Jak na to Zákony Odkazy

Ombudsman v EU

Evropský ombudsman

Evropský veřejný ochránce práv šetří stížnosti týkající se nesprávného úředního postupu (maladministration) institucí a orgánů Evropské unie. Dnešní právní rámec pro jmenování ombudsmana Evropským parlamentem a jeho fungování stanoví článek 195 SES (Smlouvy o Evropském společenství).

Evropského veřejného ochránce volí Evropský parlament, kterému také ombudsman předkládá své výroční zprávy. První evropský ombudsman byl zvolen v roce 1995. Co se týče počtu stížností - například v roce 2003 obdržel ombudsman 2 436 stížností což bylo o 10% více než v předchozím roce. V 70% případů mohl stěžovateli pomoci – ať již tak, že zahájil šetření (celkem jich zahájil 253), předal stížnost kompetentnímu orgánu, či doporučil, kam se obrátit pro efektivní vyřešení problému.

Čím se ombudsman zabývá

Veřejný ochránce se zabývá nesprávným úředním postupem institucí a orgánů EU - tedy jejich špatnou nebo nedostatečnou veřejnou správou. Dochází k ní, pokud orgán nejedná v souladu s právem, nerespektuje zásady dobré správy nebo pokud porušuje lidská práva. Některé příklady, kterými se ombudsman zabývá:

• neposkytnutí informace
• zbytečné průtahy ve správním řízení
• pracovní vztahy mezi evropskými institucemi a jejich zaměstnanci
• přijímání pracovníků
• výběrová řízení
• smluvní vztahy mezi evropskými institucemi a soukromými podniky
• administrativní nesrovnalosti
• diskriminace, zneužití pravomoci

Mezi instituce a orgány Evropské unie, na které si lze stěžovat, patří:

• Evropská komise
• Rada Evropské unie
• Evropský parlament
• Evropský účetní dvůr
• Hospodářský a sociální výbor
• Výbor regionů
• Evropská centrální banka
• Evropská investiční banka
• Evropský úřad pro nábor pracovníků (EPSO)
• Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF)
• Europol
• agentury – např. Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro bezpečnost a zdraví při práci, Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání, Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu...

Soudní dvůr a Soud první instance, kterým přísluší soudní rozhodování, jsou z působnosti ombudsmana vyňaty.

Čím se ombudsman nezabývá

Evropský ombudsman se nezabývá stížnostmi na národní, regionální nebo místní správu (např. ministerstva, státní úřady, orgány územní samosprávy) členských států Unie a to ani v případě stížností týkajících se EU. Se stížnostmi na tyto orgány se můžete obracet na národního veřejného ochránce práv.

Evropský ombudsman není ani odvolacím orgánem proti rozhodnutí soudů nebo závěrům šetření národních veřejných ochránců práv. Nemůže se také zabývat stížnostmi na podnikatelské či soukromé subjekty.

Jak si stěžovat

Stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv můžete podat, jste-li občanem členského státu Unie nebo máte bydliště v členském státě. Stížnosti k evropskému veřejnému ochránci práv mohou podávat i firmy, sdružení nebo jiné subjekty se statutárním sídlem v Unii.

Stížnost musí být podána před uplynutím dvou let ode dne, kdy jste se dozvěděl o skutečnostech, na které si stěžujete.

Na dotčenou instituci nebo orgán se musíte před podáním stížnosti ombudsmanovi nejdříve obrátit sami - např. formou dopisu.

Nesprávným úředním postupem nemusíte být postižen osobně.

Psát ombudsmanovi můžete ve kterémkoli z oficiálních jazyků EU, mezi které patří také čeština.

Vaše stížnost by měla obsahovat tyto informace:

Veřejný ochránce práv se nezabývá věcmi, které jsou projednávány soudem nebo které již byly soudem rozhodnuty.

Stížnost můžete napsat jako vlastní dopis nebo pro ni využít formuláře, který i s instrukcemi najdete na stránkách ombudsmana. Využít formuláře je doporučeno Formulář obsahuje celkem 9 otázek. Nebudou-li správně vyplněny všechny náležitosti formuláře, budete vyzváni k odstranění nedostatků.

Jedna z otázek se také týká toho, zda chcete, aby vaše stížnost byla projednávána veřejně nebo důvěrně. Obvykle jsou stížnosti projednávány veřejně. Znamená to, že komukoli z veřejnosti je umožněn přístup ke stížnosti a jejím přílohám. Pokud veřejný ochránce práv zahájí šetření, jsou stanoviska daného orgánu nebo instituce k stížnosti, jakékoliv připomínky stěžovatele k tomuto stanovisku a také ostatní dokumenty zmíněné v článku 14 prováděcích ustanovení veřejnými dokumenty a na požádání mohou být komukoli z veřejnosti zpřístupněny.

Pokud je vyžadována důvěrnost, ke stížnosti ani k ostatním výše uvedeným dokumentům není veřejný přístup. Nicméně zahájí-li evropský veřejný ochránce práv šetření, i důvěrná stížnost musí být zaslána dotčené instituci nebo orgánu Unie.

Stížnost můžete ombudsmanovi podat poštou, faxem nebo elektronicky:

• Poštou: The European Ombudsman, 1 Avenue du Président Robert Schuman, B.P. 403, FR-67001 Strasbourg Cedex
• Faxem: +33 (0) 3 88 17 90 62
• E-mailem: euro-ombudsman@europarl.eu.int
• Z webových stránek - pomocí formuláře
• Telefon: +33 (0) 3 88 17 23 13

Co ombudsman s vaší stížností může udělat

Veřejný ochránce práv Vaši stížnost přezkoumá. O průběhu a výsledcích jeho šetření budete informováni.

Veřejný ochránce práv může informovat dotčenou instituci o podané stížnosti s tím, aby problém vyřešila.

Pokud není možné případ uspokojivě vyřešit již v průběhu šetření, snaží se ombudsman najít smírné řešení, které odstraní pochybení a uspokojí stěžovatele.

Pokud pokus o smírné řešení selže, může veřejný ochránce práv navrhnout opatření k nápravě (draft recommendations). Příslušná instituce pak musí zaslat ombudsmanovi své vyjádření do 3 měsíců.

Pokud instituce navrhovaná opatření nepřijme, může ombudsman podat zvláštní zprávu Evropskému parlamentu.

Pokud se ombudsman nemůže vaší stížností zabývat – například proto, že nespadá do jeho kompetence, doporučí vám jinou instituci, kam se obrátit. Může to být například národní ochránce práv či petiční výbor.

Ke každé stížnosti, kterou se ombudsman zabývá, vydá své rozhodnutí (decision).

Veřejný ochránce obvykle provádí šetření na základě stížností, může jej však zahájit i z vlastní iniciativy.

Příkladem vlastní iniciativy je šetření o fungování a přístupnosti veřejnosti kodexu řádné správní praxe u jednotlivých evropských institucí a orgánů, které ombudsman zahájil v roce 1998. Výsledkem bylo vydání Kodexu řádné správní praxe (Code of good administrative behaviour), který svým rozhodnutím schválil Evropský parlament v roce 2001. Mezi důvody, které ombudsmana k šetření vedly, uvádí množství stížností na úřední postup úřadů, kterým by se tyto mohly vyhnout, pokud by měly jasné instrukce o svých úředních povinnostech vůči občanům. Dále také jako důvod uvedl své poslání podporovat vztahy mezi evropskými občany a evropskými institucemi a orgány.

Jak je to v jiných členských zemích EU

Své národní ombudsmany příp. petiční výbory mají téměř všechny členské země EU.

Petiční výbor (Der Petitionsausschuss) jako orgán parlamentu, který plní funkci ombudsmana, má například Německo.
Národního ombudsmana dosud nemá Itálie, která nicméně má rozvinutou síť regionálních ombudsmanů, z nichž jeden - z regionu Valle d'Aosta je koordinátorem všech ostatních regionálních ombudsmanů.

Vedle národního ombudsmana fungují v některých zemích ještě regionální ombudsmani - např. ve Velké Británii (viz informace níže), Belgii, Německu, Španělsku, Rakousku.

Dále uvádíme příklady ombudsmanů v Nizozemí, Rakousku a Velké Británii.

Ombudsman v Nizozemí

Institut ombudsmana existuje v Nizozemí od roku 1982. Do nizozemské ústavy byl zahrnut v roce 1999. Nizozemský ombudsman je stejně jako náš veřejný ochránce práv typem parlamentního ombudsmana, který je odpovědný dolní komoře parlamentu a je také dolní komorou volen. Jeho hlavním úkolem je prošetřovat akty správních orgánů. Působnost nizozemského ombudsmana se vztahuje na všechny správní úřady, s výjimkou několika vyňatých vládním nařízením.

Samosprávné orgány měst a obcí mohou být podřízeny působnosti ombudsmana na svoji žádost. Pak finančně přispívají na jeho činnost, která se týká řešení stížností směřujících proti jejich orgánům. Samosprávné orgány mají však také možnost ustanovit si svého ombudsmana, a to samostatně, nebo společně s jinými samosprávami (svého ombudsmana tak má Amsterdam, Rotterdam, Den Haag a Utrecht).

Ombudsman nemůže zahájit prošetřování stížnosti, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu právo nabízí. V tomto případě však má povinnost poučit tuto osobu o správném postupu a také (na rozdíl od českého ombudsmana) povinnost předat podnět orgánu, který je k jeho projednání příslušný.

Ombudsman nemůže zahájit prošetřování stížnosti, také pokud lze sjednat nápravu ve správním soudnictví.

Rozhodnutí ombudsmana nejsou právně závazná. Pro důležitost jeho práce je proto rozhodující neformální autorita, založená především na kvalitě jeho práce.

Vedle běžného způsobu šetření stížnosti, který je zakončen závěrečnou zprávou obsahující rozhodnutí o správnosti aktu a ombudsmanovým doporučením, využívá ombudsman ve většině případů nejdříve tzv. metodu intervence:
Dříve než zahájí vlastní šetření, využije svou neformální autoritu k intervenci u orgánu, proti němuž stížnost směřuje - kterého se stížnost týká. Při intervenci ombudsman tento orgán o stížnosti informuje a otáže se, zda je šance na vyřešení problému. V praxi to často znamená, že orgán stěžovateli odpoví, věc vyjasní nebo přislíbí opatření. Stěžovatel tak obvykle dosáhne zadostiučinění a šetření tedy již nemá význam. Ombudsman však může rozhodnout, že šetření přesto provede, není-li reakce správního orgánu uspokojivá. K tomu však dochází zřídka. Intervencí je vyřešena většina (80 %) stížností.

Metoda intervence vznikla jako reakce na časovou náročnost běžné metody vyřizování stížností, kdy velká většina stížností směřuje právě proti časovým průtahům při výkonu státní správy. Je to také reakce na případy, kdy je nutný okamžitý zásah ombudsmana.

Ombudsman vytvořil a využívá 2 skupiny kritérií k posuzování aktů orgánů státní správy:

1. Soulad se zákonnými ustanoveními a nepsanými právními principy vyplývajícími ze soudní judikatury a právní doktríny.
2. Pravidla tzv. řádné správy, jejichž nedodržení zpravidla nezakládá porušení žádného právního předpisu, avšak není to v souladu se všeobecnou představou o náležité správě.

Sama skutečnost, že se ombudsman rozhodl provést šetření určitého případu, obvykle na danou problematiku obrátí pozornost politiků a vysokých státních úředníků, což pravidelně vede k tomu, že jsou odpovídající kroky podniknuty ještě dříve, než ombudsman uveřejní svou zprávu.

(Zdroj: Veronika Kristková - Ombudsman - představitel tradice a autority, Via Iuris 2/2003)

Ombudsman v Rakousku

Instituce úřadu Zástupce lidu (Volksanwaltschaft) byla zřízena federálním zákonem č. 121/1977 původně pouze dočasně, přičemž v roce 1981 byla novelou zákona upravena jako trvalá. Termín “ombudsman” se v Rakousku nepoužívá, nicméně jedná se de facto o stejnou instituci.

Úkolem úřadu Zástupce lidu je přešetřovat stížnosti na činnost orgánů veřejné správy Spolku (federace).

Úřad sídlí ve Vídni a skládá se ze tří členů volených Národní radou na funkční období šesti let, znovuzvolení je možné pouze jednou. V Rakousku se relativně viditelným způsobem uplatňují stranická hlediska: strany, které mají v parlamentu nejvíce křesel navrhují po jednom kandidátu. Před nástupem do funkce členové úřadu Zástupce lidu požádají o stvrzení (ratifikaci) své funkce federálním prezidentem. Každý ze členů úřadu plní postupně po dobu jednoho roku funkci předsedy.

Výkon funkce Zástupce lidu je plně nezávislý. Potvrzuje to i skutečnost, že osobu z této funkce nelze odvolat.

Stížnost může vedle rakouských občanů podat i cizinec nebo právnická osoba. Vždy však musí jít o osobu přímo dotčenou (poškozenou). Není ovšem vyloučeno, aby Zástupce lidu i v případě nesplnění této podmínky zahájil řízení z vlastní iniciativy. Stížnost lze kromě obvyklé písemné formy podat taktéž ústně, telegramem či faxem nebo prostřednictvím jiné osoby.

Úřad Zástupce lidu je povinen přezkoumat každou došlou stížnost, avšak pouze v případě vyčerpání všech dostupných opravných prostředků.

Pro šetření nejsou stanovena žádná formální pravidla. Všechny federální i zemské orgány jsou v jeho rámci povinny poskytnout Zástupci lidu informace a pomoc; nemohou uplatňovat námitku ochrany (státního) tajemství.

Rakouský ombudsman není oprávněn předvolávat a vyslýchat svědky.

Příslušnou osobu vždy informuje o výsledcích své práce, příp. o výsledných akcích.

Zástupce lidu, obdobně jako v jiných státech, předkládá na podkladě svého šetření příslušným orgánům doporučení. Z Ústavy pak přímo vyplývá, že dotčený orgán je povinen Zástupce lidu seznámit s opatřeními, které přijal, nebo písemně zdůvodnit, proč doporučení nevyhověl, a to ve lhůtě osmi týdnů. Případy neplnění této povinnosti může Zástupce lidu jednak zahrnout do výroční zprávy nebo zveřejnit.

(Zdroj: Sládeček, V.: Instituce ombudsmanského typu v Německu a Rakousku. Informační studie č. 1.051, Parlamentní institut, 1993)

Ombudsmani ve Velké Británii

Ve Velké Británii působí celá řada ombudsmanů a dalších orgánů u kterých si mohou lidé stěžovat na různé veřejné i soukromé instituce. Jsou ustaveni pro různé oblasti veřejných služeb či jednotlivé regiony.

Každý z ombudsmanů má vlastní pravidla fungování, která však mají řadu společných rysů. Základem je jejich nezávislost na institucích, jejichž spory se zabývají. Stížností se zabývají vždy až poté, co byla stížnost dané instituci podána a ta měla tedy rozumnou možnost ji sama vyřešit. Pokud se ombudsman rozhodne pro formální šetření stížnosti, je o tom vydána písemná zpráva, jejíž součástí jsou výsledky šetření a návrhy pro řešení stížnosti. Pokud se stížností ombudsman zabývá, očekává, že instituce provede vhodnou nápravu. Někteří ombudsmani nabízejí alternativu k řešení sporu před soudem.

Prvním ombudsmanem, který byl v Británii ustaven, byl v roce 1967 Parlamentní ombudsman. Na konci 70. let již existovaly instituty ombudsmana v oblasti parlamentní, místní správy a zdraví v každé ze zemí Britských ostrovů. V roce 1981 vznikl první ombudsman v soukromém sektoru – Kancelář ombudsmana pro pojišťovnictví (Insurance Ombudsman Bureau).

V roce 1991 byla založena servisní organizace pro všechny ombudsmany a instituce řešící stížnosti - Asociace britských a irských ombudsmanů (British and Irish Ombudsman Association – BIOA). Jejími členy jsou ombudsmani a instituce, které splní podmínky dané pravidly asociace. Nyní je to 17 ombudsmanů ve Velké Británii, 3 v Irsku a dalších 25 institucí zabývajících se stížnostmi veřejnosti. Mezi aktivity asociace patří vedle servisu a pomoci členům, také informování veřejnosti o funkci a práci ombudsmanů, odpovídání na dotazy, poradenství organizacím, které plánují své ombudsmany ustavit.
Na stránkách BIOA najdete např. přehled členů a informace o tom, jakými stížnostmi se zabývají, kontakty na ně.

Parlamentní ombudsman a Ombudsman zdravotní péče (Parliamentary and Health Service Ombudsman)

Mají společný úřad. www.ombudsman.org.uk

Parlamentní ombudsman vyšetřuje stížnosti veřejnosti na vládní úřady a řadu dalších institucí veřejné správy v Anglii, Skotsku a Walesu, dále také stížnosti na odmítnutí přístupu k informacím institucemi spadajícími pod Kodex poskytováních státních informací (Code of Practice on Government information). Stížnost musí vždy předložit poslanec parlamentu.

Ombudsman zdravotní péče šetří stížnosti veřejnosti na Národní zdravotní péči (National Health Service – NHS). Stížnosti se mohou týkat nemocnic, rodinné zdravotní péče, doplňkových služeb – jako je např. fyzioterapie, situací vyplývajících z klinické práce praktických lékařů. Ombudsman také řeší stížnosti na neposkytnutí informací.

Ombudsmani místní správy (Local Government Ombudsman)

Patří mezi úřady ombudsmanů, kteří ve Velké Británii působí. Prošetřují stížnosti na špatnou správu místních úřadů a dalších institucí. Stížnosti se ve většině případů týkají rozhodování samosprávy - bydlení, plánování, vzdělávání, sociálních služeb, ochrany spotřebitelů a místních daní. Existuje pět těchto ombudsmanů - v Anglii jsou tři, ve Walesu a Skotsku jeden. Každý se zabývá stížnostmi z regionů, které má na starosti. (Ombudsmani ve Skotsku a Walesu plní více funkcí - řeší stížnosti nejen na místní správu, ale i např. na zdravotní péči, ve Skotsku též na parlament či bydlení.)

Postup v případě ombudsmanů místní správy v Anglii:

Podavatel stížnosti musí dát nejdříve dotyčné městské radě příležitost, aby se stížností zabývala sama. Pokud existuje nějaký standardní postup pro podání stížnosti, měl by ho občan použít nejdříve. Jestliže pak není spokojený s výsledkem jednání, může zaslat stížnost ombudsmanovi místní správy nebo požádat člena městské rady, aby tak učinil v jeho zájmu.

Pro podání stížnosti lze použít formulář, který je ke stažení na internetových stránkách, nebo lze napsat dopis, který bude zahrnovat všechny body z tohoto formuláře. Žádost musí být podána písemně.

Podavatel může požádat někoho (např. zástupce občanské poradny nebo radního), aby mu se žádostí pomohl, pokud je to pro něj příliš obtížné. Podavatel stížnosti také může požádat další osobu (např. přítele, příbuzného nebo advokáta), aby stížnost podal místo něj, pokud ho ustanoví jako svého zástupce.

Stížnost by měla být podána do 12 měsíců poté, co se podavatel dozvěděl o příčině stížnosti.

Všechny dokumenty na podporu stížnosti či jejich kopie (např. korespondenci se samosprávou) by měl podavatel poslat společně se stížností. Kopie stížnosti je potom obvykle poslána dotyčné radě.

Poté, co stížnost obdrží ombudsman, dostane stěžovatel obvykle během pěti pracovních dnů potvrzení o jejím přijetí a vysvětlení dalšího postupu. Pokud by se tak nestalo, měl by podavatel kontaktovat kancelář příslušného ombudsmana. Pokud není jasné, co je předmětem stížnosti, kontaktuje ombudsman stěžovatele, aby mu záležitost objasnil.

Ombudsman po obdržení stížnosti nejdříve posoudí, zda je v rámci jeho pravomoci. Pokud není, odešle stížnost příslušným úřadům a požádá je, aby ji prošetřili a podavatele informovali.

Pokud je stížnost v jeho pravomoci, musí ombudsman získat informace potřebné pro své rozhodnutí. V rámci rozsáhlejšího šetření může např. prověřit rozhodnutí městské rady, hovořit s jejími členy a úředníky, získávat informace z jiných zdrojů.

Po vyjádření úřadů zašle ombudsman kopii odpovědi podavateli a požádá ho o komentář. Ve většině případů jsou obvykle ombudsmani schopní rozhodnout, aniž by bylo třeba rozsáhlejšího prošetřování celé záležitosti. V těchto případech obdrží podavatel dopis s předběžným rozhodnutím a žádostí o jeho vyjádření předtím, než ombudsman učiní konečné rozhodnutí.

(Zdroj: Local Government Ombudsmen´s Homepage)

 Použitá a doporučená literatura


Související odkazy:
British and Irish Ombudsman Association (BIOA)
Evropský veřejný ochránce práv (European Ombudsman)
Kodex řádné správní praxe EU
Kodex řádné správní praxe Evropské komise
Národní veřejní ochránci práv a obdobné orgány v Evropské unii
Regionální veřejní ochránci práv a obdobné orgány v Evropské unii

Související zákony:
Evropský veřejný ochránce práv - Prováděcí ustanovení
Evropský veřejný ochránce práv - Statut
Smlouva o založení Evropského společenství


Související zprávy:

VAŠE DOTAZY, NÁVRHY A PŘIPOMÍNKY na doplnění nám prosím posílejte na adresu redakce tohoto portálu nebo vložte jako komentář níže.
Uvítáme také vaše ZKUŠENOSTI S OBČANSKÝMI AKTIVITAMI - nejzajímavější pak zveřejníme v novinkách.

Pokud máte zájem o pravidelné automatické ZASÍLÁNÍ NOVINEK z tohoto webu e-mailem, zaregistrujte svojí e-mailovou adresu.

Komentáře k textu

11. 3. 2014   Bohumil Paqulas Správa objektů životního úprostředí