ovzduší). Další byli příliš zaneprázdněni, aby na mé otázky odpověděli.
Většinu informací a materiálů jsem získal od Jaromíra Bláhy z Hnutí Duha, Jindřicha Petrlíka a Ondřeje Tošnera z Dětí Země, Vladimíra Molka ze sdružení Calla a od Ekologického právního servisu. Od těchto organizací jsem si pořídil kopie žádostí podle 123/1998 Sb. a kopie rozhodnutí a reakcí dotazovaných subjektů na tyto žádosti. Jelikož jde o větší množství materiálů, nepřikládal jsem žádosti a reakce na ně k diplomové práci. Zdigitalizované materiály od HD jsou spolu s popisy přístupné na webových stránkách Právo vědět na adrese http://pravovedet.ecn.cz/html/komiks/zkusNGO.htm (pracovní verze prozatím pro potřeby absolventské práce). Značnou pozornost jsem věnoval případům odepření poskytnutí informací a dalším obstrukcím ze strany povinných subjektů, pro objektivitu samozřejmě popisuji i případy, kdy s vyřízením žádostí nebyly žádné problémy.
Mnou vypracovaná analýza ale samozřejmě neobsahuje zkušenosti většiny žadatelů o informace podle zákona 123/1998 Sb. Z tohoto důvodu pravděpodobně nebude možné dojít k jednoznačnému závěru, jaká situace na poli poskytování environmentálních informací od přijetí zákona v ČR komplexně je. Je však možno usuzovat, že zkušenosti ostatních žadatelů se od mnou popisovaných příliš neliší.
Při popisování jednotlivých případů jsem použil zkratek, z důvodu častého opakování některých názvů. Případy jsem zařadil do několika kategorií (bezproblémové vyřízení žádosti, žádosti vyřízené s menšími problémy, obtížnější vymáhání informací a odepřené žádosti). Poskytnutí informací je často nejprve odepřeno, ale žadatel se jich posléze pomocí všech zákonných prostředků domůže.

6.1 Zkušenosti Hnutí Duha se zákonem 123/1998 Sb.

Značné praktické zkušenosti se zákonem má vedoucí programu Lesy Jaromír Bláha z Hnutí Duha (dále jen HD). Až na několik výjimek jsou to zkušenosti negativní, jak bude patrné z následujících popisovaných případů. Žádosti o informace podávané Jaromírem Bláhou a dalšími spolupracovníky jsou z let 1998 až 2001 a směřovaly hlavně k Ministerstvu zemědělství a Správě národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava.

6.1.1 Bezproblémové vyřízení žádostí

Prakticky žádné problémy nemá Jaromír Bláha se žádostmi o informace k Ministerstvu životního prostředí. Kladně jsou vyřizovány i mnohé žádosti ke státnímu podniku Lesy ČR.

6.1.2 Případy, kdy byly informace poskytnuty s menšími problémy

6.1.2.1 Nejsou volné výtisky

V září 1998 požadovalo HD po Mze kopie směrnic pro vypracování a schvalování plánů mysliveckého hospodaření a lovu v honitbách. V žádosti sice nebylo výslovně uvedeno, že se jedná o žádost podle 123/1998 Sb., to však není nutné (i když je vždy vhodnější to do žádosti napsat). Mze odpovědělo, že již nedisponuje volnými výtisky směrnic a proto nemůže žádosti vyhovět. Mze nabídlo do směrnic po předchozí domluvě nahlédnout.
Dá se stěží předpokládat, že by pracovníci Mze nemohli používat kopírovací techniku a tak se uváděný důvod zdá být jen obstrukcí. Nutno poznamenat, že HD v této žádosti požadovalo ještě další dokumenty, které byly bez problémů poskytnuty.

6.1.2.2 Poškozování lesních porostů zvěří

HD zaslalo žádost k Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. Žádost byla bezchybně vyřízena, jen s nepatrným několikadenním zpožděním oproti zákonné lhůtě 30 dnů.

6.1.3 Obtížnější vymáhání informací

6.1.3.1 Vydaná rozhodnutí odborem státní správy lesů a myslivosti

HD požadovalo v srpnu 1998 po Mze řadu dokumentů týkajících se normovaných stavů zvěře. V žádosti HD navrhlo formu zpřístupnění informace – nahlédnutí do dokumentů s případným pořízením kopií. Ministerstvo v zákonné lhůtě nereagovalo. Rozhodnutí, kterým Mze poskytnutí informací odpírá, došlo asi o dvacet dní později, oproti lhůtě 30 dnů. Důvodem odepření bylo, že požadované dokumenty měly obsahovat údaje chráněné zákonem č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech a zákonem č. 89/1995 Sb. o státní statistické službě. Dalším důvodem bylo to, že Mze nemá k dispozici dokumenty podle oblastí, jak HD požadovalo, ale podle jednotlivých honiteb. Tento důvod ale není důvodem k odepření, nýbrž k upřesnění žádosti. HD podalo k Mze rozklad (odvolání proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy) a argumentovalo tak, že Mze mělo doručit výzvu k upřesnění a nikoliv informace odepřít. Argument ministerstva, že by poskytnutím informací porušilo zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech je nepatřičný, protože údaje o stavech zvěře informačním systémem podle zákona nejsou. Stejně tak se na požadované informace nemůže vztahovat zákon o statistické službě. Od podání původní žádosti zatím uběhly dva měsíce. Ministr zemědělství rozkladu vyhověl, ale předloženou argumentaci neuznal. Lze říci, že poskytnutí informací by nyní nic nebránilo, ale HD muselo celou věc vícekrát písemně urgovat, než bylo nakonec žádosti vyhověno. Všechny údaje, o kterých se Mze domnívalo, že by jejich zpřístupněním byly porušeny výše citované zákony, byly začerněné (v souladu s § 8 odst. 6 zákona 123/1998 Sb. – o tom, jestli k tomu byl důvod, lze pochybovat). Domoci se informací trvalo v tomto případě bezmála půl roku.

6.1.3.2 Kopie spisu k řízení ve věci změny normovaných kmenových stavů zvěře v Jeseníkách

Žádost byla zaslána koncem října 1998 okresnímu úřadu Šumperk. Vyřízena nebyla, OkÚ se rozhodl informace odepřít. Důvody odepření byly doslovně stejné jako v případě rozhodnutí na žádost HD k v předchozím případě, navíc s dalším důvodem, že kopie spisů obsahují odborná stanoviska osob, které ke zveřejnění nedaly souhlas. Na tom, že okresní úřad konzultuje svá rozhodnutí s ministerstvem, není nic špatného, ale v tomto případě se domnívám, že totožné zdůvodnění, které bylo pro svou neodůvodněnost ve výše zmíněném případě napadeno, zde nebylo na místě. HD podalo proti rozhodnutí OkÚ odvolání k Mze. Argumentovalo stejně jako v předchozím případě. Téměř tři měsíce po odeslání odvolání přišla zpráva z Mze, že odvolání bylo postoupeno rozkladové komisi ministra a že bude vyřízeno co nejdříve, přestože v té době už existovalo precedentní rozhodnutí o předchozím odvolání (viz kap. č. 6.1.3.1). Co nejdříve bylo v tomto případě za další tři měsíce. Nicméně odvolání bylo vyřízeno kladně a OkÚ Šumperk v červenci poskytl požadované informace. Neposkytl však vše, co HD požadovalo, ale vyloučil celou řadu dokumentů, převážně stanoviska odborníků, kteří neposkytli ke zveřejnění souhlas. HD ale mezitím všechny požadované dokumenty získalo obdobnou žádostí k CHKO Jeseníky, která byla vyřízena bez sebemenších problémů v 30 denní lhůtě. Vyřízení této žádosti trvalo OkÚ Šumperk a úředníkům Mze více než osm měsíců.

6.1.3.3 Podklady pro návrh novely vyhlášky 134/1996 Sb.

HD vypracovalo vlastní návrh připravované novely vyhlášky a zaslalo ho Odboru státní správy lesů a myslivosti (dále jen OSSL) Mze. Ten k němu vyslovil s výjimkou jednoho bodu nesouhlas, proto HD zaslalo v únoru 1999 k OSSL další připomínky k vyhlášce spolu s žádostí o informace, z čeho OSSL vycházel, když ve vyhlášce schvaloval lov tchoře tmavého pro zamezení škod na drůbeži, které tchoř údajně díky své vrozené agresivitě působí. Konkrétně HD požadovalo počet případů ročně a výši škod působených tchořem. Dalším bodem žádosti byly kopie písemných stanovisek účastníků připomínkového řízení k vyhlášce. Problém žádosti byl v tom, že z ní nebylo na první pohled patrné, že jde o žádost o informace podle zákona č. 123/1998 Sb., protože nebyla formulovaná na první straně dopisu a nebyla zmíněna ve věci. Na žádost tedy nikdo neodpověděl a HD za necelé dva měsíce od jejího podání zaslalo k Mze rozklad proti rozhodnutí odepřít informace. V rozkladu byla ale chyba v datu zaslání původní žádosti (rok 1998 místo 1999). Od Mze přišel dopis, že se původní žádost (kvůli chybě) nepodařilo dohledat. Proto HD poslalo Mze kopii podacího lístku. Je pravda, že chyba byla na straně HD, zajímavé ale je, že úředníky Mze nenapadlo, že jde jen o překlep v roce, když podle informací z rozkladu měla být žádost zaslána 4.2.1998, tedy ještě před přijetím zákona o právu na informace o ŽP. Mze posléze rozklad nebralo v úvahu, ale rovnou do určité míry poskytlo informace (nevycházelo prakticky z žádných pevných podkladů, spíše z úvah), z jakých podkladů při návrhu vyhlášky vycházelo.

6.1.3.4 Výše příspěvků Správě NP a CHKO Šumava od nadace FACE

Žádost z května 2000 HD formulovalo jako žádost podle 123/1998 Sb. a zároveň 106/1999 Sb. pro předejití možného odepření s důvodem, že tyto informace nejsou informacemi o stavu ŽP. Žádost zůstala nezodpovězena, proto jí HD po uplynutí lhůty urgovalo a požádalo o zaslání rozhodnutí o odepření poskytnout informace. Pokud by ale Správa hodlala informace zpřístupnit, HD žádost upřesnilo, aby nebylo pochyb, které informace požaduje.
Správa se k dopisu ani k urgenci nijak nevyjádřila, proto HD poslalo proti jejímu rozhodnutí odvolání k MŽP, i když až půl roku po podání žádosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nebylo vydáno (fikce negativního rozhodnutí), nezačala běžet ani lhůta pro podání odvolání a tudíž bylo odvolání podáno včas. Během jednoho měsíce MŽP rozhodlo žádost vrátit zpět Správě k projednání. MŽP v rozhodnutí navrhlo Správě, pokud si není jistá, zda může informace o výši příspěvků poskytnout, aby si od nadace FACE obstarala písemný souhlas.
Správa poskytnutí informací oddálila, oznámila HD (v lednu 2001), že se jí zatím nepodařilo obstarat písemný souhlas od nadace a proto prodlužuje lhůtu pro poskytnutí informací na šedesát dní. Nakonec všechny požadované údaje poskytla v únoru a březnu 2001.

6.1.4 Případy, kdy žádosti nebyly dosud vyřízeny (odepřené žádosti)

6.1.4.1 Informace o početních stavech zvěře v honitbách ČR a plánovaném a realizovaném lovu

HD zaslalo tuto žádost na konci září 1998. Navrhlo způsob vyřízení žádosti - Mze mělo informace zpřístupnit na technickém nosiči dat. Z tohoto důvodu byly k žádosti přiloženy 4 ks disket. V zákonné lhůtě Mze nijak nereagovalo. Pokud povinný subjekt na žádost v zákonné lhůtě nereaguje, má se za to, že se rozhodl informace odepřít. Z toho důvodu zaslalo HD rozklad k ministru zemědělství. Maximální lhůta k vyřízení rozkladu je podle § 49 správního řádu 60 dní. Rozklad ale v této době ani nikdy poté vyřízen nebyl. Z Mze na tuto žádost nepřišla do současné doby žádná reakce.

6.1.4.2 Žádost týkající se připomínkového řízení a schvalování vyhlášky č. 134/1996 Sb.

Žádost podalo HD v listopadu 1998 k Mze. Požadovalo v ní písemná stanoviska Mze a zápisy z jednání k připomínkovému řízení k vyhlášce k zákonu o myslivosti. Mze během dvou týdnů informace odepřelo. Odepření zdůvodnilo tak, že předmětem požadovaných informací nejsou skutečnosti, které upravuje zákon 123/1998 Sb. Podle názoru ministerstva tedy nejsou informacemi o ŽP, ale informacemi o průběhu legislativních prací. HD podalo proti rozhodnutí rozklad. V argumentaci se odvolalo na § 2 písm. a) odst. 2 zákona č. 123/1998 Sb., který pod pojmem informace chápe i "opatření, jež podnikají úřady odpovědné za ochranu ŽP nebo jiné osoby při předcházení nebo nápravě poškození ŽP". Proto je možné se domnívat, že příprava vyhlášky č. 134/1996 Sb., kterou se provádí zákon o myslivosti, takovým opatřením je. Rozklad ministr vyřídil za více než tři měsíce (ačkoli maximální lhůta pro vyřízení je podle správního řádu 60 dní) a potvrdil v něm původní rozhodnutí informace odepřít. Předloženou argumentaci ministr neuznal. V odůvodnění zamítnutí rozkladu se navíc spekuluje o možných motivech podání žádosti, podle kterých by mohla být žádost zamítnuta i podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona 123/1998 Sb. (když je žádost formulována zjevně provokativně nebo obstrukčně). Povinný subjekt není nijak oprávněn zjišťovat, jaké důvody žadatele k podání žádosti vedou, zmiňovaný paragraf lze použít v případech, kdy je zcela zřejmé, že žadateli jde o něco jiného, než o informace o ŽP. Těžko ale lze aplikovat na tuto žádost.

6.1.4.3 Žádost o udělených výjimkách k lovu zvěře

Žádost HD k OSSL Mze z listopadu 1998 nebyla nikdy vyřízena. Stejně tak i podaný rozklad proti rozhodnutí odepřít informace.

6.1.4.4 Žádost o poskytnutí platných lesních hospodářských plánů

Lesní hospodářské plány (dále jen LHP) požadovalo HD poskytnout od Správy v elektronické podobě žádostí ze srpna 2000. Na konci třicetidenní lhůty zaslala Správa sdělení, ve kterém uvádí, že pokud má HD ještě zájem o informace, může si je obstarat pořízením výpisu na příslušné lesní správě na Šumavě. HD zaslalo Správě opakovanou žádost, ve které upřesňuje, že ty LHP, které jsou v elektronické podobě, požaduje zaslat na elektronickém nosiči dat, ostatní si obstará nabízenou formou osobní návštěvy. Na upřesnění nikdo ze Správy nereagoval, proto zaslalo HD v listopadu odvolání k MŽP. MŽP opět rozhodlo věc vrátit Správě. V lednu 2001 Správa informovala HD o prodloužení lhůty "v důsledku zvláštních okolností" (podle § 49 správního řádu). O jaké zvláštní okolnosti se jedná, se už ale nezmínila. Krátce nato Správa rozhodla informace odepřít. Odepření zdůvodnila tak, že požadované informace na zakázku Správy vyhotovila jistá akciová společnost, která není podle zákona povinným subjektem (příslušným orgánem) a nedala ke zveřejnění písemný souhlas. Je samozřejmě nepodstatné, kdo informaci vyhotovil, pro ředitele Správy to byl ale dostatečný důvod. Nemůže zde být řeč ani o obchodním tajemství ani o jiném důvodu odepření informací, které byly vyhotoveny za peníze příspěvkové organizace.
HD se v polovině února 2001 proti rozhodnutí Správy odvolalo k MŽP. Ve lhůtě 60 dnů ale odvolání nebylo vyřízeno. V červnu HD podalo na postup MŽP stížnost. Nezávisle na této stížnosti navrhl Územní odbor MŽP v Českých Budějovicích ústní jednání, kterého by se zúčastnili zástupci HD, Správy a MŽP. Na jednání se neprojednávala jen tato konkrétní žádost, ale i ostatní žádosti, které Správa nevyřídila. Zástupce Správy se snažil obhajovat její postup i důvody, mezi které patřily například zavirované počítače apod. Zástupce MŽP byl s touto argumentací nespokojen, nicméně ke změně přístupu Správy při poskytování informací ani toto jednání nepomohlo.

6.1.4.5 Žádost o zpřístupnění geografických dat

Postup zprávy při "vyřizování" žádosti z června 2000 byl obdobný jako v předchozím případě. HD požádalo o zaslání některých geografických dat v elektronické podobě na e-mailovou adresu hnutí. Správa nejdříve požádala o upřesnění žádosti (ačkoli nedodržela patnáctidenní lhůtu pro upřesnění) pro přílišnou obecnost a dále informovala HD o tom, že část informací bude muset nejprve zpracovat, a proto je poskytne až v září 2000. HD reagovalo opakovanou žádostí s upřesněním příliš "obecných" bodů. Za dalších několik týdnů Správa informace neposkytla, nýbrž navrhla, aby si zástupce HD domluvil schůzku v sídle Správy ve Vimperku a dohodl se s jejími pracovníky na postupu při poskytování jednotlivých souborů informací. V září HD svou žádost urgovalo, upozornilo, že podle zákona má právo navrhnout formu zpřístupnění informace a Správa je povinna je v této podobě poskytnout, pokud jí v tom nebrání vážné důvody. Krátce nato podalo HD na postup zprávy stížnost k MŽP. Stížnost byla vyřízena v listopadu 2000 a podle očekávání vrátila věc opět k projednání Správě Národního parku. Správa se předtím písemně informovala u MŽP na to, zda má povinnost poskytnout informace formou, kterou navrhl žadatel, nebo stačí žádost vyřídit způsobem určeným Správou. Až v lednu 2001 o sobě dala Správa opět vědět. Informovala HD, že část požadovaných geografických dat je v elektronické podobě na webových stránkách Národního parku Šumava. O dalších informacích, žádaných hnutím, prý zatím není jednoznačný výklad, zda spadají pod informace myšlené zákonem 123/1998 Sb., a proto Správa uplatňuje prodloužení lhůty k poskytnutí informací. Geografické informace, které se nacházejí na stránkách NP Šumava, nejsou nějaké rozsáhlé soubory dat, jak by se dalo předpokládat podle toho, jak s jejich uveřejněním Správa otálela, ale jediný malý obrázek zón Národního parku. Pro potřeby HD tedy naprosto nedostačující. Data, u kterých si Správa nebyla jistá, zda jde o informace podle 123/1998 Sb., posléze rozhodnutím z března 2001 odepřela, ačkoli o informace podle zákona jednoznačně šlo. Správa dále informovala HD, že data, která požaduje v digitální podobě, má Správa zatím jen v pracovní verzi a tu zatím nebude zasílat. HD reagovalo další žádostí, ve které uvedlo argumenty, kterými zdůvodnilo, proč spadají požadované informace pod zákon 123/1998 Sb. V květnu Správa odepřela poskytnout veškeré informace, s důvodem, že je vypracovala společnost Lesprojekt, a.s., která není povinným subjektem podle zákona. Stejný důvod (a stejně neoprávněný) jako u předchozí odepřené žádosti. Poté následovalo ústní jednání se zástupcem Správy a MŽP. Úředník ministerstva se vyjádřil v tom smyslu, že pro neposkytnutí informací ze strany Správy není žádný důvod. HD se nakonec některé z požadovaných informací podařilo od Správy získat.

6.1.5 Nadhodnocené náklady za poskytnutí informací

6.1.5.1 Regionální projekt záchrany lesních ekosystémů v Jeseníkách

HD požadovalo po Mze kopie vybraných částí studie o záchraně lesních ekosystémů v Jeseníkách. Mze reagovalo tak, že může poskytnout kopie studie pouze jako celku, nikoli jen některé části. Vzhledem k tomu, že studie měla více než 1000 stran a náklady by byly příliš vysoké, HD od své žádosti upustilo. Rozhodnutí ministerstva bylo protiprávní, záleží jen na žadateli, které informace požaduje.

6.1.5.2 Kopie sestav o těžební činnosti

HD požadovalo v listopadu 2000 po Správě NP a CHKO Šumava ve Vimperku kopie sestav těžby dřeva a některé další dokumenty. HD navrhlo formu zpřístupnění informace, které měly být zaslány v písemné podobě. Žádost vyřídila Správa ve lhůtě, za pořízení kopií si ale účtovala více než 4000 Kč. Vyhotovila přes 1500 kopií za ceny vyšší než v kopírovacích centrech. To je v rozporu s § 10 zákona 123/1998 Sb., který říká, že úhrada za zpřístupnění informací nesmí přesáhnout náklady s pořízením kopií. Postup pracovníků Správy byl od začátku chybný, místo poskytnutí informací za přemrštěnou cenu měla do patnácti dnů požádat žadatele o upřesnění žádosti s odkazem na to, že jím požadované informace jsou většího rozsahu, než si uvědomuje nebo potřebuje. Pokud by přesto žadatel na úplném rozsahu trval, měla ho Správa informovat dopředu o ceně, domluvit se s ním například na zaplacení částky předem a nějakém přijatelném termínu vyřízení žádosti (například možno využít prodloužení lhůty na 60 dní). Je zjevné, že pořizování kopií listin pro HD zabralo některému pracovníku Správy značnou část pracovní doby. Účtovanou částkou se pravděpodobně Správa snažila vynaloženou práci vykompenzovat, pro což ovšem nemá oporu v zákoně. Přístup Správy by také mohl svádět k domněnkám, že se jedná o způsob, jak žadatele odradit od podávání dalších žádostí o informace. HD si nenechalo cenu líbit a proti postupu Správy podalo stížnost podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. k Územnímu odboru MŽP v Českých Budějovicích. Ten zjistil, že cena, účtovaná Správou, vychází z příkazu ředitele Správy a obecně není příkaz v rozporu se zákonem 123/1998 Sb. Územní odbor se ale zabýval i srovnáním cen účtovaných správou a běžných cen účtovaných komerčními subjekty, které si za pořízení jedné kopie účtují zhruba polovinu oproti Správě. Odbor nechal cenovou kalkulaci přezkoumat a posléze dospěl k závěru, že cena je účtovaná správně a stížnost HD byla neoprávněná. Pro zajímavost uvádím, že tato cena vychází z nákladů na pořízení kopírovacího zařízení, nákladů na údržbu a opravy, elektrické energie, papír a tonery a 20 % ceny tvoří navíc správní režie. Nicméně je zarážející, že kopírovací centra, která navíc při cenových kalkulacích počítají se ziskem a mají proti příspěvkové organizaci i další náklady, mohou kopírovat za méně než poloviční cenu.

6.1.6 Shrnutí

Zkušenosti Jaromíra Bláhy a dalších z Hnutí Duha se zákonem 123/1998 Sb. jsou velice špatné. Je to ale zapříčiněno do značné míry tím, že žádosti směřují převážně ke Správě NP a CHKO Šumava a k Odboru státní správy lesů a myslivosti Mze, které jsou díky kritice hospodaření Správy na Šumavě a kritice myslivosti v případě Mze s hnutím ve „válečném stavu“. Zkušenosti s ostatními povinnými subjekty jsou spíše kladné. Zcela bezproblémově vyřizuje žádosti o informace např. Ministerstvo životního prostředí.
Nicméně negativní zkušenosti ukazují na to, že zákon je prakticky bezzubý. Pokud někdo nemá vůli informace poskytnout, nikdo ho k tomu nedonutí a informace jsou nevymahatelné.

6.2 Zkušenosti Dětí Země se zákonem 123/1998 Sb.

Ekologické sdružení Děti Země využívá zákona o právu na informace o ŽP poměrně často. Zkušenosti s ním má až na několik výjimek kladné.

6.2.1 Případy odepření poskytnout informace

6.2.1.1 Kamenolom Plaňany

V lednu 2001 žádaly Děti Země (dále jen DZ) kopie správních rozhodnutí o povolení hornické činnosti a kopie rozhodnutí o udělení pokuty společnosti provozující kamenolom Plaňany po Obvodním báňském úřadu v Kladně (dále jen ObúK). ObúK ve lhůtě oznámil, že informace poskytne, ale až po uhrazení správního poplatku 600 Kč za 12 stran rozhodnutí podle ust. zákona č. 368/1992 Sb. (zákon o správních poplatcích). Ustanovení zákona je správné, v případě žádosti podle 123/1998 Sb. ale není podle mého názoru na místě, protože informace podle tohoto zákona se poskytují bezplatně. Navíc podle vyhlášky Ministerstva financí ČR č. 81/95 Sb. jsou občanská sdružení založená k poskytování obecně prospěšných činností v oblasti životního prostředí, tedy i Děti Země, od správních poplatků osvobozeny. V březnu podaly DZ opakovanou žádost s uvedením výše zmíněných argumentů. V dubnu ObúK sdělil, že na úhradě trvá a že osvobození od poplatků nadací a občanských sdružení se vztahuje jen na úkony, které souvisejí s jejich činností a to prý požadované pořízení kopií správních rozhodnutí není. ObúK nabízí i možnost předem nahlédnout do spisů, aby bylo možné lépe vybrat, které listiny okopírovat. DZ zkoušely žádost ještě jednou opakovat, ObúK odpověděl stejně jako v předchozích případech. Proto DZ podaly odvolání k nadřízenému orgánu, Českému báňskému úřadu. Ten sdělil, že se plně ztotožňuje s vysvětlením Obvodního báňského úřadu Kladno. DZ se proto obrátily na Vrchní soud v Praze, s žalobou na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Českého báňského úřadu. Žaloba zatím do dnešní doby nebyla projednána.

6.2.1.2 Výše nákladů Povodí Odry, s.p. na úpravu řeky Morávky

V dubnu 2001 žádaly Děti Země Ostrava po státním podniku Povodí Odry množství údajů o nákladech na úpravu řeky Morávky, o výši povodňových škod apod. Údaje, které DZ požadovaly za roky 1979 až 1992, mělo Povodí Odry, s.p. (dále jen POd) vést podle tehdy platné normy ČSN 73 6820, z tohoto důvodu se DZ domnívaly, že POd nebude mít s dohledáním údajů problémy. POd záhy odpovědělo dopisem označeným jako „sdělení k žádosti“, ve kterém informace odepírá s odvoláním na obchodní tajemství. Požadované informace se prý týkají finančního a ekonomického hospodaření podniku a ty je vždy nutno považovat za přísně důvěrné. Dále POd uvedlo, že požadované informace nemají se stavem životního prostředí nic společného a že z žádosti mohou usuzovat, že se DZ snaží suplovat činnost kontrolních orgánů. Rozhodnutí POd navíc nemělo náležitosti rozhodnutí podle zákona 123/1998 Sb., chybělo poučení o opravných prostředcích ad. DZ se proti rozhodnutí POd odvolaly k Mze, zakladateli POd. Nutno poznamenat, že odvolání bylo zasláno až několik dní po vypršení 15 denní lhůty k odvolání. Sdělení POd ale nemělo charakter správního rozhodnutí a proto na něj lze pohlížet jako na fiktivní rozhodnutí o odepření a lhůta pro odvolání zde vůbec nezačala běžet. V odvolání DZ nejprve uvedly, že požadované informace jsou jednoznačně informacemi podle zákona 123/1998 Sb., protože za ty se považují také výsledky ekonomických a finančních analýz vyhotovené z prostředků veřejných rozpočtů. Pokud by ale přesto o informace podle zákona 123/1998 Sb. nešlo, mělo je POd poskytnout podle zákona 106/1999 Sb. DZ uvedly i důvod, proč je POd povinen zpřístupnit informace i tehdy, pokud by splňovaly všechny náležitosti obchodního tajemství podle obchodního zákoníku. To řeší § 8 odst. 4 písm. c) zákona 123/1998 Sb. – požadované informace jsou údaji týkající se využití veřejných prostředků, které jsou veřejnosti přístupné i přesto, že jsou předmětem obchodního tajemství. Navíc je možno pochybovat, zda v tomto případě o obchodní tajemství jde. POd v daném oboru svého podnikání nemá konkurenci a údaje tak není možné nijak zneužít, protože nemají žádnou materiální hodnotu. Z tohoto důvodu žádaly DZ Mze o zrušení fiktivního rozhodnutí POd. V červenci 2001 Mze na odvolání reagovalo. Nejprve ocitovalo § 1 odst. 1 písm a) zákona č. 123/1998 Sb., který upravuje poskytování informací, jimiž disponují orgány státní správy, orgány územní samosprávy a jimi zřízené, řízené nebo pověřené právnické osoby. Hned dále bylo ve sdělení MZe uvedeno, že Povodí Odry, s.p. není podle zákona 123/1998 Sb. ani 106/1999 Sb. povinným subjektem. Toto tvrzení Mze podepřelo tím, že podnik je samostatný právní subjekt, který nemá zřizovatele, ale je založen státem podle zákona o státním podniku (č. 77/1997 Sb.). Proto Mze nemůže o odvolání DZ rozhodovat. Z tohoto důvodu sdělení Mze nebylo označeno jako rozhodnutí, ani neobsahovalo poučení o odvolání. 31. srpna 2001 podaly DZ žalobu k Vrchnímu soudu na přezkoumání zákonnosti výše zmíněného rozhodnutí Mze. V žalobě napadly postup POd i Mze. K argumentu Mze, že POd není povinen poskytovat informace, DZ uvedly následující: Mze je vůči POd v pozici zakladatele, který má právo jmenovat a odvolávat ředitele, kontrolovat jeho činnost a má i další oprávnění vycházející ze zákona o státním podniku. POd plní úkoly (např. podle vodního zákona) na úseku životního prostředí, navíc o ŽP shromažďuje informace. Jedná se zde jednoznačně o pověřenou právnickou osobu, která je podle § 2 písm. b) zákona č. 123/1998 Sb. povinným subjektem.
O žalobě dosud nebylo rozhodnuto.

6.2.2 Odepření poskytnutí informací v souladu se zákonem 123/1998 Sb.

6.2.2.1 Rozbory popílku z Malešické spalovny

Jindřich Petrlík z DZ se v březnu 1999 pokoušel získat kopie některých zpráv a informace o rozborech škváry a popílku ze spalovny odpadů v Malešicích po Odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen OŽP MHMP) a Místním úřadu městské části Praha – Ďáblice. V dubnu 1999 OŽP MHMP na žádost odpověděl. Oznámil, že v prvních třech bodech žádosti mu není příslušné odpovídat (žádost podaná nepříslušnému úřadu). Pokud OŽP MHMP vlastní některé dílčí informace, byly mu poskytnuty bez zákonné povinnosti osobami, které nedaly ke zpřístupnění informace souhlas (§ 8 odst. 2 písm. a). OŽP MHMP doporučuje obrátit se přímo na Malešickou spalovnu (provozovatelem jsou Pražské služby, a.s.) nebo na Českou inspekci životního prostředí pro oblast emisí do ovzduší. Na čtvrtý bod žádosti OŽP uvedl, že je formulován příliš obecně a požádal o upřesnění. Místní úřad Praha Ďáblice sdělil pouze to, že není kompetentní k poskytování těchto informací a doporučil požádat o informace Pražské služby, a.s. závod Spalovna odpadu Malešice. Pražské služby, a.s. ale nejsou podle zákona 123/1998 Sb. povinným subjektem a nemají žádnou povinnost takovéto informace poskytovat. Žádost o stejné informace, jaké požadoval Jindřich Petrlík, podala k OŽP MHMP a Místnímu úřadu Praha Ďáblice v červenci 1999 Milada Podpěrová. Od obou dotázaných subjektů obdržela doslovné odpovědi jako Jindřich Petrlík. Na postup Místního úřadu Praha Ďáblice (dále jen MíÚ Ďáblice) podala Milada Podpěrová v srpnu odvolání k MŽP, tomu ale vyřízení tohoto odvolání nepřísluší, proto jej zaslalo MHMP. MHMP koncem srpna Miladu Podpěrovou informoval, že nemůže o odvolání rozhodnout, protože rozhodnutí MíÚ Ďáblice nemělo formu a náležitosti rozhodnutí podle správního řádu (už jen proto ale měl rozhodnutí zrušit). MHMP dále uvedl, že odpověď Místního úřadu není zcela jasná, proto ho požádá o upřesnění. MíÚ Ďáblice krátce poté Miladu Podpěrovou vyrozuměl opět o tom, ať žádost směruje Pražským službám, a.s. (opět nešlo o rozhodnutí podle správního řádu). Milada Podpěrová nakonec zkoušela podat žádost Pražským službám, ty jí jen informovaly o tom, že nemají povinnost informace poskytovat, ale že všechny požadované údaje jsou předkládány státním orgánům. Státní orgány informace s největší pravděpodobností vlastní, ale poskytnout je odmítají. Pražské služby, a.s., provozovatel Malešické spalovny, jsou sice v majetku města, ale nejsou povinným subjektem podle 123/1998 Sb. Odepření informací v tomto případě bylo v souladu se zákonem. DZ se později rozbory popílku snažily získat pomocí zákona o ovzduší, ale ne vždy s úspěchem . Část informací se podařilo získat od ČIŽP. Pražské služby, a.s. později ustoupily tlaku veřejnosti a začaly některé informace uvádět na svých webových stránkách. Tento případ ukazuje na nedostatek zákona 123/1998 Sb. ve vymezení povinných subjektů. Nevidím jediný důvod, proč by údaje, které požadovaly DZ nebo jakékoli jiné údaje tak úzce související se stavem ŽP, neměly být poskytnuty, i když se jedná o soukromou firmu. Chystaná novelizace by mohla okruh povinných subjektů rozšířit. Část údajů by měla být přístupná i díky registru IRZ, jehož vytvoření je součástí zákona o integrované prevenci znečištění, který snad bude brzy schválen Senátem a prezidentem ČR.

6.2.2.2 Liberecká spalovna odpadů

Simona Jašová z DZ Liberec požadovala koncem dubna 1999 informace o svozové oblasti, ze které bude odpady zásobována spalovna odpadů v Liberci, dále kopie rozhodnutí vydaných OÚ Liberec (dále jen OÚ) v souvislosti s nakládáním s odpady a mnoho dalších informací. OÚ velice záhy rozhodl výše uvedené požadované informace odepřít. Odůvodnil to tím, že jde v prvním případě (svozová oblast) o obchodní informaci, která nebyla podkladem pro správní řízení pro uvedení souhlasu k provozu spalovny, a navíc tuto informace nemá OÚ k dispozici. Kopie rozhodnutí OÚ byly odepřeny z důvodu, že DZ nebyly účastníky správního řízení vedeného podle zákona o odpadech pro udělení souhlasu k zprovoznění spalovny. Ostatní požadované informace (kopie rozhodnutí vydaných společností provozující spalovnu) OÚ zpřístupnil. DZ nebyly s postupem OÚ spokojeny a podaly odvolání k MŽP. MŽP v srpnu 1999 rozhodnutí OÚ zrušilo z důvodu, že rozhodnutí nebylo v souladu se zákonem 123/1998 Sb. Zrušení rozhodnutí ale nevedlo k poskytnutí informací. MŽP shledalo, že jelikož OÚ nedisponuje informacemi o svozové oblasti, nemohl jejich poskytnutí odepřít. OÚ měl místo odepření informovat žadatele do 15 dnů (lhůta byla dodržena) o tom, že informace nevlastní. U ostatních informací, které byly odepřeny, vysvětlil, že spisový materiál správního řízení je určen pouze jeho účastníkům, ale že z žádosti DZ nebylo patrné, jaké spisy konkrétně požaduje. OÚ měl podle MŽP odvolatele vyzvat k upřesnění žádosti a po upřesnění některé informace zpřístupnit (např. fotokopii provozního řádu spalovny; ostatní spisové materiály ale pravděpodobně odepřít). Kopie rozhodnutí ze správního řízení, které mj. DZ požadovaly, podle MŽP nejsou informacemi o stavu životního prostředí a proto podle zákona 123/1998 Sb. nemohly být OÚ odepřeny. MŽP vyřízením odvolání rozhodnutí OÚ zrušil, poskytl OÚ ale spíše návod, jak informace nemuset v souladu se zákonem poskytnout. Odvoláním DZ v tomto případě nedosáhly ničeho, ačkoli bylo zdánlivě vyřízeno v jejich prospěch.

6.2.3 Bezproblémové vyřízení žádostí

6.2.3.1 Ministerstvo zdravotnictví a ČIŽP

Několik žádostí zasílal Jindřich Petrlík k Ministerstvu zdravotnictví ČR. Například žádost o informace o zasažení české populace dibenzodioxiny a dibenzofurany. Žádosti byly včas a bezchybně vyřízeny. Skvělé zkušenosti mají DZ až na několik výjimek i s Českou inspekcí životního prostředí (dále jen ČIŽP), která ochotně poskytovala informace ještě před přijetím zákona č. 123/1998 Sb.

6.2.3.2 Okresní úřad Beroun

DZ v březnu 1999 požadovaly po OÚ v Berouně informace o likvidaci odpadů, vzniklých při požáru v areálu firmy Linde Frigera s.r.o. v roce 1998. OÚ Beroun nejdříve informoval DZ o tom, že může do dokumentace o likvidaci odpadů nahlédnout, případně si nechat pořídit kopie. V případě pořízení kopií informoval OÚ o úhradě za jejich pořízení. Zároveň zaslal závěrečnou zprávu o likvidaci odpadů. Postup OÚ je naprosto korektní, ačkoli by se u úhrady za kopírování nejednalo o větší sumu, napřed o tom žadatele informoval.

6.2.4 Shrnutí

Podle slov Jindřicha Petrlíka, předsedy DZ, nemají se žádostmi o informace Děti Země větší problémy . Výjimkou jsou dvě podané žaloby (viz kapitola č. 6.2.1.1 a 6.2.1.2) z letošního roku a dalších několik případů odepření. S většinou dotazovaných povinných subjektů mají DZ dobré zkušenosti. Obtížněji se informace získávají např. od Magistrátu hlavního města Prahy, který byl za neochotu k poskytování informací v minulosti kritizován.
Povinné subjekty většinou při vyřizování žádostí DZ dodržovaly zákonem dané lhůty, často informace poskytovaly dlouho před jejich uplynutím. Zřídkakdy a jen v odůvodněných případech využívaly prodloužení lhůty k poskytnutí informací na 60 dní. Informace byly poskytovány většinou bezplatně, nejvýše si subjekty účtovaly úhradu za pořízení kopií a to pouze v přiměřené výši.

6.3 Zkušenosti sdružení Calla se zákonem č. 123/1998 Sb.

Sdruženi pro záchranu prostředí Calla vzniklo v Českých Budějovicích v roce 1991. Při své činnosti využívá spíše zákona č. 106/1999 Sb., ale se zákonem 123/1998 Sb. má také bohaté zkušenosti. U žádostí o informace, které mají souvislost s jadernou energetikou (např. údaje o jaderné bezpečnosti), podle předsedy sdružení Edvarda Sequense často zákon o právu na informace o životním prostředí nejde použít a je třeba aplikovat zákon o svobodném přístupu k informacím.

6.3.1 Problémy s interpretací zákona

6.3.1.1 Skládka Lišov

Vladimír Molek ze sdružení Calla požadoval v říjnu 1999 kopie zaměření skládky města Lišov a informace o množství odpadu uloženém na skládce po stavebním odboru MÚ v Lišově. V další části žádosti požadoval umožnění přístupu k projektové dokumentaci skládky a vstup na skládku. Vedoucí odboru výstavby a ŽP MÚ v Lišově (dále jen MÚ) k prvnímu bodu žádosti uvedl, že zaměření skládky nemá odbor k dispozici a doporučil žadateli si jej vyžádat u Města Lišov (ze sdělení není jasné, kterou instituci měl vedoucí odboru na mysli – zřejmě jiný odbor MÚ). U druhého bodu žádosti vyzval k upřesnění, za jaké období mají být informace o množství odpadu poskytnuty. Přístup k projektové dokumentaci bude žadateli umožněn v úředních hodinách. Pro umožnění vstupu na skládku odbor informoval, že k tomu není oprávněn a doporučil žadateli se obrátit přímo na provozovatele skládky. Sdružení Calla zaslalo MÚ upřesnění žádosti a opět opakovalo žádost o poskytnutí kopie zaměření skládky. Pokud ji MÚ neposkytne, bude jeho postup chápat jako odepření informací a využije odvolání. Vedoucí odboru výstavby v dalším dopise sdělil, že kopií zaměření skládky disponují starosta a zastupitelé, a žadateli bude umožněno do ní nahlédnout v úředních hodinách. V další části dopisu byly poskytnuty informace o množství odpadu uloženém na skládce. Je zvláštní, proč vedoucí odboru o možnosti nahlédnout do kopie zaměření neinformoval hned, ačkoli zřejmě věděl, že jí má MÚ k dispozici. U žádostí o informace k městským a obecním úřadům lze občas narazit na částečné nepochopení nebo malou informovanost o zákonu č. 123/1998 Sb.

6.3.2 Případy odepření poskytnout informace

6.3.2.1 „Golf Hluboká“

V lednu 2001 požadovalo sdružení Calla informace o územním řízení pro golfové hřiště v katastrálním úřadu Hluboká nad Vltavou po MÚ v Hluboké nad Vltavou (dále jen MÚ). MÚ žadatele informoval, že mu není známo, že by součástí uvedeného územního řízení byly informace o stavu životního prostředí podle zákona č. 123/1998 Sb. a vyzval Callu k upřesnění žádosti, jaké informace o stavu ŽP požaduje. Calla informace zpřesnila a uvedla, že požadované údaje jsou naprosto běžnou a veřejnosti přístupnou spisovou agendou podle zákona č. 123/1998 Sb., ale i 106/1999 Sb. Vedoucí stavebního odboru MÚ, ke kterému byla původní žádost adresována, odmítl informace zpřístupnit z důvodu, že stavební odbor není příslušným orgánem. Informaci by prý mohl zpřístupnit odbor životního prostředí MÚ nebo referát ŽP OÚ v Českých Budějovicích.
Zde se jedná opět o chybné pochopení zákona. Povinným subjektem podle § 2 b) zákona č. 123/1998 Sb. je v tomto případě Městský úřad a nikoli jeho jednotlivé odbory. Žádost lze adresovat přímo Městskému úřadu, není jí nutné směrovat ke konkrétnímu odboru. Problém by ale mohl nastat např. u žádosti k orgánu (např. ministerstva), který má složitější organizační strukturu než úřady měst a obcí. Dá se předpokládat, že stavební odbor MÚ v Hluboké nad Vltavou požadovanými informacemi disponoval. Pokud ano, porušil svým rozhodnutím informace odepřít zákon o právu na informace o ŽP i zákon o svobodném přístupu k informacím.

6.3.2.2 Povolení k odběru podzemní vody

Sdružení Calla požadovalo v prosinci 1999 po Referátu ŽP OkÚ České Budějovice (dále jen OkÚ) podkladové materiály, ze kterých OkÚ vycházelo při vydání rozhodnutí o povolení odběru podzemní vody pro obchodní potřeby soukromé firmy. Majiteli a zpracovateli podkladové dokumentace byly dvě obchodní společnosti. OkÚ se na ně obrátil, aby se k poskytnutí vyjádřily. Firmy zpřístupnění odmítly; geodetická firma, která podklady zpracovávala, vyjádřila ochotu odpovědět ústní nebo písemnou formou na případné odborné dotazy vztahující se k odběru. OkÚ proto rozhodl informace odepřít. Ačkoli informace zpřístupněny nebyly, přistupoval OkÚ k žádosti zcela v souladu se zákonem č. 123/1998 Sb.

6.3.2.3 Petice občanů

Vladimír Molek ze sdružení Calla požadoval po MÚ Veselí nad Lužnicí v červnu 2001 informace o vyřízení petice občanů k řešení rekreační oblasti štěrkopískových jezer. MÚ na žádost ve lhůtě nereagoval, proto se Vladimír Molek proti odepření informací odvolal k OkÚ Tábor. Ten fiktivní rozhodnutí MÚ Veselí nad Lužnicí o odepření informací zrušil a vrátil věc k dalšímu posouzení. Starosta města krátce poté žádost vyřídil. K MÚ podávala Calla v roce 2001 další žádost, ta byla vyřízena.

6.3.3 Bezproblémové vyřízení žádostí

Množství žádostí sdružení Calla bylo vyřízeno bez nejmenších problémů. Řada z nich byla podána v souvislosti se stavbou golfového hřiště v Hluboké nad Vltavou (například k Ministerstvo životního prostředí nebo k oblastnímu inspektorátu ČIŽP v Českých Budějovicích) nebo v souvislosti se skládkou města Lišov (k MÚ Lišov). Dobré zkušenosti (až na pár výjimek) má Calla s referátem ŽP Okresního úřadu v Českých Budějovicích.

6.3.4 Shrnutí

Zkušenosti sdružení Calla se zákonem 123/1998 Sb. jsou poměrně dobré, ačkoli k získání některých informací, okrajově nebo návazně souvisejících se stavem ŽP, musí Calla postupovat podle zákona 106/1999 Sb. Problémy s některými žádostmi byly podle mého názoru způsobeny spíše nedostatečnou znalostí zákona 123/1998 Sb. ze strany povinných subjektů než neochotou, se kterou se setkává např. Hnutí Duha. Přesto několik žádostí o informace bylo odepřeno. V některých případech to bylo v souladu se zákonem, někdy bylo ale zdůvodnění odepření přinejmenším sporné.

6.4 Další zkušenosti se zákonem

6.4.1 Městský úřad Říčany: „Takové informace veřejnosti nepodáváme“

Studentka VOŠIS Monika Lustigová požadovala pro potřeby seminární práce informace o znečištění vod v Říčanech po Městském úřadu Říčany. Žádost podala telefonicky, s úředníkem MÚ si domluvila termín, kdy jí budou informace poskytnuty. Na domluvené schůzce jí bylo oznámeno, že na její žádost nemají v tu chvíli čas a že se takovéto informace stejně veřejnosti nepodávají.
I takto se „vyřizují“ žádosti o informace podle zákona č. 123/1998 Sb. V tomto případě jde nejspíše nejen o neochotu, ale i o neznalost úředníků. V každém případě je vhodnější žádosti podávat písemně, pak je možné očekávat příznivější reakce.

6.5 Jak vyřizuje žádosti Česká inspekce životního prostředí

ČIŽP je orgánem státní správy, který prosazuje a dohlíží na dodržování právních předpisů a rozhodnutí správních orgánů ve věcech ŽP. Inspekce byla zřízena v roce 1991. Je rozpočtovou organizací, podřízenou MŽP.
V loňském roce vyřizovala ČIŽP celkem 140 žádostí podle zákona č. 123/1998 Sb. Pouze ve dvou případech bylo poskytnutí informací odepřeno. Nejvíce žádostí o informace bylo z oblasti ochrany ovzduší, nejméně z ochrany lesa. Všechny informace byly poskytnuty bezplatně.
Po nabytí platnosti zákona č. 123/1998 Sb. se objevily i snahy, jak právo na informace využít ke komerčním účelům. ČIŽP obdržela množství většinou telefonických žádostí, ve kterých byly požadovány informace o adresách zdrojů znečištění, jejich provozovatelích, typech a stáří užitých technologií a až v poslední řadě o emisích znečišťujících látek . Takové informace poskytovány nejsou, ačkoli to vyžaduje poměrně složitou administrativní cestu .

6.6 Celkové shrnutí naplňování zákona č. 123/1998 Sb.

Od přijetí zákona č. 123/1998 Sb. už uběhly více než tři roky. Doba dostatečná k tomu, aby se se zákonem podrobně seznámili ti, kdo požadují informace, ale i ti, kdo je mají poskytovat. Doba dostatečná i k tomu, aby ukázala na nedostatky zákona.
Do přijetí zákona č. 106/1999 Sb. byl problém např. s tím, že byl zužován okruh informací, které mají být podle 123/1998 Sb. poskytovány. Nyní ale platí prakticky to, že na co se nevztahuje 123/1998 Sb., mělo by být poskytnuto podle 106/1999 Sb. Oba zákony mají ale odlišné vymezení povinných subjektů, problém tedy není zcela vyřešen. Nedostatkem zákona č. 123/1998 Sb. je i okruh povinných subjektů – mezi ně nepatří právnické osoby založené obcemi, kraji nebo státem, které pro ně vykonávají úkoly vztahující se k životnímu prostředí (např. Pražské služby, a.s., provozovatel Malešické spalovny). Na tento problém narazily DZ (viz. kapitola. č. 6.2.2.1).
Nevládní organizace, jejichž zkušenosti se zákonem jsem popisoval, se ale setkávaly spíše se zneužíváním některých paragrafů zákona č. 123/1998 Sb. Povinné subjekty často zneužívají maximální třicetidenní lhůtu k poskytnutí informací, ačkoli mají poskytnout třeba jen banální informace. Lhůta je v zákonu chápána jako limit, který by měl být plně využíván u složitějších žádostí, v ostatních případech by měla být žádost vyřízena v mnohem kratší době. Ačkoli s využitím celé lhůty problémy jsou, nestává se často, že by povinné subjekty lhůtu bezdůvodně překračovaly.
Větší problémy ale jsou s označováním požadovaných informací za obchodní tajemství i v případech, kdy informace nesplňují kritéria daná obchodním zákoníkem. Informace jsou za obchodní tajemství označovány až dodatečně, přestože to, že jde o obchodní tajemství, mělo být patrné už při jejich vzniku.
Často bývají odpírány i informace ze správních řízení, s odkazem na to, že správní řízení jsou neveřejná (např. v případě žádosti DZ o kopie rozhodnutí OÚ Liberec ve věci spalovny odpadů).
Povinné subjekty také nezřídka nedodržují formu, kterou žadatel navrhl pro poskytnutí informací (žádosti HD o poskytnutí LHP a žádost o zaslání geografických dat v elektronické podobě).
Nejsou dodržovány ani náležitosti, které jsou kladeny správním řádem na rozhodnutí o odepření poskytnout informace (např. žádost DZ o informace o výši nákladů na úpravu řeky Morávky k Povodí Odry, s.p.).
V některých případech je informace velmi obtížné vymoci, pokud prvoinstanční orgán informace odepře a není poté vyhověno podanému odvolání, zbývá už jen možnost obrátit se na správní soud. Řešení případů odpírání informací soudní cestou je ale značně problematické. Pro jednání se soudem musí být žadatel zastoupen advokátem, což je velmi nákladné. Nezbytné je i zaplacení kolku (soudního poplatku) ve výši 1000 Kč. Vyřízení žaloby může trvat poměrně dlouho. Problém je i s rozsudky. Zde vycházím z rozsudků žalob v případě odepření poskytnout informace podle zákona 106/1999 Sb. , žádné rozsudky u žalob kvůli odepření informací podle zákona o právu na informace o životním prostředí mi do této doby nejsou známy. Výsledek je ale totožný. Žalobou se dá docílit pouze zrušení napadeného rozhodnutí odepřít informace, vrácení případu k dalšímu projednání žalovanému povinnému subjektu a případně zaplacení nákladů soudního řízení. Soud ale nemůže rozhodnout ve smyslu, že žalovaný povinný subjekt je povinen v určitém termínu poskytnout informace. Soudní rozsudek je konečný a není proti němu odvolání, není ale žádná záruka, že žalovaný nakonec informace poskytne. V některých případech ale není možné žalobu vůbec podat, například v případě, kdy je povinný subjekt částečně nebo úplně nečinný, tedy když žádost ignoruje . Na tento nedostatek opakovaně narazilo Hnutí Duha, kdy na žádost a posléze i rozklad k Ministerstvu zemědělství nikdy nikdo nereagoval. Jediným způsobem jak se přiblížit k možnosti, že budou informace někdy poskytnuty, je opakovaně podávat žádost do té doby, dokud se žadatel nedočká nějakého rozhodnutí. Tyto mezery by snad mohla zacelit chystaná novelizace zákona spolu s reformou správního soudnictví.

7. Závěr

Od přijetí zákona č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí už uplynuly více než tři roky. Zkušenosti Hnutí Duha, Dětí Země a sdružení Calla ukazují na to, že při aplikaci zákona lze stále narazit na řadu problémů.
Děti Země a sdružení Calla mají se zákonem do značné míry pozitivní zkušenosti, zkušenosti Hnutí Duha se ale jeví jako negativní. Negativní jsou ale převážně jen se dvěma povinnými subjekty, s ostatními je situace podobná jako u Dětí Země a Calla, tedy poměrně dobrá.
Má analýza upozornila i na několik nedostatků zákona, které by snad mohly být odstraněny připravovanou novelizací. Největší slabinou je to, že pokud se povinný subjekt rozhodne, že informace neposkytne, nejsou žádné prostředky, jak informaci vymoci. V novelizaci by na to mělo být pamatováno. Přesto, i pokud by byl zákon zcela bez vad, bude obtížné mnohé informace získat, pokud budou některé povinné subjekty nadále zastávat názor, že určité informace o životním prostředí nemusí veřejnost znát.
Na celkové posouzení naplňování práva na informace o životním prostředí v České republice ale vycházím bohužel z nedostatečného množství údajů. Dá se usuzovat, že zkušenosti ostatních nevládních organizací, které zákona převážně využívají, budou obdobné jako ty, které popisuji. Jiná situace může ale být u zkušeností jednotlivců. V tomto směru se mi bohužel nepodařilo situaci s naplňováním zákona hodnověrně zmapovat. Jednoznačně lze ale říci, že velké množství informací je díky zákonu č. 123/1998 Sb. možné získat.

8. Seznam zkratek

106/1999 Sb. - Zákon o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb.
123/1998 Sb. - Zákon o právu na informace o životním prostředí 123/1998 Sb.
DZ - Děti Země
EIS – Ekologické informační systémy
GMO - Geneticky modifikované organismy
HD – Hnutí Duha
CHKO – Chráněná krajinná oblast
IRZ - Integrovaný registr znečištění
Listina - Listina základních práv a svobod
MÚ – Městský úřad
Mze - Ministerstvo zemědělství
MŽP - Ministerstvo životního prostředí
ObúK - Obvodní báňský úřad Kladno
OkÚ - Okresní úřad
OSSL - Odbor státní správy lesů a myslivosti Ministerstva zemědělství
OŽP MHMP – Odbor životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy
PRTR - Pollutant Release and Transfer Register (integrovaný registr znečištění)
Správa - Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava

9. Použitá literatura:

1.
Aarhuská úmluva a přístup k informacím o životním prostředí v České republice. Ministerstvo životního prostředí. [www dokument] http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/d986acbcde330d43c12567d300436c70?OpenDocument (stav z 11.7.2001)
 

2.
ADAMEC, Radek. Občan má právo na informace. Lidové noviny, 8.2.1996, s. 1.

3.
Agentura pro ekologicky šetrné výrobky. [www dokument]. http://www.ceu.cz/ESV/Default.htm

4.
BARANAYOVÁ, Irena. Analýza vstupního formuláře českého systému PRTR. [diplomová práce] Praha : Vyšší odborná škola informačních služeb, 2000.

5.
BAROCH, Pavel. Danone se vzdalo značky BIO. Mladá fronta Dnes, 9.1.2001.

6.
BAROCH, Pavel. Ekologické údaje budou nyní bližší. Mladá fronta Dnes, 1998, roč. 9, č. 91, 20.4.1998, s. 6.

7.
BAROCH, Pavel. Zákon usnadní přístup k ekologickým informacím. Mladá fronta Dnes, 1997, roč. 8, č. 189, 14.8.1997, s. 5.

8.
BARTONÍČEK, Radek, LIPOLD, Jan. Poslanci lidem umetli cestu k informacím. Mladá fronta Dnes, 11.2.1999.

9.
BARTONÍČEK, Radek. Zákon o informacích jde zpět do sněmovny. Mladá fronta Dnes, 12.3.1999.

10.
BIO produkt ekologického zemědělství. [www dokument]. http://www.shoptest.cz/znacka/bio.html

11.
BLÁHA, Jaromír. Řízení vedená dle zák. č. 123/1998 Sb. – žádosti Hnutí Duha o informace k Ministerstvu zemědělství a jím řízeným subjektům. Oplany, 30.9.1999 (3 strany).

12.
BOROVAN, Aleš. V Praze skončil seminář o registrech znečišťujících látek. ČTI, 17.1.1997

13.
Brontosauří ekocentrum Zelený klub. EcoMonitor. [www dokument] http://www.bezk.ecn.cz/ecomonitor.html (stav z 15.12.2001)

14.
Brontosauří ekocentrum Zelený klub. EkoList. [www dokument]. http://www.bezk.ecn.cz/e-ekolist.html (stav z 15.12.2001)

15.
ČINČERA, Jan. Environmentální informační systémy a humanistická environmentalistika - texty k výuce. Úvod do environmentálních informačních systémů. Vyšší odborná škola informačních služeb v Praze. [www dokument]. http://web.sks.cz/users/cn/eis/eis.shtml (stav z. 15.12.2001)

16.
ČINČERA, Jan. Národní zpráva českých nevládních organizací - právo na informace v zahraničí a v mezinárodních úmluvách. [www dokument]. http://www.pravovedet.ecn.cz/html/zprava98/1.htm.10. 1. 1998.

17.
ČINČERA, Jan. Právo na environmentální informace v České republice. Národní zpráva českých nevládních organizací. [www dokument]. 1998. http://www.pravovedet.ecn.cz/html/zprava98/index-1.htm

18.
ČINČERA, Jan. Právo na informace o životním prostředí. [www dokument]. 13.2.2001. http://web.sks.cz/users/cn/eis/123.shtml

19.
Česká inspekce životního prostředí – informace. [www dokument]. http://www.cizp.cz/menuinf.htm (stav z 30.11.2001)

20.
Česká inspekce životního prostředí. Výroční zpráva České inspekce životního prostředí o podávání informací za rok 2000. Zpravodaj MŽP, 1.4.2001.

21.
ČR zaostává za Evropou ve sledování toxických látek. Až zavedení jednotného registru poskytne přehled o škodlivinách v odpadech i nových výrobcích. Přítomnost nebezpečných látek v odpadech i výrobcích, které jdou na trh, by měla být lépe sledována. Lidové noviny, 15.3.1999.

22.
DOUCHA, Pavel. Analýza naplňování zákona č. 123/1998 Sb. [e-mail]. 06. 11. 2001 17:23.

23.
DOUCHA, Pavel. Král cizích slov. Fixní přístup "Správy Šumavy" ohledně přístupu k informacím o její činnosti stále přetrvává. Via Iuris, 2001, č. 2.

24.
DOUCHA, Pavel. Ochrana spotřebitele - právo na informace o vlivech výrobků na životní prostředí. [www dokument]. Květen 1998. http://www.ecn.cz/rtk/konzum/konzum.htm

25.
HAVEL, Milan. Právo na informace. [e-mail]. 26.7.2001 9:57

26.
HAVEL, Milan. Právo na informace. [e-mail]. 1.8.2001 9:04.

27.
Integrovaný registr znečišťování. [www dokument]. http://bez-jedu.detizeme.cz/index.php?inc=irz (stav z 15.11.2001)

28.
JELÍNKOVÁ, Jarmila. Některé firmy se snaží zneužít práva na informace o životním prostředí. Slovo, 15.7.1998.

29.
KAŠPAR, Jakub, SVÍTIL, Radek. Co říkají ekoznačky? EkoList, 1997, 1.9.1997.

30.
Kopie žádostí Dětí Země o informace podle zákona 123/1998 Sb. a odpovědí nebo rozhodnutí příslušných orgánů. Poskytl Jindřich Petrlík. 55 listů formátu A4.

31.
Kopie dvou žalob k Vrchnímu soudu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí příslušných orgánů o odvolání proti neposkytnutí informací. Poskytl Ondřej Tošner. 7 listů formátu A4.

32.
Kopie žádostí Hnutí Duha o informace podle zákona 123/1998 Sb. a odpovědí nebo rozhodnutí příslušných orgánů. Poskytl Jaromír Bláha. 84 listů formátu A4.

33.
Kopie žádostí sdružení Calla o informace podle zákona 123/1998 Sb. a odpovědí nebo rozhodnutí příslušných orgánů. Poskytl Vladimír Molek. 41 listů formátu A4.

34.
KRESBOVÁ Jarmila. Stanovisko MŽP k návrhu poslanců Jaroslava Bašty a dalších na vydání zákona o právu na informace o životním prostředí (sněmovní tisk č. 243). Tiskové zprávy MŽP, 14.8.1997.

35.
KUŽÍLEK, Oldřich. Ke kvalitní demokracii patří také právo na informace. Budeme mít právo na informace? Slovo, 23.9.1997.

36.
KUŽVART, Petr. Příprava harmonizace požadavků Evropské unie a české vnitrostátní úpravy přístupu k informacím o životním prostředí. Praha, 1996.

37.
KUŽVART, Petr. Zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí s komentářem. Brno : Ekologický právní servis a Sdružení pro ekologické právo, 1998.
[www dokument]. http://www.pravovedet.ecn.cz/html/123_98/komentar.htm

38.
LIPOLD, Jan. Ministerstvo vyhovělo námitkám a návrh zákona se přiblížil představě novinářů. Mladá fronta, 1995, 28.8.1995, s. 7.

39.
LIPOLD, Jan. Sněmovna o zákonu hlasovala třikrát. Mladá fronta Dnes, 12.5.1999.

40.
LOBKOWICZ, Michal. Vládnutí na slunečním světle. Administrativa : Občané mají právo na informaci o práci jak státních úřadů, tak institutů EU. Lidové noviny, 11.4.1996, s. 6.

41.
LUSTIGOVÁ, Monika. Právo na informace. [e-mail]. 13. 09. 2001 14:56.

42.
MATES, Pavel. Senátoři budou rozhodovat o rozporné předloze. Hospodářské noviny, 10.6.1998, s. 8.

43.
Ministerstvo životního prostředí. GMO - legislativa. [www dokument]. 23.8.2001. http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/49c0af4687cf7b3ec125698c0034fb6c?OpenDocument

44.
Ministerstvo životního prostředí. Shrnutí podrobné legislativně-právní analýzy Aarhuské úmluvy (aktualizovaná verze z června 2001). [www dokument] http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/78ec3f52ff659703c1256a86002f8977?OpenDocument (stav z 11.7.2001)

45.
Nadace Partnerství. Integrovaný registr znečištění. [www dokument]. 16.3.2000. http://www.ecn.cz/rtk/PRTR.htm

46.
O čem jedná Parlament České republiky. EkoList, 1997, roč. 2, č. 12, 28.11.1997, s. 10.

47.
Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna. Sněmovní tisky. [www dokument]. 19.11.2001. http://www.psp.cz/sqw/tisky.sqw?O=3&T=960

48.
PAZDERKA, Stanislav. Právo na informace - analýza stavu. Brno : Ekologický právní servis, 2000.

49.
PELCL, Petr. Co je to Aarhuská úmluva? Aarhuská úmluva a regionální rozvoj. CpKP. [www.dokument] http://www.ecmost.cz/ver_cz/odpady/prubeh/prezentace/Aarhus_soubory/frame.htm

50.
PODPĚROVÁ, Milada. Právo na informace o životním prostředí před rokem 1989 a dnes. [Diplomová práce]. Vyšší odborná škola informačních služeb, Praha, 1998.

51.
POLÁČEK, Martin. Senátoři prodloužili libovůli úředníků v utajování informací. Nenaplněné zůstává zatím právo občanů České republiky na informace od úředníků státní správy a samosprávy, které je zaručené ústavou. Lidové noviny, 13.6.1998, s. 4.

52.
Posuzování genetických potravin stále s otazníky. Mladá fronta Dnes, 29.8.2001.

53.
Právo na informace má omezit byrokracii. Principem publicity by se podle ODA měla řídit státní správa po přijetí zákona o právu na informace. Lidové noviny, 9.9.1997, s. 3.

54.
Rozhovor s Jindřichem Petrlíkem, předsedou Dětí Země, o zkušenostech se zákonem č. 123/1998 Sb. 20.9.2001

55.
Rozhovor s Jindřiškou Prokopovou, koordinátorkou projektu Právo na informace Otevřené společnosti, o.p.s. o novelizaci zákona č. 123/1998 Sb. a 106/1999 Sb. 17.12.2001.

56.
Rozsudky. [www dokument]. http://www.ostosest.cz/index.php?inc=rozsudky (stav z 10.12.2001)

57.
RŮŽIČKA, Tomáš. Dlouhá pouť k demokracii. Připravuje se evropská Konvence o přístupu k informacím. Alternativa, 1998, č. 21, 12.12.1997, s. 17.

58.
SEQUENS, Edvard. Právo na informace. [e-mail]. 29.6.2001 18:18.

59.
SCHMARZ, Martin. Právo na informace patří všem. Mladá fronta, 1995, 20.10.1995, s. 12.

60.
SOUKUP, Petr. Odpověď České inspekce životního prostředí na žádost Centra pro podporu občanů Děti Země. Česká inspekce životního prostředí, 10.2.1998.

61.
SPURNÝ, Jaroslav. Úředníci přicházejí o tajemství. Žantovský a Kužílek předložili zákon o svobodě informací. Respekt, 1998, roč. 9, č. 5, 1.2.1998, s. 4.

62.
Státní úřady i radnice tají občanům zcela základní informace, dokonce i o skládce jedovatých odpadů. Mladá fronta Dnes, 1998, roč. 9, č. 136, 12.6.1998, s. 2.

63.
SVOBODNÍKOVÁ, Denisa. Poslanci schválili návrh zákona o omezení znečištění. [www dokument]. EkoList po drátě, 11.12.2001. https://ekolist.cz/zprava.shtml?x=57542&cmd[24]=v-24

64.
Úředníci budou muset dávat lidem informace: "Je to revoluční, vše bude veřejné", tvrdí ministr Mlynář. Mladá fronta Dnes, 1998, roč, 9, č. 118, 22.5.1998, s. 1.

65.
Úředník, který netuší, co smí povědět, neřekne nic. Mladá fronta Dnes, 21.5.1997.

66.
VEČERKOVÁ, Hana. Ani České republice se genetické potraviny nevyhýbají. Mladá fronta Dnes, 21.8.1999.

67.
VELEK, Ondřej. Dobrý tvar registru IRZ v zákonu IPPC ohrožen? – výzva k podpoře! [e-mail]. 22.11.2001 20:53.

68.
Vládní vyhláška č. 150/1958 Ú.l. o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. [www dokument] http://www.zskneslova.cz/vyh150.html

69.
Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí ze dne 5. prosince 1991. [www dokument] http://www.elephant.cz/17_1992.htm

70.
Zákon č. 71/1967 Sb. o správním řízení (správní řád). [www dokument] http://www.hzspj.cz/cz/zakony/71-1967.htm

71.
Zákon č. 125/1997 Sb. o odpadech. [www dokument] http://www.ecn.cz/env/odpady/zakony/page0000.htm

72.
Zákon č. 306/2000 Sb. ze dne 4. srpna 2000, kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 119/2000 Sb. [www dokument]. 6.9.2000. http://www.sagit.cz/_texty/sb00306.htm

73.
Zákon č. 309/1991 Sb. o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší). [www dokument]. http://obcanskepravo.juristic.cz/web/prameny/op_309_1991.txt

74.
Zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. [WWW dokument] http://www.pravovedet.ecn.cz/html/ekoznack/hospener.htm

75.
Zákon České národní rady ze dne 19. února 1992 o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. http://www.elephant.cz/114_1992.htm

76.
Zákon o právu na informace je již v obou komorách parlamentu. Právo, 1998, roč. 11, č. 19, 23.1.1998, s. 4.

77.
Zákon umožní lidem přístup k údajům o stavu prostředí. Mladá fronta Dnes, 1998, roč. 9, č. 26, 31.1.1998, s. 7.

10. Seznam příloh

Příloha č. 1: Zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí

Příloha č. 1:
Zákon č. 123/1998 Sb. o právu na informace o životním prostředí

ZÁKON ze dne 13. května 1998
o právu na informace o životním prostředí č. 123/1998 Sb.


Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1

Účel zákona

(1) Zákon upravuje
a) podmínky výkonu práva na včasné a úplné informace o stavu
životního prostředí a přírodních zdrojů,1) jimiž disponují
orgány státní správy, orgány územní samosprávy a jimi zřízené,
řízené nebo pověřené právnické osoby,
b) přístup veřejnosti k informacím o stavu životního prostředí
a přírodních zdrojů, jež mají tyto orgány k dispozici,
a stanoví základní podmínky, za nichž jsou takové informace
zpřístupňovány.

(2) Zpřístupňování údajů získaných pro statistické účely
a zpřístupňování statistických informací se řídí zvláštním
zákonem.2)
------------------------------------------------------------------
1) Čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované
usnesením Předsednictva ČNR pod č. 2/1993 Sb.
2) Zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě.

§ 2

Vymezení pojmů

Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) informacemi o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů
(dále jen "informace") informace v písemné, obrazové nebo
zvukové formě, na nosičích výpočetní techniky nebo v jiné
technicky proveditelné formě, jež vypovídají zejména o
1. stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích
tohoto stavu,
2. připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu
životního prostředí, a informace o opatřeních, jež podnikají
úřady odpovědné za ochranu životního prostředí nebo jiné
osoby při předcházení nebo nápravě poškození životního
prostředí,
3. stavu vody, ovzduší, půdy, živých organismů a ekosystémů,
dále informace o vlivech činností na životní prostředí,
o látkách, hluku a záření do životního prostředí emitovaných
a o důsledcích těchto emisí,
4. využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní
prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin
a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy
a společnost,
5. vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní
prostředí,
6. správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování
vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto
věcech a jejich vyřízení a rovněž informace obsažené
v písemnostech týkajících se zvláště chráněných součástí
přírody a dalších součástí životního prostředí chráněných
podle zvláštních předpisů,
7. ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování
ve věcech životního prostředí, pokud byly pořízeny
z veřejných prostředků,
8. mezinárodních, státních, regionálních a místních strategiích
a programech, akčních plánech apod., jichž se Česká republika
účastní, a zprávách o jejich plnění,
9. mezinárodních závazcích týkajících se životního prostředí
a o plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž
je Česká republika vázána,
10. zdrojích informací o stavu životního prostředí a přírodních
zdrojů;
b) orgány státní správy a orgány územní samosprávy a jimi zřízené,
řízené nebo pověřené právnické osoby (dále jen "orgán")
1. orgány státní správy a orgány územní samosprávy, jež plní
úkoly v ochraně životního prostředí, zejména orgány státní
správy ochrany ovzduší, vodohospodářské orgány, orgány
ochrany přírody, orgány státní správy v odpadovém
hospodářství, orgány státní správy lesů a orgány ochrany
zemědělského půdního fondu,3)
2. rozpočtové a příspěvkové organizace, vůči nimž plní funkci
zřizovatele orgány uvedené v bodu 1,4) a jiné právnické
osoby, které jsou zřízené, řízené nebo pověřené těmito orgány
a které shromažďují, zpracovávají nebo uchovávají informace
o životním prostředí,
3. jiné orgány státní správy a orgány územní samosprávy,
případně rozpočtové a příspěvkové organizace, vůči nimž plní
funkci zřizovatele tyto orgány, a těmito orgány zřízené,
řízené nebo pověřené právnické osoby, a to za předpokladu, že
plní úkoly na úseku ochrany životního prostředí, nebo pokud
v rámci své činnosti shromažďují, zpracovávají nebo
uchovávají informace o životním prostředí;
c) zpřístupňováním informací jejich poskytování, tj. předávání
ústní, telefonickou, telegrafickou, písemnou nebo jinou
technicky proveditelnou formou, jednotlivým právnickým nebo
fyzickým osobám, jež o ně požádaly, (dále jen "žadatel")
a rovněž vyhledávání informací těmito osobami nahlížením do
písemností nebo jiných souborů informací, pořizováním výpisů,
opisů, případně kopií na místě, tj. zpravidla v sídle nebo
v jiných prostorách orgánů. Informace o životním prostředí jsou
zpřístupňovány rovněž prostřednictvím vlastní ediční
a publikační činnosti orgánů.
------------------------------------------------------------------
3) Ministerstvo životního prostředí, správy chráněných krajinných
oblastí a národních parků, Česká inspekce životního prostředí,
okresní úřady, obce.
4) Např. Výzkumný ústav vodohospodářský TGM, Český geologický
ústav, Český ekologický ústav, Agentura ochrany přírody.

§ 3

Žádost o poskytnutí informace

(1) Žadatel může za účelem získání informace o životním
prostředí požádat orgán o zpřístupnění informace o životním
prostředí. Svou žádost nemusí odůvodňovat. Žádost lze učinit
ústně, písemně, telefonicky, telegraficky, faxem nebo jinou
technicky proveditelnou formou. V případech ústních,
telegrafických, telefonických nebo faxovaných žádostí nebo žádostí
zaslaných jinou elektronickou formou si orgán vyžádá jejich
písemné nebo ústní doplnění do protokolu. Pro doplnění žádosti
může orgán stanovit přiměřenou lhůtu a přerušit řízení. Ze žádosti
musí být zřejmé, čeho se má týkat informace, jež má být
poskytnuta. Ze žádosti musí být patrno, kdo ji podal.

(2) V případě nesrozumitelné nebo příliš obecně formulované
žádosti je žadateli do 15 dnů od obdržení žádosti zaslána výzva
k jejímu upřesnění. Ve výzvě musí být určeno, v jakém směru je
třeba žádost upřesnit. Žadatel je povinen tuto žádost bez
zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů, v požadovaném rozsahu
upřesnit. Pokud žadatel do 15 dnů od doručení výzvy žádost
v požadovaném směru neupřesní, má se za to, že od své žádosti
upustil.

(3) V případě žádosti podané telefonicky, pokud ji nelze
neprodleně vyřídit, je orgán oprávněn vyžádat si její zaslání
v písemné formě. Pro tento případ platí ustanovení o upřesnění
žádosti přiměřeně.

§ 4

Žádost podaná nepříslušnému orgánu

V případě, že je žádost podána u orgánu, jenž nemá dotyčnou
informaci k dispozici, je jeho povinností sdělit žadateli bez
zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů od obdržení žádosti, že
požadovanou informaci nemůže z tohoto důvodu poskytnout. Pokud je
to možné, poučí zároveň žadatele o tom, kde je třeba žádost
správně podat.

§ 5

Zveřejněná informace

(1) Pokud žádost směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může
orgán nejdříve, nejpozději však do 15 dnů, místo poskytnutí
informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání
zveřejněné informace. To neplatí, pokud žadatel uvedl, že nemá
možnost získat zveřejněnou informaci jiným způsobem.

(2) Pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné
informace, orgán mu ji poskytne.

§ 6

Způsob a forma zpřístupnění informace

(1) Žadatel může v žádosti navrhnout formu, případně způsob,
jichž má být použito při zpřístupnění informace. Pokud žádá
o zpřístupnění informace na technickém nosiči dat, je povinen
uhradit jeho cenu nebo přiložit k žádosti technicky použitelný
nosič dat.

(2) Pokud žadatel formu nebo způsob podle odstavce 1 neurčí,
případně pokud takové formy nebo způsobu nelze ze závažných důvodů
využít, zvolí se způsob a forma zpřístupnění informace s ohledem
na splnění účelu žádosti o zpřístupnění informace a její optimální
využití žadatelem. V pochybnostech se využije především formy
a způsobu, jež byly žadatelem využity k podání žádosti.


§ 7

Lhůta pro zpřístupnění informace

(1) Informaci je třeba zpřístupnit bez zbytečného odkladu,
nejpozději do 30 dnů od obdržení žádosti, ledaže by si zvláštní
okolnosti výjimečně vynucovaly prodloužení této lhůty, nejvýše
však do 60 dnů. O takových okolnostech a o prodloužení lhůty musí
být žadatel před uplynutím 30denní lhůty vyrozuměn.

(2) V případě uvedeném v § 3 odst. 2 tohoto zákona počíná lhůta
pro zpřístupnění informace běžet dnem doručení upřesněné žádosti.

§ 8

Omezení přístupu k informacím

(1) Odepřeno bude zpřístupnění informace, pokud je vylučují
předpisy
a) o skutečnostech utajovaných ve státním zájmu,5)
b) o ochraně osobních 6) nebo individuálních údajů2) a o ochraně
osobnosti,7)
c) o ochraně duševního vlastnictví,8)
d) o ochraně obchodního tajemství.9)

(2) Informace nebude rovněž zpřístupněna, pokud
a) byla orgánu předána osobou, která k tomu nebyla podle zákona
povinna a nedala předchozí písemný souhlas k zpřístupnění této
informace,
b) by zpřístupněním této informace o místě výskytu zvláště
chráněných druhů rostlin, živočichů nebo nerostů hrozilo jejich
nepřípustné ohrožení, poškození nebo rušení,
c) žadatel se domáhá informací opatřovaných v rámci přípravného
řízení (vyšetřování) v trestních věcech,10) nebo se informace
týká neukončených řízení a nepravomocných rozhodnutí
o přestupcích a jiných správních deliktech,
d) žádost byla formulována nesrozumitelně nebo příliš obecně
a žadatel, ač byl k tomu vyzván, ji podle § 3 odst. 2 tohoto
zákona nedoplnil, nebo jde o anonymní žádost.

(3) Dále je možno odepřít zpřístupnění informace, pokud
a) se týká dosud nezpracovaných nebo nevyhodnocených údajů,
b) žádost je formulována zjevně provokativně nebo obstrukčně,
c) žadatel již má požadovanou informaci prokazatelně k dispozici.

(4) Porušením obchodního tajemství není zpřístupnění informace
označené za obchodní tajemství, pokud
a) se požadovaná informace týká působení provozní činnosti
podnikatele na životní prostředí,
b) hrozí bezprostřední ohrožení lidského zdraví a životního
prostředí,
c) požadovaná informace byla získána z prostředků z veřejných
rozpočtů.

(5) Porušením práva na ochranu osobnosti není poskytnutí
informace o původci činnosti znečišťující nebo jinak ohrožující
nebo poškozující životní prostředí obsažené v pravomocném
rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu.

(6) Pokud je to možné, zpřístupní se požadovaná informace po
vyloučení utajovaných skutečností. O takovém zásahu a jeho důvodu
musí být žadatel vždy při zpřístupnění informace uvědoměn.

(7) Právo odepřít zpřístupnění informace trvá pouze po dobu, po
kterou trvá důvod odepření.
------------------------------------------------------------------
5) Zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění
pozdějších předpisů.
6) Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních
systémech.
7) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů.
8) Zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a
zlepšovacích návrzích, ve znění zákona č. 519/1991 Sb.
9) § 17 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů.
10) § 160 až 178 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

§ 9

Rozhodnutí o odepření zpřístupnění informace

(1) Pokud je zpřístupnění informace odepřeno, vydá orgán
rozhodnutí o odepření zpřístupnění informace. Toto rozhodnutí
vydává orgán, který odepřel zpřístupnit informaci, nebo orgán,
který je nadřízen právnické osobě, jež odepřela zpřístupnění
informace. Toto rozhodnutí musí být vydáno do 30 dnů od doručení
žádosti.

(2) Rozhodnutí se nevydává v případě anonymní žádosti, nebo
pokud žadatel podle § 3 odst. 2 tohoto zákona nedoplnil svou
žádost, ač k tomu byl řádně a včas vyzván.

(3) Jestliže orgán ve stanovené lhůtě neposkytl informace či
nevydal rozhodnutí, má se za to, že rozhodl informace odepřít.

(4) Obdobně jako v odstavci 3 se postupuje v případě, kdy
žadatel nesouhlasí s vyloučením utajovaných skutečností před
zpřístupněním informace.

§ 10

Bližší podmínky zpřístupňování informací

(1) Informace se zpřístupňují v pracovní době příslušných
orgánů, případně ve zvlášť stanovených úředních hodinách.

(2) Každý má právo nahlížet do listin a pořizovat si z nich
výpisy nebo opisy. Každý má rovněž právo, je-li to provozně možné,
na pořízení kopií listin.

(3) Informace se zpřístupňují zpravidla bezplatně. Orgány jsou
však oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout
náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů
dat a s odesláním informací žadateli.

§ 11

Povinnost jiných osob zpřístupňovat informace

Zvláštní zákon může stanovit případy, kdy je jiná osoba povinna
zpřístupňovat informace.11) Zvláštní zákon může rovněž určit
odchylné způsoby a podmínky zpřístupňování informací.12) Právo na
informace o životním prostředí podle tohoto zákona však nelze
omezit nebo vyloučit.
------------------------------------------------------------------
11) Např. § 7 odst. 1 písm. h) a k) zákona č. 309/1991 Sb., o
ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší),
ve znění pozdějších předpisů.
12) Např. zákon ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí.

§ 12

Zpráva o stavu životního prostředí

(1) Vláda České republiky projednává a schvaluje zprávu o stavu
životního prostředí České republiky jedenkrát za rok.

(2) Po projednání a schválení předloží vláda České republiky
zprávu o stavu životního prostředí k projednání Parlamentu.

(3) Nejpozději do tří měsíců od svého schválení musí být tato
zpráva zveřejněna.

§ 13

Osvěta, vzdělávání a výchova veřejnosti
v oblasti životního prostředí

(1) Kraj v samostatné působnosti ve spolupráci s Ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy a dalšími ústředními orgány je
povinen podporovat osvětu, výchovu a vzdělávání široké veřejnosti
v oblasti ochrany životního prostředí se zvláštním zaměřením na
výchovu dětí a mládeže.

(2) Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci
s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy usiluje zejména
o to, aby byly vytvořeny podmínky pro rozvoj osvěty, výchovy
a vzdělávání v oblasti životního prostředí v mezích působnosti
úřadů veřejné správy.

(3) Kraj v samostatné působnosti usiluje o to, aby
a) byl vytvořen a využíván systém osvojování základních poznatků
o životním prostředí a jeho ochraně vycházející z principů
udržitelného rozvoje a z aktivních forem výchovy, osvěty
a získávání informací, zajišťovaný prostřednictvím státních
i nestátních organizací,
b) orgány byly veřejnosti účinně nápomocny při zajišťování
přístupu k informacím o životním prostředí.

§ 14

Použití předpisů o správním řízení a soudní ochrana

(1) Předpisy o správním řízení 13) se použijí při řízení podle
§ 9 odst. 1, 3 a 4 tohoto zákona a k počítání lhůt.

(2) Rozhodnutí o odepření poskytnutí informace nebo o utajení
její oddělitelné části lze po vyčerpání řádných opravných
prostředků napadnout žalobou u soudu.14)
------------------------------------------------------------------
13) Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
14) § 247 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů.



§ 15

Vztah k jiným právním předpisům

Pokud zvláštní právní předpisy 15) upravují též poskytování
informací, které jsou předmětem úpravy tohoto zákona, nelze rozsah
informací stanovený tímto zákonem omezit.
------------------------------------------------------------------
15) Zejména zákon ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 309/1991 Sb.,
zákon ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a
poplatcích za jeho znečišťování, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon) ve znění
pozdějších předpisů, zákon ČNR č. 130/1974 Sb., o státní
správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, zákon ČNR č. 62/1988 Sb., o
geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití
nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších
předpisů, zákon ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti,
výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých
zákonů (lesní zákon), zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu, ve znění zákona ČNR č. 10/1993
Sb., zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání
jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o
změně a doplnění některých zákonů, a předpisy vydané k jejich
provedení.

§ 16

Zrušovací ustanovení

Zrušují se:
1. § 14 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
2. § 72 odst. 2 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů;
zároveň se v dosavadním odstavci 1 zrušuje číslování
odstavců.

§ 17

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1998.

Zeman v. r.
Havel v. r.
Tošovský v. r.