BĚLOHRADSKÝ, Václav. Malý příruční slovník globalizace.
14.09.2002 - Václav Bělohradský - str. 01
Malý příruční slovník globalizace: deset hesel k porozumění a obraně
Filosof Břetislav Horyna napsal v knize Mýty jednoho slova: "Byl-li dříve mýtus
vyprávěním, příběhem v pravém slova smyslu, jenž tu stál za člověka... stává se
nyní... stále méně vyprávěným příběhem a stále více slovem, sloganem, heslem...
Objevuje se nikomu a ničemu nepřináležející mýtus jednoho slova..." Každý
úspěšný mýtus měl vždy svou zhuštěnou údernou formu, kterou je heslo, výkřik
burcující masy, ale znakem naší doby je, že heslo zcela převládlo nad vyprávěním
a vyprázdnilo je - třeba peoplemetr, new economy, vzdělanostní společnost,
lidská práva jsou jednoslovné mýty bez postav a příběhu. K postindustriální
společnosti patří komunikační hojnost: informace se přemnožují, derou se do
všech prostorů, obkružují nás rychlostí světla, slučují se v nesrozumitelné
formule a houfují se v podivné obrazce. Hejna těkavých informací jsou lapána do
instantních kontextů, zpracována na "evidentní fakta", která potvrzují, nebo
vyvracejí různé naše teorie, a zdůvodňují tak různá naše rozhodnutí. Velkovýroba
instantních kontextů na jedno použití, v nichž se těkavé informace přeskupují na
pevná fakta, je dnes klíčovým průmyslovým odvětvím, které nazvěme "rekontextualizace".
Patří do něj průmyslová loga jako například Microsoft, Nike, Coca Cola, Sting
nebo Madonna , ale také různé sekty a nová náboženství jako třeba New Age ,
vyznavači eura nebo růstu Růstu. I slovo "globalizace" je mýtem jednoho slova,
úderným heslem, rekontextualizujícím informace a obrazy vypadlé z vybitých
kontextů modernosti, které rámovaly ve třech minulých stoletích dějiny bílé
rasy: průmyslová revoluce, národní státy, osvícenství, koloniální expanze,
industrializace, studená válka, růst konzumu. Imigrant z Afriky prodávající na
římských ulicích ve službách různých mafií falšovaná trička Lacoste není už
těkavou informací o bídě třetího světa a propastném pokrytectví evropské
dekolonizace, ale jedním z evidentních faktů globalizace, která žene vzhůru
ukazatele ekonomického růstu. Do formy jednoslovného mýtu je tu zhuštěno
vyprávění o boji manažerů "mimonárodních" (spíše než nadnárodních) korporací za
univerzální flexibilitu neboli za osvobození kapitalismu z řetězů, jimiž jej v
posledních dvou stoletích spoutali zvolení představitelé demokratických
národních států. Navrhuji sestavit malý příruční slovník k porozumění
globalizaci a k obraně před ní. Porozumění a obrana spolu v evropské tradici
vždy úzce souvisejí. Myslím, že náš slovník musí obsahovat těchto deset
klíčových hesel: externalita, hyperburžoazie, iracionální společnost
racionálních jedinců, kolektivní akce, komplexita, sociální kapitál, sociální
náklady, technologické prostředí, totální trh, veřejný statek.
externalita
Označujeme tak ztráty nebo zisky způsobené osobě A jednáním osoby B, aniž by
souhlas osoby A byl nutný k tomu, aby jednání osoby B bylo legitimní. Dokud
jedna jediná osoba na planetě bude dotčena důsledky jednání osoby A a přitom
vyloučena ze skupiny lidí, jejichž souhlas je nutný k tomu, aby jednání osoby A
bylo legitimní, budou na světě externality. Všichni aktéři na ekonomickém trhu
mají tendenci "převádět ztráty na celou společnost a zisky do vlastní kapsy"
neboli socializovat náklady a privatizovat zisky : například náklady na vzdělání
nese celá společnost, ale zisky z něj zabavuje soukromý kapitál. Eticky
inspirovaný odpor proti procesu globalizace vyplývá z toho, že většina světového
obyvatelstva jej právem vnímá jako gigantický proces "socializace nákladů na
růst" (ekologická krize, devastace Jihu planety, bída dekolonizovaného světa,
nukleární arzenály) a "privatizace zisků" (globální korporace a s nimi svázané
nomenklatury, privilegování Severu planety, vykořisťování levné práce imigrantů
ze třetího světa).
hyperburžoazie
To slovo, vypůjčené od francouzského sociologa Duclose, označuje "mimonárodní"
elitu, která usiluje o zrušení demokratického sociálního státu a následně všech
omezení, jimiž národní státy za poslední dvě století spoutaly ekonomickou
racionalitu. Hyperburžoazie je "antikulturní": delegitimuje tradice, paměť
národů a sdílené životní styly, cenzuruje vše, co je schopno vzdorovat vířivému
finančnímu kapitálu, který předělává podle svých zájmů znamínka plus a minus,
připsaná historickými tradicemi věcem, slovům, krajinám a vztahům mezi lidmi. V
národním státě ekonomický růst měl "smysl" - byl podřízen osvícenským ideálům,
které se ustavily ve velkých ideologických konfliktech uvnitř veřejných prostorů
demokratických národních států. Stará národní buržoazie byla "vůdčí silou"
národa, jednala v rámci významů a norem vytvořených "národní a mezi-národní
kulturou". I komunistická nomenklatura patřila do národních dějin, odtud rozpory
"socialistické světové soustavy" - marxismus byl často jen zástěrkou
velkoruského, asijského nebo třeba italského nacionalismu. Marx přehlédl
dějinotvornou a normotvornou sílu národní solidarity, a to byl jeho osudový
omyl. Buržoazie byla součástí národa, v jehož dějinném příběhu vystupovala;
morálně a historicky byla poutána solidaritou, která spojuje společenství
národního jazyka. Hyperburžoazie naopak všechna historická společenství přepadá
zvnějšku. Její globání moc je založena na bleskovém "vpádu, vyplenění a útěku",
závazky plynoucí ze společné řeči či národní solidarity by ji jen omezovaly.
Investice řízené globální nomenklaturou rychle a neúprosně mění hodnotu, kterou
lidská společenství připsala krajinám, věcem, symbolům, vztahům mezi lidmi - nic
a nikdo je nesmí omezovat s odkazem na solidaritu mezi lidmi či mezi pozemšťany
v nejširším smyslu slova. Hyperburžoazie a jí placená hypernomenklatura
(zaměstnanci aparátů EU, NATO, WTO, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu,
PR hyperkorporací či pracovníci některých výzkumných středisek) jsou "mimonárodní
třída" - neuznávají žádné závazky vůči národu, jehož řeč momentálně užívají a na
jehož teritoriu právě prosazují své strategické zájmy.
iracionální společnost racionálních jedinců
"Člověk je, co jí" - praví staré a hloupé heslo filosofického materialismu.
Říci "člověk je, co ví" je správnější, ale musíme té větě rozumět tak, že
každého člověka definuje především způsob, kterým zpracovává informace. Říkáme o
něm například, že je vnímavý, analytický, přemýšlivý, sobecký, racionální,
vášnivý nebo naopak třeba lhostejný. Každé to přídavné jméno označuje celkovou
strategii jednotlivce nebo skupiny v získávání a využívání informací. Formule
iracionální společnost racionálních jedinců postihuje fakt, že v pozdní
průmyslové společnosti z individuální racionality vyplývá kolektivní šílenství.
Řečeno jinak: čím více jsou lidé racionální jako jednotlivci, tím více jsou
šílení jako společnost. Přesvědčujícím příkladem kolektivní hlouposti je
odmítnutí Kjótského protokolu prezidentem Bushem, protože "would cause serious
harm to the US economy". Těkavé informace o antropogenních klimatických změnách,
které byly zpracovány na pevná fakta společnou prací tisíců vědců, se týkají
všech lidí na Zemi, ale v kontextu "ekonomické racionality" jsou zbaveny smyslu.
Informace mají smysl, pokud se mění na sociální energii, motivují jednotlivce a
skupiny k nějakému rozhodnutí a jednání. Informace důležité pro přežití lidstva
jako celku nemohou být pochopeny - přeměněny v energii - jednotlivci, kteří se
musejí chovat "ekonomicky racionálně", aby přežili.
kolektivní akce
Lidé stojí před problémem kolektivní akce v okamžiku, kdy by bylo pro všechny
výhodné, aby někdo něco udělal, ale nikomu se nevyplatí, aby to udělal on sám.
Například pro všechny by bylo výhodné, kdyby nikdo neodhazoval odpadky v lese,
ale v lese plném odpadků se nikomu nevyplatí, aby je sám také neodhodil. Každý
si snadno spočte, že pokud by se on začal chovat ekologicky citlivěji, planetě
to nepomůže, jiní odhodí odpadky na místo, kam on je neodhodil - napsal Jan
Keller. Čistší planeta je veřejný statek, který lze efektivně realizovat jen
kolektivní akcí. Z výhod, které přináší veřejný statek, nelze nikoho vyloučit,
takže racionální jednotlivci realizují nejvyšší výhodu jako "černí pasažéři" -
neúčastní se například akce čištění lesa, ale mají z vyčištěného lesa výhody.
Kolektivní akce, bez níž společnost nedokáže efektivně vyrábět a chránit veřejné
statky či bojovat proti veřejným nedostatkům, se nemůže uskutečnit bez výjimečné
ideologické motivace a zvláštních pobídek či sankcí. Demokratický stát je
flexibilní soustavou občany svobodně zvolených a dobrovolně dodržovaných pobídek
a sankcí, potřebných k organizování efektivních kolektivních akcí. Ve velkých
skupinách se podaří zorganizovat dobrovolnou kolektivní akci jen za podmínky, že
existuje "kritická masa". Je to skupina občanů, kteří jsou více než ostatní
motivováni ideologicky (věří třeba v posvátnost lesa) či utilitaristicky (mají u
lesa chalupu) k tomu vzít na sebe počáteční náklady kolektivní akce a začít ji
organizovat i s rizikem, že se to nakonec nevyplatí, protože ostatní se k nim
nepřidají. Pravděpodobnost, že se úspěšná kritická masa občanů zformuje, je tím
větší, čím větší je kulturní a ekonomická různorodost společenství - uniformita
demotivuje a paralyzuje.
komplexita
Toto módní slovo ohlašuje "změnu paradigmatu", tedy způsobu, kterým se
legitimně reprezentuje skutečnost ve společnosti. Moderní paradigma, v němž
vědci objevují neměnné zákony přírody, inženýři budují na základě vědeckého
poznání skutečnosti "lepší a spravedlivější svět pro všechny" a řád vítězí nad
chaosem, se vyčerpalo, věří mu stále méně lidí. Zásady "postmoderního
paradigmatu" jsou jiné: řád a chaos jsou komplementární, pozorovatel svým
pozorováním ustavuje pozorované, každá hodnota je historicky omezená, rozpory a
nahodilost nelze odstranit. V podmínkách komplexity jsou fakta často měkká,
hodnoty tvrdé, poznání nejisté a pravda je vždy politickým pojmem. O tom, co
bude platit jako "faktické, dobré a skutečné" v našem rozhodování, je třeba se
demokraticky dohodnout. Racionalita našich rozhodnutí závisí vždy na politické
legitimnosti dohod o formách reprezentace skutečnosti závazných pro společnost a
tato legitimnost je přímo úměrná míře "logodiversity" neboli plurality slovníků
a hledisek, které se v procesu "dohadování" uplatnily. Každé takové smlouvání o
závazném obrazu skutečnosti vyúsťuje ve více či méně racionální kompromis mezi
demokratickým imperativem co největší plurality a ekonomickým imperativem co
nejvyšší efektivity. Předpokladem racionálního jednání je v komplexní
společnosti schopnost jednajících vyvodit důsledky z těchto tří postulátů: 1.
věty, které popisují, co je, také vždy předpisují, co má být; 2. každý úsudek je
také předsudek; 3. každá reprezentace skutečnosti reprezentuje také
reprezentujícího. Předpokladem racionality v komplexní společnosti je, aby co
nejvíc "stakeholders" (lidí, jejichž zájmy jsou ve hře) bylo také "shareholders"
(těmi, co mají vliv na rozhodování).
sociální kapitál
Obvyklá definice pojmu je asi tato: Kdo disponuje trvalou sítí vztahů k
druhým lidem, které může využít k realizaci vlastních cílů, má sociální kapitál
. V podmínkách rostoucí mobility a flexibility společnosti definici trochu
upravíme: Sociální kapitál je vše, co můžeme využít k vybudování sociální sítě,
díky níž snadněji dosahujeme svých cílů. Užitná hodnota všech statků tenduje v
přelidněných postindustriálních společnostech k nule, protože jejich užívání
není sociálně koordinováno. Dopravní zácpy ve velkých městech jsou toho sice
obnošeným, ale stále výmluvným příkladem. Organizace Přátelé Země zveřejnila
zprávu o reálných nákladech na automobilovou dopravu v Itálii: 17 400 mrtvých
každý rok vinou škodlivých emisí, 7861 mrtvých v důsledku dopravních nehod, více
než 27 miliard eur ročně dalších nákladů na nehody, 28 miligramů škodlivých
emisí na každý ujetý kilometr automobilem (16 vlakem), 13 535 tun škodlivých
emisí ve městech, z toho 12 a půl jde na vrub dopravy osob a zboží. Používání
soukromých aut ve městě je ekonomicky neudržitelné a radikálně snižuje kvalitu
života; prosazení racionálnější formy mobility by vyžadovalo větší sociální
koordinaci, pro niž ale chybí sociální kapitál. Když se všichni lidé na stadiónu
postaví na špičky, aby lépe viděli, nikdo z nich nedosáhne výhody a všichni na
tom budou hůř než dříve, protože budou v nepohodlné pozici; když se jim naopak
podaří dohodnout se v nějaké míře - například řady diváků budou stát na špičkách
střídavě - získají relativní výhodu. Sociální kapitál nám umožňuje nestát
všichni najednou neužitečně na špičkách, ale koordinovat své jednání s druhými
lidmi. Sociální kapitál je podmínkou udržení kvality života v přelidněných
postindustriálních společnostech, v nichž užitek vyrobených statků závisí na
schopnosti každého jednotlivce koordinovat jejich využívání s druhými lidmi.
sociální náklady
V situacích, v nichž náklady na domluvu s druhými lidmi, na sběr, třídění a
hodnocení informací jsou vysoké, racionalita volby jednotlivců závisí na
institucionálním rámci, v němž se rozhodují. Představme si například továrnu,
která způsobuje škodu x každému z 1000 obyvatel nějakého regionu. Představme si
také, že daný institucionální rámec činí továrnu za tyto škody legálně
odpovědnou, a ta musí způsobené škody nahradit. Pokud bude vyroben filtr, firma
jej zakoupí v okamžiku, kdy marginální náklady na zakoupení filtru budou nižší
než marginální náklady na náhradu škod - takové rozhodnutí je efektivní. V
případě, že je zamořování legálně dovoleno, je pro poškozené obyvatele efektivní
udělat totéž, ale jsou-li sociální náklady nutné k zorganizování akce "zakoupení
filtru" - například sběr a hodnocení informací, výběr příspěvků, komunikace
nutná k vytvoření konsensu - vysoké, poškození obyvatelé filtr nekoupí. Vidíme
tedy, že efektivita dosaženého řešení závisí na institucionálním rámci: sociální
náklady na rozhodování jsou pro podniky mnohem nižší než pro poškozené
obyvatele, efektivní řešení se proto uskuteční jen v případě, kdy zákonný rámec
jednání ukládá podnikům povinnost uhradit škody způsobené občanům. Nositel
Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase vyvodil ze své analýzy pojmu "sociální
náklady" tento teorém: institucionální rámec rozhodování jednotlivců nemá žádný
vliv na racionalitu jejich volby, pokud sociální náklady jsou nulové. Mohou ale
být někdy nulové? Může existovat společnost bez sociálního tření? V reálném
světě ne, ale sociální tření se snižuje, jsou-li splněny tyto podmínky: 1.
problémy jsou jednoduché; 2. je snadné sebrat a vyhodnotit informace; 3. řešené
situace se opakují; 4. rozhodující se jednotlivci jsou silně motivovaní k
hledání nejvýhodnějšího řešení. Naopak když jsou problémy složité a sběr
informací nákladný, když se situace neopakují a jednotlivci nejsou dost
motivováni k hledání výhodných řešení, sociální tření (náklady na racionální
dohodu s druhými lidmi) narůstá. Racionální řešení problémů v situacích, které
charakterizuje velké sociální tření, závisí na institucionálním rámci, v němž se
lidé rozhodují.
technologické prostředí
Označuji tak formu světa, v níž stále větší počet lidí může volit mezi stále
větším počtem možností. Dát všem občanům možnost zvolit si svobodně své
náboženství, ideologii, hodnoty a cíle, zvolit si světlo v noci a sníh v létě,
letní ovoce uprostřed zimy, zvolit si místo k životu bez ohledu na vzdálenosti a
snadno je měnit, zachytit, co je jedinečné, a reprodukovat to podle libosti - to
všechno je velký patetický cíl modernosti. Růst možnosti volby vyvolává poptávku
po "legitimizaci" neboli po racionálním a morálním zdůvodnění volby, ale
křesťanská tradice a osvícenský rozum už dávno žádné zdůvodnění nenabízejí - k
přepisování genetického kódu živých organismů na naší planetě podle potřeb
světového kapitálu nelze vytěžit z těchto tradic žádný dostatečný důvod. V
technologickém prostředí prudce narůstá napětí mezi zvolitelným a udržitelným:
"udržitelnost (biologická, sociální, politická) technicky realizova(tel)né
volby" je stále problematičtější. V epoše technologie slovo "příroda" funguje
jako v dobách předprůmyslových slovo "osud": označuje hrozbu, v níž je
zakódována životně důležitá informace o nepřekročitelných mezích naší autonomie,
kterou ale lidstvo, ovládané vyznavači růstu Růstu, neumí zpracovat -
přesvědčivým příkladem je globální oteplování planety.
totální trh
Definuji tak expanzi tržní racionality za všechny národní, etické a sociální
hranice. Technologické prostředí snižuje náklady na přesun čehokoli - informací,
znalostí, materiálů, podniků i jejich výrobních programů. Existují tisíce
jednotlivců schopných zastávat mou práci lépe a za mnohem nižší plat a v
technologickém prostředí je levné mou práci za nimi poslat. V podmínkách tak
extrémní mobility všech výrobních faktorů je planetární deregulace neboli rovná
ochrana investic, neomezená konkurence a neomezená flexibilita práce a
pracovních smluv rozhodující podmínkou ekonomické efektivity. Totální trh si
vynucuje, aby vše, co je "technicky možné", bylo co nejdříve "na prodej",
protože nepřipouští žádný jiný racionální cíl pro člověka než "maximální
spotřebu prodejného". Totální trh zaprvé skrývá skutečnou cenu konzumovaného
zboží - minerální voda nebo ovoce vyrobené tisíc kilometrů daleko a dovezené do
hypermarketu mají ekologické náklady neúnosně vyšší než voda nebo ovoce vyrobené
v místě, kde bydlíme. Zadruhé si vynucuje gigantickou cenzuru otázek biologické,
morální a sociální udržitelnosti technicky realizova(tel)né lidské volby.
veřejný statek
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Samuelson definoval "veřejný statek" pomocí
těchto tří základních charakteristik: 1. nemůže být dodán jednotlivcům v
omezeném množství podle výše platby - je-li dodán jednomu, je dodán všem; 2.
nikdo nemůže být vyloučen (s přijatelnými náklady) z jeho spotřeby; 3. spotřeba
osoby A nesnižuje možnost všech ostatních osob spotřebovávat ten samý statek.
Obyčejně se jako příklad veřejného statku uvádí maják: postaven na kopci nad
mořem, jeho světla mohou využít všechny lodě, je nemožné dodat jen omezené
množství světla osobě A a všechny ostatní vyloučit; využívání majákového světla
osobou A nesnižuje možnost ostatních uživatelů využívat je. Globální oteplování
způsobené emisemi skleníkových plynů v nejprůmyslovějších zemích světa je
příkladem planetárního "veřejného nedostatku": kdo nepřispívá k produkci
globálního oteplování, nemůže být odměněn tím, že se vyhne "spotřebě" jeho
negativních důsledků. Počet mrtvých způsobených vedry a bouřemi v důsledku
globálního oteplování vzroste na tisíce - právě čtu v novinách. Navrhuji udělat
z deseti hesel našeho malého příručního slovníku následujících deset vět, které
popisují globalizaci jako neudržitelný "extrémní vývoj", druh iracionálního
extremismu, v jehož důsledku se krize a problémy, pojmenované těmi deseti hesly,
stávají neřešitelnými uvnitř demokratických politických systémů:
- Technologické prostředíextrémně zmnožuje sféry světa otevřené svobodné
volbě jednotlivce.
- Totální trh extrémně privileguje technicky realizova(tel)né a potlačuje
otázky spjaté s bio-logosociální udržitelností technicky realizova(tel)ného.
- Biologická, politická a sociální udržitelnost technicky realizova(tel)ného
vyžaduje politické dohody, v jejichž důsledku se extrémně politizuje svět
života - včetně režimu reprodukce živých organismů.
- V podmínkách totálního trhu specializované poznání vnáší do společnosti
extrémní "bio-logo-sociální rizika" - připomeňme si nemoc šílených krav.
- V podmínkách komunikační hojnosti extrémně narůstá schopnost všech skupin
reprezentovat v globálním veřejném prostoru své zájmy a hlediska, a účinně tak
delegitimovat reprezentaci společnosti jako celku - náklady na její
relegitimizaci jsou extrémní .
- Sociální náklady nutné k racionální dohodě v podmínkách extrémní
komplexnosti jsou extrémně vysoké.
- Veřejné (nedo)statky mají apokalyptické důsledky - jako jsou ničivé
povodně: kritické masy bojující proti nim se nutně extremizují.
- Racionalita našeho rozhodování závisí stále více na sociálním kapitálu,
jehož zdrojů je v postnárodních společnostech extrémní nedostatek.
- Z racionálních rozhodnutí jednotlivců se rodí stále extrémnější formy
kolektivní iracionality - zamořená velkoměsta, ohlupující masový turismus,
klimatické změny.
- Globalizace je řízena mimonárodní hyperburžoazií, která vede
extremistickými prostředky, jako je vydírání a zastrašování volených vlád,
utajování, masová propaganda a manipulace informací, boj za osvobození
kapitalismu z řetězů, jimiž jej v minulých dvou stoletích spoutaly
demokraticky zvolené vlády národních států.
***
Před rokem, 11. září 2001, vyhlásily USA - v roli státu, který má monopol na
reprezentaci a obranu civilizace ekonomického růstu - válku extremismu, který ji
ohrožuje zvnějšku. Našich deset vět popisuje naopak "proces extremizace", který
ohrožuje civilizaci ekonomického růstu zevnitř. Tento "endogenní" extremismus je
důsledkem zaslepeného fundamentalismu v jejím jádru, jehož maniakální ničivé
logice, vyprazdňující všechny historické formy demokratického rozhodování, nás
učí rozumět teprve ekologické katastrofy.
Ulice Na hrázi v Praze-Libni 14. srpna 2002. Bohumil Hrabal (vpravo vzadu)
malovaný na zdi autobusového nádraží v místě, kde bydlel, do pasu ve vodě
(zhruba ke stropu jeho tehdejšího bytu), šrajbmašina Perkeo je na tom podobně.
Fotografie Miloše Šindeláře z výstavy několika českých fotografů Velká voda ,
která bude otevřena v pražském Centru české fotografie od pondělí 16. září. V
závěru - 27. září v 18 hodin - se bude konat aukce vystavených snímků ve
prospěch postižených povodněmi.
|
