Noam Chomsky (1992/93): PROSPERITA HRSTKY A NEJISTOTA VĚTŠINY

PROSPERITA HRSTKY A NEJISTOTA VĚTŠINY

Noam Chomsky (1992/93)

První vydání v angličtině: Odonian Press, září 1993, USA.
První české vydání: Nakladatelství Solidarita, 1998.
Z anglického originálu The Prosperous Few and the Restless Many do češtiny přeložil Vadim Barák, 1998.

Úvod

Tato kniha byla složena ze tří rozhovorů, které s Noamem Chomskym udělal v Bostonu 16. prosince 1992 a 14. ledna 1993 David Barsamian a které pak byly upraveny a zrevidovány.
Barsamianovy otázky jsou psány kurzívou. Pojmy nebo jména, které mohou být, když se poprvé vyskytnou, neznámé, jsme se pokusili vysvětlit. Tato vysvětlení jsou v poznámkách pod čarou. Pokud nejsou označeny jako poznámka překladatele, pocházejí od D. Barsamiana.
Kazety a kopie stovek Chomského rozhovorů a projevů jsou taktéž k dostání. O katalog zdarma si zavolejte na 303-444-8788 nebo napište na adresu: David Barsamian, 2129 Mapleton, Boulder CO 80304, USA.
Doufáme, že v myšlenkách nejslavnějšího anarchisty dneška najdete mnoho inspirace a připojíte se k našemu boji za lepší svět.

O autorovi

Noam Chomsky se narodil v roce 1928 v Philadelphii. Od roku 1955 studuje na massachusettském Institutu technologie, kde se ve věku 32 let stal profesorem.
Chomsky, čelní postava lingvistiky 20. století, napsal i mnoho knih o problémech současnosti. Jeho politické projevy se většinou poslouchají v narvaných místnostech po celé ze-mi, ale i na celé zeměkouli a dostává se mu nespočetných uznání a cen.

"V rozumějším světě by mu jeho neúnavné úsilí o podporu spravedlnosti už dávno přineslo Nobelovu cenu míru, ale výbor ji dál dává lidem jako Henry Kissinger."

ARTHUR NAIMAN

”Noam Chomsky nemilosrdně odhaluje temnou stránku moci. O čem všem je politika, o tom není Chomsky. Ten vás zavede tam, kam se odvažuje vstoupit jen málokdo.”

JERRY BROWN

”Jak obratně se prokousává skrz nesmysly a dokáže opravdu něco říct.”

VILLAGE VOICE

”Jeden z nejuznávanějších a nejvlivnějších intelektuálů na světě.”

ROLLING STONE

”Během posledních deseti let byl Chomsky nejčastěji citovaným žijícím autorem. Mezi významnými intelektuály všech dob zaujal Chomsky osmé místo, hned za Platónem a Sigmundem Freudem.”

CHICAGO TRIBUNE

Nová globální ekonomika

Zrovna včera večer jsem byl na Brattleské ulici . Byli tam pouliční prodavači, lidé prosící o peníze, lidé spící ve vchodech budov. Dnes ráno na stanici metra na Harvardském náměstí to bylo skoro to samé.
Strašidlo chudoby a zoufalství se pro střední a vyšší třídu stává stále zjevnějším. Prostě se tomu nemůžete vyhnout tak jako před lety, kdy se chudoba omezovala na určitou část města. Má to hodně co do činění s ožebračováním (myslím, že tomu říkáte vnitřní přibližování třetímu světu) Spojených států.
Svoji roli v tom hraje několik faktorů. Asi před dvaceti lety došlo k velké změně ve světovém pořádku, kterou částečně symbolizovala demontáž poválečného hospodářského systému Richardem Nixonem. Uvědomoval si, že se nadvláda USA nad světovým systémem zmenšila a že v novém ”tripolárním” světovém pořádku (kde hráli významnější úlohu i Japonsko a Evropa v čele s Německem) už USA nemohou dál sloužit jako – opravdový – světový bankéř.
To vedlo k mnohem většímu tlaku na zisky soukromých společností v USA a následně i k velkému útoku na sociální výdobytky. Drobky, které směli obyčejní lidé dostávat, jim měly být odňaty. Všechno muselo jít jen bohatým.
Ve světě také došlo k ohromné expanzi neregulovaného kapitálu. V roce 1971 Nixon demontoval systém vytvořený v Bretton Woods a tak dereguloval měny. Tato a několik dalších změn obrovsky rozšířily množství neregulovaného kapitálu ve světě a nastartovaly to, čemu se říká globalizace (nebo internacionalizace) hospodářství.
Je to líbivý způsob jak říci, že vyvážíte pracovní místa do velmi represivních oblastí s nízkými mzdami, což podrývá příležitosti pro produktivní práci doma. Je to samozřejmě způsob jak zvýšit zisky soukromých společností. A provádí se to mnohem snadněji při volném toku kapitálu, pokroku v telekomunikacích atd.
Globalizace má dva důležité důsledky. Za prvé rozšiřuje model třetího světa do průmyslových zemí. Ve třetím světě je společnost rozdělená ve dví – na sektor extrémního bohatství a privilegií a na sektor obrovské bídy a zoufalství mezi neužitečnými, nadbytečnými lidmi.
Toto rozdělení prohlubuje politika diktovaná západem. Ta si vynucuje neoliberální systém ”volného trhu,” který směřuje tok zdrojů k boháčům a k zahraničním investorům s myšlenkou, že něco nějakým kouzlem někdy po příchodu Mesiáše ukápne i dolů.
Toto se děje i v celém průmyslovém světě, ale nejokatější je to ve třech anglicky mluvících zemích. V 80. letech Anglie za Thatcherové, Spojené státy za reaganovců a Austrálie za labouristické vlády přijaly některé z doktrín, které kázaly třetímu světu.
Samozřejmě, že by tuto hru nikdy doopravdy nehrály naplno. Pro bohaté by to bylo příliš škodlivé. Ale flirtovaly s ní. A trpěly. Tím chci říci, že trpěla většina obyvatelstva.
Vezměte si například jižní Centrální Los Angeles. Kdysi tam byly továrny. Přestěhovaly se ale do východ-ní Evropy, Mexika, Indonésie, kde si můžete najmout ženy rolníků vyhnaných z pozemků. Boháčům se ale dařilo dobře, stejně jako ve třetím světě.
Druhý důsledek, který je taktéž důležitý, se týká vládnoucích struktur. V celých dějinách měly vládní struktury snahu srůstat s jinými formami moci – v moderní době především s hospodářskou mocí. Takže, když máte národní hospodářství, budete mít i národní státy. Nyní máme mezinárodní hospodářství a směřujeme k mezinárodnímu státu, což nakonec znamená i mezinárodní výkonnou moc.
Abych citoval podnikatelský tisk, vytváříme ”nový imperiální věk” s ”de facto světovou vládou”. Má své vlastní instituce jako Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka, obchodní struktury jako NAFTA a GATT , schůze exekutivy jako G-7 a byrokracie Evropské unie.
Jak byste očekávali, tato celá struktura rozhodování v zásadě odpovídá nadnárodním společnostem, mezinárodním bankám atd. Je to i účinný úder proti demokracii. Všechny tyto struktury vyzvedávají rozhodování na úroveň výkonné moci a zanechávají za sebou tzv. ”demokratický deficit” – parlamenty a obyvatelstvo s menším vlivem.
Ale nejen to. Většina obyvatelstva neví, co se děje a ani neví o tom, že to neví. Jedním z důsledků je jakési odcizení se institucím. Lidé cítí, že jim nic neslouží.
A takyže neslouží. Vůbec neví, co se děje na té vzdálené a utajované úrovni, kde se rozhoduje. Je to skutečný úspěch v dlouhodobém úkolu zbavit formální demokratické struktury jakéhokoliv smyslu.

Na Clintonově hospodářské konferenci v Little Rocku, ale i jinde, se hodně mluvilo o ozdravení hospodářství a o obnovení konkurenceschopnosti. Politický ekonom Gar Alperovitz napsal do New York Times, že to, co se navrhuje, ”pravděpodobně nerozřeší naše hlubší hospodářské potíže. Zkrátka nás možná čeká dlouhé, bolestné období nevyřešitelného hospodářského úpadku.” Souhlasíte s tím?
Tento článek jsem ještě neviděl, ale Financial Times mluvily o fiskálním konzervativismu, který dává najevo Clinton a jeho poradci, s jistým potěšením.
Toto jsou závažné věci. Nejdřív ze všeho si musíme dát pozor na používání pojmů. Když někdo řekne, že Ameriku čeká dlouhé období úpadku, musíme si rozmyslet, co máme ”Amerikou” na mysli. Pokud tím myslíme zeměpisné území Spojených států, jsem si jistý, že to je pravda. Politika, o které se nyní diskutuje, bude mít jen kosmetické účinky. K úpadku už dochází a bude se ještě dál prohlubovat. Země si osvojuje mnohé rysy společnosti třetího světa.
Ale pokud hovoříme o soukromých společnostech z USA, tak to asi pravda není. Indikace jsou ve skutečnosti právě opačné – například jejich podíl na průmyslové výrobě je sta-bilní nebo pravděpodobně dokonce roste, zatímco podíl samotných USA klesá. Je to automatický důsledek toho, že se produktivní práce posílá jinam.
General Motors, jak nás tisk neustále informuje, zavírá nějakých 24 továren v severní Americe. Ale v textu napsaném malými písmenky se dočtete, že otevírá nové továrny, včetně například jedné továrny s moderními technologiemi za 700 miliónů dolarů ve východním Německu. To je oblast obrovské nezaměstnanosti, kde může GM platit 40% mezd, které by musel zaplatit v západní Evropě a žádné příplatky.
Na přední straně Financial Times byl krásný příběh, v němž popisovaly, jaký je to skvělý nápad. Jak napsaly, GM si už nemusí dělat starosti se ”zhýčkanými” západoevropský-mi dělníky – teď, když je východní Německo tlačeno do svého tradičního statutu třetího světa, může prostě mít vysoce vykořisťované pracující. To stejné je to v Mexiku, Thajsku atd.

Recept pro naše hospodářské potíže je v podstatě stejný: ”nechte to na trhu”. Volný trh se pořád tak donekonečna vytrubuje, že získává téměř mýtické vlastnosti. ”Vyřeší všechny problémy.” Jsou k němu nějaké alternativy?
Nejprve musíme oddělit ideologii od praxe, neboť hovořit v této chvíli o volném trhu je tak trochu jako vtip. Mimo ideology, vzdělance a tisk nikdo nevěří, že je kapitalismus životaschopný systém a po šedesát nebo sedmdesát let, pokud vůbec kdy, si to nikdo ani nemyslel.
Herman Daly a Robert Goodland, dva ekonomové Světové banky, pustili nedávno do oběhu zajímavou studii. Poukazují v ní na to, že uznávaná ekonomická teorie – standardní teorie, o které se má za to, že z ní vycházejí rozhodnutí – vykresluje moře volného trhu s mrňavými ostrůvky jednotlivých firem. Tyto ostrovy samozřejmě nejsou vnitřně svobodné – jsou řízeny centrálně.
Ale to je v pořádku, protože jsou to jen mrňavé ostrůvky v moři. Předpokládá se, že věříme, že tyto firmy se moc neliší od maminčina a tatínkova obchodu dole na ulici.
Daly a Goodland poukazují, že dnes se už tyto ostrovy přibližují velikosti moře. Velké procento transakcí uskutečňovaných přes hranice probíhá uvnitř jediné firmy, což se dá v nějakém smysluplném významu ztěží nazvat ‚obchodem‘. Máte tak centrálně řízené transakce s velmi viditelnou rukou – vedoucí struktury soukromé společnosti – která je řídí. A musíme ještě dodat, že moře samo připomíná volný trh jen částečně.
Takže lze říci, že jednou alternativou k systému volného trhu je systém, který už tu máme, neboť tam, kde by byly ohroženy mocné zájmy, na trh často nespoléháme. Naše skutečná hospodářská politika je směsí ochranářských, intervencionistických, volno tržních a liberálních opatření. A orientuje se především na potřeby těch, kdo provádějí politiku společnosti a to jsou hlavně bohatí a mocní.
Například USA měly vždy aktivní státní průmyslovou politiku stejně jako každá jiná průmyslová země. Chápaly, že systém soukromého podnikání může přežít jedině, pokud existují rozsáhlé vládní zásahy. Je třeba regulovat chaotické trhy a chránit soukromý kapitál před destruktivními účinky tržního systému a organizovat veřejné dotace, které by se zaměřovaly na vyspělé části průmyslu atd.
Nikdo tomu ale průmyslová politika neříkal, protože půl století byla zamaskována do systému Pentagonu. Mezinárodně byl Pentagon intervenční silou, ale doma byl metodou, kterou mohla vláda koordinovat soukromé hospodářství, zajišťovat blaho největších soukromých společností, dotovat je, zařizovat tok peněz daňových poplatníků do výzkumu a vývoje, poskytovat státem garantovaný trh pro přebytečnou produkci, zaměřovat se na rozvoj vyspělých průmyslových odvětví atd. Zkrátka skoro každá úspěšná a vzkvétající část hospodářství USA spoléhala na tento druh vládní účasti.

Na konferenci v Little Rocku jsem slyšel Clintona mluvit o strukturálních problémech a o přestavbě infrastruktury. Jedna účastnice, Ann Markusenová, ekonomka od Rutgers a autorka knihy Demontáž ekonomiky studené války, hovořila o excesech systému Pentagonu a o deformacích a škodách, které americkému hospodářství způsobil. Takže se zdá, že o těchto věcech existuje alespoň nějaká diskuse, což je něco, co tu, pokud si vzpomínám, nikdy nebývalo.
Důvod je ten, že systém založený na Pentagonu nemohou udržovat tak snadno jako dřív. Musí o tom začít mluvit, protože maska padá. Nyní je velmi obtížné přimět lidi, aby snížili svoji spotřebu nebo své touhy, aby se mohly investiční fondy nasměrovat na průmysl s moderními technologiemi pod záminkou, že Rusové přicházejí.
Takže systém má potíže. Ekonomové a bankéři už nějaký čas otevřeně poukazují, že jedním z hlavních důvodů, proč je současné oživení tak uloudané, je, že vláda se nedokázala uchýlit ke zvýšení vojenských výdajů se všemi násobícími efekty, které to s sebou nese – tradiční mechanismus hospodářské stimulace na principu pumpy. I když tu jsou různé snahy v tom pokračovat (podle mě je současná operace v Somálsku jednou z takových snah dělat pro Pentagon něco ve styku s veřejností), prostě se to nedá dělat tak, jak to bývalo.
Musíme ale vzít do úvahy i další skutečnost. Ostří technologie a průmyslu se už nějakou dobu přesouvá jiným směrem, pryč od průmyslu poválečného období založeného na elektronice a směrem k průmyslu a obchodu založeným na biologii.
Očekává se, že biotechnologie, genetické inženýrství, projektování semen a léků (dokonce i projektování živočišných druhů) atd. bude průmyslem obrovského růstu se značnými zisky. Potenciálně je mnohem důležitější než elektronika – ve skutečnosti ve srovnání s biotechnologií (která může sahat až k samotné podstatě života) je elektronika jakousi nepodstatnou cetkou.
Maskovat vládní účast v těchto oblastech pod pláštíkem Pentagonu ale není snadné. Nešlo by to, i kdyby tady pořád byli Rusové.
Obě strany se navzájem liší v tom, co by se mělo udělat. Typy jako Reagan a Bush, kteří jsou fanatičtější ideologové, před tím do určité míry strkají hlavu do písku. Jsou trochu dogmatičtější. Lidé jako Clinton mají v těchto potřebách mnohem jasněji. To je jedna z hlavních příčin, proč měl Clinton značnou podporu podnikatelů.
Vezměte si otázku ‚infrastruktury‘ nebo ‚lidského kapitálu‘, což je určitý způsob, jak vulgárně pojmenovat udržování lidí při životě a umožnění jim získat vzdělání. Podnikatelská obec si už dobře uvědomuje, že s tím má problémy.
Například Wall Street Journal byl po deset let nejextrémnějším obhájcem reaganovského šílenství. Teď publikuje články, ve kterých naříká nad důsledky – samozřejmě, aniž by došel k závěru, že to jsou důsledky.
Byl v něm velký zpravodajský článek o kolapsu školského systému v Californii. Ten kolaps je velice naštval. Podnikatelé v oblasti San Diega spoléhali, že jim státní systém – veřejné dotace – zajistí kvalifikované dělníky, střední článek řízení, aplikovaný výzkum atd. Nyní ten systém kolabuje.
Příčina je jasná – velké škrty v sociálních výdajích federálního rozpočtu a fiskální a jiná opatření, která obrovsky zvýšila federální dluh (což Wall Street Journal podporoval), čili jednoduše přenesla břemeno udržování lidí při životě a zajišťování, aby fungovali, na státy. Státy toto břemeno nedokážou financovat. Mají velké potíže a snaží se ten problém předat obecním samosprávám, které jsou rovněž ve vážných potížích.
To stejné platí, jestliže jste bohatý podnikatel a žijete v bohatém předměstí tady na území Bostonu. Chtěli byste moci nasednout do své limuzíny a sjet dolů do města a mít volnou silnici. Na silnici jsou ale díry. To není dobré. Chcete také, abyste se mohli projít po městě a jít do divadla, aniž by vás někdo zapíchl.
Čili podnikatelé si teď stěžují. Chtějí, aby se vláda vrátila k zajišťování toho, co potřebují. To bude znamenat odklon od fanatismu, kterému Wall Street Journal a jemu podobní po ce-lá ta léta tleskali.

Mluvit o tom je jedna věc, ale mají doopravdy představu jak na to?

Myslím, že mají. Když posloucháte chytré ekonomy, jako je Bob Solow, který zahajoval konferenci v Little Rocku, zjistíte, že mají nějaké velmi rozumné nápady.
To, co chtějí udělat, dělá otevřeně Japonsko a Německo a každá fungující ekonomika – jmenovitě, spoléhají na vládní iniciativu, která jim zajistí základnu pro soukromý zisk. Na periferii Japonska – například v Jižní Korei a na Tchaj-wanu – jsme viděli pohyb ven ze vzoru třetího světa k průmyslové společnosti prostřednictvím masivní státní intervence.
Stát tam není dost silný jen na to, aby kontroloval práci, ale také aby kontroloval kapitál. V 80. letech měla Latinská Amerika velké problémy s odlivem kapitálu, protože je otevřená mezinárodním kapitálovým trhům. Jižní Korea žádný takový problém nemá – za kapitálové úniky mají trest smrti. Jako všichni rozumní plánovači používají tržní systémy k rozvržení zdrojů, ale pod silným plánovitým centrálním řízením.
USA to dělaly nepřímo prostřednictvím systému Pentagonu, který je poněkud neefektivní. Stejně by už to ani dál nefungovalo, takže by to chtěli dělat otevřeně. Otázka je, zda-li je to možné. Jeden problém je, že obrovský dluh vytvořený za Reaganových let – na federální, státní, firemní a dokonce i rodinné úrovni – extrémně ztěžuje zahájení konstruktivních programů.

Není po ruce kapitál.

Správně. Vlastně to pravděpodobně byla součást účelu reaganovského programu ‚půjč si a utrať‘.

Vyčerpat kapitál?

Vzpomeňte si, že asi před deseti lety, když vykopli Davida Stockmana , tak udělal pár rozhovorů s ekonomickým novinářem Williamem Greiderem. V nich Stockman v podstatě řekl, že šlo o to, pokusit se přiklopit pokličku na sociální výdaje jednoduše pomocí dluhu. Na dotování boháčů mělo být vždycky dost. Na zaplacení dávek pro matky s dětmi ale nebude – jen na dávky pro exekutivy soukromých firem.
Samotný dluh, jen čísla, ale náhodou nemusí být zase tak velký problém. V minulosti jsme už měli větší dluhy než tento – ne v číslech, ale v poměru k HNP . Přesná velikost dluhu je tak trochu umělým statistickým výtvorem. Může vám vyjít různě podle toho, jak jej počítáte. Ať je ale jakýkoli, není to nic, s čím by se nešlo vypořádat.
Otázka zní: co se udělalo s těmi půjčkami? Pokud by se půjčky v minulých deseti letech používaly ke konstruktivním účelům – řekněme na investice nebo na infrastrukturu – byly bychom na tom poměrně dobře. Ale půjčky se používaly k obohacení bohatých – ke spotřebě (což znamenalo hodně dovozů, které vytvářely obchodní deficit), k finančním manipulacím a ke spekulování. To vše je pro hospodářství velice škodlivé.
Je tu ale i další problém, problém kulturní a ideologický. Vláda se po léta spoléhala na propagandistický systém, který tyto pravdy popírá. Ostatní země mají vládní zásahy a sociální služby, ale my jsme drsní individualisté. Takže IBM od vlády nic nedostává. Ve skutečnosti toho ale dostává hodně, jenomže přes Pentagon.
Propagandistický systém také vybičoval hysterii proti zdanění (ačkoli jsme podle komparativních měřítek zdanění málo) a proti byrokracii, která překáží ziskům – řekněme tím, že chrání zájmy pracujícího a spotřebitele. Řídící byrokraté, kteří nalévají veřejné dotace do průmyslu a do bank, jsou ale samozřejmě v naprostém pořádku.
Odhlédneme-li ale od propagandy, samotné obyvatelstvo je podle komparativních měřítek velmi individualistické a poněkud v opozici k režimu. Rozkazům se nepodřizuje snadno, takže prodat lidem státní průmyslovou politiku nebude nijak jednoduché. Tyto kulturní faktory jsou významné.
V Evropě existuje jakási společenská dohoda. Teď upadá, ale vynutily si ji hlavně odbory svojí silou, organizovaná pracovní síla a relativní slabost podnikatelské komunity (která v Evropě z historických důvodů není tak dominantní jako tady). Evropské vlády sice sledují především potřeby soukromého bohatství, ale taktéž vytvořily ne nepodstatnou sociální síť pro zbytek obyvatelstva. Mají všeobecnou zdravotní péči, rozumné služby atd.
My to nemáme, z části protože nemáme stejně organizovanou pracovní sílu a protože máme mnohem třídně uvědomělejší a dominantnější podnikatelské společenství.
Japonsko dosáhlo v podstatě naprosto stejných výsledků jako Evropa, ale hlavně díky velice autoritativní kultuře. Lidé prostě dělají, co se jim řekne. Takže jim řeknete, aby snížili spotřebu – mají velmi nízkou životní úroveň, jestliže vezmeme v úvahu jejich bohatství – aby pilně pracovali atd. a lidé to prostě udělají. Tady to tak snadno nejde.

Při této hospodářské situaci by se zdálo, že je vhodná chvíle pro levici, pro pokrokové hnutí, aby přišly s nějakými konkrétními návrhy. Vypadá to ale, že levice zabředla buď do vzájemných vnitřních válek nebo do re-aktivního modu chování. Není proaktivní.
To, čemu lidé říkají ‚levice‘ (hnutí za mír a spravedlnost nebo jakákoli jiná hnutí), se během let velmi rozšířilo. Mají tendenci působit hlavně místně. Na jednotlivosti se dokážou soustředit a dosáhnout výsledků.
Neexistuje ale nic jako širší vize, nebo institucionální struktura. Okolo odborů se levice soustředit nemůže, neboť odbory v podstatě neexistují. A pokud tu je něco jako formální struktura, je to obvykle něco jako církev.
Neexistuje zde v podstatě žádná funkční levicová inteligence. Nikdo moc nemluví o tom, co by se mělo dělat, nebo ani nedokáže přednést projev. Třídní válčení minulých desetiletí bylo velmi úspěšné, neboť oslabilo lidové organizace. Lidé jsou izolovaní.
Měl bych také říci, že politické záležitosti, se kterými je nutné se vyrovnat, jsou dost hluboké. Vždy je dobré provést reformy. Bylo by hezké mít víc peněz pro hladovějící děti. Jsou tu ale jisté objektivní problémy, kterým bychom museli vy i já čelit, kdybychom řídili tuto zemi.
Na jeden problém Clintonovu administrativu jemně upozornil článek na přední stránce Wall Street Journal den po té. Zmiňoval se o tom, co by se mohlo stát, kdyby administrativa dostala zábavný nápad brát část své vlastní rétoriky vážně – například utrácení peněz za sociální programy (samozřejmě, že to není velmi pravděpodobné, ale jen tak pro případ, že by někdo měl nějaké veselé nápady).
USA jsou vůči mezinárodnímu finančnímu společenství tak hluboce zadlužené (díky dluhu), že toto společenství dalo americkou politiku pod zámek. Jestli se tady stane něco – řekněme, že se zvednou platy pracujících – co se vlastníkům dluhopisů nebude líbit a co zkrátí jejich krátkodobý zisk, pro-stě se začnou stahovat z amerického trhu s obligacemi.
To vyžene nahoru úrokové sazby, což povede k poklesu hospodářství a to zase ke zvýšení deficitu. Journal poukazuje, že Clintonův program dvacetimiliardových výdajů se může obrátit v dvacetimiliardovou ztrátu pro vládu, pro dluh, a to jen díky drobné změně v nákupu a prodeji obligací.
Takže i v zemi tak bohaté a mocné, jako jsou Spojené státy (které jsou nejbohatší a nejmocnější ze všech), je sociální politika v zástavě pro mezinárodní bohaté sektory tady i v zahraničí. To jsou věci, se kterými se musíme vyrovnat – a to znamená čelit problémům revoluční změny.
Tato záležitost se nepochybně hodně diskutuje. Všechny ty diskuse docházejí k závěru, že investoři mají právo rozhodovat, co se bude dít. Takže musíme pro ně udělat všechno co nejatraktivnějším. Jenže dokud budou investoři rozhodovat o tom, co se bude dít, moc se toho nezmění.
Je to jako snažit se ve státem řízeném parlamentu totalitního státu rozhodnout, zda změnit zastupitelský systém z poměrného na nějaký jiný zastupitelský systém. Může to trochu něco změnit, ale moc na tom záležet nebude.
Dokud se nedostanete ke zdroji moci, což jsou v poslední instanci investiční rozhodnutí, budou ostatní změny jen kosmetické a budou se moci uskutečnit jen omezeně. Pokud zajdou příliš daleko, investoři si prostě vyberou někoho jiného a vy s tím nic nenaděláte.
Postavit se právu investorů určovat, kdo bude žít, kdo zemře a jak budou žít a umírat – to by byl významný krok směrem k ideálům Osvícenství (v podstatě ideál klasického liberalismu). To by bylo revoluční.
Chtěl bych, abyste mluvil i o dalším faktoru, který je tu ve hře. Psychologicky je mnohem snadnější něco kritizovat, než prosazovat něco konstruktivního. V tom je úplně jiná dynamika.
Vidíte hodně špatných věcí. Můžete navrhnout malé změny. Ale buďme realisté, skutečná změna (která doopravdy ve velkém změní směr událostí a překoná zásadní problémy) bude vyžadovat důkladnou demokratizaci společnosti a hospodářského systému.
Podnikání nebo velká soukromá společnost jsou svojí vnitřní strukturou fašistické. Moc je na vrcholu. Příkazy jdou shora dolů. Buď je posloucháte, nebo vás vyrazí.
Koncentrace moci v těchto strukturách znamená, že vše v ideologické či politické doméně je ostře vymezeno. Rozhodně to není pod naprostou kontrolou. Ale je to ostře vymezeno. To je prostě skutečnost.
Mezinárodní ekonomika uvaluje další omezení. Tyto věci nemůžete přehlížet – jsou prostě skutečné. Kdyby se někdo namáhal přečíst si Adama Smithe místo toho, aby o něm žvanil, věděl by, že zdůrazňoval, že společenská politika je založena na třídách. Třídní analýzu považoval za nezpochybnitelnou.
Kdybyste na Chicagské univerzitě studovali onen kánon poctivě, dověděli byste se, že Adam Smith odsuzoval merkantilistický systém a kolonialismus, protože dával přednost volnému obchodu. To je jen polovina pravdy. Druhá polovina je, že poukázal na to, že merkantilistický systém a kolonialismus byly velice výhodné pro ”obchodníky a výrobce… skutečné architekty politiky”, ale škodlivé pro lid Anglie.
V krátkosti – byla to třídně založená politika, která pracovala pro bohaté a mocné Anglie. Lid Anglie platil náklady. Byl proti tomu, protože byl osvícenským intelektuálem, ale uvědomoval si to. Pokud si to neuvědomujete, tak prostě nežijete ve skutečném světě.

NAFTA a GATT – komu slouží?

Poslední americká firma na výrobu psacích strojů, Smith Corona, se stěhuje do Mexika. Tam je podél hranice celý koridor maquiladoras . Lidé pracují za pět dolarů na den a je tam neuvěřitelná míra znečišťování, jedovatého odpadu, olova ve vodě atd.
Jedním z největších problémů, před kterým tato země právě teď stojí, je Severoamerická dohoda o volném obchodu. Není pochyb o tom, že NAFTA bude mít velmi velké dopady jak na Američany tak na Mexičany. Můžete diskutovat o tom, jaké ty dopady budou, ale nikdo nepochybuje, že budou významné.
Dost pravděpodobně tím dopadem bude urychlení toho, co jste právě popsal – odliv produktivní práce do Mexika. V Mexiku je brutální a represivní diktatura, takže je jisté, že mzdy budou nízké.
Během toho, čemu se říkalo ‚mexický hospodářský zázrak‘ minulého desetiletí, se jejich mzdy propadly o 60%. Organizátoři odborů byli zabiti. Pokud bude Ford Motor Company chtít vyhodit svoji pracovní sílu a najmout superlacinou práci, tak to prostě udělá. Nikdo ji nezastaví. Znečišťování není nijak regulované. Je to skvělé místo pro investory.
Jeden by si mohl myslet, že NAFTA, která zahrnuje posílání produktivní práce do Mexika, by mohla jejich reálné mzdy zvýšit, možná i obě země srovnat. To je ale naprosto nepravděpodobné. Jedním z důvodů je, že tamější represe brání organizovat se za vyšší mzdy. Dalším důvodem je, že NAFTA Mexiko zaplaví průmyslovými a zemědělskými výrobky ze Spojených států.
Všechny tyto výrobky se dělají s velkými veřejnými dotacemi a podřežou pod mexickým zemědělstvím větev. Mexiko zaplaví americké plodiny, což přispěje k vyhnání odhadovaných třinácti miliónů lidí z půdy do městských oblastí nebo do oblastí, kde jsou maquiladoras, což mzdy opět stlačí dolů.
S největší pravděpodobností bude NAFTA značně škodlivá i pro americké pracující. Můžeme ztratit statisíce pracovních míst, nebo se může snížit jejich úroveň. Latinoameričtí a černošští dělníci budou postiženi nejvíce.
Téměř jistě to ale bude velký zlatý důl pro investory ve Spojených státech a pro jejich protějšky z bohatých vrstev v Mexiku. Oni jsou ti – spolu se středními třídami, které pro ně pracují – kdo dohodě tleská.

Formalizují a institucionalizují v zásadě NAFTA a GATT vztahy mezi Severem a Jihem ?

To je přesně ono. NAFTA také skoro určitě zhorší standardy ochrany životního prostředí. Například soukromé firmy budou moci tvrdit, že standardy EPA porušují dohody o volném obchodě. K tomu už dochází na kanadsko-americké straně dohody. Jejím celkovým efektem tedy bude maximální snížení úrovně života při zachování vysokých zisků.
Je zajímavé pozorovat, jak se s touto problematikou zachází. Veřejnost nemá ani tu nejmlhavější představu, co se děje. Ve skutečnosti to ani vědět nemůže. Jednou příčinou je, že NAFTA je v podstatě tajná – je to exekutivní dohoda, která není veřejně dostupná.
V roce 1974 Kongres schválil Zákon o obchodě. Jedním z jeho ustanovení bylo, že Poradní výbor práce – který vychází z odborů – musí mít informace a analýzy o všech věcech spojených s obchodem. Tento Výbor se tedy samozřejmě musel k NAFTA vyjádřit, protože ta je exekutivní dohodou podepsanou prezidentem.
Poradnímu výboru práce bylo v polovině srpna 1992 oznámeno, že se má vyjádřit 9. září 1992. Text dohody ale dostal teprve asi 24 hodin předtím, než měl vyjádření odevzdat. To znamenalo, že se nemohl včas ani sejít a už vůbec ne sepsat seriózní vyjádření.
No a tento Výbor to jsou konzervativní odboroví předáci, žádní hoši, kteří hodně kritizují vládu. Přesto sepsali velmi kyselé vyjádření. Řekli, že, do té míry, do jaké to můžeme pro-studovat během těch pár hodin, které jsme na to dostali, to vypadá jako katastrofa pro pracující lidi, pro životní prostředí, pro Mexičany – a jako skvěl pomoc pro investory.
Zdůraznili, že ačkoli obhájci dohody řekli, že dohoda nepoškodí příliš mnoho amerických pracujících, snad jen nekvalifikované dělníky, tak jejich definice ‚nekvalifikovaného dělníka‘ zahrnuje 70% pracovní síly. Výbor rovněž poukázal na to, že všude v dohodě se chrání vlastnická práva, ale práva pracujících jsou zmiňována zřídkakdy. Výbor pak tvrdě odsoudil naprosté pohrdání demokracií, ke kterému došlo tím, že Výbor nedostal kompletní text včas.
GATT je to stejné – nikdo neví, oč tam jde, pokud ovšem není nějakým specialistou. A GATT má ještě dalekosáhlejší důsledky. Jedna z věcí, které se v těch jednáních velice tvrdě protlačují, je to, čemu říkají ”práva na intelektuální vlastnictví”. To znamená ochranu patentů a také věci jako software, gramodesky atd. Účelem je garantovat, že technologie budoucnosti zůstanou v rukou nadnárodních korporací, pro které světová vláda pracuje.
Chcete se pojistit, například, že Indie nebude moci vyrábět léky pro své obyvatelstvo za 10% ceny léků vyráběných u Merck Pharmaceutical, kterou podporuje a dotuje vláda. Merck do velké míry stojí na výzkumu, který pochází z vysokoškolských biologických laboratoří (které jsou podporovány z veřejných fondů) a na všech typech dalších vládních zásahů.

Znáte podrobnosti těchto dohod?

Teď už by teoreticky mělo být možné text získat. Já jsem ale viděl jen komentáře k textu z druhé ruky, jako třeba vyjádření Poradního výboru práce a zprávu Kongresového úřadu pro hodnocení technologií, která je dost podobná.
Zásadní věc ale je, že i kdybychom vy a já ten text mohli dostat, tak co to pro demokracii v Americe znamená? Vždyť kolik lidí ani neví, že se vůbec něco takového chystá? O vyjá-dření Poradního výboru práce a o skutečnosti, že bylo Výboru bráněno v přístupu k dohodě, tisk nikdy ani neinformoval (pokud vím).
Zrovna jsem se po pár týdnech vrátil z Evropy, kde je GATT pro lidi v zemích Evropského společenství pěkně velkým tématem. Zabývají se propastí, která se vytváří mezi rozhodováním exekutivy (které je tajné) a demokratickými (nebo alespoň částečně demokratickými) institucemi jako parlamenty, které jsou čím dál tím méně schopné ovlivňovat rozhodnutí přijatá na úrovni Společenství.

Clintonova a Goreova administrativa se asi dostane do velkého vnitřního konfliktu. Podporuje NAFTA a GATT a zároveň mluví – alespoň rétoricky – o své oddanosti ochraně životního prostředí a tvorbě pracovních míst pro Američany.
Velice by mě překvapilo, kdyby ohledně toho došlo k nějakému velkému konfliktu. Myslím, že vaše slovo ‚rétoricky‘ je přesné. Jejich oddanost je oddaností k americkým soukromým společnostem, což znamená nadnárodní korporace. Schvalují tu podobu, jakou NAFTA dostává – zvláštní ochrana vlastnických práv, ale žádná ochrana práv pracujících – a vyvíjené metody pro podrytí ochrany životního prostředí. Je to v jejich zájmu. Pochybuji, že v administrativě dojde ke konfliktu, pokud nebude velký tlak veřejnosti.

Potraviny a ”hospodářské zázraky” ve třetím světě

Povídejte o politické ekonomii potravin, jejich výrobě a distribuci, především v rámci politiky MMF a Světové banky. Tyto instituce poskytují národům Jihu půjčky za velmi přísných podmínek: musí podporovat tržní hospodářství, splácet půjčky v tvrdé měně a zvyšovat vývoz – třeba kávy, abychom mohli pít cappuccino, nebo hovězího, abychom mohli jíst hamburgery – na úkor domorodého zemědělství.
Popsal jste základní obrázek. Zajímavé také je blíže se podívat na jednotlivé případy. Vezměte si Bolívii. Měla problémy. Byli tam brutální, velice represivní diktátoři, velký dluh – v celém hospodářství.
Přišel západ – Jeffrey Sachs, čelní odborník Harvardu, dělal poradce – s pravidly MMF: stabilizujte měnu, zvyšte vývoz, snižte výrobu pro domácí potřeby atd. Fungovalo to. Čísla a makroekonomické statistiky vypadaly dost dobře. Mě-na se stabilizovala. Dluh se snížil. HDP rostl.
Mělo to ale i nějaké mouchy. Rapidně narostla chudoba. Zvýšila se podvýživa. Zhroutil se školský systém. Nejzajímavější ale je, co vlastně hospodářství stabilizovalo – vývoz koky. Dnes podle některých odhadů čítá asi dvě třetiny bolívijského exportu.
Důvod je jasný. Vezměte si zemědělce někde ve světě a zaplavte jeho oblast americkými dotovanými zemědělskými produkty – třeba prostřednictvím programu Potraviny pro mír – takže nemůže ani vyrábět, ani konkurovat. Vytvořte situaci, za které může fungovat jedině jako zemědělský vývozce. Není žádný idiot. Přejde na tu nejvýnosnější plodinu, kterou je náhodou koka.
Zemědělci z toho samozřejmě moc peněz nemají a navíc se jim za to dostává zbraní a vrtulníků od DEA . Mohou ale alespoň přežít. A svět zaplavuje export koky.
Zisky jdou většinou velkým syndikátům nebo také bankám v New Yorku. Nikdo neví, kolik miliard dolarů zisků z kokainu projde bankami v New Yorku nebo jejich offshore pobočkami, ale nepochybně je to hodně.
Hodně jich také jde americkým chemickým firmám, které, jak je dobře známo, vyváží do Latinské Ameriky chemikálie potřebné pro výrobu kokainu. Takže zisků je dost. Pravděpodobně jsou také šlehnutím do žíly pro ekonomiku USA. A krásně přispívají mezinárodní drogové epidemii a to i tady v USA.
To je hospodářský zázrak v Bolívii. A není to jediný případ. Podívejte se na Chile. To je další velký hospodářský zázrak. Míra chudoby narostla z 20% za dob Allendeho na dnešních asi 40% po velkém zázraku. A jestliže si vezmete jednu zemi po druhé, tak pro každou z nich to platí.
Toto jsou důsledky, které způsobuje to, čemu se správně říká ”fundamentalismus MMF.” Ten má katastrofické následky všude, kde se aplikuje.
Ovšem z pohledu jeho původců je značně úspěšný. Když prodáváte veřejný majetek, tak se na tom vydělá spousta peněz, takže většina kapitálu, který uprchnul z Latinské Ameriky, je teď zpátky. Burzy si vedou dobře. Střední třídy a byznysmeni jsou s tím velmi spokojení. A jsou to oni, kdo plánuje, píše články atd.
A teď se stejné metody aplikují ve východní Evropě. V podstatě tam přichází ti samí lidé. Poté, co Sachs udělal hospodářský zázrak v Bolívii, odjel do Polska a Ruska, aby je naučil ta stejná pravidla.
V USA také slyšíte spoustu chvály na tento hospodářský zázrak, protože je to jen mnohem přehnanější verze toho, co se děje zde. Bohatá vrstva si vede dobře, ale obecná veřejnost je ve velkých problémech. Ty jsou ve srovnání s třetím světem slabé, ale jejich struktura je naprosto stejná.

Mezi lety 1985 a 1992 vzrostl počet Američanů trpících hladem z dvaceti na třicet miliónů. Romanopisec Tom Wolfe přesto 80. léta popsal jako jednu ze ”skvělých, zlatých chvil, které lidstvo kdy zažilo.”
Před pár lety musela Bostonská městská nemocnice – nemocnice pro chudé a pro veřejnost, nikoli ta fantastická fa-kultní nemocnice Harvardu – zřídit kliniku pro podvyživené, neboť se jim tam objevila podvýživa na úrovni, jakou znali z třetího světa.
Většina nejhoršího hladovění a podvýživy byla z USA docela dobře vymýcena programy Velké společnosti v 60. letech. Začátkem 80. let ale podvýživa začala opět plíživě na-růstat a dnes se nejnověji odhaduje, že třicet miliónů lidí silně hladoví.
V zimě se to ještě víc zhoršuje, protože rodiče musí udělat bolestné rozhodnutí mezi teplem a jídlem a děti umírají, protože nedostanou vodu, ve které by byla i nějaká rýže.

Skupina World Watch říká, že jedním z řešení nedostatku potravin je kontrola porodnosti. Podporujete snahy omezovat porodnost?
Zaprvé, žádný nedostatek potravin neexistuje. Jsou tu jen závažné problémy s jejich distribucí. Vedle toho si myslím, že by tu měly být snahy o kontrolu porodnosti. A také existuje dobře známý způsob, jak to provést – zvýšit ekonomickou úroveň.
V průmyslových společnostech porodnost prudce klesá. Mnohé z nich ztěží reprodukují vlastní obyvatelstvo. Vezměte si Itálii jakožto později industrializovanou zemi. Porodnost dnes ani neobnovuje populaci. To je standardní fenomén.

Doplněno vzděláním?
Doplněno vzděláním a samozřejmě prostředky kontroly porodnosti. Spojené státy v tom hrají úděsnou roli. Nepomohou ani s financováním mezinárodního úsilí zajistit vdzdělávání o kontrole porodnosti.

Momentky ze Somálska

Představuje operace Obnovená naděje v Somálsku nový vzor amerických intervencí ve světě?
Nemyslím, že by měla být klasifikována jako skutečná intervence. Je to spíš public relations operace pro Pentagon.
Ve skutečnosti je ošidné, že to tentokrát bylo řečeno téměř otevřeně. Colin Powell, šéf Spojeného velení , udělal prohlášení o tom, jaká že to byla skvělá public relations akce pro armádu. Úvodník Washington Post to popsal jako zlatý důl Pentagonu.
Reportérům mohlo těžko uniknout, co se děje. Konec konců, když Pentagon zavolá všem zpravodajským kancelářím a hlavním televizním stanicím a řekne: ”Hele, buďte na té a té pláži v tu a tu hodinu a svoje fotoaparáty zaměřte tímto směrem, protože uvidíte námořní pěchotu, jak leze z vody a bude to opravdu vzrušující,” tak nikomu nemůže uniknout, že se jedná o public relations akci. To by museli být opravdu hodně blbí.
Nejlepší vysvětlení ‚intervence‘ se podle mě objevilo v článku v londýnských Financial Times v den vylodění. O Somálsku se nezmiňoval, byl o recesi v USA a o tom, proč je zotavování se tak uloudané.
Citoval nejrůznější ekonomy z investičních firem a bank – hochy, kteří se o ekonomiku opravdu zajímají. Shodovali se, že zotavování je pomalé, protože standardní metoda vládní stimulace – pumpování prostřednictvím systému Pentagonu – jednoduše už není tolik dostupná jako v minulosti.
Bush to podal dost poctivě ve svém projevu na rozloučenou, když vysvětloval, proč jsme zasáhli v Somálsku a ne v Bosně. Šlo o to, že v Bosně by na nás někdo mohl střílet. V Somálsku jde jen o bandu pubertálních dětí. Myslíme si, že třicet tisíc mariňáků je může zvládnout.
Hladomor už byl v podstatě zcela u konce a utichaly i boje. Takže v zásadě je to příležitost pro fotografování. Člověk doufá, že to Somálcům víc pomůže, než uškodí, ti jsou ale více či méně vedlejší. Jsou jen pozadím pro public relations Pentagonu.
Tisk tomu teď musí dodělat finesy, protože Somálsko není hezký příběh. USA byly od roku 1978 do roku 1990 (takže to není stará historie) hlavní oporou Siada Barreho, takového klona Saddáma Husseina. Ten zemi rozerval na kusy.
Zničil občanské a sociální struktury – vlastně tak vytvořil základy pro to, co se děje dnes – a podle Africa Watch pravděpodobně zavraždil padesát nebo šedesát tisíc lidí. USA ho podporovaly a možná pořád ještě podporují. Ozbrojené síly, které jsou mu většinou loajální, jsou podporovány z Keni, která je pod značným vlivem USA.
Přítomnost USA v Somálsku měla jeden důvod – tamní vojenské základny jsou součástí systému namířeného k oblasti Zálivu. Přesto pochybuji, že teď jde o ně. Jsou tu i mnohem jistější základny a stabilnější oblasti. Teď je třeba, zoufale třeba, nějakým způsobem zabránit snížení rozpočtu Pentagonu.
Když tisk a komentátoři říkají, že USA tam nemají žádné zájmy, mají velmi úzkoprsý a zavádějící pohled. Udržení systému Pentagonu je hlavním zájmem hospodářství USA.

Navy and Marine White Paper v září 1992 diskutoval přesun zaměření armády z globálních hrozeb k ”regionálním výzvám a příležitostem,” včetně ”humanitární asistence a snah o pomoc národům ve třetím světě.”
Tím to zakrývali vždycky, ale rozpočet armády je přede-vším k intervenci. Vlastně i strategické jaderné síly byly v zásadě určeny k intervenci.
USA jsou světovou velmocí. Nejsou jako Sovětský svaz, který dřív prováděl intervence přímo kolem svých hranic, kde měl výhodu naprosté převahy konvenčních sil. USA prováděly intervence všude – v jihovýchodní Asii, na Středním východě a v místech, kde neměly žádnou takovou převahu. USA proto musely mít extrémně odstrašující postavení, aby se pojistily, že jim všichni půjdou z cesty.
To vyžadovalo takzvaný ‚jaderný deštník‘ – mocné strategické zbraně, které každého zastraší, takže konvenční síly pak mohou být nástrojem politické moci. Vlastně skoro celý vojenský systém – jeho armádní část, ne hospodářská – byl veden k intervenci. Často se to ale maskovalo za ‚pomoc národům‘. Ve Vietnamu, ve střední Americe – vždycky jsme humanitární.
Takže, když dokumenty námořních jednotek říkají, že dnes máme nové poslání – humanitární pomoc národům – je to jen starý krycí příběh. Jen jej teď musíme víc zdůrazňovat, protože tradiční záminka – konflikt s Rusy – je pryč, ale je to pořád stejné, jako to vždycky bylo.

Jaký dopad bude mít injekce amerických ozbrojených sil do Somálska na občanskou společnost? Jeden americký armádní úředník Somálsko popsal jako ”Dodge City” a mariňáky jako ”Wyatta Earpa.” Co se stane, až maršál opustí město?
Zaprvé, tento popis má se Somálskem málo společného. Jedním z udivujících aspektů této intervence je, že o Somálsko nikdo nemá zájem. Nikdo, kdo o Somálsku něco ví, se jejího plánování neúčastnil a pokud víme, neexistuje žádná interakce se Somálci (alespoň doposud).
Od chvíle, kdy tam mariňáci přišli, jsou jedinými lidmi, se kterými přišli do styku tzv. ‚váleční magnáti‘ a to jsou ti největší gangsteři v zemi. Somálsko je ale země. Jsou tam lidé, kteří ji znají a zajímají se o ni, ale nemají tam moc velké slovo.
Jedním z nejznámějších je Somálka, která se jmenuje Rakiya Omaarová a která byla výkonnou ředitelkou Africa Watch. Až do intervence dělala většinu práce za práva žen, psaní atd. Byla silně proti intervenci a proto ji vykopli z Africa Watch.
Dalším známým hlasem je její spoluředitel Alex de Waal, který z Africa Watch odešel na protest poté, co byla vyražena. Vedle své práce pro lidská práva je akademickým specialistou na tento region. Napsal mnoho článků a u Oxford University Press vydal důležitou knihu o hladomoru v Súdánu. Nezná velmi dobře jen Somálsko, ale celý region. A jsou tu další. Jejich obrázek je typicky dost odlišný od toho, co se nám tady předkládá.
Siad Barre nejhorší zvěrstva napáchal v severní části Somálska, která byla britskou kolonií. Z jeho útoku, který podporovaly USA, se tam už zotavovali a byli dost dobře organizovaní (i když jim pomoc nepochybně mohla přijít vhod). Rodila se jejich občanská společnost – spíš tradičního charakteru s tradičními stařešiny, ale i s mnoha novými skupinami. Například se v této krizi objevily ženské skupiny.
Oblastí skutečné krize byl jeden region na jihu. Částečně kvůli silám generála Mohammeda Hersiho (Hersi, který je znám jako Morgan, je zetěm Siada Barreho). Jeho síly, ale i síly generála Mohammeda Faraha Aidida a Aliho Mahdiho, páchaly některé z nejhorších zvěrstev. To vedlo k vážnému zkratu, kdy se lidé prostě chytali zbraní, aby přežili. Došlo k mnoha rabováním a z puberťáků se stávali gangsteři.
Kolem září - října se už tento region dával dohromady. I když skupiny jako US Care a operace OSN byly naprosto k ničemu, jiné humanitární skupiny – třeba Mezinárodní Červený kříž, Save The Children a menší skupiny jako American Friends Service Committee nebo Australian Care – dodávaly většinu humanitární pomoci tam, kde jí bylo třeba.
Už začátkem listopadu se 80-90% jejich pomoci podle zpráv dostávalo na místo určení. Do konce listopadu se toto číslo dostalo na 95%. Důvod byl ten, že spolupracovali s obnovující se somálskou společností. V tomto jižním koutu skutečného násilí a hladu se už věci zlepšovaly stejně jako na severu.
Významnou úlohu v tom hrála iniciativa vyjednavače z OSN, Mohammeda Sahnouna z Alžírska, který byl extrémně úspěšný a všechny strany jej velmi respektovaly. Spolupracoval s tradičními stařešiny a s nově vznikajícími občanskými skupinami, především s ženskými skupinami a ti všichni se pod jeho vedením nebo minimálně z jeho iniciativy zase dávali dohromady.
Boutros-Ghali ale Sahnouna v říjnu vykopnul, protože veřejně kritizoval neschopnost a zkorumpovanost OSN. OSN jej nahradila nějakým Iráčanem, který zjevně nedosáhl téměř ničeho.
Americká intervence byla zjevně naplánována na období krátce po volbách. Oficiální historka říká, že se o ní rozhodlo na konci listopadu, když George Bush uviděl srdcervoucí obrázky v televizi. Američtí reportéři v Baidoje ale ve skutečnosti už na začátku listopadu viděli důstojníky námořnictva v civilu, jak se v této oblasti prochází a zkoumají ji, aby mohli naplánovat, kde si zřídí svoji základnu.
Bylo to rozumně načasováno. Ta nejhorší krize už byla pryč, společnost se znovu obnovovala a značný úspěch při distribuci potravin, které už se tak i tak distribuovaly, byl docela dobře zaručen. Třicet tisíc vojáků je jen bude expedovat v kratším čase. K žádným velkým bojům nedojde, protože už utichají. Takže žádné Dodge City.
Bush měl svoji příležitost pro fotografování a řešení problémů, které později vyvstanou, přenechal někomu jinému. Nikoho nezajímalo, co bude se Somálci. Když to vyjde, skvělé, budeme si tleskat a oslavovat se a slunit se ve vlastním úspěchu. Když z toho vyleze pohroma, postavíme se k tomu stejně jako k dalším intervencím, které se změnily v pohromu.
Konec konců byla jich celá řada. Vezměte si Grenadu. Byla to humanitární intervence. Chystali jsme se ty lidi zachránit před tragédií a změnit ji v to, čemu Reagan říkal ”výstaviště demokracie” nebo ”výstaviště kapitalismu.”
USA tam pumpovaly pomoc. Grenada měla následující rok nejvyšší příjem pomoci na jedince z celého světa – ovšem hned po Izraeli, který ale patří do jiné kategorie. A stejně z toho byla naprostá katastrofa.
Společnost je v totálním kolapsu. Jediná věc, která tam funguje, je praní špinavých peněz, které pochází z drog. O tom se už ale nikdo nedoví. Televizním kamerám řekli, ať se dívají jinam.
Takže, pokud bude mariňácká intervence úspěšná, což může být, pak se bude hodně mluvit o ní i tom, jak jsme bezvadní. Když to bude pohroma, vymaže se z mapy – zapomeňte. Tak a nebo tak, prohrát nemůžeme.

Slovan proti Slovanovi

Řekl byste něco k událostem v bývalé Jugoslávii, které představují největší výbuch násilí v Evropě za posledních padesát let – desetitisíce zabitých, statisíce uprchlíků? To není nějaké vzdálené místo jako Východní Timor, mluvíme o EVROPĚ a každý večer je to ve zprávách.
V jistém smyslu se děje to, že britská a americká pravice má to, co chtěla. Od 40. let je dost štval fakt, že západ podpořil Tita a partyzány a postavil se proti Michajlovičovi a jeho četnikům a proti chorvatským antikomunistům, včetně Ustaši, který byl otevřeným nacistou. Četnici také hráli na straně nacistů a snažili se porazit partyzány.
Vítězství partyzánů přineslo komunistickou diktaturu, ale také federovalo zemi. Potlačilo etnické násilí doprovázející nesnášenlivost a vytvořilo základnu jakési fungující společnosti, ve které měly všechny strany svoji úlohu. Teď jsme v podstatě zpátky ve 40. letech, jenomže bez partyzánů.
Srbsko je dědicem četniků a jejich ideologie. Chorvatsko je dědicem Ustaši a jeho ideologie (není tak zuřivá jako nacistický originál, ale je podobná). Je možné, že teď provádí přesně to, co by udělaly, kdyby partyzáni nezvítězili.
Samozřejmě vedení těchto živlů pochází z komunistické strany, ale to protože každý vrah v tomto regionu vstoupil do vládnoucího aparátu (například Jelcin byl komunistický stranický pohlavár).
Je zajímavé, že pravice na západě – alespoň její poctivější prvky – hájí hodně z toho, co se tam děje. Například Nora Belgoffová, britská pravicová komentátorka k Jugoslávii, napsala dopis londýnskému Economist, ve kterém odsoudila ty, kdo plivají na bosenské Srby. Říká, že vše je vina muslimů. Ti se odmítají přizpůsobit Srbům, kteří se jen brání.
Četniky podporovala dřív, tak není důvod, proč by četnické násilí (o které se vlastně jedná) nepodporovala dál. Samozřejmě může tu být i další faktor. Je to extrémní sionistka a jen sama skutečnost, že tam muslimové jsou, je už dělá vinnými.

Někteří říkají, že tak jako měli Spojenci bombardovat železniční tratě do Osvětimi a zabránit tak smrti mnoha lidí v koncentračních táborech, tak bychom teď měli bombardovat srbské ozbrojené pozice okolo Sarajeva, které drží toto město v obležení. Byl byste pro použití síly?
Zaprvé se dost diskutuje o tom, jak velký efekt by mělo bombardování železničních tratí do Osvětimi. I tak mám ale dojem, že dobře uvážená hrozba a použití síly – ne západními mocnostmi, ale nějakou mezinárodní nebo mnohonárodní skupinou – mohlo v dřívější fázi potlačit velkou část násilí a snad je i zastavit. Nevím, jestli by to pomohlo dnes.
Kdyby šlo zastavit ostřelování Sarajeva hrozbou náletů na některé pozice (a snad i provedením této hrozby), myslím, že by se to dalo obhajovat. Ale je to příliš velké kdyby. Není to jen morální problém, musíte se ptát i na důsledky a ty by mohly být dost komplexní.
Co kdyby se tak odstartovala balkánská válka? Jedním z důsledků by mohlo být, že by se do toho vložily konzervativní vojenské síly v Rusku. Ty už tam vlastně i jsou, aby podporovaly své slovanské bratry v Srbsku. Mohly by tam přijít en masse. (To je pro ně náhodou tradiční. Vraťte se k Tolstojovým románům a přečtěte si o tom, jak šli Rusové na jih, aby zachránili své slovanské bratry před útoky. Teď se to opakuje.)
V tomto bodě už se nám do toho zapojují prsty na jaderných zbraních. Je také naprosto možné, že útok na Srby, kteří se cítí jako ukřivděná strana, by je mohl podnítit k agresivnějšímu vpádu do Kosova, což je albánská oblast. To by mohlo vyvolat velkou válku, které by se účastnilo i Řecko a Turecko. Takže není to nijak jednoduché.
Nebo, co kdyby bosenští Srbové za podpory Srbů a možná i dalších slovanských zemí zahájili gerilovou válku? Západní vojenští ‚odborníci‘ odhadují, že jen více méně držet toto území by si mohlo vyžádat stotisíc vojáků. Možná, že ano.
Člověk si tedy musí položit spoustu otázek o důsledcích. Bombardování srbských ozbrojených pozic zní jednoduše, ale musíte se zeptat, kolik lidí skončí zabito. Není to jednoduché.

Zeľko Razňatovič, známý jako Arkan, muž na útěku ve Švédsku hledaný pro bankovní loupež, byl v prosinci 1992 zvolen do srbského parlamentu. Jeho milice Tygři je obviňována z vraždění civilistů v Bosně. Je mezi deseti lidmi, které má americké Státní oddělení na seznamu jako možné válečné zločince. Arkan tato obvinění odmítl a řekl: ”Ve Spojených státech je spousta lidí, které bych mohl dát na seznam jako válečné zločince.”
To je jistě pravda. Podle norimberských standardů je na západě spousta lidí, kteří by se dali dát na seznam jako váleční zločinci. To jej ale samozřejmě nijak neomlouvá.
 

Vyvolená země

Podmínky spojenectví mezi USA a Izraelem se změnily, došlo ale k nějakým změnám v jejich podstatě?
Nedošlo k žádným významným změnám v jejich podstatě. Prostě se jen asi zvýšila, minimálně krátkodobě, schopnost Izraele sloužit zájmům USA.
Clintonova administrativa dala velmi jasně najevo, že hodlá setrvat na extrémním nadržování Izraeli, které bylo vlastní Bushově administrativě. Do sekce Národní rady pro bezpečnost, která se zabývá Středním východem, jmenovali Martina Indyka, který tam přišel z AIPAC .
Vedl podvodný výzkumný ústav, Washington Institute for Near East Studies . Především tam mohou novináři, kteří chtějí vydat izraelskou propagandu, ale chtějí to udělat ‚objektivně‘, najít někoho, koho budou moci citovat, protože bude vyjadřovat to, co chtěli sami říct.
Spojené státy si s tzv. mírovými jednáními vždycky spojovaly jedno velké očekávání – že se nějak trochu víc zviditelní nebo upevní tradiční tiché spojenectví mezi Izraelem a rodinnými diktaturami, které vládnou státům Zálivu. A je možné, že k tomu dojde.
Přesto je tu jeden velký problém. Plány Izraele na zabrání a integraci jakéhokoli okupovaného území, kterého se mu zachce – plány, které se nikdy nezměnily – se dostávají do objektivních problémů. Izrael vždycky doufal, že se mu v dlouhodobém časovém horizontu podaří vyhnat většinu palestinského obyvatelstva.
Udělal spoustu kroků, aby to urychlil. Jedním z důvodů, proč na západním břehu zavedli školský systém byla naděje, že vzdělanější lidé budou chtít vypadnout, protože tam nejsou žádné pracovní příležitosti.
Dlouho to fungovalo – dokázali přimět k odchodu spoustu lidí – ale dnes jim tam obyvatelstva neubývá. To vyvolá skutečné problémy, protože Izrael hodlá zabrat vodu a použitelnou půdu. A to nemusí jít moc hezky a jednoduše.

Jak Izrael dodržuje víc než dvacet rezolucí Rady bezpečnosti , které odsuzují jeho politiku?
V tom je naprosto bezkonkurenční.

Žádné sankce, žádné donucování?
Žádné. Jen abych náhodně vybral jednu – rezoluce Rady bezpečnosti číslo 425, březen 1978. Vyzývala Izrael, aby se okamžitě a bezpodmínečně stáhnul z Libanonu. Izrael tam je pořád, i když libanonská vláda tuto žádost v únoru 1991, kdy všichni táhli do Iráku, obnovila.
Spojené státy zablokují každý pokus, aby se to změnilo. Řada z velkého množství rezolucí Rady bezpečnosti, které USA vetovaly, se týká agrese a zvěrstev Izraele.
Vezměte si například invazi do Libanonu v roce 1982. Spojené státy nejprve souhlasily s odsouzením vysloveným Radou bezpečnosti. Během několika dní ale USA vetovaly hlavní rezoluci Rady bezpečnosti, která všechny vyzívala, aby se stáhli a zastavili boje a později vetovaly další, podobnou.

USA souhlasily s několika posledními rezolucemi a postupy OSN.
USA souhlasily, ale postaraly se, aby ty rezoluce byly bezzubé. Zásadní otázka zní: dělají s tím USA něco? Spojené státy například souhlasily s rezolucí Rady bezpečnosti, která odsuzovala anexi Golanských výšin. Když ale přišel čas něco proti tomu udělat, odmítly.

Mezinárodní právo je nadřazeno státnímu právu, ale Izrael říká, že se na něj tyto rezoluce nevztahují. Jaktože se na něj nevztahují?
Ze stejného důvodu ze jakého se mezinárodní právo nevztahuje na Spojené státy, které dokonce odsoudil i Světový soud. Státy si dělají, co se jim zachce – malé státy se ale samozřejmě musí podřizovat.
Izrael není malý stát. Je to přívěsek světové supervelmoci, takže dělá, co mu Spojené státy dovolí. Spojené státy mu říkají: ‚Nemusíte se podřizovat žádné z těchto rezolucí,‘ takže jsou zcela neplatné – stejně jako jsou neplatné, když odsuzují USA.
Žádná rezoluce Rady bezpečnosti nikdy nemůže USA odsoudit, protože ji vetují. Vezměte si invazi do Panamy. V Radě bezpečnosti byly dvě rezoluce odsuzující Spojené stá-ty za tuto invazi. Obě jsme je vetovali.
Existují opakované rezoluce Rady bezpečnosti, které nikdy neprošly a které odsuzují USA, rezoluce, které by prošly, kdyby byly o bezbranné zemi. A Valné shromáždění schvaluje rezoluce neustále, jenže nemají žádnou váhu – jsou to jen doporučení.

Vzpomínám si, jak jsem mluvil s Monou Rišmawiovou, právničkou organizace pro lidská práva Al Haq z Rámalláhu na západním břehu. Říkala mi, že, když půjde k soudu, nebude vědět, jestli izraelský státní zástupce žaluje její klienty na základě britského mandátního práva pro nouzové situace, jordánského práva, izraelského práva nebo ottomanského práva.
Nebo podle jejich vlastních zákonů. Existují tam administrativní regulace, z nichž se některé nikdy nezveřejňují. Jak vám řekne každý palestinský právník, právní systém na okupovaných územích je vtip. Tam není žádné právo – jen čistá autorita.
Většina usvědčení se zakládá na přiznáních a každý ví, co to znamená, když se lidé přiznávají. Konečně, asi po šestnácti letech se dokázalo, že jeden druzský veterán izraelské armády, který se přiznal a byl odsouzen, byl nevinný. Pak z toho byl skandál.
Došlo k vyšetřování a Nejvyšší soud prohlásil, že mu tajné služby šestnáct let lhaly. Tajné služby mučily lidi – jak každý věděl – ale soudu to neřekly.
Okolo skutečnosti, že lhaly Nejvyššímu soudu bylo hodně povyku. Jak můžete mluvit o demokracii, když lžou Nejvyššímu soudu? O mučení se už tolik nemluvilo – stejně o něm všichni celou dobu věděli.
Amnesty International udělala v Londýně v roce 1977 rozhovor s předsedou Nejvyššího soudu Mošem Etzionim. Požádali jej, aby vysvětlil, proč se tak extrémně vysoké procento Arabů přiznává. Řekl: ”Je to součást jejich mentality.”
Takový je izraelský právní systém na okupovaných územích.

Vysvětlete orwellismy ‚bezpečnostní zóna‘ a ‚nárazníková zóna‘.
V jižním Libanonu? Tak tomu říká Izrael a tak o tom mluví média.
Izrael vtrhnul do jižního Libanonu v roce 1978. Všechno to bylo v souvislosti s dohodami z Camp Davidu . Bylo úplně jasné, že tyto dohody budou mít takové následky, jaké měly – jmenovitě uvolnily Izraeli ruce, aby mohl napadnout Libanon a integrovat okupovaná území, když už se nemusel bát Egypta.
Izrael vtrhnul do jižního Libanonu a držel se v něm prostřednictvím klientů – v té době to byla milice majora Sa‘ada Haddada, v podstatě izraelští žoldáci. Tehdy byla schválena rezoluce Rady bezpečnosti číslo 425.
Když tam Izrael vtrhnul v roce 1982, už tam předtím došlo ke spoustě přeshraničních násilností, všechny vycházely ze severu Izraele. Američané vyjednali příměří, které OOP svědomitě dodržovala a nezačínala žádné přeshraniční akce. Izrael ale provedl tisíce provokativních akcí, včetně ostřelování civilních cílů – vše ve snaze přimět OOP, aby něco udělala a dala tak Izraeli záminku k invazi.
Je zajímavé jakým způsobem toto období rekonstruoval americký žurnalismus. Vše, co zbylo, jsou jen pohádky o tom, jak OOP ostřelovala izraelské osady, zlomek skutečného pří-běhu (a z roku, který vedl k izraelské invazi v roce 1982, ne-zbylo ani to).
Pravda je, že Izrael ostřeloval a napadal sever hranice a OOP na to neodpovídala. Vlastně se snažila dosáhnout naplnění vyjednané dohody. (Pravda o předešlých letech je standardnímu obrázku rovněž podobná jen částečně, což jsem již několikrát dokumentoval – samozřejmě k ničemu to nebylo.)
Víme, co se stalo poté, co Izrael vtrhnul do Libanonu. Byli vyhnáni tím, čemu říkají ‚terorismus‘ – což znamená odpor lidí, kteří se nechtěli nechat šikanovat. Izraeli se podařilo pro-budit fundamentalistický odpor, který nemohl kontrolovat. Byli donuceni odejít.
Vytrvali v jižní části, které říkají ‚bezpečnostní zóna‘ – i když není žádný důvod věřit, že má cokoli společného s bezpečností. Je to opěrný bod Izraele v Libanonu. Teď ji řídí armáda žoldáků, Jiholibanonská armáda, kterou podporují izraelští vojáci. Jsou velice brutální. Existují tam otřesné mučírny.
Neznáme všechny detaily, protože odmítli přístup inspekcím Červeného kříže nebo kohokoli jiného. Skupiny za lidská práva, novináři a další ale provedli nějaká vyšetřování. Nezávislé zdroje – lidé, kteří se dostali ven, plus některé izraelské zdroje – brutalitu v drtivé většině dosvědčují. Jeden izraelský voják dokonce spáchal sebevraždu, protože nemohl unést, co se tam dělo. Někteří další o tom napsali do hebrejského tisku.
Hlavním táborem je Ansar. Velmi příhodně jej umístili do města Khijam. Po letech izraelských náletů, které vyhnaly většinu obyvatelstva, se tam Haddadova milice pod dohledem Izraelců dopustila v roce 1978 masakru. Tábor je hlavně pro Libanonce, kteří odmítají spolupracovat s Jiholibanonskou armádou.
Takže toto je ‚bezpečnostní zóna‘.

Izrael v 70. a 80. letech do Libanonu deportoval množství lidí. Proč se to nyní změnilo? Proč Libanon odmítnul?
Nejde ani tak o to, že odmítnul. Kdyby Izrael odvezl nějaké nežádoucí lidi vrtulníkem na předměstí Sidonu, Libanon by nemohl odmítnout. Tentokrát se ale Izrael, myslím, dopustil taktické chyby. S deportací 415 Palestinců se budou velice těžko vyrovnávat.
Podle izraelského tisku byla tato masová deportace úplně náhodná, brutální forma kolektivního trestu. Četl jsem v Ha‘aretz , že z Šabak unikla informace, že měli jen šest jmen, která představovala bezpečnostní riziko a přidali sed-mé, když Rabinova labouristická vláda chtěla větší počet. Dalších 400 nebo tak přidala Rabinova vláda, aniž by o nich měla jakoukoli informaci od zpravodajských služeb.
Není tedy proč věřit, že ti, kdo byli deportováni, byli aktivisté Hamasu . Ve skutečnosti Izrael deportoval v podstatě celou fakultu jedné islámské vysoké školy. Deportovali hlavně intelektuály, lidi zapojené do programů sociální pomoci atd.
Jenže vzít tuhle velkou třídu lidí a vysadit je v horách jižního Libanonu, kde teď mrzne a v létě je úmorné vedro – to nebude před TV kamerami vypadat hezky. A to je jediné, na čem záleží. Takže může dojít k problémům, protože Izrael je nepustí zpátky bez obrovského tlaku.

Slyšel jsem na BBC Stevena Solarze . Řekl, že svět má dvojí metr: 700 000 Jemenců bylo vyhnáno ze Saudské Arábie a nikdo neřekl ani slovo (což je pravda), 415 Palestinců je vyhnáno z Gazy a západního břehu a všichni křičí.
Každý stalinista říkal to stejné: ”Poslali jsme Sacharova do exilu a všichni křičeli. A co to či ono jiné zvěrstvo, které je horší?” Vždycky se najde někdo, kdo spáchal ještě něco horšího. Proč by stalinistický kašpar jako Solarz nepoužil stejnou linii?
Náhodou tu ale jeden rozdíl je – Jemenci byli deportováni do své země, Palestinci ze své země. Kdyby Solarze a jeho rodinu hodili do pouště v Mexiku, také by křičel, že máme být všichni zticha?

Vztah Izraele k Hamasu se během let vyvíjel. Nestranil mu kdysi Izrael?
Nejenže mu stranili, snažili se jej organizovat a stimulovat. Izrael v prvních letech intifády islámské fundamentalisty sponzoroval. Když došlo ke studentské stávce na nějaké vysoké škole na západním břehu, tak tam izraelská armáda občas autobusem dopravila islámské fundamentalisty, aby stávku zlomili.
Šejka Jasína, antisemitského maniaka z Gazy a vůdce islámských fundamentalistů, dlouhou dobu chránili. Měli jej rádi. Říkal: ”Zabijme všechny Židy.” To je v dějinách obvyklá věc. Před sedmdesáti lety Chaim Weizmann říkal: Nebezpeční jsou pro nás umírnění Arabové a ne arabští extremisté.
Invaze do Libanonu – to bylo to stejné. Izrael chtěl zničit OOP, protože byla světská a nacionalistická a vyzívala k jednání a diplomatické dohodě. Ta byla hrozbou a ne teroristé. Izraelští komentátoři to dost poctivě přiznávali už od začátku.
Izrael pořád dělá tu stejnou chybu se stejnými důsledky, které lze předvídat. Do Libanonu přišli, aby zničili hrozbu umírněných a skončili s Hizballáhem na krku. Na západním břehu také chtěli zničit hrozbu umírněnosti – lidi, kteří se chtěli politicky dohodnout. Tam Izrael zase skončil s Hamasem, který organizuje účinné partyzánské útoky na izraelské bezpečnostní síly.
Musíme si uvědomit, jak naprosto neschopné jsou tajné služby, když se mají vypořádat s lidmi a s politikou. Zpravodajské služby dělají ty nejhloupější chyby – stejně jako vzdělanci.
Pokud dochází k okupaci nebo nadvládě, musí okupant, vládnoucí moc, omlouvat své činy. Je jen jeden způsob, jak na to – stát se rasistou. Musíte obviňovat svoji oběť. Jakmile se z vás ale jednou v sebeomlouvání stane zuřivý rasista, ztrácíte schopnost rozumět tomu, co se děje.
S USA v Indočíně to bylo stejné. Nikdy tomu nemohli porozumět – ve vnitřních záznamech existují omračující příklady tohoto jednání. I se zdejší FBI je to stejné – z podobných důvodů dělají ty nejhloupější chyby.

Ředitel Anti-Defamation League , Abraham Foxman, v dopise do New York Times napsal, že Rabinova vláda ”jednoznačně demonstrovala svoji oddanost mírovému procesu” od chvíle, kdy se chopila vedení. ”Izrael je ten poslední, kdo musí dokazovat svoji touhu uzavřít mír.” Jaká je pověst Rabinovy labouristické vlády?
To je naprosto pravda, že Izrael chce mír. I Hitler jej chtěl. Každý chce mír. Otázka zní, za jakých podmínek?
Rabinova vláda, přesně podle předpovědí, zostřila represe na okupovaných územích. Zrovna tohle odpoledne jsem mluvil se ženou, která posledních pár let strávila prací pro lidská práva v Gaze. Říká to, co říkají všichni a co každý, kdo má mozek, ví – jakmile přišel Rabin, přituhlo. Je to muž s tvrdou rukou – taková je jeho pověst.
Likud má vlastně na okupovaných územích lepší pověst než Labor Party. Za Begina mučení a kolektivní tresty ustaly. Bylo tu jedno zlé období, když u kormidla Šaron , ale za Begina to bylo celkově lepší. Když se Labor Party v roce 1984 vrátila do vlády, mučení a kolektivní tresty začaly znovu a později přišla intifáda.
V únoru 1989 řekl Rabin skupině předáků z Peace Now , že jednání s OOP nic neznamenají – probíhají proto, aby mu daly čas rozdrtit Palestince silou. A oni budou rozdrceni, řekl, budou zničeni.

K tomu ale nedošlo.
Došlo. Intifáda byla v podstatě mrtvá a Rabin ji znovu svým vlastním násilím probudil. Pokračoval i v zakládání osad na okupovaných územích přesně tak, jak každý, kdo má oči otevřené, předpokládal. I když došlo k velmi silně medializovanému přerušení osídlování, bylo hned jasné, že je to podvod. Foxman to ví. Čte izraelský tisk. Jsem si jistý.
Rabin zastavil jen některé extrémnější a šílené Šaronovy plány. Šaron tam budoval domy všude, i na místech, kam ani nikdo nikdy nechtěl jít a země to nemohla financovat. Takže Rabin jí ulehčil návratem k racionálnějšímu programu osídlování. Myslím, že současné číslo je 11 000 vyrůstajících nových domů.
Labouristé mívají racionálnější politiku než Likud – to je jeden z důvodů, proč jim USA vždycky dávaly přednost. Dělají naprosto to stejné jako Likud, ale tišeji, ne tak okatě. Bývají ve svém směřování mnohem modernější, lépe ladí s normami západního pokrytectví. Jsou také realističtější. Namísto snahy vytvořit sedm velkých osadnických oblastí se spokojí se čtyřmi.
Cíl je ale úplně stejný – vytvořit osady, aby oddělili palestinská území. Velké dálniční sítě spojí židovské osady a obklíčí nějakou malou arabskou vesnici nahoře v horách. Tak se chtějí pojistit, že jakákoli místní autonomie se nikdy ne-změní v nějakou formu smyslupné samosprávy. To vše dál pokračuje a USA to samozřejmě financují.

Kritikové palestinského hnutí poukazují na to, čemu říkají ”intrafáda” – skutečnost, že Palestinci zabíjejí jiné Palestince – jako kdyby to omlouvalo izraelskou vládu a delegitimizovalo palestinské úsilí.
Můžete se podívat zpátky na sionistické hnutí – bylo tam spousta Židů zabitých jinými Židy. Zabíjeli kolaboranty, zrádce a lidi, o kterých si mysleli, že jsou zrádci. A to se nenacházeli v podmínkách, které by se daly přirovnat ke krutým podmínkám okupovaných Palestinců. Jak poznamenala spousta Izraelců, Britové nebyli nijak skvělí, ale ve srovnání s námi to byli gentlemani.
Na labouristech založená obranná síla Hagana měla své mučírny a atentátníky. Kdysi jsem si v oficiální historii Hagany vyhledal jejich první zaznamenaný atentát. Je tam popsán dost přímo.
Bylo to v roce 1921. Holandský Žid, který se jmenoval Jacob de Haan, měl být zavražděn, protože se snažil spojit s místními Palestinci, aby zjistil, jestli se dají vztahy mezi nimi a novými židovskými osadníky urovnat. Má se za to, že jeho vrahem byla žena, která se později stala manželkou prvního izraelského prezidenta. Říkali, že dalším důvodem pro jeho zavraždění byla jeho homosexualita.
Jicchak Šamir se stal hlavou bandy Stern tak, že zavraždil hocha, který se jí měl stát původně. Z nějakého důvodu jej neměl rád. Šamir se s ním měl projít po pláži. Ten hoch se ale už nikdy nevrátil. Všichni ví, že jej Šamir zavraždil.
Když se intifáda začala pod strašnými represemi sama ničit, zabíjení se naprosto vymklo z pod kontroly. Stala se z něj záležitost vyrovnávání starých účtů a gangsterů, kteří zabíjí každého na potkání. Původně byla intifáda dost dobře organi-zovaná, ale skončila u spousty náhodného vraždění, což se Izraeli zamlouvá. Můžou pak zdůrazňovat, jak jsou Arabové prohnilí.

Je to nebezpečné místo.
Ano, je. Napomáhají mu, aby bylo nebezpečné.

Gándhí, nenásilí a Indie

Nikdy jsem vás neslyšel mluvit o Gándhím. Orwell o něm napsal: ”Jak čistou vůni se mu ve srovnání s dalšími vůdčími politickými postavami naší doby za sebou podařilo zanechat.” Jaký je váš názor na Mahátmu?
Váhám, jestli se vyjádřit bez bližší analýzy jeho činnosti a výsledků. Něco pozitivního tam bylo – například jeho důraz na rozvoj vesnice, svépomoc a obecní projekty. To by pro Indii bývalo bylo velmi prospěšné. Z toho plyne, že navrhoval model rozvoje, který býval mohl být úspěšnější a lidštější než ten stalinistický, který byl přijat (a který zdůrazňoval rozvoj těžkého průmyslu atd.).
Kázání nenásilí ale musíte opravdu pořádně zvážit. Jistě, každý má raději nenásilí než násilí, ovšem za jakých podmínek a kdy? Je to absolutní princip?

Víte, co řekl v roce 1938 Lewisi Fisherovi o Židech v Německu – němečtí Židé prý měli spáchat kolektivní sebevraždu, která by ”vyburcovala svět a německý lid proti Hitlerovu násilí.”
To byl taktický návrh a ne principiální. Neříkal, že by měli s úsměvem kráčet do plynových komor, protože tak diktuje nenásilí. Říkal jen: ”kdybyste to udělali, možná byste na tom byli lépe.”
Když si od jeho návrhu odmyslíte jakýkoli jiný principiální zájem než je zájem o to, kolik lidských životů by se dalo zachránit, lze si představit, že by to vyburcovalo zájem světa tak, jako žádný z nacistických masakrů. Nevěřím tomu, ale zcela nemožné to není. Na druhé straně, evropští Židé by bývali za daných okolností, které byly všude ohavné, stejně ani moc jiných možností neměli.

Orwell dodává, že po válce Gándhí svůj postoj omlouval tím, že: ”Stejně Židy zabili, tak jejich smrt alespoň mohla mít význam.”
Znovu – dělal taktické a ne principiální prohlášení. Člověk se musí zeptat, jaké by bývaly byly důsledky postupu, který doporučoval. A to by byla jen spekulace založená na minimu důkazů. Jestli ale tehdy toto doporučoval, tak musel působit groteskně.
Měl zdůrazňovat toto: ”Hele, bezmocní lidé, které vedou na jatka, nemohou nic dělat. Je tedy na ostatních, aby zabránili jejich zmasakrování.” Radit jim ale jak se mají nechat zmasakrovat, není – mírně řečeno – příliš povzbuzující.
To stejné můžete říct i ve spoustě jiných případů. Vezměte si mučené a vražděné lidi na Haiti. Chcete jim říct: ”Měli byste to udělat tak, že půjdete k těm vrahům a položíte jim svou hlavu pod nůž – a třeba si toho lidé venku všimnou.” Třeba ano. Ale trochu významnější by bylo říct lidem, kteří těm vrahům dávají nože, že by měli dělat něco lepšího.
Kázat nenásilí je snadné. Ale když jde o někoho, jako je Dave Dellinger, který vždycky stojí v první řadě s oběťmi, tak to můžete brát i vážně.

Dnešní Indii rozdělují ve dví různá separatistická hnutí. V Kašmíru okupovaném indickou armádou je neuvěřitelný chaos a v Pandžábu a jinde dochází k vraždění, věznění a k masovému porušování lidských práv.
Rád bych, abyste se vyjádřil k tendenci třetího světa obviňovat koloniální vládce ze všech problémů, které dnes jeho země tíží. Je to jakoby říkali: ”Ano, Indie má problémy, ale to je vina Britů – předtím byla Indie jedno velké šťastná rodina.”
Je obtížné někomu připisovat vinu za historické katastrofy. Je to něco jako snažit se připsat někomu vinu za zdraví hladovějící a nemocné osoby. Je tu spousta různých faktorů. Řekněme, že tu osobu mučili – to má určitě následky. Možná ale, že až bylo po mučení, tak se ta osoba špatně stravovala, žila zhýralým životem a zemřela na kombinované následky. Přesně o tomto druhu věcí tady hovoříme.
Imperiální vláda nepochybně byla katastrofou. Vezměte si Indii. Když Britové poprvé přijeli do Bengálska, bylo to jedno z nejbohatších míst na světě. První britští obchodní válečníci je popisovali jako ráj. Na tomhle území teď jsou Bangladéš a Kalkata – symboly zoufalství a beznaděje.
Byly tam bohaté zemědělské oblasti s nezvykle kvalitní bavlnou. Na tehdejší poměry také měli vyspělou výrobu. Například jedna indická firma během Napoleonských válek postavila jednu z vlajkových lodí pro anglického admirála. Nebyla postavena v britských továrnách, byla z vlastní indické výroby.
O tom, co se stalo se můžete dočíst u Adama Smithe, který psal před dvěma sty lety. Litoval ztrát, které Britové v Bengálsku působili. Jak říká, nejdřív zničili zemědělské hospodářství a pak změnili ”nouzi v hladomor.” Jedním ze způsobů, jak to prováděli, bylo zabrání zemědělské půdy pro pěstování máku (protože opium bylo to jediné, co mohla Británie prodávat Číně). Pak v Bengálsku došlo k masovému hladomoru.
Britové se snažili zničit i existující manufakturní systém v těch částech Indie, které byly pod jejich kontrolou. Počínaje přibližně rokem 1700, Británie zavedla přísné celní regulace, aby indickým výrobcům znemožnila konkurovat britským textilkám. Museli indické textilky podrýt a zničit, protože Indie měla komparativní výhodu. Indické textilky používaly lepší bavlnu a jejich výrobní systém byl v mnoha ohledech srovnatelný s britským, nebyl-li ještě lepší.
Britové uspěli. Došlo k deindustrializaci a ruralizaci Indie. V Anglii se šířila průmyslová revoluce, ale Indie se měnila v chudou, ruralizovanou a zemědělskou zemi.
Až v roce 1846, kdy už byli jejich konkurenti zničeni a Britové byli daleko napřed, Británie najednou objevila výhody volného obchodu. Přečtěte si britské liberální historiky, velké obhájce volného obchodu – byli si toho velice dobře vědomi. Přímo v té době říkali: ”Hele, to, co děláme v Indii není hezké, ale je to jediný způsob, jak mohou přádelny v Manchesteru přežít. Musíme zničit konkurenci.”
A tak to jde pořád dál. Můžeme to sledovat případ od případu po celé Indii. V roce 1944 napsal Néhrú v britském vězení zajímavou knihu. Poukázal na to, že když vysledujete míru britského vlivu a kontroly v každém indickém regionu a pak ji srovnáte s mírou chudoby v daném regionu, tak jsou si přímo úměrné. Čím déle v daném regionu Britové byli, tím je chudší. Nejhůř na tom samozřejmě bylo Bengálsko – dnes Bangladéš. Tam byli Britové nejdéle.
To stejné můžete vysledovat v Kanadě a severní Americe, protože tam prostě jen decimovali obyvatelstvo. A nepíšou o tom jen dnešní ‚politicky korektní‘ komentátoři – můžete to najít až u otců zakladatelů.
První ministr obrany, generál Henry Knox , řekl, že to, co provádíme domorodému obyvatelstvu je horší, než to, čeho se dopouštěli conquistadoři v Peru a Mexiku. Řekl, že budoucí historikové budou hledět na ”zničení” těchto lidí – dnes by se tomu říkalo genocida – a budou je vykreslovat v ”chmurných barvách.”
Celou dobu se o tom vědělo. Dlouho potom, co John Quincy Adams, duchovní otec Zjevného údělu , odešel od vlády, se z něj stal odpůrce otroctví a politiky k Indiánům. Řekl, že se účastnil – spolu se všemi ostatními – zločinu tak enormního ”vyhlazování”, že je Bůh za tyto ”ohavné hříchy” jistě potrestá.
S Latinskou Amerikou to bylo složitější, ale původní obyvatelstvo bylo v podstatě zničeno během stopadesáti let. Mezitím sem přivezli Afričany jako otroky. Tím pomohli zdevastovat Afriku ještě před koloniálním obdobím a její dobytí ji pak poškodilo ještě víc.
Potom, co západ okradl kolonie – okradl je a to je bez diskuzí, stejně jako je bez diskuzí, že to přispělo k jeho vlastnímu rozvoji – přešel na tzv. ‚neokoloniální‘ vztahy, které znamenají ovládání bez přímé správy věcí. To byla celkově další katastrofa.

Rozděl a panuj

Vraťme se k Indii. Povídejte o politice ‚rozděl a panuj‘ britské vlády, která poštvala hinduisty proti muslimům. Její výsledky vidíme dnes.
Přirozeně, každý dobyvatel poštve jednu skupinu proti druhé. Například, myslím, že 90% sil, které Britové využívali ke kontrole nad Indií, tvořili právě Indové.

Jedna udivující statistika praví, že na vrcholu své moci v Indii tam Britové nikdy neměli víc než 150 000 lidí.
Tak to bylo všude. Bylo to tak, když americké síly dobyly Filipíny a zabili při tom pár set tisíc lidí. Využili konfliktů mezi místními skupinami a filipínské kmeny jim v tom pomohly. Byla jich spousta, kdo se přidal k dobyvatelům.
Ale zapomeňte na třetí svět – podívejte se prostě na dobytí krásné, civilizované západní Evropy, míst jako Belgie a Holandsko a Francie, nacisty. Kdo shromažďoval Židy? Často místní lidé. Ve Francii je shromažďovali rychleji, než je byli nacisté schopni odvážet. Nacisté také používali Židy ke kontrole Židů.
Kdyby Rusové dobyli Spojené státy, Ronald Reagan, George Bush, Elliott Abrams a zbytek by pravděpodobně pracovali pro agresory a posílali by lidi do koncentračních táborů. Jsou totiž právě tím typem lidí.
Je to tradiční způsob. Je dost typické, že agresoři používají kolaboranty, aby za ně všechno řídili. Zcela přirozeně využívají existujících rivalit a nepřátelství, aby přiměli jednu skupinu pracovat pro ně proti ostatním.
Právě teď k tomu dochází u Kurdů. Západ se snaží zmobilizovat irácké Kurdy, aby zničili turecké Kurdy, kteří jsou zdaleka největší skupinou a historicky tou nejutlačovanější. O těchto gerilách si sice můžeme myslet cokoli, ale není pochyb o tom, že v jihovýchodním Turecku mají značnou lidovou podporu.
(O zvěrstvech Turecka proti Kurdům se na západě moc nemluví, protože Turecko je náš spojenec. Zrovna během války v Zálivu ale bombardovali kurdská území a vyhnali z nich desetitisíce lidí.)
Teď je cílem západu využít irácké Kurdy jako zbraň a pokusit se o obnovení takzvané ‚stability‘ – pod kterou rozumí svůj vlastní systém – v Iráku. Západ využívá irácké Kurdy ke zničení tureckých Kurdů, protože to by posílilo moc Turecka v regionu, a iráčtí Kurdové s ním spolupracují.
V říjnu 1992 došlo k velice ošklivému incidentu, při kterém turecká armáda a síly iráckých Kurdů navzájem postupovaly ve formaci jako jakési kleště, které vytlačovaly kurdské partyzány z Turecka a ničily je.
Vůdci iráckých Kurdů a některé části obyvatelstva se na tom podílely, protože si mysleli, že by tím mohli něco získat. Není těžké jejich postoj pochopit – ne jej nutně schvalovat, to je jiná věc – ale jistě jej můžete pochopit.
Jsou to lidé, které drtí a ničí ze všech směrů. Těžko nás může překvapovat, že se chytí stébla, aby přežili – dokonce i když to stéblo znamená pomoc při zabíjení lidí, kteří jsou je-jich bratranci za hranicí.
Tímto stylem dobyvatelé pracují. Vždycky tak pracovali. Pracovali tak i v Indii.
Není pravda, že Indie dřív byla mírumilovné místo – nebyla. Ale ani západní polokoule nebyla žádnou pacifistickou utopií. A není pochyb o tom, že kamkoli Evropané přišli, tam míru násilí dost výrazně zvýšili. Seriózní vojenští historici o tom nepochybují – bylo to patrné už i v osmnáctém století. Zase, můžete si přečíst Adama Smithe.
Jednou z příčin bylo, že v Evropě samé se bojovalo ve špinavých, vražedných vnitřních válkách. Evropa si tak vytvořila bezkonkurenční kulturu násilí. Ta kultura byla ještě důležitější než technologie, která nebyla o moc lepší než u jiných kultur.
Popis toho, co Evropané prováděli, je prostě monstrózní. Britští a holandští obchodníci – původně obchodující válečníci – přijeli do Asie a vtrhli do obchodních oblastí, které fungovaly dlouhá a dlouhá léta a měly dost dobře zavedená pravidla. Byly více či méně svobodné, značně mírumilovné – jakoby jakési oblasti volného obchodu.
Evropané zničili všecko, co jim stálo v cestě. Bylo tomu tak téměř na celém světě, jen s několika výjimkami. Evropské války byly válkami vyhlazovacími. Jestli máme o těchto dějinách mluvit poctivě, musíme to popisovat jednoduše jako nájezd barbarů.
Domorodci nikdy nic takového neviděli. Jediní, kdo se tomu dokázal chvíli bránit, byly Japonsko a Čína. Čína měla jakási svá pravidla, měla technologie a byla mocná, takže dokázali vzdorovat intervenci západu po dlouhou dobu. Když se ale jejich obrana nakonec v devatenáctém století prolomila, Čína se zhroutila.
Japonsko se ubránilo téměř úplně. Proto je Japonsko jedinou oblastí třetího světa, kde došlo k rozvoji. Jediná část třetího světa, která nebyla kolonizována, je jedinou částí, která je součástí průmyslového světa. To není náhodou.
Toto tvrzení se vám potvrdí, i když se jen podíváte na ty části Evropy, které byly kolonizovány. V těchto částech – třeba v Irsku – to vypadá v podstatě stejně jako ve třetím světě. Ta podobnost je očividná. Takže, když lidé ve třetím světě ze své tísně obviňují imperialistickou minulost, tak to opravdu má hlavu a patu.
Je zajímavé, jak se k tomu dnes staví na západě. Ve Wall Street Journal byl ohromující článek, který kritizoval intervenci do Somálska. Byl od Angela Codevilly, tzv. vzdělance z Hoover Institute ve Stanfordu, a říkal: Hele, problémem světa jsou západní intelektuálové, kteří nenávidí svoji kulturu a proto ukončili kolonialismus. Jedině ty nejšlechetnější civilizace se mohou chopit tak vznešených úkolů, jako je kolonialismus, který se snaží zachránit barbary na celém světě před jejich žalostným osudem. Evropané se jej chopili – a samozřejmě barbarům předali moře dovedností a užitečných věcí. Jenže pak je tihle intelektuálové, kteří nenávidí vlastní kulturu, donutili, aby se stáhli. Výsledkem je to, co vidíme dnes.
Něco podobného můžete najít opravdu jen v nacistických archivech. Kromě neuvěřitelné blbosti – blbosti tak kolosální, že se může objevit jedině mezi váženými intelektuály – ten článek oplývá tak nízkou morální úrovní, že byste museli hledat v nacistických archivech. Ve Wall Street Journal ale je na stránce s osobními komentáři. Pravděpodobně se na něj moc kritiků neozve.
Bylo zajímavé číst pravicové noviny v Anglii – Sunday Telegraph a Daily Telegraph – potom, co Rigoberta Menchú získala Nobelovu cenu. V těchto novinách, hlavně jejich dopisovatel ze střední Ameriky, byli nepříčetní. Jejich názor je: Ano, v Guatemale docházelo ke zvěrstvům. Jenže se jich dopouštěly buď levicové gerily, nebo byly pochopitelnou odpovědí vážených společenských vrstev na násilí a zvěrstva těch-to kazatelů marxismu. Takže dát Nobelovu cenu osobě, která celé ty roky Indiány mučila, Rigobertě Menchú…
To se nedá ani opakovat. Musíte si přečíst originál. Znovu, je to rovnou ze stalinistických a nacistických archivů – z těch nejhorších období. Pro část britské a americké kultury to ale je velice typické.

Kořeny rasismu

Celým světem – od Los Angeles, přes Balkán a Kavkaz až po Indii – se valí vlna nesnášenlivosti mezi kmeny, nacionalismu, náboženského fanatismu, rasismu. Proč právě dnes?
Především si vzpomeňte, že ta se tu valila vždycky.

No jistě, ale teď se zdá viditelnější.
V některých částech světa viditelnější je. Vezměte si východní Evropu. Evropa je celkově velice rasistická, dokonce ještě horší než USA, ale východní Evropa je obzvlášť příšerná. V té společnosti je tradičně silná etnická nevraživost. Jedním z důvodů, proč jsou mnozí z nás tady je, že naši rodiče odtud utekli.
Teprve před pár lety se východní Evropa dostala z pod kontroly velmi tvrdé tyranie – sovětského systému. Ta demobilizovala občanskou společnost, což znamená, že vymazala to, co bylo dobré, ale také potlačila to, co bylo špatné. Teď, když je tyranie pryč, občanská společnost se vrací – i se svými bradavicemi, kterých má spoustu.
Jinde ve světě, řekněme v Africe, dochází k všemožným zvěrstvům. Vždycky tam k nim docházelo. K jedné z nejhorších zrůdností došlo v 80. letech. Od roku 1980 do roku 1988 byla Jihoafrická republika, kterou podporovaly USA, odpovědná asi za jeden milión a půl vražd, plus asi za šedesát miliard dolarů škod – a to jen v regionu okolo Jihoafrické republiky.
Nikdo se o to tady ale nezajímal, protože USA to podporovaly. Když se vrátíte do 70. let do Burundi, tak tam došlo k obrovskému masakru, desetitisíce zabitých lidí. Nikoho to ale nezajímalo.
V západní Evropě dochází k nárůstu regionalismu. Ten částečně odráží úpadek jejich demokratických struktur. Evropské společenství se pomalu konsoliduje směrem k výkonné moci reflektující velké koncentrace v hospodářství a lidé se proto snaží najít jiný způsob jak si zachovat svoji identitu. To vede ke spoustě regionalismu s pozitivními i negativními aspekty. Všechno se tím vysvětlit nedá, ale hodně ano.

Německo mělo nejliberálnější azylovou politiku na světě – teď chtějí omezovat občanské svobody a zakazovat politické strany.
O německém rasismu se hodně mluví a je to s ním dost zlé. Například vykopnout Romy a poslat je do Rumunska je naprosto nepopsatelný skandál. Zachovali se k nim zrovna jako k Židům během holokaustu, ale nikdo ani nehnul brvou, protože po Romech ani pes nevzdechne.
Neměli bychom ale zapomínat, že se tu dějí i jiné věci, kterým se nedostává tolik publicity. Vezměte si Španělsko. Do Evropského společenství mu dovolili vstoupit pod určitými podmínkami. Jednou bylo, že se stane bariérou proti hordám severoafričanů, jejichž přílivu do Evropy se Evropané obávají.
Spousta lidí se snaží na člunech překonat krátkou vzdálenost ze severní Afriky do Španělska – něco jako Haiti a Dominikánská republika. Když se jim to povede, tak španělská policie a námořnictvo tyhle lidi z člunů okamžitě vyhostí. Je to velmi odporné.
Samozřejmě tu jsou důvody, proč lidé jezdí z Afriky do Ev-ropy a ne opačně. Má to pět set let důvodů. Děje se to ale a Evropa to nechce. Chtějí si udržet své bohatství a chudé lidi nepustit dovnitř.
Stejný problém se objevuje v Itálii. Lombardská liga, ve které jsou i jakési neofašistické prvky, nedávno vyhrála volby. Odráží severoitalské zájmy. Nechtějí doplácet na chudé lidi z jihu Itálie. A starost jim dělají i severoafričani, kteří přichází z jihu a proudí přes Sicílii do Itálie. Severoitalové je nechtějí – chtějí jen bohaté bělochy.

To už se dostáváme k celé otázce rasy a rasismu a k tomu, jak ovlivnila vztah mezi Severem a Jihem.
Rasismus tu byl vždycky. Jako vůdčí princip myšlení a vnímání se ale vyvinul až v souvislosti s kolonialismem. Je to pochopitelné. Když někomu vrazíte okovanou holínku za krk, musíte to něčím ospravedlnit. Ospravedlněním musí být jejich méněcennost.
Velmi pozoruhodné je, když se tak děje v případě lidí, kteří se navzájem moc neliší. Podívejte se, jak Británie dobyla Irsko – nejstarší z koloniálních výbojů západu. Popisovali jej stejnými termíny jako dobytí Afriky. Irové byli odlišná rasa. Nebyli to lidé. Nebyli jako my. Museli jsme je rozdrtit a zničit.

Někteří marxisté říkají, že rasismus je produktem hospodářského systému, kapitalismu. Souhlasíte s tím?
Ne. Souvisí s dobýváním, s útlakem. Když někdo někoho okrádá, utlačuje je, diktuje jim, jak mají žít, tak jen ve vzácných případech řekne: ”Hele, jsem zrůda. Dělám to pro vlastní prospěch.” Ani Himmler to neřekl.
S útlakem – ať už to znamená házet někoho do plynových komor, nebo jim v obchodě narohu účtovat víc, nebo cokoli mezi tím – se pojí obvyklá technika formování názorů. Obvyklou reakcí je říct: ”Jsou méněcenní. Proto to dělám. Možná, že jim tím dokonce prokazuji dobrodiní.”
Jestli je to jejich méněcenností, pak na nich musí být něco, co je ode mě odlišuje. A jiné na nich bude cokoli, co najdete.

A to je to ospravedlnění.
Tehdy se z toho stává rasismus. Vždycky si něco najdete – mají jinou barvu vlasů nebo očí, jsou moc tlustí, nebo jsou gayové. Najdete něco, co bude dostatečně jiného. Samozřejmě, že můžete i lhát, takže to hledání bude snazší.
Vezměte si Srby a Chorvaty. Jsou nerozpoznatelní. Používají různé písmo, ale mluví stejným jazykem. Patří k různým směrům katolické církve. Tak to je. Mnozí z nich jsou ale naprosto ochotní navzájem se vraždit a ničit. Nedovedou si představit vyšší životní cíl.

Zakázané slovo na pět

Tady platí, že ideologie a propaganda jsou fenomény jiných kultur. Ve Spojených státech neexistují. Do stejné kategorie spadá i existence třídy. Vy ji nazýváte ”zakáza-ným slovem na pět.”
Je celkem zajímavé jak to tady funguje. Statistiky o věcech jako životní úroveň, dětská úmrtnost, délka života atd. se obvykle rozepisují podle rasy. Vždycky vyjde najevo, že černoši mají ve srovnání s bělochy strašné statistiky.
Vicente Navarro, profesor na Johns Hopkins, který se zabývá problematikou zdraví veřejnosti, ale udělal zajímavou studii. Rozhodl se statistiky znovu analyzovat a oddělit přitom faktor rasy a třídy. Například si vzal bělošské dělníky a černošské dělníky versus bělošské řídící pracovníky a černošské řídící pracovníky. Zjistil, že rozdíl mezi černochy a bělochy je většinou třídní rozdíl. Když se podíváte na chudé bělošské dělníky a bělošské řídící pracovníky, propast mezi nimi je obrovská.
Ta studie byla očividně relevantní pro epidemiologii a veřejné zdravotnictví, tak ji předal hlavním americkým lékařským časopisům. Všechny ji odmítly. Pak ji poslal čelnímu světovému lékařskému časopisu Lancet z Británie. Okamžitě ji přijali.
Důvod je naprosto jasný. Ve Spojených státech se o třídních rozdílech mluvit nesmí. Vlastně jen dvě skupiny smí být ve Spojených státech třídně uvědomělé. Jednou z nich je podnikatelská komunita, která je až zuřivě třídně uvědomělá. Když čtete jejich tiskoviny, tak jsou plné nebezpečí mas a jejich rostoucí moci a toho, jak je musíme porazit. Je to jakýsi vulgární marxismus převrácený naruby.
Druhou skupinou jsou vysoko postavené vrstvy vládních plánovačů. Mluví úplně stejně – jak se musíme bát rostoucích tužeb obyčejného člověka a ožebračených mas, které chtějí zlepšit svoji životní úroveň a poškozují tak podnikatelské klima.
Takže oni třídně uvědomělí být mohou. Potřebují to pro svou práci. Je ale strašně důležité přimět ostatní lidi, zbytek obyvatelstva, aby věřili, že nic takového jako třída neexistuje. Všichni jsme si rovní, všichni jsme Američani, žijeme v harmonii, všichni společně pracujeme, všecko je skvělé.
Vezměte si například knihu Mandát pro změnu, kterou vydal Progressive Policy Institute , Clintonova studnice moudrostí. Tuhle knížku jste si mohli koupit na letištních novinových stáncích, byla to součást literatury pro předvolební kampaň, která popisovala program Clintonovy administrativy. Má i kapitolu o ”podnikatelské ekonomice,” což je ekonomika, která se má vyhnout nástrahám pravice i levice.
Vzdává se těch staromódních liberálních myšlenek o právech na něco a o sociálních dávkách pro matky, které mají právo dát svým dětem najíst – to je všechno passé. Nic takového už mít nebudeme. Teď máme ”podnikatelskou ekonomiku”, v níž zlepšujeme investice a růst. Jediní, komu chceme pomáhat, jsou pracující a firmy, ve kterých dělají.
Podle tohoto obrázku jsme všichni pracující. Jsou tu firmy, ve kterých děláme. A firmy, ve kterých děláme, přeci chceme vylepšovat stejně, jako chceme vylepšovat naše kuchyně, tře-ba si koupit nový mrazák.
Jenže v tomto příběhu někdo chybí – nejsou tu žádní manažeři, žádní šéfové, žádní investoři. Neexistují. Jsou tu jen pracující a firmy, ve kterých děláme. A všecko, oč administrativě jde, je pomáhat nám lidem tam venku.
Slovo podnikatelé se tam vyskytuje, myslím, jen jednou. To jsou lidé, kteří pomáhají pracujícím a firmám, ve kterých dělají. Slovo zisky se tam také vyskytuje jen jednou, pokud si vzpomínám. Nechápu, jak se tam mohlo proplížit – to je totiž další nehezké slovo, stejně jako třída.
Nebo si vezměte slovo pracovní místa. Teď se používá ve významu zisky. Takže když, řekněme, George Bush odlétal s Lee Iacoccou a ostatními řediteli automobilek do Japonska, jeho heslem bylo ”Pracovní místa, pracovní místa, pracovní místa.” Kvůli tomu tam letěl.
Dobře víme, jak moc George Bushe zajímají pracovní místa. Stačí se podívat, k čemu došlo během jeho prezidentování, kdy oficiální počet nezaměstnaných a podzaměstnaných dosáhl asi sedmnácti miliónů – čili nárůst o osm miliónů během jeho volebního období.
Snažil se vytvořit podmínky pro vývoz pracovních míst do zámoří. Dál pomáhal při podrývání odborů a snižování reálných mezd. Takže, co má na mysli, když spolu s médii křičí: ”Pracovní místa, pracovní místa, pracovní místa?” Je to jasné: ”Zisky, zisky, zisky.” Vymyslet způsob jak zvýšit zisky.
Účelem je vytvořit mezi obyvatelstvem představu, že jsme všichni jedna velká šťastná rodina. Jsme Amerika, máme společný národní zájem, pracujeme společně. Jsme tu mi, bezva pracující, firmy, ve kterých děláme a vláda, která pro nás pracuje. Volíme si ji – slouží nám.
A nic jiného už na světě neexistuje – žádné další konflikty, žádné další kategorie lidí, žádné další členění systému v pozadí. Určitě nic takového jako třída. Pokud ovšem náhodou nepatříte k vládnoucí třídě – v takovém případě jste si to-ho velmi dobře vědomi.

Takže stejně exotická témata jako třídní útlak a třídní boj se objevují jedině v obskurních knihách z Marsu?
Nebo v podnikatelském tisku a podnikatelské literatuře, kde se o tom píše pořád. Tam to existuje, protože oni si na to musí dávat pozor.

Používáte termín ”elita.” Politický ekonom a ekonomický historik Šamir Amin říká, že jim to připisuje ještě příliš mnoho důstojnosti. Proto používá raději ”vládnoucí třída.” Mimochodem, nejnovějším nápadem je ”vládnoucí idioti.”
Jediný důvod, proč nepoužívám slovo třída, je, že terminologie politického diskursu je natolik vykořeněná, že se nedají najít skoro vůbec žádná slova. To je ale součást cíle – znemožnit komunikaci. Jedna věc je, že s třídou se pojí nejrůznější asociace. Jakmile řeknete slovo třída, tak se všichni kácí k zemi a myslí si: ”Zase je tady nějaký zuřivý marxista.”
Druhá věc ale je, že když chcete udělat opravdu seriózní třídní analýzu, tak nemůžete mluvit prostě jen o vládnoucí třídě. Jsou profesoři na Harvardu součástí vládnoucí třídy? Jsou součástí vládnoucí třídy redaktoři New York Times? Byrokraté ze Státního oddělení? Je tady spousta rozdílných kategorií lidí. Takže můžete mluvit vágně o establišmentu nebo elitách nebo o lidech z vládnoucích vrstev.
Souhlasím ale, že se nedá přehlédnout skutečnost, že tu jsou ostré mocenské rozdíly, jejichž kořeny vlastně vychází z hospodářského systému. Můžete mluvit o vládcích, pokud chcete. To je výraz Adama Smithe a ten je teď v módě. Elita to jsou vládci a řídí se tím, čemu říkal ”vile maxim” – doslova, ”všechno nám a ostatním nic.”

Říkáte, že třída podstatně překrývá rasu.
Určitě ano. Například Spojené státy by se klidně mohly stát společnostní bez útlaku na základě barvy. Je to možné. Nemyslím, že k tomu dojde, ale je naprosto možné, aby se to stalo a politickou ekonomiku by to skoro vůbec nezměnilo. Zrovna tak ženy by mohly projít skrz ten ”skleněný strop” a po-litickou ekonomiku by to vůbec nezměnilo.
To je jedna z příčin, proč je podnikatelská vrstva většinou ochotná rozumně podpořit snahy o překonání rasismu a sexismu. Pro ně to není tak důležité. Ztratíte malé privilegium muže-bělocha v ředitelské suitě, ale to není tak podstatné, dokud základní instituce moci a ovládání přežívají nedotčeny.

Navíc můžete ženám platit méně.
Nebo jim můžete platit stejně. Vezměte si Anglii. Spolu se Železnou lady se prošli deseti příjemnými lety. Bylo to ještě horší než reaganismus.

Stínem liberálních demokracií – tam, kde je tahle pyramida kontroly a ovládání, tam, kde je třídní, rasová a pohlavní zaujatost – se táhne donucování, síla.
To vyplývá ze skutečnosti, že objektivní moc je koncentrovaná. Spočívá v různých věcech, třeba v patriarchátu, v rase. A především spočívá ve vlastnictví.
Když přemýšlíte o celkovém chodu společnosti, zjistíte, že funguje přesně tak, jak pravili otci zakladatelé. Jak řekl John Jay , zemi by měli řídit ti, kdo ji vlastní a vlastníci se snaží následovat vile maxim Adama Smithe. Takové je jádro dění. A takové může zůstat, i když se spousta dalších věcí změní.
Na druhé straně určitě stojí za to porazit ostatní formy útlaku. Pro životy lidí může být rasismus a sexismus mnohem horší než třídní útlak. Když na jihu zlynčovali děcko, bylo to horší, než kdyby mu málo platili. Takže, když mluvíme o koře-nech utlačujícího systému, tak je nelze popsat jednoduše v termínech utrpení. Utrpení je nezávislá dimenze a vy se chcete utrpení zbavit.

Lidská přirozenost a obraz sebe sama

Je rasismus něco, čemu se naučíte, nebo čím jste vybaven od přírody?
Myslím, že správná odpověď není ani jedno z toho. Nepochybně existuje bohatá a složitá lidská přirozenost. Nejsme kamení. Každý duševně zdravý člověk ví, že velká část nás samých je dána geneticky, včetně aspektů našeho chování a našich postojů. Mezi duševně zdravými lidmi se to bere za fakt.
Když ale jdete ještě dál a ptáte se, co tam je, vstupujete do obecné neznalosti. Víme, že v lidské přirozenosti je něco, co nás nutí, aby nám vyrostly ruce a ne křídla a abychom zhruba v jistém věku prošli pubertou. A dnes už také víme, že osvojení si jazyka, růst vizuálního systému atd. jsou v základním ohledu součástí lidské přirozenosti.
Když se dostanete ke kulturním vzorcům, názorovým systémům a tak podobně, tak to, co si typne první hoch, kterého potkáte na autobusové zastávce, bude asi stejně tak hodnotné jako typ toho nejlepšího vědce. Nikdo nic neví. Lidi o tom mohou dělat proslovy, pokud chtějí, ale v podstatě té-měř nic neví.
V této konkrétní oblasti můžeme přinejlepším vytvářet nějaké rozumné spekulace. Myslím, že ta, kterou jsem načrtnul, může být docela rozumným odhadem. Ne že by byl rasismus v našich genech. V našich genech je jen potřeba bránit to, jak sami sebe vidíme. Pravděpodobně je součástí naší přirozenosti hledat způsob jak všechno, co děláme, přetvořit tak abychom s tím mohli žít.
Stejné je to i v širší společenské sféře, kde fungují instituce a systémy útlaku a ovládání. Lidé, kteří je kontrolují, kteří ubližují ostatním – ti lidé si pro sebe budou konstruovat omluvy. Můžou to dělat sofistikovaně i nesofistikovaně, ale dělat to budou. To je lidská přirozenost. Jedním z důsledků může být rasismus. Ale mohou to být i jiné věci.
Vezměte si ty sofistikované. Jedním z intelektuálních guruů dnešní doby byl ve Spojených státech Reinhold Niebuhr. Říkalo se mu ”teolog establišmentu.” Ctili jej kennedyovské liberální typy, lidi jako George Kennan. Byl považován za učitele morálky současné generace.
Je zajímavé podívat se, proč byl tak uctívaný. Kdysi jsem se probíral jeho věcmi. (V jedné z mých knih o něm měla být kapitola, ale nakladatel si myslel, že by pro čtenáře byla moc záhadná, tak jsem ji tam nedal.) Intelektuální úroveň je zoufale nízká – ztěží se ubráníte smíchu.
Něco mu ale dodalo přitažlivosti – jeho koncept ”paradoxu milosti.” Jeho podstatou je tohle: Ať se sebevíc snažíte dělat dobro, vždycky někomu ublížíte. Samozřejmě, byl to intelektuál, takže to musel okrášlit velkými slovy, ale tohle je podstata.
Řekněme, pro lidi, kteří se chystají vkročit na dráhu zločinu, je to velice přitažlivá rada. ”Ať se budu sebevíc snažit dělat dobro, vždycky nějakým lidem ublížím. Nemůžu se tomu vyhnout.” Pro mafiánského bosse je to skvělá myšlenka. Může jít a dělat, cokoli si zamane. A pokud nějakým lidem ublíží – ”Ó, Bože, ach ten paradox milosti.”
To může také vysvětlovat, proč byl Niebuhr tak přitažlivý pro americké intelektuály v období po 2. světové válce. Připravovali se totiž vkročit na dráhu obrovského zločinu. Chystali se stát buď manažery nebo apologety pro období dobytí světa.
Řídit svět, to zjevně způsobí obrovské zločiny. Takže si říkali: ”Není to bezva mít za sebou tuhle doktrínu? My jsme samozřejmě superlaskaví a humánní, ale ten paradox milosti…”
Zase, když jste intelektuál, tak to vyšperkujete a píšete o tom články. Mechanismus je přesto velice prostý.
Předpokládám, že tohle všechno je, pokud si přejete, součástí lidské přirozenosti a to tak transparentním způsobem, že tomu ani seriózně nemůžeme říkat teorie. Každý, když se zastaví a zamyslí se, tak zjistí, že z vlastní zkušenosti zná zhruba všechno, co o lidských bytostech víme – jak jednají a proč. To není kvantová fyzika.

A co tzv. ”etika soutěživosti?” Existuje nějaký důkaz, že jsme od přírody soutěživí? Mnozí obhájci teorie volného trhu a tržního kapitalismu říkají, že musíte lidem dát možnost soutěžit – je to přirozená věc.
Určitě jsou okolnosti, za nichž budou lidé soutěžit a jsou také okolnosti, za nichž budou spolupracovat. Například, vezměte si rodinu. Předpokládejme, že ten, kdo zajišťuje rodině peníze, přijde o práci, takže nemají dost jídla.
Otec je pravděpodobně ten nejsilnější v rodině. Sebere jim všecko jídlo a sní je, takže děti jsou hladem? (Tuším, že jsou lidé, kteří to udělají, takové pak ale zavřete. Tam už je někde patologická porucha.) Ne, uděláte to, že se rozdělíte.
Znamená to, že nejsou soutěživí? Ne. Znamená to, že za těchto okolností se rozdělí. Tyto okolnosti mohou být poměrně široké – například se mohou týkat celé pracující třídy. K tomu dochází v obdobích solidarity pracující třídy, kdy lidé společně bojují, aby si zajistili existenci odborů a slušné pracovní podmínky.
Konečně, to se týká i Spojených států. Podívejte se na stávku v Homestead v minulém století. Bylo to období obrovské etnické nevraživosti a rasismu namířeného hlavně proti přistěhovalcům z východní Evropy. Během tohoto konfliktu ale pracovali společně. Bylo to jedno z mála období skutečné etnické harmonie. Pracovali společně s anglosaskými Američany a Němci a se všemi ostatními.
Když dovolíte, povím vám jeden osobní příběh. Nejsem žádný násilník, ale když jsem byl na výšce, museli jsme dělat box. No a dělali jsme to tak, že jsme boxovali s přítelem a čekali, až bude konec a pak jsme šli domů. Všechny nás ale ohromilo, když jsme po chvíli takového přetahování zjistili, že tomu druhému, našemu nejlepšímu příteli, opravdu chceme ublížit. Cítili jsme, jak se to v nás rodí – chtěli jsme zabít jeden druhého.
Znamená to, že touhu zabíjet lidi máme od přírody? Za jistých okolností se tahle touha objeví, i když jde o vašeho nejlepšího přítele. Jsou okolnosti, za nichž tento aspekt naší osobnosti převládne. Jsou tady ale i jiné okolnosti, za kterých převládnou zase jiné aspekty. Když chcete vytvořit lidský svět, měníte tyto okolnosti.

Jak důležitou úlohu v tom hrají společenské podmínky? Řekněme, že jste dítě, které vyrůstá v dnešním Somálsku.
A co třeba dítě vyrůstající dva bloky odtud v Cambridge? Zrovna loni v létě pár puberťáků z místní střední školy zabil – nožem – jednoho studenta z MIT. Bavili se sportem, který funguje takto: prochází se a narazí na někoho na ulici. Pak vyberou jednoho z puberťáků, aby tu osobu jednou ranou srazil k zemi. Když se mu to nepovede, ostatní děcka jej za to zbijí.
Takže se procházeli a uviděli tohoto studenta z MIT. Vybrané děcko studenta jednou ranou srazilo. Z neznámých důvodů jej i ubodali k smrti. Ti puberťáci na tom neviděli nic zvlášť špatného. Odkráčeli a šli kamsi do baru. Později je vyhmátla policie, protože je někdo viděl. Ani se nesnažili utéct.
Tyhle děcka vyrůstají v Cambridge – ne v bohatých čtvrtích, ale pravděpodobně ve slumech. Rozhodně to nejsou somálské slumy, ani slumy v Dorchesteru, ale děcka z blahobytnějších předměstí by takto určitě nejednala.
Znamená to, že jsou geneticky odlišná? Ne. Něco je ve společenských podmínkách, ve kterých vyrůstají, něco, co z tohoto dělá přijatelné a dokonce přirozené chování. Každý, kdo vyrostl v městském prostředí, si toho musí být vědom.
Z dětství si pamatuji, že byla sídliště, kam kdybyste šli, tak by vás zbili. Neměli jste tam co dělat. Lidi, kteří to dělali – děcka – měli pocit, že mohou, že jsou v právu. Bránili si svůj plácek. Co taky víc mají, co by si mohli bránit?

Tady se to stát nemůže, že ne?

Huey Long kdysi řekl, že až fašismus přijde do této země, bude omotán americkou vlajkou. Vy hovoříte o fašistických tendencích v této zemi. Dokonce jste citoval Hitlerovy názory na rodinu a na úlohu žen.
Republikánská konference – naštěstí jsem se ušetřil toho utrpení sledovat televizi, ale četl jsem o ní – hraje na takové struny, že jsem si začal vyhledávat nějakou literaturu o fašismu z 30. let. Vyhledal jsem si Hitlerovy projevy ke skupinám a velkým shromážděním žen. Ta rétorika byla velice podobná rétorice shromáždění ”Bůh a vlast” z prvního večera republikánské konference.
Opravdu tu podobnost ale neberu příliš vážně, protože mocenské páky jsou pevně v rukou sektoru soukromých společností. Ten sice zuřivým fundamentalistům dovolí řvát o Bohu a vlasti a rodině, ale tomu, aby měli nějaký vliv na důležitá mocenská rozhodnutí, jsou velice vzdáleni.
Bylo to jasné i ze způsobu, jakým kampaň probíhala. Dostali první večer, aby mohli řvát a ječet. Dokonce dostali i stranickou platformu – pohybovala se na předosvícenecké úrovni. Až pak ale začala kampaň, byli jsme jako obyčejně zpátky u podnikání.
To se ale může změnit. Když se lidé víc odcizují a izolují, začínají se u nich rozvíjet značně iracionální a velmi sebedestruktivní postoje. Chtějí, aby se v jejich životech něco dělo. Chtějí se s něčím identifikovat. Nechtějí být jen přilepení u televize. A pokud je většina konstruktivních cest odříznuta, obrátí se k jiným.
Můžete to vidět i z průzkumů. Zrovna jsem se díval na studii od jednoho amerického sociologa (vydanou v Anglii) srovnávající náboženské postoje v různých zemích. Ta čísla jsou šokující. Tři čtvrtiny amerického obyvatelstva vysloveně věří na náboženské zázraky. Počty lidí, kteří věří na ďábla, na vzkříšení, nebo že Bůh dělá to či ono – ty jsou prostě ohromující.
Nikde jinde v průmyslovém světě ta čísla takových výšek nedosahují. Aby jste taková čísla získali, tak byste snad museli jít až do mešit v Íránu, nebo dělat průzkum mezi starými dámami na Sicílii. Tohle je ale americké obyvatelstvo.
Je to jen pár let, co vyšla studie o tom, co si lidé myslí o evoluci. Procentuálně vyjádřený počet obyvatel, kteří v té chvíli věřili v darwinovskou evoluci, byl 9% - což nemusí být nějak velká statistická chyba. Asi polovina obyvatelstva věří na Bohem řízenou evoluci, což je doktrína katolické církve. Asi 40% si myslelo, že svět byl stvořen před pár tisíci lety.
Zase, abyste získali takováto čísla, museli byste se vrátit zpátky do předtechnických společností, nebo do zdevastovaných rolnických společností. Tyhle druhy názorových systémů se pak projevují věcmi jako je shromáždění Bůh a vlast.
Náboženský fundamentalismus může být velice nebezpečným fenoménem. Může být masovou základnou extrémně nebezpečného lidového hnutí. Tihle fundamentalističtí vůdci nejsou žádní blbci. Mají hromady peněz, organizují, jdou na to správnou cestou, začínají od obsazování místních úřadů, kde je nikdo nepostřehne.
V minulých volbách se objevil zarážející fenomén – dokonce se dostal na přední stránky celonárodních novin. Vyšlo najevo, že ultrapravicoví fundamentalističtí extremisté v mnoha částech země postavili své kandidáty, aniž by identifikovali jejich politickou příslušnost. Aby byl někdo zvolen do školního výboru, nevyžaduje moc práce. Ne zrovna moc lidí tomu věnuje pozornost. Nemusíte říkat, kdo jste. Prostě se objevíte s přátelským výrazem a s úsměvem a řeknete, ”Pomůžu vašim dětem,” a lidi vás budou volit.
Spousta lidí byla zvolena díky těmto kampaním organizovaným kvůli obsazení místních struktur. Kdyby se to spojilo s nějakou charismatickou mocenskou postavou, která řekne, ”Jsem váš vůdce, následujte mě,” mohlo by to být velice špatné. Mohli bychom se vrátit do opravdových předosvíceneckých časů.

Dochází také k obrovskému nárůstu fundamentalistických médií, především elektronických médií. Nemůžete projet zemí, aniž byste si toho nevšiml.
Tak to bylo už před lety. Pamatuji si, jak jsem jel napříč zemí, nudil jsem se a tak jsem si pustil rádio. Na každé stanici, kterou jsem našel, deklamoval nějaký kněz. Teď je to mnohem horší a samozřejmě tady teď je i televize.

Humeův paradox

Říkáte, že od roku 1776 je skutečným dramatem ”neustálý útok prosperující hrstky na práva většiny žijící v nejistotě.” Chci se vás zeptat na tuto ”většinu žijící v nejistotě.” Má nějaké trumfy?
Jistě. Vybojovala si spoustu vítězství. Země je mnohem svobodnější, než byla před dvěma sty lety. Jedna věc je, že nemáme otroky. To je velká změna. Cílem Thomase Jeffersona , který byl až na samém levicově-liberálním konci politického spektra, bylo vytvořit zemi ”bez skvrn či mýšení” – což znamenalo žádné rudé Indiány, žádné černochy, jen dobré bílé Anglosasy. O to šlo liberálům.
Neuspěli. Udělali toho dost, aby se zbavili domorodého obyvatelstva – téměř se jim podařilo je ”vyhladit” (jak se tehdy říkalo) – ale nemohli se zbavit černošského obyvatelstva a časem je nějakým způsobem museli začlenit do společnosti.
Obrovsky se rozšířila svoboda projevu. 150 let po revoluci dostaly ženy konečně volební právo. Ve 30. letech 20. století dělníci konečně po velmi krvavém boji získali nějaká práva – asi padesát let potom, co je získali v Evropě. (Od té doby je pořád ztrácí, ale do určité míry si je vydobyli.)
Velké části obecného obyvatelstva byly mnoha způsoby začleněny do systému relativní prosperity a relativní svobody – skoro pokaždé v důsledku lidového boje. Takže obecné obyvatelstvo má spoustu trumfů.
Na tohle už před pár stoletími poukázal David Hume. Ve své práci o politické teorii popisuje paradox, kdy se ve všech společnostech obyvatelstvo podřizuje vládcům, i když síla vždy leží v rukou ovládaných.
Proto mohou vladaři, vládci, vládnout jedině pokud kontrolují mínění lidí – bez ohledu na to, kolik mají zbraní. Psal, že tak to je v těch nejdespotičtějších i těch nejsvobodnějších společnostech. Pokud obecné obyvatelstvo stav věcí nebere, vládci jsou vyřízení.
Podceňuje možnosti násilí, ale přesto vyjadřuje důležitou pravdu. Probíhá neustálá bitva mezi lidmi, kteří odmítají přijmout ovládání a nespravedlnost a těmi, kdo se snaží lidi donutit, aby je přijali.

Jak se odtrhnout od systému indoktrinace a propagandy? Říkáte, že je téměř nemožné, aby jedinec něco udělal, že je mnohem jednodušší a lepší jednat kolektivně. Co lidem brání, aby se sdružovali?
Tady jde o hodně. Všichni žijeme v nějakém kulturním a společenském rámci, který má určité hodnoty a skýtá určité příležitosti. Určuje také různé druhy jednání, na které doplatíte a jiné, ze kterých máte prospěch. Prostě v tom žijete – s tím nic nenaděláte.
Žijeme ve společnosti, která určuje, že prospěch budete mít ze snahy o dosažení individuálního úspěchu. Řekněme, že jsem otec nebo matka rodiny. Co podnikám se svým časem? Mám 24 hodin denně. Jestliže mám děti, o které musím pečovat, budoucnost, o kterou se musím starat, co udělám?
Jedna věc, kterou můžu udělat, je snažit se podkuřovat šéfovi a uvidím, jestli můžu dostat o dolar na hodinu víc. Nebo třeba můžu jít přes mrtvoly (když ne přímo, tak nepřímo prostřednictvím mechanismů, které v kapitalistické společnosti existují). To je jeden způsob.
Druhý způsob je trávit své večery snahou o organizování dalších lidí, kteří pak budou své večery trávit na mítincích, budou se účastnit stávkových hlídek a vést dlouhý boj, ve kterém je bude bít policie a ve kterém přijdou o práci. A možná nakonec dají dohromady dost lidí, takže se jim nakonec povede dosáhnout nějakého výdobytku, který může i nemusí být větší než výdobytek, kterého se snažili dosáhnout sledováním individualistického kurzu.
V teorii hry se takové situaci říká ”vězňovo dilema.” Můžete vytvořit to, čemu se říká ‚hry‘ – interakce – ve kterých všichni účastníci získají víc, pokud budou hrát společně, ale získáte jedině tehdy, pokud druhá osoba s vámi spolupracuje. Pokud se druhá osoba snaží maximalizovat svůj vlastní zisk, ztrácíte.
Dovolte mi vzít jednoduchý příklad – cesta autem do práce. Kdybych jel metrem, trvalo by mě to déle, než kdybych jel do práce autem. Kdybychom všichni jezdili metrem a dávali peníze do něj místo do silnic, dostali bychom se tam všichni rychleji metrem. Ale musíme to udělat všichni. Jestli budou ostatní lidi jezdit autem a já jezdím metrem, pak bude soukromá doprava dál pro lidi výhodnější.
Jen tehdy, když všichni něco děláme jinak, budeme z toho všichni mít mnohem větší prospěch. Cena, kterou vy – jedinec – zaplatíte za svoji práci na vytvoření možností, abychom mohli dělat různé věci společně, může být krutá. Jedině tehdy, když to začnou dělat spousty lidí a myslí to vážně, dosáhnete skutečného prospěchu.
Tak to bylo s každým lidovým hnutím, které kdy existovalo. Předpokládejme, že jste dvacetiletý mladý černoch na Spelman College v Atlantě v roce 1960. Máte dvě možnosti. Jedna je: ”Pokusím se sehnat si někde práci v podnikání. Třeba bude někdo ochotný vybrat si černošského manažera. Budu dostatečně pokorný, ohebný a šetřivý. Třeba budu bydlet v domě pro střední třídu.”
Druhá je vstoupit do SNCC a v tom případě vás mohou i zabít. Určitě vás ale čeká bití a pomlouvání. Po dlouhou dobu to bude velmi tvrdý život. Nakonec se vám ale třeba podaří vytvořit dostatečnou podporu veřejnosti, takže lidi jako vy a vaše rodina budou moct žít lépe.
Zvolit si tuto druhou možnost by bylo při daných dostupných alternativách těžké. Společnost je naprosto strukturovaná tak, aby se snažila vás hnát k individualistické alternativě. Je pozoruhodné, že mnoho mladých lidí si zvolilo tuto druhou možnost, trpělo pro ni a pomáhalo vytvořit mnohem lepší svět.

Zaznamenal jste výzkumy, které naznačují, že 83% obyvatelstva považuje celý hospodářský systém za ”nespravedlivý ze své podstaty.” Tento názor se ale nijak neprojevuje.
Nějak se projevit může jedině tehdy, když s tím lidi budou něco dělat. Tak to je, ať už mluvíte o obecnostech – třeba o nespravedlnosti, která je vlastní tomuto hospodářskému systému, který vyžaduje revoluční změnu – nebo o malých věcech.
Vezměte si, řekněme, zdravotní pojištění. Na veřejnosti skoro nikdo nevolá po systému v ‚kanadském stylu‘. (Tj. po systému, který mají všude na světě – efektivní systém veřejného zdravotnictví, organizovaný na celonárodní úrovni, který každému zaručuje zdravotní služby a – pokud je serióznější než kanadský systém – také poskytuje preventivní péči.)
Podle některých výzkumů je ale většina obyvatelstva stejně pro něj, i když ztěží někoho slyšeli jej obhajovat. Záleží na tom ale? Ne. Prostě tu bude nějaký druh ‚řízeného‘ systému zdravotní péče, založený na pojišťovnách – stvořený, aby za-jistil, že pojišťovny a zdravotnické firmy, které řídí, vydělají spoustu peněz.
Jsou jen dva způsoby, jak můžeme získat takovou zdravotní péči, jakou většina obyvatelstva chce. Buď tady musí být obrovské lidové hnutí – což by znamenalo pohyb směrem k demokracii a to si nikdo z těch, kdo jsou u moci, nepřeje – nebo se musí podnikatelská komunita rozhodnout, že by to pro ni bylo dobré. A to může udělat.
Tenhle značně zbyrokratizovaný, extrémně neefektivní systém, stvořený k prospěchu jednoho ze sektorů systému soukromého podnikání, náhodou poškozuje jeho ostatní sek-tory. Automobilky tady platí na zdravotním pojištění víc, než by platily za hranicí. A jsou si toho vědomy. Mohou tlačit na zavedení efektivnějšího systému, který by se rozešel s extrémní neefektivností a iracionalitou kapitalisticky založeného systému.

”Za hranicí intelektuálské odpovědnosti”

Kanadský novinář David Frum vás nazval ”velkým americkým pošukem.” Myslím, že je to podobné, jako když vás Martin Peretz v New Republic postavil ”za hranici intelektuálské odpovědnosti.” Frum také říká: ”Byla doba, kdy byla publicistická stránka New York Times vaším tanečním parketem.” Uniklo mi tady něco?
Mě asi taky něco uniklo. Opravdu jsem kdysi měl publicistickou stránku – bylo to, myslím, v roce 1971. Byla to doba, kdy se firemní sektor a později i New York Times rozhodly, že bychom měli raději z Vietnamu vypadnout, protože nás to stálo příliš moc.
Svědčil jsem předtím před senátním Výborem pro vztahy se zahraničím. Senátor Fulbright proto Výbor změnil v seminář. V té době mu válka a americká zahraniční politika velice ležely v žaludku. Proto mě pozval, abych svědčil. A to už vypadalo dostatečně úctyhodně. A tak otiskli část…

Výňatky z vašich komentářů. Nebyl to původní text, který jste pro Times napsal.
Možná byl mírně upravený, ale v podstatě to byla část mého svědectví před Výborem. Takže je pravda, že Times publikoval část svědectví před Výborem pro vztahy se zahraničím.

A to byl váš ”taneční parket.” A co dopisy? Kolik vašich dopisů otiskli?
Psal jsem jim jen příležitostně, když se tam o mě objevila nějaká neomalená pomluva a lež. Někdy ty dopisy neotiskují. Jednou, možná víckrát, jsem byl tak naštvaný, že jsem se spojil s přítelem uvnitř, který dokázal vyvinout dostatečný tlak, aby ten dopis otiskli.
Někdy ale prostě odmítli. V rubrice Times věnované recenzím knížek byla hrst špinavých lží o mě a o Rudých Kmérech. Napsal jsem jim jako odpověď krátký dopis a oni jej odmítli uveřejnit. Naštval jsem se a napsal jsem jim znovu – a opravdu jsem dostal odpověď. Řekli, že otiskli jiný dopis – dopis, který byl podle nich lepší.