Keller, Jan: Tři hrozby a tři šance pro občanskou společnost

Když se u nás mluví o občanské společnosti, bývají to diskuse dosti stereotypní. V zásadě mívají dva body. Nejprve se konstatuje, že právě tato instituce je zcela klíčová pro vývoj celé společnosti, že je naprosto nezbytnou podmínkou rozvoje demokracie a že bez ní je zdravý vývoj modernity prostě nepředstavitelný. Ve druhém bodě se pak běduje nad tím, že naše občanská společnost je zatím příliš nezralá, nestačila se ještě vyvinout do standardní podoby, pokulhává za vývojem Evropy a strádá nedostatkem lidí, času, zkušeností, energie a především pochopitelně nedostatkem peněz. Závěrem diskusí se konstatuje, že naštěstí je všechno na správné cestě a je jen otázkou času, kdy i my budeme tak občanští a tak společenští jako naše vyvinutější vzory.

Na podobných diskusích jsou nápadné dvě okolnosti. Za prvé jejich schematičnost, povrchnost a jakási frázovitost, která spolehlivě dusí náznaky hlubší analýzy. A na straně druhé je zde nápadná podobnost s předlistopadovými školeními o rozvoji všelidové socialistické demokracie. Rozdíl je v tom, že garantem všelidové veřejné angažovanosti měl být uvědomělý proletariát se svými údajně revolučními vlastnostmi, zatímco garant rozvoje občanské společnosti se posunul o jedno společenské patro směrem nahoru – má se jím stát uvědomělá střední vrstva.
Nedejme se však odradit a pokusme se dobrat toho, co by mohlo být pod tím vším ideologickým škvárem aspoň trochu životné. Pokusme se to naznačit na příkladu několika ohrožení a několika šancí, které dnes před občansky angažovanou menšinou české veřejnosti stojí.
Hrozbu číslo jedna můžeme pracovně nazvat „občanská společnost jako děvče pro všechno“. Jde o to, že sociální stát nejen u nás, ale v celé Evropě čelí právě dnes své historicky nejtěžší krizi. V minulosti na sebe vzal dlouhou řadu servisních činností, které v podobě sociálních služeb vykonával pro ty nejpotřebnější ve společnosti. S růstem výkonnosti ekonomiky však potřebných kupodivu na všech stranách neustále přibývá a sociální stát již nedokáže služby pro ně ufinancovat. Proto vzniká tlak na to, aby sociální služby změnily svého poskytovatele. Ve svém volném čase a s minimálními náklady by je měly převzít nejrůznější občanské iniciativy, spolky a organizace. Sociální stát se tak zbaví rostoucího břemene a energie angažovaných občanů se převede do oblasti charity, která je bohu milá a z níž obvykle nevyrůstá žádná sociálně kritická aktivita. Sociálně citlivější občané zde prostě fungují podobně jako nadšení ochránci přírody, kteří ve svém volném čase a zásadně zadarmo sbírají papírky po lesích a čistí zaneřáděné břehy potoků, aby ti ostatní měli příští víkend zase kde nadělat svůj svinčík.
Na této tendenci není pochopitelně špatná ochota udělat něco nezištně pro druhé. Tato ochota je však zneužita všude tam, kde slouží jen pro to, aby systém mohl s vervou o to větší plodit své sociální a ekologické externality. Však on už někdo ty papírky, ty plechovky a ty bezdomovce někam uklidí, aby těm řádným, konformním a neangažovaným nekazili požitek z jejich slušného, předpisového konzumu.
Druhou hrozbu můžeme nazvat „perlustrace občanské společnosti“ a je komplementární ke hrozbě první. Zde jde o to, že ti, kteří se nechtějí omezit jen na sbírání papírků a sprchování bezdomovců, jsou tímtéž státem zpochybňováni jako potenciálně nebezpečné živly. Tvrdou lekci z demokracie mi kdysi uštědřil v jedné besedě Jan Ruml, když mi konejšivě sdělil, že ekologičtí aktivisté byli sice za jeho ministrování vedeni ve stejném dokumentu jako neofašisté, ale byli tam uvedeni o něco drobnějším písmem. Nevím, možná si myslel, že mu za to budu ještě děkovat. Rozdíl mezi ekology a fašisty přece byl v řádu celých milimetrů.
V dnešní atmosféře rostoucího boje proti terorismu je tak snadné začít opět skandalizovat všechny občanské aktivity, které by snad měly nějaké výhrady proti militarizaci společnosti a militarizaci politiky, jíž jsme svědky. Namísto Stalinovy teze o narůstání třídního boje máme dnes Buschovu a Blairovu tezi o narůstání boje proti terorismu. V rámci boje proti terorismu a jeho ďábelským znakům (útočí jako prvý, likviduje civilní oběti, nezastaví se před zbraněmi hromadného ničení) vzniká dnes vojenskopolitická doktrína, jež má ochráncům našich hodnot umožnit zaútočit jako první, nebát se civilních obětí a nezastavit se před nasazením zbraní hromadného ničení. Co je to za vyšší hodnoty, když se jejich údajná obrana tak málo liší od praktik teroristů?
Jaký prostor by zbyl ve vnitřně militarizované společnosti, hledající na každém check-pointu vnitřní nepřátele, pro občanské aktivity? Pochopitelně – sběr papírků po lesích a starost o ty, které společnost s vysokými mravními hodnotami pravidelně vyvrhává na ulici a pod mosty.
Třetí hrozbu, která občanskou společnost aktuálně ohrožuje, můžeme nazvat „kariérní občané“. Občanská společnost kdysi vznikala z lidí, kteří provozovali svůj malý rodinný podnik a nadto měli ještě potřebu angažovat se veřejně. V dnešní občanské společnosti jsou výrazně zastoupeni ti, kdo neprovozují nic kromě své občanské aktivity. Angažovanost se pro ně stala jejich rodinným podnikem. Lze to pochopit, vzniká s tím však velký problém. Takoví lidé jsou na svoji občanskou angažovanost odkázáni existenčně a musejí ji provozovat podle všech pravidel běžné živnosti.
Na jedné straně je to bohužel nutné. Žijeme ve vysoce komplexní společnosti a občanský aktivista je v obrovské nevýhodě, má-li soupeřit v jakékoliv kauze se státním úředníkem. Aktivista musí zadarmo a ve svém volném čase držet krok s technokratem, který má na vymýšlení svých fint, obezliček a důmyslných pastí a léček celou pracovní dobu a veškerý informační a další servis placený daňovými poplatníky. Promění-li se však občanství v živnost, jako je kterákoliv jiná, jeho hodnota je tím poněkud degradována a aktivista je v očích neangažované veřejnosti podezřelý. Živí se přece hledáním problémů, které druhým jenom znepříjemňují jinak docela spokojený život. Nezapomínejme přitom, že velká část české populace se dnes hlásí k pravici hlavně proto, aby mohla nerušeně reprodukovat svůj předlistopadový klídek a konzumní pohodu krytou silnou českou korunou.
Šance pro občanskou společnost jsou ve srovnání s naznačenými hrozbami tak skrovné, že je lze probrat ve vší stručnosti. V roce, který nás čeká, budeme mít samozřejmě více než jen tři příležitosti své občanské kvality osvědčit. Ty tři, o nichž se zmíním, mohou však být klíčové.
Za prvé budeme mít možnost vyslovit se buď povoleně v referendu, anebo nepovoleně, ale neméně upřímně k volbě prezidenta. Obhajoval jsem v Literárních novinách nedávno názor, že klaun z cirkusu Berousek by nebyl špatný kandidát. Vzhledem k tomu, že v současnosti nám hrozí především dva kandidáti – Václav Klaus a Miloš Zeman, pevně věřím, že čtenář ocenil moji prozíravost. Zatímco klaun nás rozesmává, tito dva kandidáti se nám vysmívají.
Pro prvého z nich je občanská společnost hluboko pod jeho rozlišovací schopností, druhý slíbí občanům před volbami s klidnou myslí cokoliv a ještě se jim s drzou upřímností dívá přímo do očí. Výsledek ale vyjde nastejno.
Druhou šanci pro to, aby se občanská společnost hlasitě projevila, skýtá neskutečná míra konformity našich politiků ve věci připravované války proti Iráku. Desetitisícové i statisícové demonstrace v západních metropolích proti chystané válce podivně kontrastují s klidem, jenž vládne po české pěšině.
Jak si chceme hrát na čisté občany, jestliže svým mlčením dáváme souhlas s přípravou planetární špinavosti? Lze snad ještě při dostatečné míře pragmatického cynismu pochopit, že Spojené státy potřebují kontrolovat další ropná naleziště. Nelze však rozhodně tolerovat vyhrožování několika šílenců odhodlaných použít k tomuto nesvatému účelu dokonce i jaderné zbraně. Tam, kde čeští politici mlčí, měli by slušní lidé promluvit.
Třetí šance pro aktivní vystoupení občanské společnosti se v novém roce otevře v souvislosti zároveň ekologické i sociální. Jde o další atak, který se připravuje proti české železnici. Hrozí jí opět destrukce podle římanovského scénáře: rozbití sítě mezi kraje, privatizace lokálních tratí, odrazování klientů zvýšeným jízdným, bujení středních článků řízení, na druhé straně propouštění tam, kde jsou nejmenší možnosti odporu. Na jedné straně nápadně předražené zakázky pro stavbu dálnic, na druhé straně chronický nedostatek peněz na provoz železnice.
Naše občanská společnost je v takovém stavu a v takovém rozpoložení, v jakém je. Pokud se rychle nezvetí, budeme se studem pohlížet k Pražskému hradu a s obavami čekat, jakými dalšími masakry budou hájeny naše údajně nejhumánnější hodnoty. Čas si pak budeme moci krátit úvahami o trvalé udržitelnosti v zemi, kde z nádraží se postupně stanou muzea. Znám i hezčí novoroční vyhlídky.