Proč nejsem (ani anti)komunista

Slova, dí Shakespeare, jsou taškáři podšití: nedají o sobě mluvit jinak než zase slovy. A co se slovem tak měnivé barvy jako „komunismus“? Tu je třeba si odkašlat, opřít se o katedru a začít pracovním určením:

Pojmem komunismus označuji ideologii té frakce sociálnědemokratického hnutí, která si jménem „předvoje dělnické třídy“ nárokovala postavení osvíceného despoty a zneužila utrpení a nadějí bědných k uchvácení despotické moci. Komunismus odmítám jako ideologii, jako program, a samozřejmě také jako orientační bod, podle kterého bych rozhodoval, co budu zastávat a co budu anti-.

Čili, dejte mi pokoj s komunismem! Byl to Masaryk, kdo napsal – cituji zpaměti a možná nepřesně –, že „kdo zaobírá se neustále pozorováním nepřítele svého, bezděky brzy začne napodobovati tento jediný svůj vzor“. Věru, antikomunismus nebývá než komunismus s předponou anti-. Za studené války se ukázalo, že antikomunistům nejde o demokracii o nic víc než prokomunistům. Oběma jde o komunismus, o boj za něj či proti němu, avšak vždy o komunismus – a ve svém zaneprázdnění komunismem nebývají jedni ani druzí vybíraví v prostředcích či spojencích. Komunismus je prostě děsně baví. Mě naopak nekonečně nudí, jako repríza druhořadého hollywoodského filmu z padesátých let. Dnes mám jiné starosti.

Jde mi o svobodné, sociálně spravedlivé a trvale udržitelné soužití člověka s člověkem i s mimolidským světem. Jde mi o demokracii pro všechny, v politice stejně jako v ekonomice a ekologii. Jde mi o lidská práva a sociální spravedlnost. Jde mi prostě o sociální demokracii. Na komunismus nemám čas, ani když si připne předponu anti-.

Tolik moje odpověď ve zkratce. Jenže zkratky zavádějí, a moje zkratka k tomu závisí na potlačeném výchozím soudu, na mém jednoznačném odmítnutí komunismu. Proč? Zjevně nejsem příznivcem oné konzervativní pravice, ze které kdysi vyrostl rakouský fašismus. Ta dnes vzdychá po starých a údajně dobrých časech. Ráda by obnovila privilegia aristokratů, i těch samozvaných, a blíže neurčené „duchovní hodnoty“. Pohrdá plebejstvím. Demokracie se jí příčí stejně jako komunismus. Obojí ohrožuje tradiční privilegia, která se konzervativní pravice snaží konzervovat. U nás mnoho zastánců nemá, snad proto, že ani na zakonzervování není moc starého a dobrého. Leč byť by bylo, považoval bych privilegia tradičních elit za nezáhodná a neoprávněná. Když odmítám komunismus, není to zjevně z pozic konzervativní pravice a jejího antikomunismu.

Stejně málo mě vábí revoluční pravice nových elit, které se dnes derou na výsluní. Ta nekonzervuje, protože si privilegované postavení teprve nevybíravě dobývá. Protože proti tradici se bouří, dovolává se místo ní „liberalismu“, nověji s předponou neo-. Tradičně se revoluční pravice opírala o nacionalismus a antisemitismus, dnes do své výzbroje přibírá volnost podnikání pro to, co Václav Havel označil jako mafiánský kapitalismus – a ovšem také halasný (anti)komunismus.

Její „boj proti komunismu“ mi připadá jako zároveň boj proti společenské odpovědnosti, tedy proti všemu, čím společnost podporuje jedince, od školství a zdravotnictví až po důchodovou péči. Z mého masarykovského hlediska právě to jsou stěžejní složky demokracie. Komunismus jednoznačně odmítám, avšak ne z pozic a důvodů demagogického (anti)komunismu konzervativní nebo revoluční pravice.

Komunismus odmítám z pozic důsledné demokracie, která má i sociální a ekologický rozměr. Takovou sociální a ekologickou demokracii – tedy úsilí o harmonické soužití člověka s člověkem a s mimolidským světem ve svobodě, vzájemné úctě a dobré vůli – považuji za to, co jsme kdysi označovali jako „smysl“ novodobých dějin. Komunistům vyčítám, že cynicky zneužili tuto lidskou tužbu k uchvácení moci. Kdybych si liboval v zavádějících paradoxech, řekl bych, že odmítám komunismus, protože jsem (demokratický) socialista, přesvědčený, že smyslem našich novodobých dějin je sociální a ekologické vyspívání demokracie.

Jenže to zas je zavádějící zkratka. Dnes se samo pojetí „smyslu dějin“ jeví jako problematické, a z dobrých důvodů.

Z tradičního křesťanského pohledu měly dějiny smysl jen odvozeně jako jeviště božích činů, avšak neměly účel a cílové zaměření o sobě. Křesťanské dějiny ještě nikam nespěly. Představa dějin, které někam spějí – mají svůj cíl a lidstvo k němu vynášejí jako pohyblivé schody –, je až osvícenský vynález. Vychází z radikálního odvratu sedmnáctého století od víry. Po třiceti letech válek o víru osvícenci odmítli představu Boha, který by se jim míchal do dějin. Bez Boha se však většinou neobešli. Voltaire byl hrdý na svůj výrok, že kdyby Boha nebylo, museli bychom ho vymyslit. Omezili ho tedy na úlohu stvořitele, který do přírody vložil svůj řád a do člověka rozum schopný tento řád osvítit, pokud jeho jas nezatemňuje pověra a náboženské tmářství.

Podle takového pojetí je klíč ke srozumitelnosti světa – jeho „smysl“ – zakódován do přirozené skutečnosti. Stačí jen odkrýt vlastní řád přirozenosti, abychom s jistotou poznali, co je správné a dobré. Pro osvícence toto odkrývání umožňuje rentgenový pohled rozumu – či v pozdější, romantické variantě, citu. Tak či onak si osvícenci byli jistí, že skutečnost svůj smysl má, že stačí jej jen odkrýt.

Totéž platí o dějinách. I dějiny mají smysl jako příběh, který se před námi odvíjí a v němž kritickým rozumem rozpoznáváme určitý směr a cíl. Vzhledem k tomu, že Bůh tu již nezasahuje a že smysl osvícenci nacházejí v (údajné) přirozenosti, tím smyslem je pochopitelně růst. Jde, koneckonců, o přírodu, byť osvícenou rozumem. V přírodě právě růst, vývoj, poskytuje onu režnou nit, na kterou život navléká korálky jednotlivých událostí.

Osvícencům, jako byl Herder, se zdálo zjevné, že růst je smyslem i lidského konání. U rostliny je klíčem jejího příběhu růst od semene k plnosti plodu – k úplnosti, k dokonání. Podobně u člověka je smyslem života růst od nevyspělosti k plnému lidství, ke svobodě a k odpovědnosti. Ve věcech veřejných je to pak budování společnosti, která by podpořila růst všech svých občanů k oné plnosti lidství, již Masaryk označoval jako humanitas.

Tu je klíč k Masarykovu pojetí dějin. Čas osobního života je příběhem růstu člověka z dětské závislosti k dospělé svobodě a odpovědnosti. Podobně lidstvo jako celek vyspívá ve svých dějinách ze závislosti, omezené temnem návyků a pověr a sevřené hierarchickou nadvládou vyvolených, k vyspělosti ve svobodě a odpovědnosti. Onen „moderní člověk“, na kterého se Masaryk opětovně odvolává, se nenechá vláčet pověrou a návykem. Rozhoduje za sebe rozumem schopným představit si nejen okamžik, nýbrž i společné dlouhodobé dobro. Je svobodný, protože je ne-závislý: přijímá odpovědnost za sebe, vlastní prací vytváří předpoklady své svobody.

Proto Masaryk hovoří o pohybu dějin od theokracie k demokracii. Obě slova mu označují nejen politické uspořádání, nýbrž i celkový stav společnosti. Jako theokracii označuje tradiční společnost, sevřenou hierarchií privilegií, vláčenou pověrou a dávno přežitými návyky. Oproti tomu demokracie znamená svobodné soužití vyspělých, odpovědných a vzájemně si rovných občanů v dobré vůli – či Masarykovou oblíbenou zkratkou, ve svobodě, rovnosti a bratrství.

Francouzská revoluce představuje v Masarykově myšlení něco jako znovuzrození lidstva ve svobodě. Následný vývoj je pak postupným zráním příslibu velké demokratické revoluce novověku – a do toho zapadají i novodobé české dějiny. Českou reformaci vykládá Masaryk v osvícenském duchu. Sehnutý, utlačený sedlák se tu napřímil, okoval cep a stal se svobodným občanem, nositelem humanitního ideálu. Potom, po dvou stoletích útlaku, se v obrození znovuzrodil národ jednoznačně moderní, prodchnutý duchem svobody, rovnosti, bratrství.

Obrození nebylo jen jazykovou záležitostí. Byla to vzpoura proti feudalismu a klerikalismu, vzpoura proti theokracii. Obrození budovalo demokracii občanů. Český národ se tak zapojil do celosvětového postupu od theokratické zaostalosti k moderní svobodě a demokracii. Dostal se tím na pohyblivé schody dějin, které ho nyní ponesou vzhůru do nového věku.

Jenže po století pokroku přišla světová válka. Masaryk si ji vysvětlil jako poslední bitvu o demokracii, ze které demokracie vyšla vítězná. To odpovídalo českému osvobození. Jenže tak vykládat nástup konzervativní pravice (fašismu) a revoluční pravice (nacismu), pak válku „antifašismu“ s oběma a nakonec studenou válku antifašismu s antikomunismem, to už bylo neúnosné. Pohyblivé schody dějin zjevně nezajišťují přirozeně růst člověka k plnému lidství a společnosti k demokracii. Podle Masarykových kritiků, zastoupených u nás např. Janem Patočkou, přirozený je boj, vláda Noci. Ostrůvky jasu, vlády Dne, jsou v dějinách pracně budované a přechodné výdobytky. Dějiny spějí k temnému víru bojů. Tlačí je tam i včerejší demokracie, které si dnes nárokují úlohu osvíceného despoty, uvolněnou Sovětským svazem.

Je tomu opravdu tak? Jistě by nebylo snadné uchovat si dnes Masarykův dějinný optimismus. Příběh dekolonizace jako by prokazoval, že soužití ve svobodě a odpovědnosti se nedá přenechat pohyblivým schodům. Demokracie není přirozený všelék. Je to křehký výtvor vědomého úsilí. Představu sestupných schodů do víru Noci zas zpochybňuje skutečnost, že jí svět ještě beze zbytku nepropadl. Zdá se – a většina soudobých filosofů uznává –, že dějiny samy o sobě nespějí ani tam, ani onam.

Spějí lidé. Rozum neodkrývá žádný skrytý smysl dějin, ani ten osvícensky nadějný, ani ten romanticky temný. Žádný takový smysl není. Pravda není a-letheia, odkrývání, jakýsi hlubinný pozitivismus. Pravda je tvoření, udělování smyslu, či Sinngebung. Lidé nemohou v dějinách smysl najít, avšak mohou jim jej udělit. Rozum osvobozuje tím, že člověku poskytuje odstup, a tudíž možnost posouzení. Díky tomuto rozumu se nemusíme nechat vláčet údajnou „přirozeností“ či pavlačovými samozřejmosti. Můžeme se rozhodnout, jaký svému konání dáme smysl. Masarykova představa růstu člověka a společnosti ke svobodě a odpovědnosti, od theokracie k demokracii, sotva obstojí jako faktický popis dějinného vývoje. Když porovnávám Masarykovy představy ve Světové revoluci a Patočkovy rozbory v pátém a šestém Kacířském eseji o filosofii dějin, nechápu je jako empirii. Chápu je jako návrhy, jaký smysl a směr dát své osobní a národní totožnosti. Nevěřím na pohyblivé schody. Dějiny nespějí. Věřím na svobodu, která se rodí z odstupu, z reflexe. Jenže pokud se svoboda nemá stát bezcílným potácením, vyžaduje program. Masarykovy představy o dějinách, neudržitelné jako faktický popis, považuji za optimální návrh smyslu naší osobní i národní totožnosti.

Tedy Masaryk ne jako metafyzika, nýbrž jako program – vychováváme občany ke svobodě a odpovědnému soužití v demokracii. Budujeme společnost, která k tomu vytváří politické, sociální i ekologické předpoklady, i když zvláštní společenské uspořádání musí vzít v potaz kulturní tradice té či oné země. Nevynesly nás k tomu žádné pohyblivé schody dějin. Takový smysl – hodnotu i celkové zaměření – dal Masaryk do vínku Československu.

V národním obrození jsme se přihlásili k odkazu Francouzské revoluce. Odmítli jsme myšlenkový monopol církevní hierarchie i mocenský monopol aristokratické hierarchie, staročeský konzervatismus i mladočeský nacionalismus. Naším programem se stala demokracie, která začleňuje všechny občany do správy věcí veřejných na základě občanské svobody, rovnosti a dobré vůle a vytváří pro ně sociální i ekologické předpoklady.

Když se dívám na dějiny tímto prizmatem, jeví se mi úloha komunismu i antikomunismu jako jednoznačně negativní. Devatenácté století ještě žilo v naději zrozené z důvěry v pohyblivé schody dějin. Jistě, růst demokracie ohrožoval nárůst soustředěné ekonomické a vojenské moci, která se vymykala králům i parlamentům. Zároveň však klesal vliv konzervativní i revoluční pravice a sílilo hnutí, které si dalo do štítu demokracii a sociální spravedlnost. Nakonec i hrůzná světová válka mohla mít pozitivní důsledek. Jasně prokázala nedostatečnost politické demokracie, kterou místo sociálního rozměru ovládá průmyslový a vojenský komplex. Válečná radikalizace mohla posílit pohyb společnosti k sociální demokracii.

Nestalo se. V Rusku komunisté využili slabosti vznikajícího demokratického režimu k uchvácení moci. Heslo „Všechna moc sovětům!“ ani nepředstíralo demokracii. Po březnové demokratické revoluci představoval říjnový bolševický puč jednoznačně návrat k theokracii, byť s novou pravověrností.

Je ovšem možné, že po staletích samoděržaví i pravoslaví Rusko prostě nemělo předpoklady pro demokracii. Jenže bolševický puč měl své následky i mimo Rusko. Rozpolcením sociální demokracie umožnil návrat konzervativní i revoluční pravice do vlády třeba i v demokratickém Československu, kde osvícenská tradice obrození a dvě generace demokracie od pádu Bachova ministerstva posilovaly demokracii. V méně demokratických zemích bolševický puč legitimizoval pravicový extremismus, konzervativní nebo revoluční, ve jménu „boje proti bolševismu“. Komunismus vedl přímo ke vzniku antikomunismu, který neměl sebemenší zájem na budování demokracie. Nejen ekonomické zájmy, nýbrž především strach z bolševismu vedl aristokratické německé industrialisty, aby podpořili plebejského demagoga Hitlera. Podobně pro anglické konzervativní kruhy, včetně krále Edvarda VIII., představoval Hitler svým antikomunismem slibnější hráz proti bolševismu než demokratické Československo. Angličany nezajímalo, co Hitler zastává. Stačilo, že je antikomunista. Ostatně i pro francouzskou pravici bylo nakonec Hitlerovo antikomunistické Německo zajímavější než původní cordon sanitaire. Komunismus poskytl nacismu společenskou přijatelnost.

Něco za něco: nacisté pak poskytli společenskou přijatelnost komunistům, tentokrát pod názvem „antifašisté“. Anglie, Francie a Spojené státy mohly vystupovat jako demokratická aliance. Se Stalinem by to bylo obtížné. Aliance se stala „antifašistickou“, i když byla namířena daleko výrazněji proti německému revolučnímu nacismu než proti konzervativnímu středomořskému fašismu. Sovětský svaz, země moskevských procesů a gulagu, se svým antifašismem stal společensky přijatelnou.

Po konci války netrvalo dlouho, než znovu přišel ke cti antikomunismus. Stal se především zástěrkou pro rehabilitaci nacistů a nábor důstojnického sboru. Zbraní SS pro boj proti komunismu. Válečný nepřítel Franco se stal spojencem antikomunistou. I odsuzovaný německý militarismus přišel ke cti jako antikomunistický.

Na návrat antikomunismu nejvíc doplatila Latinská Amerika. Tam za války došlo k podstatnému rozšíření voličské základny a tím i k politickému posunu od tradičních oligarchů k nižší střední vrstvě. Nové vlády byly demokratické, ale se sociálním svědomím. Američané zasáhli a ve jménu antikomunismu nahradili jednu demokraticky zvolenou vládu za druhou vojenskou diktaturou. Označovalo se to jako „ochrana proti komunismu“.

Z důvodů již rozvedených i já odmítám komunismus, avšak i ten s předponou anti-. Jsem pro svobodu, pro sociální spravedlnost, pro demokracii. Avšak nálepkou antikomunismu se opětovně legitimizovali sveřepí nepřátelé svobody i demokracie, sociální spravedlnosti i lidských práv. S lidmi, kteří prohlašují jen, že jsou anti-, ať antikomunisté nebo antifašisté, nemá smysl mluvit. Je třeba vědět, co je kdo pro.

A ještě na závěr: má smysl mluvit s komunisty? Samozřejmě! Ať řeknou, co jsou pro. Nestačí vědět, že jsou antifašisté. Je třeba vědět, co zastávají, zvláště ti mladí, kteří komunismus na vlastní kůži nezažili. Možná, že od nich jednou uslyšíme, že únorový puč byl pro komunisty tragickou chybou. Tehdy, s 39 % hlasů, mohli ovlivnit náš vývoj daleko účinněji v rámci demokracie. Možná, že uslyšíme, že jaro roku 1968 představovalo pro komunisty velikou naději svým příslibem demokratického přerodu komunismu. Možná uslyšíme, že normalizace byla tragédií pro komunisty a pro celou zemi, protože zajistila společenskou přijatelnost všem svým obětem, včetně těch, které jí pozbyly svými postoji za pomnichovské „druhé“ republiky.

Ovšem až to všechno uslyšíme, už to nebude strana, která si ve jménu „předvoje dělnické třídy“ nárokuje vedoucí úlohu ve státě. Bude to demokratická strana – a nám všem se bude snáz dýchat a lépe žít.