Výběr z tezí - Martin Heidegger

Martin Heidegger - jeden z nejvýznamnějších a současně nejkontroverznějších filosofů 20. století, myslitel ze kterého čerpal existencialismus (včetně jeho Sartrovy marxistické interpretace), postmoderna, částečně ale také environmentální myšlení.
Heidegger vychází z fenomenologického proudu filosofie, který zformuloval jeho učitel Edmund Husserl. Fenomenologie odmítá učení o objektivní realitě (objektivismus), kterou považuje za další z pouhých interpretací realit a navrhuje návrat k věcem samotným - tj. k bezprostředním, vnějším výkladem nedeformovaným prožitkům, fenoménům. Ty tvoří základ našeho světa (např. strom není shluk rovnic, ale bezprostřední vjem smysluplného celku). Ve svém nejznámějším díle se Heidegger snaží vyřešit jednu z nejzákladnějších filosofických otázek, totiž otázku bytí. To se pokouší odhalit na příkladě bytí jediného jsoucna, které je schopno se tímto problémem zabývat - tj. člověka. Jaké je bytí člověka? (Heidegger ovšem používá namísto člověk pojem „dasein“, překládaný do češtiny jako pobyt. Překlad je ale trochu matoucí - dasein znamená doslova „bytí tu“, Heidegger tedy zkoumá, jaké je bytí toho, který je právě tu - tedy přesně vzato, sebe samého.)
Člověk zpravidla nežije tak, aby svému bytí odpovídal - tedy autenticky. Je vržen do světa, ve kterém se musí zaopatřovat (bytí je starost), zařazovat věci do určitého systému ve vztahu k sobě (příruční jsoucna), spolupobývat s ostatními. Spolupobývání nutí člověka najít určitý způsob vycházení z ostatními - což se děje zpravidla přebíráním průměrných názorů, interpretací světa, soudů. Člověk tak žije v určitém „ono se“ (říká se, dělá se, takhle to má být ...), namísto vlastního poznávání přebírá obecný pohled, který ale skutečnou pravdu zastírá. Příkladem neautentického života je i odhánění myšlenky na vlastní smrtelnost, přestože právě smrt umožňuje člověku dosáhnout uzavření (a tak i celosti a smyslu) jeho životního příběhu. Z neuatentického života mohou člověka přivést k autenticitě existenciální okamžiky - například hlas svědomí, který je vlastně hlasem naší zapomenuté autenticity, promarněných možností naší skutečné svobody (pobyt je svým „moci být“, není skutečně nijak omezován). Autentický život si je vědom své konečnosti, současně se k ní odhodlaně vrhá (projektuje si život s jejím vědomím) a nenechává k sobě věci pasívně přicházet (důsledkem pasívního očekávání budoucnosti je strach).
Autentický život je svobodný, ale nikoliv svévolný. Tušení, že autenticita je ovlivněná dějinnými podmínkami, přivede Heideggera k jeho životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933, kdy v roli rektora kádroval studenty i své kolegy) a o třicet let později J.P. Satra k marxismu. Paradoxně, Heideggerova žačka a přítelkyně Hannah Arendtová použila touž filosofii pro vykreslení následků, kam kolektivní „ono se“ může přivést obyčejné, slušné lidi - k přitakávání totalitě a roli kolečka v soustrojí bez vlastních zásad a přesvědčení ... Snad i v dnešní době lze mluvit o dějinném údělu, který autentický jedinec musí rozpoznat a podpořit, totiž boji proti ekologickému kolapsu naší civilizace ...
Jedině v autentickém životním modu je možné rozpoznat pravdu - odkrýt to, co se v běžném životě jeví jako zakryté, respektive pouze povrchně, utilitárně vykládané. Pravdu chápe Heidegger jako svobodu (bytím pravdy je svoboda), resp. nechání jsoucna být - neupravování věcí v zájmu jakéhokoliv (vědeckého, náboženského, kulturního) výkladu. Běžnými řečmi se člověk utápí v neuatenticitě, řeč ale může být i cestou k porozumění podstaty bytí. Takovou řečí je podle něj zejména poezie (básnicky bydlí člověk). Díky poezii si může člověk uvědomit rozdíl mezi světem (naše účelová interpretace reality) a věcmi (na příkladě džbánu MH poeticky vykresluje věci jako místo, kde prodlévají a současně se zrcadlí „součtveří světa“ - nebe, země, božští a smrtelní [3, Věc, s. 27-8.], věci jsou ale i zvířata). Uvědomování si tohoto rozdílu dochází k jeho tišení (začínáme svět chápat tímto způsobem, řeč jako „souzvon ticha“, řeč která není odrazem myšlení, ale jeho zdrojem: „Ve vlastním smyslu mluví řeč, nikoli člověk. Člověk mluví vždy až teprve tehdy, když odpovídá řeči.“ [3, 157]). Básnickým přístupem ke světu objevíme smysl věcí, jejichž prostřednictvím objevíme i vlastní bytí - nejde o to ve světě jen přežívat, ale bydlet. Nalezneme ale i vztah k přírodě - chápání veškerého jsoucna jako posvátného, které nesmí být svévolně ničeno. [4, 42]
„V současné epoše získává však následkem chvatu a všednosti každodenního mluvení a psaní stále rozhodnější převahu jiný vztah k řeči. Domníváme se totiž, že i řeč, tak jako všechno ostatní, s čím každodenně přicházíme do styku, je pouhým nástrojem, a to nástrojem dorozumívání a přenosu informací. Tato představa řeči je nám dnes tak běžná, že si sotva všimneme její cizí, nepřátelské moci. Zatím však tato děsivá cizota vychází stále zřetelněji najevo. Představa řeči jako nástroje pro přenos informací dospívá dnes do krajnosti. (..) Stroj na řeč ve smyslu technického zařízení jako jsou počítače a překládací stroje, je něco jiného než stroj mluvící. Ten známe v podobě přístrojů, které naši řeč zachycují a opět reprodukují, a které tudíž do řeči samé nezasahují. Stroj na řeč naproti tomu reguluje a odměřuje na základě svých strojových energií a funkcí již sám možný způsob našeho používání řeči. Stroj na řeč je - a především ještě bude - jedním ze způsobů, jak moderní technika rozhoduje o podobě řeči a jak si podmaňuje svět řeči jako takový. V popředí se zatím stále udržuje zdání, jako by člověk ovládal stroj na řeč. Spíše je však pravda, že stroj na řeč si bere řeč do práce a ovládá tak bytí člověka.“ [Hebel - domácí přítel, 3, s. 158, 159.])
Heidegger ostře vystupuje proti víře v univerzální platnost vědeckého popisu světa (který vychází z konceptu využívání přírody a nemůže ji proto v úplnosti pochopit):
„Co pak to tedy je, co i pro nás, ba právě pro nás, lidi dneška, musí být problémem, jenž je hoden úsilovného tázání? ... Je to problém toho, pro co dnes ještě nemáme ani pravé jméno: že technicky ovládaná příroda vědy a přirozená příroda obyčejného a zároveň dějinně určeného lidského bydlení se jako dvě cizí oblasti staví navzájem proti sobě a stále rychleji se od sebe zběsile vzdalují. Je to problém toho, že vypočitatelnost přírody je vydávána za jediný klíč k tajemství světa. Je to problém toho, že vypočítatelná příroda jako domněle pravý svět strhává na sebe veškeré lidské přemýšlení a usilování, a proměňuje a zatvrzuje lidské představování v pouhé kalkulující myšlení. Je to problém toho, že přirozená příroda poklesla na úroveň pouhého nicotného výtvoru fantazie a neoslovuje už ani básníky. Je to problém toho, že básnění samo už není s to být směrodatnou podobou pravdy.“ [Hebel - domácí přítel, 3, s. 153.]
V posledních úvahách je Heidegger stále pesimističtější ohledně budoucnosti lidstva, odváděného technikou od pravdivého poznání a autenticity: „... technika je něco, co člověk nezvládne ... Filosofie nebude moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa ... Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit.“ [4, 45]
Samotný Heidegger rozhodně nebyl stoupenec ani občanské společnosti, ani demokracie. Jeho analýzy se později staly ale klíčovými pro filosofii Jana Patočky, Václava Havla a částečně tak myšlenkovým zázemím Charty 77. Ukázalo, se že analýza neautenticity moderní společnosti je jednoznačně aplikovatelná na neautenticitu společnosti totalitní, myšlenka existenciální revoluce jako vzpoury proti „životě ve lži“ či „nepolitické politiky“ rezonovaly na počátku devadesátých let Československem a později se staly důležitým inspiračním zdrojem pro teoretiky občanské společnosti u nás.