Jak na to Zákony Odkazy Slovníček

Příklady z praxe

Případy neposkytnutí informací od orgánů Evropské unie

1. Úvod
2. Kauza Guardian
3. Kauza Statewatch
4. Případ švédské novinářské unie

Kauza Statewatch

Nevládní nezisková organizace Statewatch se začala o dokumenty Rady EU zajímat v roce 1994. V první fázi se požadavek nesetkal s odezvou, protože přestože byl dotaz pečlivě formulován, dokument, který by obsahoval požadovanou informaci, prostě neexistoval. (A úřad není povinen tvořit nový dokument). Druhou, potvrzovací žádost podala Statewatch v květnu roku 1995. Díky tomuto odvolání jim bylo zpřístupněno 11 z 14 původně neposkytnutých dokumentů. V té době začaly vznikat neshody mezi jednotlivými státy Rady EU: některé z nich se zpřístupňování dokumentů bránily (Francie), jiné státy považovaly míru otevřenosti stále ještě za nedostačující (Dánsko, Finsko, Švédsko, Velká Británie). V dalším případě nezískali členové sdružení 9 z požadovaných dokumentů: všechny se totiž týkaly justice a domácích věcí a důvodem odmítnutí tedy bylo, že „se pravděpodobně jedná o opakované žádosti“ protože se všechny týkají stejné oblasti. Jako další důvod uvedla Rada EU to, že se jedná o „velké množství dokumentů“, přestože Směrnice z roku 1993 jasně říká, že relevantním důvodem by bylo, kdyby se jednalo o „dokumenty velkého rozsahu“, což ale není ani zdaleka to samé. Další „potvrzovací žádost“ (odvolání proti odmítnutí) vyvolalo pětihodinovou debatu v Radě EU a následně dvouhodinovou debatu v COREPERu. Výsledkem bylo, že se členské státy Rady EU rozdělily na dva tábory: 8 zemí hlasovalo pro zamítnutí poskytnutí informací (Německo, Francie, Lucembursko, Belgie, Španělsko, Itálie, Rakousko, Portugalsko) a 7 se postavilo proti (Švédsko, Dánsko, Finsko, Řecko, Irsko a Velká Británie). Francie a Belgie dokonce vydaly prohlášení, které říká, že tyto dotazy jdou proti duchu Směrnice o svobodném přístupu k informacím a mají podrývat dobrou vůli rady ve snaze o otevřenost.

V roce 1996 sice se Rada EU v několika případech rozhodla dokumenty T. Bunyanovi ze Statewatch zpřístupnit, ale pouze na místě – to znamená ve svém sídle v Brusselu. T. Bunyan cestu do Brusselu dvakrát, přičemž vždy strávil téměř celé odpoledne tím, že si vlastními silami kopíroval poskytnuté dokumenty – poté mu pracovník sekretariátu Rady EU p. Brunmayr sdělil, že tenhle postup byl nestandardní a že příště již obdrží dokumenty okopírované (s účtem za ofocení, pochopitelně). Podle Brunmayra byl T. Bunyan jediný, komu bylo kdy řečeno, že si má dokumenty vyzvednout přímo v sídle instituce.

K dalšímu střetu mezi Radou EU a organizací Statewatch došlo kvůli „prázdninám“ generálního sekretariátu. Statewatch zaslala během července a srpna čtyři žádosti o různé dokumenty do sídla Rady EU. Když odpověď konečně přišla, ukázalo se, že Rada opět sáhla k osvědčené taktice: podle nich se opět jednalo o „opakovanou žádost“ (přestože v každé žádosti šlo o jiné dokumenty) a o „velký počet dokumentů“. Rada EU pak nalezla „optimální“ řešení tak, že zpřístupnila pouze dokumenty z roku 1996 a ostatní tři žádosti, vztahující se k dokumentům z jiných let, zcela ignorovala.

Statewatch začala být ze strany Rady EU systematicky obviňována z toho, že dokumenty vyžaduje jen proto, aby „otestovala“ funkčnost systému a dále, že je shromažďuje se záměrem je v budoucnu zpeněžit (což není právě reálné, vzhledem k tomu, že jde o neziskovou organizaci). V listopadu roku 1996 předala Statewatch Evropskému Ombudsmanovi pět stížností na postup Rady EU a šestá následovala začátkem prosince stejného roku.

Stížnosti:

Sedmá stížnost

Jaké bylo překvapení pracovníků Statewatch, když v březnu následujícího roku Rada EU devíti hlasy proti šesti odhlasovala, že Evropský Ombudsman nemá právo rozhodovat ve věcech týkajících se práva a domácích záležitostí, z čehož plyne, že se těmito stížnostmi nemůže zabývat. Ombudsman reagoval, že není věcí Rady rozhodovat o tom, zda je žádost přípustná či nikoliv. K zásadnímu obratu v postoji Rady došlo v červnu stejného roku. Změna vlády ve Velké Británii a změna pozice Irska znamenala, že mezi členskými státy byly najednou v převaze ty, které byly ochotny zabývat se stížnostmi. V letech 1997/98 se Evropský Ombudsman stížnostmi intenzivně zabýval a výsledkem bylo, že dal organizaci Statewatch zapravdu v šesti ze sedmi stížností – což se dalo považovat téměř za absolutní vítězství.

[Úvod] [Kauza Guardian] [Kauza Statewatch] [Případ švédské novinářské unie ]