Jean Baudrillard (*1929) - výběr z tezí

Jean Baudrillard je současný francouzský postmoderní filosof, který ve svých pracích ukazuje na odvrácenou stránku úspěchů moderní civilizace. Klíčovým tématem postmoderní filosofie je problém jazyka: jazyk je tvořen systémem znaků, kódů které používáme k označování jevů reálného i myšleného světa. Jazyk je tak základním systémem, utvářejícím naše myšlení – obrazně řečeno křídly svobody našeho plutí vesmírem i hlubokým žalářem bez možnosti úniku.

V tradičním chápání je význam znaku definován jeho vztahem k pojmu, respektive jevu reálného světa. To je tvrzení, které je většinou postmoderních filosofů odmítáno: podle C. Lévi-Strausse vzniká jazyk na základě předem nastavených dispozic rozumu klasifikovat podle systému binárních opozic (nebe – země, zlo – dobro, atd.), jejichž stanovení je ale v zásadě náhodné a kulturně podmíněné. Systém jazyka navíc není mrtvý a jednou stanovený - podle Jacquese Derridy je význam znaku neustále předefinováván ve hře diferänce, vymezování znaku vůči jiným znakům, které se stává důležitější než vztah znaku k objektu. Užívání jazyka je tak vždy de facto hrou, ve které je nemožné stanovit pravdu – většina tragických událostí naší civilizace byla podle Derridy způsobena právě logocentrismem, přesvědčením, že určitá forma výkladu znaku je závazná a univerzálně pravdivá, zatímco jiné výklady jsou scestné, kacířské, reakční …

Tomu, co v pracích Derridy či Lyotarda vypadá jako osvobození, nastavuje Baudrillard pokřivené zrcadlo. Moderní společnost je samozřejmě společností osvobozenou od dogmatu logocentrismu, je společností postupujícího blahobytu a závratných úspěchů. Je ale současně civilizací, která po dosažení svých cílů ztratila tři klíčové pilíře své existence: realitu, dějiny a odlišnost.

Ke zmizení reality došlo v důsledku ztráty vazby mezi znakem a objektem. Hledání a neustálé redefinování této vazby bylo vždy klíčovou výzvou naší civilizace, informační technologie, které jsme stvořily ve snaze o „efektivnější komunikaci“ ve skutečnosti způsobily přesycenost informacemi, které jsme stále méně schopni skládat do komplexního obrazu. Vazba mezi objektem a znakem se rozpustila do nezávazné hry mezi znaky samotnými, které generují nové a nové vrstvy znaků. Vše se tak propadá jakési „reality reálnější než realita“ čili hyperreality, tvořené simulakry – znaky, u nichž nelze rozlišit, zda a v jaké míře se vztahují k realitě či do jaké míry jsou čistou virtualitou. Tragikomickým paradoxem je, že tento „dokonalý zločin“ – zavraždění reality – vznikl v důsledku naší snahy o její lepší poznání.

Dostáváme se tak do situace lidí z příběhu J. L. Borgese: tolik toužili po zmapování všech krás své země, až jednou vyrobili mapu, která byla tak veliká, že při rozložení zakrývala celé království. Brzy si všichni zvykli chodit po mapě a obdivovali její krásu. Časem se ale mapa začala ošoupávat a objevily se v ní trhliny. A zapomenutá realita začala děsit ty, kteří na ní dávno zapomněli …

Dějiny jsou podle Baudrillarda určitou konstrukcí – interpretovaným a společensky podmíněným pojivem různých událostí do jednoho výkladu. Informační technologie ale urychlují události a znemožňují jejich zapracování do dějinné konstrukce. Svým způsobem jsme se dostali za historii, ztrátu dějinné niti kompenzujeme obracením se k dříve prožitým motivům naplněných emocemi, které se snažíme znovu vyvolat a najít v nich tak sama sebe. Události pokračují dál, ale již bez významu či smyslu, diktovány více technikou než námi.

Odlišnost jsme podle Baudrillarda ztratili v důsledku dosažení dokonalosti. Zde fungují moderní informační technologie spolu se zákony trhu. Dokonalost je vždy považována za žádoucí a tržně atraktivní, teprve globální komunikační technologie umožnily vytvořit (a jako na běžícím páse neustále revidovat) univerzální vzory dokonalosti. I to je zásadní paradox – z našeho úsilí o osvobození individuality jsme chladným sváděním dokonalosti reálnější než realita postupně připodobňování jeden k druhému a všichni k vzoru propagovaném médii. Ta sama jsou ale v zajetí zákonů tržního prostředí a nucena propagovaný vzor stále rekonstruovat směrem k větší dokonalosti a iluzi reálného. Svádění útočí na naši touhu po autenticitě, ale současně nás od ní nesmírně účinně odvádí. Svádění pak dále maskuje a zabíjí realitu tím, že jí obnažuje a tím z ní dělá simulakrum. (Příkladem může být nahota: pravda nahého těla je nejprve maskována šaty, které jsou vlastně znaky odkazujícími k tušenému objektu. Toto maskování svádí k poznání, které je nejintimnější zkušeností muže a ženy. Komerčně úspěšný vzor ale potřebuje být přesvědčivější než tyto „znaky první intence“: sejme šaty a ukáže nahotu. Obnažení ale již není návratem k prvotní realitě nahého těla, ve skutečnosti je mnohem rafinovanější simulací, znakem druhé intence, odkazujícím ve skutečnosti více na šaty, než na tělo. Samotná realita – nahé tělo – se tak stala znakem a de facto zmizela.)

Ničení odlišnosti je podle Baudrillarda patologickým jevem. Univerzalizující se společnosti hrozí reverzní pohyby, probuzené opakem propagovaných univerzálních hodnot. Tyto pohyby přitom vyvoláváme sami svou lačností, se kterou se vrháme virtualizovat všechna ohniska reálného, po kterých toužíme – a které tak ztrácíme.

Myšlenky Jeana Baudrillarda jsou kontroverzní. Autor používá esejistickou formu, která je elegantní a obtížně přístupná zároveň. Mnoho jeho závěrů jistě charakterizuje některé aspekty naší společnosti – některé připomínají pokřivené zrcadlo. A motiv zrcadla je ostatně v celém Baudrillardově díle jedním z nejčastějších.