HAVEL, Václav. Moc bezmocných.

s. 55-134.
„Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen pře člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.
Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné jen způsob jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu, celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“ (s. 127-128)
„Věřím ve struktury neorientované k „technické“ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společné sdílenými ambicemi směrem „ven“. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé nad jistou hranicí nemohou už ony „lidské vazby“, jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat /poukazuje na to Goldsmith/. Musí to být struktury, které ze své podstaty neomezují vznikání struktur jiných; jakákoli kumulace moci /jeden z projevů „samopohybu“/ by jim měla být bytostně cizí. Struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. Rozhodně to nemohou být struktury zakládající svou autoritu na dávno vyprázdněné tradici /jako tradiční masové politické strany/, ale na svém konkrétním vstupu do situace. Než statický soubor zformalizovaných organizací jsou lepší organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažením. Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, osobně jejich okolím zakoušené, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybavení velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře než na důvěře, a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti; jedině zde – v plném existenciálním ručení každého člena komunity – lze asi založit trvalou hráz proti „plíživé totalizaci“. Tyto struktury by měly vznikat samozřejmě „zdola“, jako výsledky autentické společenské „samo-organizace“, měly by žít ze živoucího dialogu se skutečnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by měly i samy zanikat. Měly by mít velmi rozmanité a zvenčí minimálně regulované principy vnitřní výstavby; rozhodujícím kritériem této „sebe-konstituce“ by měl být její aktuální smysl, nikoli tedy pouhá norma.
Na pestré a proměnlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících – ale především ze své aktuální smysluplnosti žijících a lidskými vazbami tmelených – organismů by měl být založen politický život – ale i život hospodářský: pokud jde o něj, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou / tj. neformální/ účast pracujících na hospodářském rozhodováním, a a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princi kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní."
(s. 130-131)