Výběr z tezí - Erazim Kohák

“Tiše nadchází noc, tam, kde se dávno zanedbaná vozová cesta vytrácí v mlází pod sesutou hrází - hluboká, panenská tma, jak jí lidé vídávali po celá tisíciletí mezi žhnoucím ohništěm a hvězdným nebem. Soumrak tu přichází hebce, houstne pod jedlovci, šíří se světlinou a stírá obrysy dne. Je čas naslouchat lesnímu tichu, když skomírající světlo ohlašuje konec denního shonu, avšak houstnoucí tma si ještě nevyžaduje, aby člověk rozžal lampu. Čas se tu neměří podle hodin: jej jen čas odchodu a návratu, a je noc, hebká, všeobjímající, všeusmiřující, obnovující duši (...) V městských zástavbách soudobé civilizace, obehnaných dráty vysokého napětí, jsme noc zrušili. Tady záře elektrického světla prodlužuje únavný den dlouho do noci, v níž neúprosný svit neonů nedopřává oddechu. Chodíme po asfaltu, ne po dobré zemi; vzhlížíme na neonové reklamy a ne k divu hvězdného nebe. Zřídka zahlédneme panenskou tmu, nenarušenou elektrickým světlem, zřídkakdy jsme schopni vybavit si odvěký rytmus přírody a mravního zákona, jehož ozvěna přesto přetrvává v životě našich těl i v našem vědomí pod hlubokou vrstvou zapomnění. Svět našich výtvorů a pojmů, jímž jsme se obklopili, nezná zákona ani rytmu; i vstávání a uléhání se v něm zdá otázkou libovůle. My sami jsme si zbudovali tento svět za svůj příbytek a dychtivě nahradili samorostlou přírodu výtvory své TECHNÉ. Přesto si v něm stále více připadáme jako zmatení cizinci, “odcizení”, “nahodile vržení” do jeho anonymního soustrojí, a těžko se bráníme pokušení zbavit se rozporu mezi svou smysluplnou lidskostí a mechanickým světem své každodennosti tím, že sami sebe přesvědčujeme, spolu s Descartem, že i my nejsme než stroje.”
Tak začíná první díl ve světě nejznámější knihy českého filosofa Erazima Koháka The Embers and The Stars (Oheň a hvězdy), stěžejní práce, z jejíhož samizdatového překladu pocházejí dále uvedené úryvky.

Filosof Erazim Kohák je jedním z nejvýznamnějších představitelů ekologické etiky, je ale znám i jako aktivní podporovatel myšlenek aktivní demokracie. Jeho filosofie je ovlivněna jednak protestantským křesťanstvím (v USA působil nějakou dobu jako laický kazatel), jednak fenomenologií - filosofickou školou, založenou počátkem století Edmundem Husserlem a dále rozvíjenou např. profesorem Janem Patočkou.
Fenomenologie usiluje o nový pohled na věci kolem nás - na pohled očištěný od všech interpretací, daných kulturními a historickými nánosy, o pohled, ve kterém vnímáme (nazíráme) věci takové, jaké jsou. Tak například naše vnímání času. “Prapůvodní lidská zkušenost prostě nezná sled oddělených událostí, které je třeba uspořádat podle hodin a kalendáře (...). Ač takovým způsobem mluvíme, není tomu tak, že v šest hodin se něco stane, že se začnou prodlužovat stíny a že mi sekera ztěžkne v rukou. Zastavením hodin nezastavíme dění (...) Ideální časový údaj, např. 6.6.1981, 18 hodin, je čistě umělý výtvor, je to pojem vnucený přírodnímu rytmu, jej si podřizující a uspořádávající. Odměřování času byl původně nástroj, který byl vytvořen pro naši praktickou potřebu. Nyní se pro nás stal jakousi novou, zástupnou skutečností, podle které řídíme svůj život. Jestliže pokládáme 'šest hodin' pouze za bod v půli cesty mezi 'pátou' a 'sedmou', pak je to absurdní. Svůj význam má tento údaj jen tehdy, jestliže si stále uvědomujeme, že pouze symbolizuje dobu, ve které se prodlužují stíny, čas k uložení nářadí, čas zářících javorů. Umělé výrobky a umělé pojmy mohou být tak jako hodiny autenticky lidské jen jako charakteristický lidský způsob artikulace mnohem základnější pravdy, rytmu a fází života. Jestliže ztratíme ze zřetele smysl života, který artikulují, stávají se absurdními."
Ve světě abstraktních pojmových konstrukcí a umělých artefaktů, které nám původně měly usnadnit existenci a později ji nahradily, se stále vzdalujeme od přirozeného světa: "Naše odcizení přirozenému světu se již neomezuje na pojmové soustavy: rozšířilo se na každodennost života v městských zástavbách. Obrazně řečeno, jsme všichni v postavení dítěte, které nikdy nevidělo, natož pak dojilo, krávu. A právě bezprostředními zážitky tohoto dítěte se neustále upevňuje představa, že mléko pochází z mrazícího boxu v samoobsluze."
Odcizení se vede nejen k destrukci životního prostředí, ale i ke ztrátě smyslu života, vědomí souvislostí mezi sebou a nebeským řádem: “Zaplatili jsme za tuto vědomou nevědomost vysokou cenu. Více než nevědomost to však bylo úmyslné zapomenutí. Po celá tisíciletí lidé totiž znali rozdíl mezi tím, co je správné a co je nesprávné. Nedá se říct, že by to jen intuitivně cítili. Přes všechny kulturní rozdíly uložili s pozoruhodným stupněm souhlasnosti své základní morální vědomí do kodexů, které při vší rozmanitosti ve svém znění vyjadřují tentýž základní smysl bytí a bytí člověkem. Nyní, když se rozpadá sociální svět kolem nás, nepotřebujeme nové a důmyslné učení o tom, co je správné a dobré, potřebujeme jen znovuobjevit ztracenou jasnost pohledu, znovu pochopit, že pravidla, kterými lidstvo po staletí vyjadřovalo morální smysl života, nejsou svévolnými konvencemi, závislými na té či oné historické epoše, nýbrž výrazy nadčasové správnosti bytí. To, co se za soumraku odkrývá, to není nějaká nová morálka, je spíš hluboká pravda odvěkého morálního vědomí lidstva.”
Filosofie se podle Koháka nedá dělat z vyumělkovaných pojmů v ústavních pracovnách: “Živá filosofie musí růst ze života, z práce, z bolesti a radosti, z lásky, z tichých večerů a ranní rosy. V uspěchaném městském světě se lidé přímo vášnivě sami ubíjejí, otupují, ohlušují a oslepují technikou a ideologií. Uzavírají se do umělého světa pojmů a – jako Platónovi vězňové v jeskyni – pak se honosí, jak výborně se vyznají ve stínohře svých systémů. Filosofie proti takovému umělému, vyumělkovanému vědomí vyžaduje odvahu k prostotě, k jasnému nazření prosté pravdy. Je životem v pravdě ve světě, kde se mámení a sebeklam staly běžným lidským údělem. Filosof musí především jasně vidět, neoslepen, neohlušen prohlédnout složitostí a ustaraností života k jeho jasnému základnímu mravnímu smyslu. Tak jasně uzřel – doslova viděl – dávný Anaximander mravní zákon kosmu, tak pochopil Platon ideu dobra jako klíč všeho smyslu, tak uzřel Immanuel Kant jedné hvězdné noci základní harmonii řádu hvězdného nebe nad námi a mravního zákona v nás. Filosof musí především jasně vidět smysl bytí.
“Jenže právě to základní vidění, základní nazření, se nesmírně komplikuje ve světě, který si člověk představuje podle svých představ, zálib a přání. Mravní řád bytí vyvstává ve světě, jak jej pán Bůh stvořil. Když však člověk přetváří svět ke svému obrazu, nahrazuje svět přírody světem svých výrobků, ideologie a technologie, zastírá si jeho mravní řád. Strom žije svým vlastním životem, má svoji vlastní časovost ročních období, pučení, zrání, odpočinku a umírání, zákonitosti vláhy a slunce, čas mládí a stáří. Ten řád člověk nestvořil. S pokorným údivem jej poznává v životě stromu a v něm i mravní řád bytí. Proti tomu lidský výrobek, ať už je to ideologická konstrukce nebo křeslo z umělé hmoty, nemá svůj vlastní život a smysl. Žije jen smyslem svého lidského tvůrce. I bez člověka dál žije strom. Křeslo z umělé hmoty je bez lidského uživatele nesmyslné. Když se člověk obklopí umělým světem ideologických a technologických výrobků, snadno podléhá iluzi, že se všechen řád a smysl odvozuje od něho samého, že sám je pánem světa a může libovolně vytvořit, narušit či odmítnou řád svého žití…”
Z každodenního života Erazima Koháka je zřejmé, že se neuspokojuje pouze myšlenkami či slovy. Tak ať vás nepřekvapí, že dokázal skloubit profesorské angažmá na univerzitě v Bostonu s nekonzumním způsobem života bez elektřiny a teplé vody na osamocené mýtině lesů v New Hampshire. Na druhou stranu dnes podporuje každý náznak přírody na betonovém pražském sídlišti a teší se z cestování železniční dopravou.

“Kdo si stojí na své důstojnosti, nemá nejspíš nic jiného, na čem by se postavil.”