Jak na to Zákony Odkazy Slovníček

Příklady z praxe

Ženy v politice

1. Účast žen v politice
2. Zastoupení žen na úrovni volených orgánů
3. Postavení žen v politických stranách
4. Aktivity neziskového sektoru
5. Ženy v evropské politice
6. Ústavní a legislativní změny k prosazování účasti žen v politice
7. Vyvážené zastoupení žen a mužů ve veřejných a parlamentních výborech
8. Některá fakta a data
9. Bibliografie

Ženy v evropské politice

Historie

Právo volit a kandidovat ve všech volbách bylo základním požadavkem hnutí za práva žen po celé 19. století a v první polovině 20. století. Na přelomu 19. a 20. století měly v Evropě ženy volební právo pouze v několika málo zemích (např. Finsko). Po první světové válce bylo toto právo rozšířeno i do řady dalších evropských zemí (Československo, Dánsko, Polsko, Německo, Švédsko, Estonsko, Nizozemí ad.); další však musely čekat až na konec druhé světové války (Itálie, Slovinsko, Rumunsko, Belgie, Řecko) a dokonce až do 70. a 80. let 20. století (Kypr, Portugalsko, Švýcarsko).

Základním textem jak Organizace spojených národů, tak hlavních úmluv o lidských právech ratifikovaných ve druhé polovině 20. století je Všeobecná deklarace lidských práv. I když nepojímá účast v politice z hlediska pohlaví, stvrzuje v preambuli rovná práva mužů a žen jako základní lidská práva a snaží se zajistit jejich skutečné uznání a dodržování národy a vládami členských států. Článek 21 Deklarace stanoví, že každý má právo účastnit se vládnutí ve své zemi, přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zastupitelů. Navíc podle článku 7 si jsou všichni lidé rovni před zákonem a mají nárok na stejnou ochranu ze zákona a proti jakékoliv diskriminaci, jež je porušením deklarace.

Zásady lidských práv jsou rovněž obsaženy v Mezinárodním paktu občanských a politických práv (ICCPR), jež vstoupil v platnost v roce 1976. ICCPR také přiznává mužům a ženám rovné právo a rovnou příležitost volit a být voleni (článek 25, odstavec b). Stejně tak Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy formuloval nová práva kromě jiného právo na svobodné volby s tajným hlasováním (čl.3), která původně v Úmluvě obsažena nebyla.

Valné shromáždění OSN vyhlásilo období 1975-1985 dekádou práv žen. V roce 1979 byla k podpisu otevřena Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW). Ta poprvé zakotvila úlohu a odpovědnost vlád využít všechna vhodná opatření k zajištění rovné účasti žen na politickém a veřejném rozhodování. Žádná evropská země nevyslovila výhrady k článku 7 o rovném zastoupení v politickém rozhodování či k článku 8 o rovné příležitosti mužů a žen zastupovat své vlády na mezinárodní úrovni a účastnit se práce mezinárodních organizací. Země, jež Úmluvu ratifikovaly nebo k ní přistoupily, jsou právně vázané zavádět její ustanovení do praxe. 12.9. 1999 byl přijat Opční protokol k Úmluvě CEDAW, kterým byla postavena na stejnou úroveň jako ostatní mezinárodní instrumenty pojednávající o lidských právech. ČR Úmluvu i Opční protokol k Úmluvě podepsala i ratifikovala.

Článek 8 Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW, 1979) stanoví, že „účastnické státy přijímají veškerá náležitá opatření, aby bez jakékoliv diskriminace zajistily ženám stejně jako mužům příležitost zastupovat stát na mezinárodní úrovni a účastnit se práce mezinárodních organizací.“ Článek 4 Úmluvy CEDAW také připouští zvláštní dočasná opatření vlád s cílem urychlit dosažení rovnosti žen a mužů.

Pekingská akční platforma (1995) obsahuje zvláštní kapitolu týkající se žen podílejících se na moci a rozhodování; 181 členských států OSN, které tuto platformu podepsaly, se zavázalo přijmout opatření zajišťující rovný přístup žen ke strukturám moci a rozhodování a plnou účast v nich.

Současnost

Podreprezentace žen na volených pozicích brání úplnému demokratickému vývoji většiny evropských zemí. Pouze jediná země – Švédsko – dosáhla prahu parity tak, jak byl stanoven v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy z roku 2003 o vyrovnané účasti žen a mužů v politickém a veřejném rozhodování, tj. 40% zastoupení v parlamentu na národní úrovni.

I přes oficiální existenci rovných politických práv žen a mužů zůstávají politická činnost a veřejné rozhodování doménou převážně mužskou. Muži určují politické priority a politická kultura zůstává převážně orientovaná na muže. Ženám vstup do politického a veřejného rozhodování ztěžuje řada překážek:

• skutečnost, že postavení žen ve společnosti je nepodněcuje k účasti na politickém a veřejném životě (modely a hodnoty předávané napříč společností jako rodina, škola, média);
• kulturní a ideologické faktory (stereotypy vážící se k ženským a mužským rolím vedoucí k ideologiím zatíženým nerovností pohlaví);
• faktory spojené s organizací společenského života (dvojí břemeno spočívající na ženě, neflexibilní organizace pracovního trhu, nedostatečná podpora rodin a slaďování rodinného a pracovního života).

Přístup žen do zastupitelských orgánů závisí i na faktorech spojených s pojímáním a organizací samotného politického života. Jeho rytmus, rituály i výběrové procesy a kritéria výběru uvnitř politických stran mohou být vůči ženám nepříznivé. Existuje pevný vztah mezi volebními systémy a počtem žen v národních parlamentech.

Od počátku dekády OSN pro ženy (1975-1985) došlo k obrovským změnám a k pokroku v zajištění základních lidských práv žen. Ženy jsou vzdělanější a mají větší příležitosti účasti na pracovním trhu. Některé země přijaly opatření napomáhající ženám a mužům sladit rodinný a pracovní život. Vzhledem ke změnám v postavení žen je tedy stále obtížnější ospravedlnit nízkou účast žen na politickém a veřejném rozhodování.

Demokratický stát definovaný pouze jako nejvyšší moc lidu při pravidelném konání svobodných, spravedlivých a tajných voleb podle zákona a při dodržování lidských práv není dnes nutně považován za záruku skutečné demokracie. Existuje poptávka po průhlednosti vládních rozhodnutí, právu na veřejný přístup k informacím, důraz je kladen na řádnou správu věcí veřejných a na podporu nezávislých ombudsmanů, což činí vlády odpovědnější za svá rozhodnutí a činy. Poptávka zahrnuje rovněž očekávání, že moc bude sdílena rovným způsobem ženami a muži. Obecně se uznává, že ženy potřebují dosáhnout kritického podílu alespoň jedné třetiny křesel v zákonodárném orgánu, aby mohly mít skutečný vliv na rozhodování tohoto orgánu. Závazky vlád k těmto dimenzím byly zveřejněny na řadě konferencí - na 2. vrcholné schůzce hlav států a vlád Rady Evropy v roce 1997 ve Štrasburku, na 4. evropské ministerské konferenci o rovnosti žen a mužů konané v roce 1997 v Istanbulu, na Evropské ministerské konferenci o lidských právech konané roku 2000 v Římě i na 49. zasedání Komise OSN o postavení žen, které se konalo na přelomu února a března 2005 v New Yorku, kde se všechny zúčastněné vlády znovu přihlásily k plnění Pekingské akční platformy.

Členské země Rady Evropy se řadí mezi země s nejvyšším zastoupením žen na světě, ale i ty, které mají nejméně žen ve svých parlamentech – viz. níže uvedený seznam zemí a počet žen v parlamentech, resp. jejich dolních komorách, v lednu 2004:

Švédsko 45,3%

Dánsko 38%

Finsko 37,5%

Nizozemí 36,7%

Norsko 36,4%

Belgie 35,3%

Rakousko 33,9%

Německo 32,2%

Island 30,2%

Španělsko 28,3%

Bulharsko 26,2%

Švýcarsko 25%

Lotyšsko 21%

Polsko 20,2%

Slovensko 19,3%

Portugalsko 19,1%

Estonsko 19,1%

Makedonie 18,3%

Velká Británie 17,9%

Chorvatsko 17,8%

Česká republika 17%

Bosna a Hercegovina, Lucembursko, San Marino 16,7%

Andorra 14,3%

Irsko 13,3%

Moldávie 12,9%

Francie, Slovinsko 12,2%

Lichtenštejnsko 12%

Itálie 11,5%

Kypr, Rumunsko 10,7%

Litva 10,6%

Ázerbájdžán 10,5%

Maďarsko, Rusko 9,8%

Malta 9,2%

Řecko 8,7%

Srbsko a Černá Hora 7,9%

Gruzie 7,2%

Albánie 5,7%

Ukrajina 5,3%

Arménie 4,6%

Turecko 4,4%

Průměrné zastoupení žen v parlamentech je v zemích Rady Evropy 17,7%.

Zdroj: Inter-Parliamentary Union

Země, které uspěly ve zvýšení počtu zastoupení žen za minimální hranici, téměř ve všech případech využily jisté formy „pozitivní akce“, aby tohoto úspěchu dosáhly. V rámci komparativních studií existuje konsenzus, že kvóty mají pozitivní dopad na počet zastoupených žen. V jednotlivých systémech mají ženy zajištěný vstup do politiky prostřednictvím kvót ve volebním zákoně nebo interních stranických kvót. Principem kvót je umožnit ženám přístup k politickým pozicím a neponechávat je v izolaci.

Z 10 zemí s nejvyšším zastoupením žen v politice všechny vyjma Dánska a Finska používají kvóty – na úrovni zákona nebo stran. Dánsko jich ale využívalo v minulosti a Finsko má i dnes kvóty pro místní zastupitelstva. Využívaní takových systémů vzniklo ve Skandinávii na dobrovolném základě v 70. letech; dnes se tomu tak děje ve stále větším počtu zemí po celém světě. Římská charta, kterou v roce 1996 podepsaly ministryně členských zemí EU, stanoví, že „tam, kde došlo k pokroku – zejména v oblasti veřejného života (ve volených orgánech, výborech nebo konzultativních komisích) – byl tento pokrok do velké míry dán zavedením pobídek a/nebo legislativních opatření na úrovni vlád nebo politických stran.“

Politické strany hrají v účasti žen důležitou úlohu, protože nominují kandidáty na volené funkce. Politické strany a jejich členové mohou ovlivnit rovnoměrnou účast žen a mužů v politickém rozhodování několika způsoby:

Formální nebo neformální kvóty

Vyváženou účast žen a mužů na politickém a veřejném rozhodování je možno definovat jako nejméně 40% zastoupení každého pohlaví v jakémkoliv rozhodovacím orgánu politického a veřejného života. To je i v souladu s rezolucí Evropského parlamentu.

Rada Evropy ve svých dokumentech (např. Rec(2003)3) používá termín „paritní prahy“ - je definován jako „zákonná/statutární opatření zakotvující pravidlo parity stanovením paritních prahů, tj. neméně 40% pro každé pohlaví v poradních orgánech státu (rady, komise, pracovní skupiny, atd.), ve volených shromážděních a v případě potřeby v porotách (a jiných soudních orgánech), jakož i ve strukturách politických stran, odborů a rozhodovacích orgánů médií.“

Financování politických stran

Financování politických stran z veřejných prostředků může být také pobídkou politickým stranám k prosazování rovnosti pohlaví. Finanční prostředky mohou být přiděleny ze státního rozpočtu s výhradou, že budou použity pro zajištění rovnosti pohlaví, nebo ze zvláštního fondu pouze k tomuto účelu.

Příkladem iniciativy financování politických stran z veřejných prostředků je Francie. Zákon z 6. června 2000 o rovném přístupu žen a mužů do volených funkcí a volebních listin zahrnuje ustanovení o finančních pokutách stranám, které nepředloží kandidátku s 50% zastoupením kandidátů obou pohlaví. Pro volby do parlamentu, při kterých způsob hlasování (dvojkolový jednomandátový systém) nemůže zajistit paritu v každém volebním obvodě, stanoví zákon snížení veřejných prostředků straně, pokud rozdíl v počtu kandidátů obou pohlaví činí více než 2% celkového počtu kandidátů. Strana, jež kandiduje 49% žen a 51% mužů, tedy není penalizována. Snížení nesmí být větší než 50% částky z původního přídělu takových prostředků. Z omezení financování penalizovaných stran nemohou těžit jiné strany, protože jeho účelem není odměňovat strany dodržující zásadu parity, ale pokutovat ty, které tak nečiní.

Podpůrná opatření

Evropská unie se vyváženým zastoupením v politickém životě zabývá od přijetí 3. akčního programu o rovných příležitostech (1991-1995). Programy akcí EU zahrnují opatření na podporu ženských nevládních organizací v této oblasti. Finanční či jiná podpora nevládních organizací a výzkumných ústavů hraje velkou roli při zkoumání účasti žen na rozhodování a jejich vlivu na rozhodovací postupy a prostředí.

Současný výzkum o vůdcovských stylech ženských a mužských zákonodárců ukazuje, že mezi nimi existují viditelné rozdíly - ve stylu vyjednávání, politických priorit a způsobů práce v rámci parlamentu. Jiný výzkum ukazuje, že zákonodárné orgány, které více oceňují mužské normy a životní styly, jsou pro ženy obtížným prostředím.

Dohled

Základem aktivit k postupnému posílení rovnosti je vyhodnocování a monitorování dosažených úspěchů a vývoje. V této souvislosti se jeví nutná potřeba nezávislého orgánu odpovědného za monitorování vládní politiky v oblasti vyvážené účasti žen a mužů v politickém a veřejném životě. Příkladem takového orgánu je Observatoř parity ve Francii.

Aby bylo možno monitorovat pokrok, je třeba mít k dispozici srovnatelné data členěná podle pohlaví na základě zavedení a používání ukazatelů k monitorování a vyhodnocování úspěchů v oblasti vyvážené účasti žen a mužů na rozhodování, jak v politickém, tak ve veřejném životě.

Jako příklad může posloužit způsob posouzení poměru úspěšnosti používaný v dokumentech Rady Evropy, který umožňuje porovnat podíl ženských a mužských zvolených zastupitelů a podíl ženských a mužských kandidátů. Poměr úspěšnosti vyjadřuje vztah mezi procentem zvolených zastupitelů a procentem kandidátů. procento zvolených žen/mužů poměr úspěšnosti žen/mužů = ——————————— x 100 procento kandidátek/ů

Pokud je procento zvolených žen a kandidátek stejné (tj. 30% zvolených žen, 30% kandidátek), poměr úspěšnosti je 100. Poměr úspěšnosti vyšší než 100 znamená, že poměr zvolených zastupitelů (ve srovnání s poměrem kandidátů) je nadprůměrný, poměr nižší než 100 znamená naopak podprůměrný počet.

[Účast žen v politice] [Zastoupení žen na úrovni volených orgánů] [Postavení žen v politických stranách] [Aktivity neziskového sektoru] [Ženy v evropské politice] [Ústavní a legislativní změny k prosazování účasti žen v politice] [Vyvážené zastoupení žen a mužů ve veřejných a parlamentních výborech] [Některá fakta a data] [Bibliografie]