Obcanská společnost
Hledej
kontakt mapa stránek o projektu zpravodaj
Právo vědět Účast na rozhodování Rovné příležitosti Občan v EU Výchova k občanství Filosofie
FILOSOFIE - otázky a přemítání nad občanskou společností

Kohák, Erazim: Pod zrakem Abrahamovým


Občanské noviny (LtN 41/2002), 7.10.2002; Kohák, Erazim: Pod zrakem Abrahamovým [o zkušenosti s občanskou společností v USA a co z toho plyne pro nás]

V cihlové jednotřídce v obci Sharon v americkém spolkovém státě New Hampshire pozoruje dění zadumaný prezident Abraham Lincoln. Není tam zvykem vyvěšovat státníky. U nás to zavedl císař a král František Josef I. v druhé polovině své vlády. Věrnost císaři mu připadala jako tmel proti odstředivým silám šesti nacionalismů mocnářství. Ve Spojených státech sehrál úlohu jednotícího symbolu jen prezident Washington, když se Unie ustavovala, a znovu prezident Lincoln, když se rozpadala. Tehdy paní učitelka vyvěsila dětem na oči podobiznu prezidenta Lincolna, ještě holobradého, a od té doby nestálo nikomu za to ji sundat.
Dnes je to tak trochu anachronismus, stejně jako obecní schůze, které se tu konávaly ještě před nemnoha lety. Výuka sama tu skončila dávno. Drobné zemědělství jako způsob života podlehlo obřím agrokombinátům. Z téměř šesti set obyvatel jich zbylo okolo sta. Býval jsem jedním z nich. V té jednotřídce jsme se scházívali vždy na jaře, když roztál sníh a ještě nevyschly cesty, abychom jednou do roka vyřídili všechny obecní záležitosti. Tam jsme sedávali v prváckých škamnách pod očima pana prezidenta Lincolna a dohadovali se, nakolik jsme ochotni se zdanit na opravu cest, na ochranu přírody, na zdravotní sestru a na všechno, čeho je třeba k civilizovanému soužití.
Ve státech Nové Anglie má přímá demokracie obecních schůzí dlouhou tradici. Vláda tu nepřicházela shora. Od počátků osídlení vyrůstala z potřeb soužití. S dravým individualismem by usedlíci na okrajích osídlení sotva přežili. První osady byly svépomocné tvrze, okolo návsi jeden roubený domek napojený na druhý, do čtverce, s okny dovnitř a střílnami ven. Skanzen takové osady, The Fort at Number Four, najdete na rozhraní států New Hampshire a Vermont. Usedlíci tvořili zároveň lid, stát i domobranu. V takových usedlostech vznikal „stát“ zcela přirozeně jako svépomocná, samosprávná přímá demokracie.
Kolonisté se vzbouřili, když se britská koloniální správa pokusila zavést evropské zvyklosti. Nebyli schopni vnímat vztah vlády a občanů jako dialektiku pánů a poddaných. Uznávali potřebu autority. Byli ochotni poslouchat vojenské velitele i obecní starší, které si sami zvolili. Občané se sešli jednou do roka na obecní schůzi, doslova Town Meeting, a pověřili některé ze svých sousedů zvláštními úkoly. Tím se z nich ale nestane elita. Jejich autoritu vnímali ryze jako funkční. Starosta není pán, není víc než občan. Jen ve výkonu své funkce má zvláštní povinnosti a privilegia. Ta končí, kde končí výkon funkce. Dialektika pánů a poddaných se prostě nekoná.
Je to idyla – nebo iluze? Určitě je to anachronismus. Obecní schůze ve staré cihlové jednotřídce, na jakou se mnou ještě před dvaceti lety šel Jiří Gruša, se nekonají. Obyvatel přibylo. I kdyby občané směli, nevešli by se. Ostatně nesmějí. Zákon požaduje k obecním schůzím bezbariérovy přístup a hygienické zázemí, ne nepravidelné kamenné schody a kadibudku s nařezanými novinami. Požadují to ostatně i noví občané, dávno už ne drobní dřevorubci, nýbrž městští profesionálové s městskými příjmy a představami. Obecní schůze se konají v prostorném, světlém zasedacím sále místního Art Centre. Není to malebné, jen podstatně pohodlnější. Ostatně ve většině novoanglických obcí je dnes obecní schůze zastupitelská, representative town meeting, vlastně obecní parlament. Lidé volí a vyšlou na obecní schůzi své zástupce.
Většina rozhodnutí stejně padne mimo obec. Automobil a elektronika tak propojily společnost, že všechno se váže na všechno ostatní. Na novodobé nepřátele svobody, velké polomafiánské obchodní koncerny, ochotné vykácet les dohola a otrávit vzduch i vodu exhaláty, je obecní zastupitelstvo krátké. Tu je třeba zákonodárství a policejních pravomocí nejméně na úrovni státu, ne-li přímo na federální či nadnárodní úrovni. Je třeba schopných úředníků, profesionálů. Ne, růstem státní administrativy neožívá dialektika pánů a rabů, vrchnosti a poddaných. V demokratických zemích, které se hlásí k odkazu Velké francouzské revoluce, je vrchnostenská hierarchie anachronismem, po kterém prahne jen hrstka staromilců. Vznikla jiná dialektika – dialektika odborníků a občanů.
Potřeba odbornosti byla ovšem vždy hlavní oporou privilegia. Je těžké vládnout jen mocí, proti jednoznačné vůli ovládaných. Husitští drobní rolníci to pánům prokázali dost jasně. Rytíř, který konfiskoval třeba třetinu a víc z dřiny svých poddaných, nárokoval si právo uřezávat jim nosy a uši a znásilňovat jejich ženy a dcery, mohl ovládat své poddané z velké části proto, že jim připadal přijatelnější než jediná alternativa, loupežné tlupy v bezvládí. Rytíř své poddané obvykle nemiloval, avšak šlo mu o to, aby napřesrok zas sklidili. Loupežník raboval a vraždil jednorázově. Tedy rytíř jako ochránce, odborník ve zbrani.
Potřeba odbornosti dramaticky stoupá s hustotou osídlení a s náročností obyvatel. Vlády v nadspotřebních společnostech daleko víc slouží, než vládnou. Je to jejich oprávnění: poskytují služby, které si občané prostě technicky nemohou zajistit sami. Zdaleka už to není jen obrana. Je to také třeba ochrana vod proti chemickému znečišťování, ale také ochrana dlouhodobého soužití před krátkozrakou individuální chamtivostí, třeba zabezpečení společných prostor proti zamoření individuálním automobilismem. Ani na tak základní úkoly, jako je sepsání zákona, nestačí dobrá vůle. Vláda v početné a náročné společnosti je otázkou odbornosti. Je třeba znalostí a zkušeností.
V tom smyslu jsou dnes malebné obecní schůze v Nové Anglii iluzí. Stejně je iluzí představa občanské společnosti, ve které by dobrovolná svépomocná sdružení nahradila odbornou administrativu či volné iniciativy politické strany. Jsem rád, že v suterénu anglikánského kostela Všech svatých v Peterborough je výdejna potravin, do které členové sboru něco dokoupí při každém nákupu, a lidé hladoví, nezaměstnaní či prostě chudí si mohou zdarma vybrat základní potraviny. Považuji za iluzi, že by tato výdejna mohla nahradit systém sociální péče státu New Hampshire.
Stejně není pravda, že každá hospodyňka může řídit stát. Nemůže. To je Leninova revoluční iluze, kterou velmi rychle potopila ruská revoluce. Demokratická revoluce se vypořádala s představou privilegované elity pánů a jejich poddaných hesly svobody, rovnosti a bratrství. Nemůže však odstranit potřebu odbornosti. Problém svobodného soužití dnes vyjadřuje dialektika demokracie a odbornosti.
Co tedy zbývá z idyly občanské společnosti ve smyslu přímé demokracie, jak jsem ji kdysi zažil v cihlové jednotřídce v newhampshirských lesích?
Všechno podstatné. Jistě, odpadly iluze o paralelních či alternativních strukturách. Ty doplňují, avšak nemohou nahradit strukturu péče o věci obecné, kterou společnost úkoluje odborníky a profesionály, jež nazýváme „stát“.
Přesto z té idyly zůstává postoj občanského zájmu. Občané odchovaní přímou demokracií obecních schůzí se vyznačují tím, že se o všechno zajímají, do všeho šťourají. Je jim naprosto cizí odcizená věta, že já se o politiku nezajímám. Přesně naopak, vyznačují se zájmem o všechny stránky věcí veřejných, od veřejného zdravotnictví přes veřejné školství až po veřejnou dopravu. Nejsou odborníci, ale jsou zvyklí koukat odborníkům na prsty. Když se stavějí na okraji chráněného území, hned chtějí vědět, oč jde. To je podstata občanského postoje – ne hrát si na stínové vlády, ale zajímat se, šťourat do všech věcí veřejných.
Zajímat se, a zúčastnit se. Zůstává postoj občanské angažovanosti. Projevuje se ve všech zájmových organizacích, které se zasazují za všechny zanedbávané stránky dlouhodobého společného dobra, ať už to je ochrana životního prostředí, péče o mládež či tělesně poškozené, boj proti automobilismu či proti diskriminaci, proti rasové nenávisti či – dnes nejakutněji – proti válečnému štváčství. Žádná společnost nemůže žít svobodně, pokud postrádá tuto stěžejní složku občanské společnosti, která nejen doplňuje, nýbrž zároveň popuzuje a povzbuzuje státní správu.
A do třetice, zůstává vědomí demokracie jako vlády občanů nad odborníky. Demokracie ve svém nejvlastnějším smyslu znamená účast všech občanů, svobodně, rovnoprávně, v dobré vůli, na správě věcí veřejných. Nepochybně demokracie potřebuje odborníky, avšak poslední rozhodnutí musí zůstat v rukou amatérů, všech občanů. V tom je důležitost lidem voleného parlamentu, který schvaluje – či neschvaluje – rozhodnutí odborných ministrů. V tom je stěžejní důležitost obecného referenda. V klíčových rozhodnutích musí rozhodnout občané. Obava, že občané nerozhodnou „správně“, podle které nám naši zástupci upřeli možnost rozhodovat o rozbití republiky v roce 1992, je obava z demokracie.
To – a ne setkání v cihlové jednotřídce, byť malebné – je podstatou občanské společnosti. O všechno se zajímat, do všeho mluvit, na všem se podílet a nakonec o všem rozhodnout. Demokracie je vláda lidu, lidem, pro lid – government of the people, by the people, for the people. Tak to vyjádřil Abraham Lincoln, který kdysi dávno pohlížel na naše schůzování. Dnes je to podstata občanské společnosti, bez které by se demokracie stala obětí odborníků.





-
EU-Town twinning Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah stránek odpovídá výlučně autor. Stránky nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

©2003 - 2006 Econnect webhosting, webdesign a redakční systém Toolkit 

NAVRCHOLU.cz