Obcanská společnost
Hledej
kontakt mapa stránek o projektu zpravodaj
Právo vědět Účast na rozhodování Rovné příležitosti Občan v EU Výchova k občanství Filosofie
    ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI - Dobře vychovaná žena změní dějiny málokdy!
- Příklady z praxe
- Jak na to
- Zákony
- Odkazy
- Slovníček

Příklady z praxe

Není porod jako porod

  1. Úvod do problému
  2. Není porod jako porod
  3. Autentické porodní příběhy
  4. Autentické porodní příběhy
  5. Autentické porodní příběhy
  6. Shrnutí zkušeností z osobních příběhů
  7. Jak vybírat porodnici
  8. Několik slov pro nastávající otce
  9. Jak se rodí v zahraničí a v ČR
  10. Porod jako výzva a volba
  11. Použitá a doporučená literatura:

Autentické porodní příběhy

Příběh Ivany

Čekala jsem naše první miminko, na které jsme se velmi těšili a které přišlo k našemu údivu hned, když jsme si to s manželem přáli. Naprosto jsem netušila, co mne při porodu čeká. Informovaly mne pouze kamarádky, ale příliš jsem na ně nedala. Naštěstí - kdybych na ně dala, raději bych asi strachy ani neotěhotněla.

Těhotenstvím jsme s manželem prošli zdárně až k okamžiku, kdy se náš malý začal hlásit o své místo na světě. První stahy nastaly ve 21.30. Celou noc jsem nespala hlavně taky proto, že už se začal ozývat strach, jaké to doopravdy bude. V 6.00 ráno, když jsem začala i slabě krvácet, manžel rozhodl, že pojedeme do porodnice. Dlouho jsme čekali na chodbě. Okolo chodící personál si nás nevšímal. Když jsme se jedné okolo jdoucí sestry zeptali, kde se máme nahlásit, okamžitě mne oddělila od manžela a odvedla mne do „přijímací kanceláře“, kde následoval „výslech“.

Pak jsem dostala nějaký bílý a modrý hadr a byla odeslána do „šatny“, kterou bylo nevábně vonící WC. Tam jsem zjistila, že bílý hadr je noční košile a modrý župan. Převlékla jsem se a byla odeslána na „hekárnu“. Tam mně provedli pro mne snad nejpotupnější výkon celého porodu. Musela jsem ulehnout na nízké lůžko s úchytkami na nohy, na jehož konci bylo WC. Byla jsem oholena takovou rychlostí, že jsem měla strach o svoje přirození. Poté jsem dostala klystýr a měla se vyprázdnit. Když jsem tak činila, prošlo kolem několik lidí: 2 uklízečky, 1 lékař, 3 porodní asistentky a několik dalších nakouklo do dveří. Proti holení a klystýru (v jejich řeči – nálevu) jsem protestovala, avšak velice striktně mi bylo řečeno, že takové chytráky oni nemají rádi a že já teď budu poslouchat, amen. Takže jsem nabyla dojmu, že moje tělo není asi jenom moje, že teď patří všem. No, a protože jsme se s manželem dohodli, že při porodu se mnou bude, ať se děje, co se děje, začala jsem se – oholená, vyprázdněná, oblečená do strašného oděvu a hlavně ponížená, dožadovat jeho přítomnosti. Ale bylo mi řečeno, že ho poslali domů, protože rodit budu až v noci (bylo 6.45 ráno), tak ať si pak zavolám. Na moji námitku, že mu určitě nebude vadit, když se mnou bude celý den, mi bylo řečeno, že by byl jistě zklamaný, jak ten porod dlouho trvá. Všechno věděli lépe než já. Tak jsem začala jsem trávit dopoledne v této instituci. Nesměla jsem jíst, a co hůř, ani pít, což se samozřejmě vydržet nedalo - od 20.00 hodin prvního dne do 22.35 dne druhého, kdy se můj malý narodil. Na WC jsem upíjela z vodovodu.

Den pomalu plynul, směny sester a lékařů se měnily a při každé výměně mne vnitřně vyšetřovali 2 lékaři a 3 porodní asistentky. Vulgárně řečeno, „všichni si do mne sáhli“. Ženy, které již rodily, jistě ví, jak je tento zákrok nepříjemný. Ve 14.30 se primář rozhodl, že mi propíchnou plodovou vodu. Od té doby mi začaly pravé porodní bolesti a v 15.30 mi bylo povoleno zavolat manželovi. Když přišel, hned jsem se začala cítit jistěji.

A opět se vyměnily směny a opět mne vyšetřilo několik lidí. Nechápu, proč mne nevyšetřila jen směna, která nastupovala, a proč i ta, která šla domů? Asi ve 21.00 hodin na mne přicházely bolesti největší. Kapačkou mi byla do žíly aplikována mně neznámá látka urychlující porod. Protesty o mém přání lékařsky nerušeného porodu jsem pokládala za zbytečné, takže jsem radši mlčela. Porod se blížil k druhé době porodní. Porodní asistentky, které jsem měla mít u porodu, mi asi seslal sám Bůh. Obě byly hodné a v porovnání s personálem, který jsem zažila do té doby, až neskutečně přístupné, prostě takové, jaké by měly být všechny v přístupu k rodičce. Konečně přišla ta spásná věta: „Budeme rodit“. Můj manžel měl slzy na krajíčku. Ulehla jsem na stůl (o jiné poloze jsem se neodvážila zmínit), bolesti se zmírnily (což mne příjemně překvapilo) a já měla tlačit. Všichni kromě manžela na mě křičeli: „Teď tlačit, teď nadechnout, netlačit, tlačit, dýchat, tlačit, netlačit, dýcháte?“ Ne, nedýchám – dusím se, chtělo se mi zakřičet na tak nesmyslnou otázku. Tlačila jsem si stejně, jak jsem sama chtěla – vždy při stahu, ale ne při každém – musela jsem si i odpočinout. Můj synáček přišel na svět asi za 15 minut k údivu všech přítomných. Hráz jsem měla nastřiženu až ke konečníku, i když si myslím, že to nebylo třeba, vždyť porod probíhal hladce. Žádné porodní zranění jsem neměla, jen rozstřižené přirození, které mne při pohlavním styku bolí ještě teď, 12 měsíců po porodu.

Mé milované děťátko mi bezprostředně po porodu ani neukázali, okamžitě ho odnesli umýt a až poté mi ho asi na 3 minuty přinesli. Pak šli vzbudit lékaře, aby mne šel zašít. Mezitím směl alespoň můj muž syna v zavinovačce pochovat a uvědomit si, že teď je táta. Byl první, kdo mohl synkovi projevit naši lásku. Poté nám Jeníčka odnesli na novorozenecké oddělení, kde spinkal bez maminky. Já ho ale tolik chtěla vidět, prohlížet si to děťátko, na které se všichni tolik těšili. Ale nebylo mi to dovoleno. Proč? Nevím. Na dvě hodiny jsem byla vyvezena na chodbu, kde mi byla hrozná zima a kde jsem vstřebávala první dojmy z mateřství. Naštěstí tam byl se mnou i manžel, který mi o synáčkovi alespoň povídal. Po dvou hodinách jsem byla vyzvána, ať se jdu osprchovat, to bylo již něco po půlnoci. Voda byla víc studená než vlažná, a když jsem si uvědomila, že tou samou vodou umývali i moje miminko, začala jsem mít strach o jeho zdraví. Naštěstí to přežil bez nachlazení.

Myslela jsem si, že to je konec všech ponížení a rozkazů, ale to jsem se mýlila. Následovalo několik dnů, ve kterých jsem netrpělivě očekávala odchod domů. Rodila jsem v únoru, takže naneštěstí byly zakázány návštěvy a já, plná dojmů, o které jsem se chtěla podělit, jsem musela mlčet. Ještě horší to bylo s kojením. Měla jsem tři dny po porodu a mléko stále nepřicházelo. Už mi chtěli synáčka přikrmovat, s čímž jsem nesouhlasila. Stále křičel – měl hlad a žízeň – , v pokoji bylo přetopeno a byl tam velmi suchý vzduch, tak jsem šla za dětskou sestrou, abych se s ní poradila. „No samozřejmě že křičí, kdyby uměl nadávat, bude vám nadávat, kdyby uměl kopat, bude vás kopat,“ řekla a dala mu napít glukózu. Já si v tu chvíli připadala jako naprosto neschopná matka, která se neumí postarat o své dítě. Naštěstí jsem mléko už další den dostala a můj miláček přibýval na váze a stalo se z něho spokojené miminko. A té sestře, co mi ho chtěla přikrmovat, bych chtěla vzkázat: „Můj synáček nikdy nepoznal žádnou náhražku mateřského mléka. Byl kojen téměř rok a přestala jsem ho kojit jenom proto, protože kupodivu on sám přestal chtít pít mlíčko z prsu, začal se odvracet, kousal a smál se a nechtěl už tahat. Byla jsem připravena ho kojit do 2 let, ale sám se odstavil. Takže bych chtěla vzkázat ženám, které nekojí kvůli nedostatku mléka: Neexistuje nedostatek mléka. I já jsem měla prsy stále ochablé, pocit nalitých prsou jsem zažila, až když synek prospal celou noc, ale držela jsem se pravidla, které jsem si kdysi kdesi přečetla: “ I z ochablého prsu si dítě vezme tolik mléka, kolik potřebuje.“ Můj syn přibýval na váze úplně normálně, i když jsem měla mléka málo, nikdy jsem mléko neodstříkávala a hlavně, nikdy jsem nedala na rady typu: to dítě má hlad, proto řve. Není to pravda, dítě nebrečí jen z hladu, ale protože je počůrané, nudí se, nebo se chce prostě jen chovat. A také jsem nikdy nenechala své dítě v postýlce plakat, aby „nebylo rozmazlené“. Vždy když plakalo, tak jsem ho polaskala, protože dítě nepláče jen tak, že se mu chce – ono volá o pomoc – pláčem. A dnes, kdy je mému chlapečkovi něco přes rok, pláče minimálně a vůbec není rozmazlený. V budoucnu si přeji ještě jedno dítě, ale doufám, že již nebudu rodit v onom hrozném ústavu. Snad pojedu někam, kde si tento krásný den prožiju naplno, beze strachu a s příjemným personálem. Často myslím na to, proč jsem si z porodnice spolu s miminkem musela odnést i bolestné vzpomínky a strach z dalších porodů.

[Úvod do problému] [Není porod jako porod] [Autentické porodní příběhy] [Autentické porodní příběhy] [Autentické porodní příběhy] [Shrnutí zkušeností z osobních příběhů] [Jak vybírat porodnici] [Několik slov pro nastávající otce] [Jak se rodí v zahraničí a v ČR] [Porod jako výzva a volba] [Použitá a doporučená literatura:]



Za správnost textu odpovídá Kateřina Machovcová. Poslední aktualizace: 11/20/2008 12:13

-
EU-Town twinning Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah stránek odpovídá výlučně autor. Stránky nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

©2003 - 2006 Econnect webhosting, webdesign a redakční systém Toolkit