Obcanská společnost
Hledej
kontakt mapa stránek o projektu zpravodaj
Právo vědět Účast na rozhodování Rovné příležitosti Občan v EU Výchova k občanství Filosofie
    ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI - Dobře vychovaná žena změní dějiny málokdy!
- Příklady z praxe
- Jak na to
- Zákony
- Odkazy
- Slovníček

Příklady z praxe

Není porod jako porod

  1. Úvod do problému
  2. Není porod jako porod
  3. Autentické porodní příběhy
  4. Autentické porodní příběhy
  5. Autentické porodní příběhy
  6. Shrnutí zkušeností z osobních příběhů
  7. Jak vybírat porodnici
  8. Několik slov pro nastávající otce
  9. Jak se rodí v zahraničí a v ČR
  10. Porod jako výzva a volba
  11. Použitá a doporučená literatura:

Autentické porodní příběhy

Příběh Radky

Jako oheň a voda se od sebe liší povahy mých synů. Jeden je divoký a vzpurný. Druhý je klidný pohodář. A stejně nápadně se od sebe liší způsoby, jimiž mí synové přišli na svět. Skoro by se chtělo věřit, že jsou svým porodem ovlivněni. Asi to tak jednoduché není, ale důležité určitě. Můj první syn se narodil ve velké městské porodnici, jeho mladší bratr v centru aktivního porodu. Chlad lidský i skutečná zima v holé nemocniční místnosti. Nevlídné pokyny, odsekávání, nezájem a pach dezinfekce. Tak si pamatuji svůj první porod. Z druhého jsem si odnesla jiné vjemy - příjemné vystupování personálu, respektování mých představ, pomoc jen tehdy, když jsem ji potřebovala, ticho, klid a útulné prostředí. Oba moje porody byly poměrně dlouhé, druhý z nich dokonce delší a bolestivější. A přesto právě ten byl zážitkem, na který vzpomínám jako na krásný a nezapomenutelný.

Když se před třemi lety blížil můj první porod, trochu jsem se bála. Hrůzných historek jsem slyšela dost. Zároveň jsem se ale těšila na miminko. Načetli jsme s mužem všechno možné o různých způsobech, jimiž se rodí děti. Díky tomu jsem pochopila, že porod sice bolí, ale zároveň může být krásný. Bohužel, já ani můj prvorozený syn jsme jej takový nezažili.

Bylo studené prosincové pondělí. Ještě za tmy, v šest hodin ráno, dva týdny po původním termínu, jsme s mým mužem vyrazili do porodnice. V sedm jsem se měla hlásit na příjmu. Předem mi slibovali "žádné holení, žádný klystýr a třeba i libovolnou polohu pro vlastní porod, váš muž bude smět být všude s vámi“. Jenže všechno bylo jinak. Už přijetí bylo jako rána mezi oči. "Sálová jsem tady já," hartusila na mě žena středního věku pod blikající zářivkou. Moje noční košile musela zůstat v tašce. Stála jsem mezi úplně cizími lidmi v nemocničním andělíčku s holým zadkem a sdělovala, kdy jsem měla první menstruaci. Přes odpor mě oholili a žena v bílém mi řekla, že v případě nástřihu nemám šanci: "Prvorodičky se stříhají všechny," byla rezolutní. "A to dítě bude velký," pojistila se. Jediné, čemu jsem se ubránila, byl klystýr. K tomu, abych vytáhla doma sepsaný porodní plán, jsem odvahu nenašla. Můj muž stál po celou dobu vzteky bez sebe za dveřmi. "Tady být nemůžete, tady se svlíkají i ostatní rodičky," odmrštili ho.

Slíbili, že ho zavolají hned, jak se porod rozběhne. A my naivně uvěřili. Následující hodiny jsem strávila poleháváním na vymrzlé hekárně se třemi dalšími vyděšenými ženami a pochodováním na chodbě. Měla jsem pocit, že tak hloupě a bezmocně jsem se ještě nikdy v životě necítila. Jestli jsem si do té doby myslela, že porod je něco jako slavnost, během níž by snad měla znít patetická hudba, tady mě z toho rychle vyléčili. Můj první porod se mi rychle změnil v jediné přání – jen ať už je po všem. "Víte, jaká je tohle těžká práce," byl nerudný lékař, když mi píchal plodovou vodu a dával mi najevo, že mi to otvírání se tedy moc nejde. A když už mi to trochu šlo a objevily se bolesti, přisadila si zase mladičká v sestra: "No, a co jste čekala? Chcete dítě, to bolí." Mého muže zavolali až po několika hodinách a stejně ještě seděl za několikerými dveřmi - museli jsme čekat, až se uvolní sál, na němž bychom mohli být spolu. Poslali mě za ním až v půl páté odpoledne hladovou, žíznivou a vystrašenou.

Průchozí trojúhelníkový porodní sálek, přes nějž chodil mně neznámý personál do další místnosti, se měl stát prvním místem na tomto světě, které můj syn uvidí. Teď nás ale od tohoto okamžiku dělily ještě více než čtyři hodiny. Vyčerpáním se mi zvedal žaludek, můj muž Filip mi alespoň tajně namáčel kapesník pod kohoutkem a já z něj sála vodu. Na chodbě před WC a sprchou mě oslňoval blikající stromeček. Snad měl symbolizovat pohodu blížících se vánoc. Marně jsem lékaře i asistentky upozorňovala, že kvůli silným bolestem zad nechci rodit vleže. "U nás ve stoje rozhodně rodit nemůžete," sdělila mi stručně statná žena v zelené uniformě sester. Namísto uklidňujících slov mi bez většího vysvětlování píchli slabší dávku omamujícího dolzinu. Více než stupňující se bolest mě ale trápila jiná věc. Měla jsem zoufalou potřebu si někam zalézt a být sama. Žádné světlo, žádné hlasy, jen můj muž Filip, otírající mi čelo, a moje tělo. Chtěla jsem se soustředit na miminko, ale ono to nešlo. "Jak se bude jmenovat?" dorazil mě dotaz někoho z personálu v době, kdy už jsem skoro nic nevnímala. Naštěstí jim odpověděl můj muž.

Využila jsem zmatku na druhém sále a uprchla do sprch. Věděla jsem, že se něco děje. Obrovská síla v mém břiše mě strhávala. Bylo to úžasné. Ačkoli to byl úplně nový pocit, neměla jsem strach či potřebu volat někoho ze zdravotníků. Bohužel, najednou se ve dveřích objevila asistentka a skoro mě odvlekla na sál. "Vy už rodíte, tak nahoru, nahoru," velela. Donutili mě opustit mé pocity. Čekalo mě dohadování, upraví-li mi porodní lůžko alespoň do polohy vsedě. Ležet jsem odmítala, stejně jako vložit nohy do opěrek. Nakonec mi je tam alespoň na poslední stah či dva strčili. „Tatínku, pojďte se podívat, ono je úplně plešaté," snažila se být vstřícná asistentka, když miminko poprvé povystrčilo hlavu ven. Matouš se narodil těsně po deváté večer. Marné bylo předem vyslovené přání, že ho chci mít ihned u sebe. Ukázali mi ho až po chvíli zabaleného. Letmo mi ho přistrčili k prsu, aby mi ho za okamžik zase sebrali, vždyť "stejně nepije. A zítra vám ho dáme." Ačkoli jsem oka nezamhouřila, mého syna mi „natrvalo" přinesli až v pět ráno druhý den. Promiň, Matouši, dneska bych se bránila víc.

Když byl prvnímu synovi rok a půl, znovu jsem otěhotněla. Teď už jsem naprosto přesně věděla, jak chci rodit. A navíc jsem věděla, že si to vybojuji, ať se děje, co se děje. Rozhodla jsem se pro porod v centru aktivního porodu. Popsat můj druhý porod je mnohem těžší - nepamatuji si jej jako jednotlivé nepříjemné procedury, ale jako plynulý sled zážitků a vjemů, gradujících až do chvíle, kdy se na světě objevilo miminko. Žádná zbytečná vyšetřování, žádné anonymní tváře v bílých pláštích. Já byla tou nejdůležitější. První stahy, zatím nebolestivé, jsem pocítila o velikonoční neděli pozdě odpoledne. V deset večer už byly častější a nedovolily mi usnout. Matouš spal, můj muž podřimoval a já jsem střídala procházení se po bytě s ležením v teplé vaně. Bylo mi dobře, i když jsem věděla, že porod postupuje jen pomalu a že to asi ještě hezkých pár hodin potrvá. Ráno kamarádka odvezla staršího syna k sobě a mě přijela vyšetřit porodní asistentka. Připadala jsem si jako uprostřed nějakého pikniku. Snad díky slunečně ospalé atmosféře. Otevřela jsem okna dokořán. Do CAP jsem se po domluvě s porodní asistentkou vydala kolem jedné odpoledne, Filip před tím ještě doběhl pro něco k jídlu a pití. Vlastně to pro mě až zase taková změna nebyla. I v centru jsem se chovala stejně jako doma, střídala sprchu a procházení, občas jsem se napila. Zapálili jsme svíčku v aroma lampičce, místnost se naplnila naší oblíbenou vůni. Hlad jsem zahnala jablkem. Věra se objevovala nenápadně, ale vždycky spolehlivě dokázala poznat, že něco potřebuji. Když třeba viděla, že se mi únavou po probdělé noci pletou nohy a klíží oči, poradila mi, abych si zdřímla. "Vždyť mi stahy nedovolí usnout," pomyslela jsem si. Ale Věra mě přesvědčila, že usnu, a taky že ano. Díky tomu jsem později měla dost sil. Věra mě povzbudila i ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už to skutečně trvá nějak dlouho. Přesvědčila mě, že to zvládnu a že se miminko do večera narodí. Zatím ale nespěchalo, takže jsem si ještě vlezla do vany. Záda mě bolela víc než stahy. Nakonec jsem si nechala píchnout lokální anestetikum do zad, abych se mohla více soustředit na porodní bolesti. Ty vyvrcholily v šest večer, když mi má porodní asistentka začala točit monitor. Uprosila jsem ji, aby toho v polovině nechala.

Tobiáš přišel na svět na normální posteli krátce po čtvrt na sedm. Klečela jsem přitom, ale přesto se nějak ocitl na mém hrudníku. Maličký, ulepený. Volala jsem v euforii na svého muže. "Je to chlapeček, já jsem to dokázala." A pak už jsem jen ležela v posteli, miminko na břiše, kojila a zaháněla svůj dvoudenní hlad. Bylo nám všem moc dobře.

Zatímco po mém prvním porodu mě odvezli na pokoj jako nemocného člověka, odsud jsem na oddělení šestinedělí odešla sama pěšky. Bohužel, právě tam mě vrátili rychle „na zem". Zase už mi někdo diktoval, co kdy mám dělat. Že miminko zrovna usnulo? To vizitu ani v nejmenším nezajímá. Oblečení pouze na příděl. Houfné koupání dětí. Kdo zrovna kojil, snídani už nedostal...

[Úvod do problému] [Není porod jako porod] [Autentické porodní příběhy] [Autentické porodní příběhy] [Autentické porodní příběhy] [Shrnutí zkušeností z osobních příběhů] [Jak vybírat porodnici] [Několik slov pro nastávající otce] [Jak se rodí v zahraničí a v ČR] [Porod jako výzva a volba] [Použitá a doporučená literatura:]



Za správnost textu odpovídá Kateřina Machovcová. Poslední aktualizace: 11/20/2008 12:13

-
EU-Town twinning Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah stránek odpovídá výlučně autor. Stránky nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

©2003 - 2006 Econnect webhosting, webdesign a redakční systém Toolkit 

NAVRCHOLU.cz