Jazyk a média - Jak na to
Jazyk a média
Jediným pohledem na první stránky deníků lze snadno zjistit, jaká témata jsou důležitá: politika (domácí i mezinárodní scéna), dopravní nehody, úspěchy v podnikání, úspěchy ve vědě... Zastoupení žen a ženských témat na prvních stránkách deníků se pohybuje kolem 10%, jsou tedy důležité věci “mužské”? Témata považovaná za typicky ženská podléhají řadě stereotypních předpokladů a jsou proto „vytlačována“ do příloh s příznačnými tituly, jež odpovídají představám o ženách a jejich společenských rolích (rodina, nakupování, móda, péče o domácnost). Mužská témata (politika, sport) naproti tomu tvoří seriózní část mediální agendy a jsou tedy nejdůležitější součástí novin, tedy zejména první a poslední strany.
Ženám jsou často v časopisech překládány podrobné návody na ideální, částečně emancipované, ale zároveň pořád přitažlivé „ženství“: jak vypadat, kolik vážit, jak se chovat ve společnosti, jak organizovat péči o rodinu, jak řešit různé partnerské rozkoly, ale i spory v zaměstnání, co kupovat, jak se vzdělávat a získávat širší rozhled. Mužské časopisy obdobného ražení na českém trhu již také nejsou novinkou a ačkoli používají odlišnou rétoriku a vedle triků ke kráse kladou větší důraz na kariéru, jejich struktura je velmi podobná časopisům ženským.
Za pozornost stojí i běžná mediální prezentace vzhledu “ideální ženy”, která zcela potlačuje individualitu a vytváří umělý a unifikovaný svět dlouhonohých a hubených modelek s vypjatou pletí. Takto vzniklý a mediálně i kulturně dlouhodobě udržovaný “mýtus krásy” má zcela reálné důsledky například v narůstání případů poruch příjmu potravy mezi mladými dívkami a vnucování pocitu neustálé nedostatečnosti. Nemalým problémem je i časté prezentování žen jako pouhého sexuálního objektu, který postrádá tvář, a je například pouhým doplňkem k novému autu. Média nám sdělují, že není důležité to, co žena umí, či co si myslí, hlavní je, jak vypadá, případně jak svých vnad dokáže využít.
Přesvědčení, že média pouze zprostředkovávají každodenní realitu, je jednoznačně mylné. Právě média totiž výběrem zpráv a jejich uspořádáním vytvářejí diskusi, upozorňují na témata, jimiž stojí za to se zabývat. Vyvolávají tak v důsledku zájem o určitou oblast, která by bez jejich zásahu zůstalo okrajovou, a naopak zavrhnou téma, které není například dostatečně „kontroverzní, blízké či aktuální“. Politická, historická, ekonomická či společenská realita je tedy v úplném důsledku – nahlíženo z perspektivy médií – odlišná v závislosti na přístupu daného média k události. Vliv médií stále sílí a proto je zajímavé podívat se na to, co a jak prezentují z genderového hlediska.
Již pouhá povrchní analýza jazyka, a tím tedy i jazyka médií, snadno dokáže, jak rozdílně jsou v české společnosti pojímány mužské a ženské role. Asymetrie společenských rolí se projevuje nejen v každodenním životě společnosti a jejích očekáváních, ale velmi podstatně i v jazyce. Například běžná koncovka ženského příjmení –ová, naznačuje, že žena a její postavení jsou odvozovány od statusu jejího manžela, resp. otce. Ženy jsou méně často spojovány s profesními úspěchy, což se odráží i v tom, že v mnohých oblastech jsou pro označení funkcí a pracovního zařazení používány pouze mužské gramatické tvary. Mnohé ženy však samy pomáhají udržovat jazykové vzorce právě tím, že o sobě, resp. o svém povolání, mluví v mužském rodě. Snadno se pak nejen v médiích stává, že ženy jakoby neexistují nebo se jich dané téma vůbec netýká.
Používání jazyka
Jednou z možností jak lze přispět k postupné změně vnímání rolí a vyrovnání postavení žen a mužů ve společnosti je kritické používání genderově citlivého jazyka. Spíše než prosazovat radikální jazykové změny je důležité zejména vhodně využívat stávající možnosti jazyka a záměrně je nezneužívat.
Co může genderově citlivé používání jazyka ovlivnit?
- zviditelnit ženy v jejich pozicích, dát jim více prostoru
- omezit stereotypní prezentace ženských a mužských rolí a rozšířit možnosti výběru
- zrovnoprávnit ženy s muži - používáním srovnatelných způsobů oslovení, ženského rodu, odpovídajících ekvivalentů označujících povolání atp.
Používání ženského rodu
Různé formuláře často rezignují na rodovou vyváženost jazyka a používají slova pouze v mužském rodě (tzv. generické maskulinum), který implicitně zahrnuje i osoby ženského rodu. Na první pohled se tedy ženy z jazyka, a to nejen jazyka formulářů, jakoby vytratily, nejsou oslovovány. Příkladem může být jazyk, jímž je napsána Ústava ČR: “Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
Je třeba si uvědomit, že většina podstatných jmen disponuje tvary v mužském i ženském rodě, přičemž lze využít i jiných jazykových možností než je jmenování obou tvarů v plném znění (například slova „student, učitel“ lze nahradit slovy „studující, vyučující“). Možné je též použít závorky (např. občané (ky)) nebo lomítka (např. občané/ky) nebo uvést oba tvary (občané a občanky). Možností je i použít takový výraz, kdy vůbec nebude nutné použít tvarů pro obě pohlaví, například místo "kurs pro manažery a manažerky" použít "manažerské kursy".
U některých povolání zní přechylování nezvykle a nechce se nám jej používat; například v roce 1947 se lidé podivovali oslovení „ministryně“. Tehdy položil Ústav pro výzkum veřejného mínění občanům a občankám tuto otázku: Jak byste nazval/a ženu, která se stala členkou vlády: ministerka, ministryně, ministerkyně či ministra? Pořadí získaných odpovědí bylo následující: ministra 25 %, ministerka 16 %, ministerkyně 15 %, a v současnosti užívané ministryně bylo na posledním místě s pouhými 11 %.
(Problému přechylování a také sexistické inzerci se věnuje text Jany Valdrové – Ženská otázka trochu jinak.)
Příjmení
Podle tradice zakotvené v mluvnici českého jazyka se příjmení ženy odvozuje od příjmení muže (otce, resp. manžela). Tento způsob tvorby příjmení žen naznačuje, že společenská pozice a role ženy je od minulosti do současnosti vytvářena na základě postavení muže.
Výjimka pro přechylování je umožněna jde-li o cizinku, státní občanku České republiky, která má nebo bude mít trvalý pobyt v cizině, státní občanku České republiky, jejíž manžel je cizinec nebo občanku České republiky, která je jiné než české národnosti. Konkrétní informace naleznete na stránkách Ministerstva vnitra ČR.
Oslovení
Zajímavé je podívat se na genderové rozdíly v oslovování. U žen běžně rozlišujeme mezi oslovením „paní“ a „slečna“, což naznačuje, jak důležitou roli v životě ženy hraje to, zda již má partnera (tím se totiž zásadně měnilo a při dosud stereotypním vnímání mění její společenské postavení).
(Nad oslovením žen se zamýšlí Jana Valdrová v textu Paní nebo slečna?)
Pojmenování či oslovování osob se také stává nástrojem hierarchizace pohlaví. Není neobvyklé setkat s oslovením typu: pan Vladimír Novák a slečna Janička, pane doktore - děvenko, vážení pánové a milé dámy...
Pojmenování charakteristiky pohlaví
Pojmenování hierarchizuje atributy charakterizující pohlaví, přičemž mužské atributy jsou tradičně spojovány s pozitivními aspekty: chlapsky přímá řeč, zachovat se jako chlap, tak buď přece chlap.
Oproti tomu atributy ženské jsou chápány jako negativní: nechovej se jako baba, zženštilost, ženská za volantem, nebuď jak hysterická ženská.
Podobně lze vysledovat rozdíly v asociaci vlastností mužů a žen: citlivé ženě jsou připisovány jiné související charakteristiky než citlivému muži (emotivní, něžná – slabý, nevytrvalý), naopak žena s ostrými lokty ztrácí podle pohledu společnosti na ženskosti, zatímco muž s ostrými lokty je obdivuhodný profesionál.
„Ženství“ je často spojováno s něčím problematickým, příkladem může být často zmiňované téma feminizace školství, kterou je potřeba adekvátně řešit. Ale kdo vážně mluví o problému maskulinizace politiky či rozhodovacích pozic?
Ženské a mužské role v médiích
Pohádky a dětské časopisy
Dětské časopisy a pohádky jsou do jisté míry vzorem mužských a ženských rolí, předkládají dětem modely chování, které jsou v naší společnosti považovány za normální a následováníhodné. Málokdy však prezentují takové modely, které by mohly být považovány za alternativní, ale zároveň široce přijatelné.
Další texty:
Tomáš Feřtek: Diagnóza: Chronický paternalismus - Zamyšlení nad texty dětských encyklopedií. (Časopis Reflex)
Petra Hanáková: Proměny princezny – Úvaha nad ženskými rolemi v kontextu seriálu Princezna Xena (2001).
Texty v učebnicích
Běžné učebnice při formulaci příkladů nevybočují z hranic daných tradičními stereotypy o mužských a ženských rolích. Dosud používané studijní a učební pomůcky je tedy třeba kriticky zhodnotit a zaměřit se na vytvoření takových materiálů, které budou ženy a muže chápat jako rovnocenné osobnosti. Genderová analýza studijních materiálů by se však neměla omezit pouze na humanitní předměty, jež přímo odkazují na rodové vztahy (společenské vědy, historie, literatura), ale měla by proběhnout i v přírodovědné sekci vzdělávání. Učebnice a učební texty totiž často podprahově sdělují žákům a studentům společenská očekávání od jejich pohlaví a tím upevňují jejich stereotypní zakotvenost v kulturních a sociálních stereotypech (viz. domnělá „názornost“ učebnic, v nichž chlapci/muži vysvětlují dívkám/ženám matematické, fyzikální či jiné zákonitosti a příklady spočítají rychleji).
O alternativu ve vzdělávacím procesu usiluje například iniciativa Otevřené společnosti o.p.s.: Gender ve škole - Příručka pro vyučující předmětů občanská výchova, občanská nauka a základy společenských věd na základních a středních školách (2005)
Prezentace žen v médiích
Média často prezentují takové společenské a kulturní modely, které lidé chápou jako obecně platné a správné; na základě těchto charakteristik vzniká a upevňuje se předpojaté a rozdílné chování k ženám a mužům v naší společnosti, kterou je pro pochopení tradičních stereotypů potřeba vnímat historicky jako primárně maskulinní.
Stereotypní modely
- muž je hlava rodiny, ale žena krk, který jim hýbe
- žena přece nemůže být lepší než muž
- žena je v první řadě vázána na rodinu
- dvojí morálka v případě nevěry
Média často přeceňují význam ženského vzhledu jako důležité charakteristiky ženy – u mužů rozhoduje profesní uplatnění, u žen jako vypadají. V důsledku toho se manipulace pomocí vzhledu předpokládá i u žen, které jsou profesně úspěšné.
(Nad soutěžemi "Miss" se zamýšlí L. Jarkovská v článku Soutěž Miss 2003 aneb ženy bez vůle?)
Genderovým stereotypům často podléhá i kladení otázek v rozhovorech. Ženy jsou tak často dotazovány na partnerské vztahy, rodinu, slaďování kariéry s domácími pracemi, a péči o vzhled, zatímco podstatná část rozhovorů s muži věnuje prostor jejich zájmům, úspěchům v kariéře, a životním postojům. Tyto rozdíly zřetelně vystupují například porovnáme–li rozhovory vedené s politiky a političkami.
Ženám je též mnohem více než mužům zdůrazňována jejich mateřská role vzhledem k tomu je pak žena zodpovědná za bezproblémový chod domácnosti a fungování rodiny; k péči o děti je automaticky přiřazováno i zajištění úklidu a dalších domácích prací. Pokud se mají ke svému podílu na vedení domácnosti vyjádřit muži, obvykle ženě s domácími pracemi „pomáhají“.
Mediální ideál krásy a souvislost s poruchami příjmu potravy:
Tlaky na dodržování štíhlosti (často podstatné části ženských časopisů jsou věnovány tipům jak nejlépe zhubnout, hubnout či si štíhlost udržet) jsou v rozporu s biologickou variabilitou a oslabují sebedůvěru žen. Ženy s váhou, která odpovídá váze normální zdravé ženy, jsou v reklamách přesvědčovány, že s jejich tělem není něco v pořádku a jako řešení jejich problému je jim nabízen výrobek nebo služba – nízkotučný jogurt, gel proti celulitidě, služby salonu krásy či fitcentra. Navíc dochází k redefinici ženského těla – určité partie ženského těla jsou systematicky označovány jako “problematické”, a přirozený proces stárnutí je chápán jako defekt, který je třeba korigovat.
Zahraniční studie z Hong Kongu, Japonska, izraelských kibuců nebo (z) Argentiny ukazují, že společnosti, které se snaží přizpůsobit západním standardům života a krásy, velmi rychle začnou zaobírat fenoménem tloušťky a trpět pocitem nespokojenosti s mnoha tělesnými partiemi. Syndromy jako jsou bulimie či anorexie jsou v jiném kulturním kontextu (jsou) nepochopitelné, protože se v něm jednoduše nevyskytují. Rozdíl v sociálním tlaku na držení diet je nesporně rozdílný pro muže a pro ženy, i když v současné době se spíše vyrovnává. Fenoménu bigorexie je věnován například text publikovaný na internetovém serveru Zdravá rodina.
Gender a reklama
Pokud žena nezaujímá pouze dekorativní funkci, pak se v reklamách často projevují tyto tři stereotypní charakteristiky ženské role:
- místo ženy je doma
- žena nerozhoduje o důležitých věcech, na ničem důležitém se nepodílí
- žena potřebuje mužovu ochranu
K zobrazování žen v reklamě se vyjadřuje Jiří Hořčica v komentáři Žena v české reklamě: stále samice i hospodyně.
Zajímavé podněty najdete i v rubrice Šovinistická bomba - monitoring sexistických reklam na www.feminismus.cz.
Zajímavým příspěvkem je i článek Kataríny Minarovičové: Uvidíme viac nahých mužov?
Příspěvkem k diskusi byla i výstava a konference Jako facka - vizuální útoky v ulicích Prahy v září 2005.
Nabídky zaměstnání
Inzeráty nabízející zaměstnaní často podléhají stereotypním úvahám o tom, jaká práce je mužská a ženská. Velmi často narazíme na texty typu „přijmeme ředitele a asistentku“, časté používání pouze mužských tvarů u důležitých profesí (právník, ekonom, bankéř). Přitom tento postup je zákonem chápán jako diskriminační a může být pokutován. Ukázkou takové diskriminace v přístupu k zaměstnání může být zpráva ČT z května 2003 o rentě pro prezidenta:“bude mít 50 000,- kč měsíčně a pak ještě peníze na kancelář, asistenta a sekretářku“. Velmi často jsou pozice nabízené přímo ženám chápány jako podřadné a též podřízené vůči jiné autoritě.
Více viz sekce Trh práce
VAŠE DOTAZY, NÁVRHY A PŘIPOMÍNKY na doplnění nám prosím posílejte na
adresu redakce tohoto portálu nebo
vložte jako komentář níže.
Uvítáme také vaše ZKUŠENOSTI S OBČANSKÝMI AKTIVITAMI - nejzajímavější
pak zveřejníme v novinkách.
Pokud máte zájem o pravidelné automatické ZASÍLÁNÍ NOVINEK z tohoto webu
e-mailem, zaregistrujte
svojí e-mailovou adresu.
|
Média, komunikace a EU
