 Občan v EU
Evropská ústava
Během uplynulých dvaceti let se postupně vyvíjely smlouvy, které určovaly vývoj Evropské unie a podporovaly její integraci. Postupně byl podepsán Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtská smlouva (1992), Amsterdamská smlouva (1997) a smlouva z Nice (2001).
Od února 2002 do června 2003 pak pracoval Konvent složený ze zástupců 15 členských i 13 kandidátských zemí na textu Ústavní smlouvy. Její výsledný text byl podepsán 29. října 2004 v Římě. Diskuse nad textem byla po celou dobu přístupná na webových stránkách Konventu.
Ústava v zájmu srozumitelnosti a jasnosti nahrazuje všechny stávající Smlouvy jediným textem. Jedním z jejích cílů je zlepšit orientaci ve smluvních dokumentech EU. Je rozdělena do preambule a 4 částí, připojeny jsou dále dvě přílohy - Protokoly a přílohy I a II a Prohlášení a závěrečný akt. Do Ústavy byla jako část II začleněna Charta základních práv EU přijatá v Nice v prosinci 2000.
Evropská ústavní smlouva z velké části přebírá a případně upřesňuje ustanovení již existujících smluv. Zároveň do ní byla zapracována některá nová ustanovení, která oproti současnému stavu přináší změny ve fungování EU. Tyto změny se týkají jak oblastí spolupráce v rámci EU (tj. jednotlivých společných politik), tak složení evropských institucí a způsobů jejich rozhodování.
Pro občana EU jsou nejdůležitějšími částmi ústavy Část I a II.
Část II tvoří Charta základních práv EU.
V Části I jsou pak z hlediska práva na informace, účasti na rozhodování a občanských práv významné především Hlava II - Základní práva a občanství Unie a Hlava VI - Demokratický život unie.
Ústavní smlouva stanoví, že ji všechny státy musí ratifikovat podle svých vlastních ústavních pravidel (schválením parlamentem a/nebo referendem). Pokud smlouvu do dvou let od podpisu ratifikují pouze čtyři pětiny členských států, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada.
(Více o hlasování o Evropské ústavě se dozvíte v sekci Přímá demokracie v EU.)
Struktura Evropské ústavy
Část I - Základní ustanovení ústavy
Tato část vymezuje cíle unie, jednotlivé pravomoci, rozhodovací postupy a orgány EU. V této části se hovoří o hodnotách, na nichž je unie založená, o základních právech občanů unie, je zde popsán výkon jednotlivých pravomocí, rozpočtové a finanční zásady, orgány a instituce unie. Je zde je také poprvé navržen způsob vystoupení z EU.
Hlavu II tvoří dva články (9 a 10), které se týkají základních práv občanů v EU (ta jsou pak podrobně rozpracována v části II - Chartě základních práv) a občanství EU, jež je chápáno jako doplněk státního občanství jednotlivých členských států.
Hlava IV (články 19 - 32) se zabývá institucemi EU. Oproti současnému stavu je v textu evropské ústavní smlouvy zanesena řada změn, z nichž některé by měly platit až od roku 2009. Např. Evropskému parlamentu se přiznává větší vliv než nyní, zároveň se mění celkový počet a rozdělení mandátů mezi členskými státy (zvýšení minimálního počtu zástupců jedné země z 5 na 6, snížení maximálního počtu z 99 na 96; celkově by počet zástupců v parlamentu neměl překročit 750).
Evropskému parlamentu je oproti současnému stavu přiznán plný vliv při schvalování rozpočtu. (Hlava VII)
Část II - Listina základních práv EU
Listina základních práv Unie byla ve formě politické deklarace přijata v roce 2000 v Nice. Začleněním do evropské ústavní smlouvy nabývá Listina právní závaznosti. Konvent převzal text Listiny bez podstatných změn, zpřesněna byla pouze závěrečná ustanovení, která se týkají způsobu aplikace Listiny.
Listina se skládá z preambule a 54 článků (čl. 61-114), je rozdělena do 7 hlav, z nichž prvních 6 se zabývá konkrétními okruhy práv a svobod (Důstojnost; Svobody; Rovnost; Solidarita; Občanská práva; Spravedlnost), kterými se má EU řídit a respektovat je při své činnosti.
Část III - Politiky unie
Tato část ústavní smlouvy je nejobsáhlejší, má sedm hlav a 322 článků. Pro laika může být hůře srozumitelná. Přebírá nebo mírně upravuje řadu článků ze stávajících základních smluv EU; zároveň navazuje na část I evropské ústavní smlouvy.
V této části se zejména upřesňuje, které evropské orgány mají při výkonu dané politiky působit, jaké legislativní nástroje mají v konkrétních oblastech zvolit a za použití kterých rozhodovacích procedur je přijímat. Klíčová je zejména otázka jednomyslného nebo většinového rozhodování a rozsahu zapojení Evropského parlamentu do rozhodování: U většiny politik bude při schvalování legislativy aplikována spolurozhodovací procedura, při které je návrh schválen, jestliže se na něm shodla Rada kvalifikovanou většinou a Evropský parlament prostou většinou. Jednomyslné rozhodování Rady (zpravidla s konzultativním zapojením Evropského parlamentu) bylo zachováno především u citlivých otázek společné zahraniční a bezpečnostní i obranné politiky, v sociálních a daňových otázkách a také při schvalování víceletého finančního rámce.
Hlava I a II (články 115 - 122, resp. 123 - 129) této části se zabývají základními principy, ze kterých vychází výkon všech politik EU - z nich je největší prostor věnován zásadě rovnosti a nediskriminace.
Část IV - Obecná a závěrečná ustanovení
Obsahuje závěrečná ustanovení včetně postupů pro přijetí a revizi této ústavní smlouvy.
Evropská ústava a občan EU
Pro občana EU jsou nejdůležitějšími částmi ústavy část I a II. Část II tvoří Charta základních práv EU, v části I jsou pak z hlediska práva na informace, účasti na rozhodování a občanských práv významné především Hlava II - Základní práva a občanství Unie a Hlava VI - Demokratický život unie. Více o těchto částech ústavy se dozvíte níže.
Hlavu II tvoří dva články (9 a 10), které se týkají základních práv občanů v EU (ta jsou pak podrobně rozpracována v části II - Chartě základních práv) a občanství EU, jež je chápáno jako doplněk státního občanství jednotlivých členských států.
Ustanovení Ústavy, která se týkají unijního občanství, nezavádějí žádnou podstatnou změnu proti pravidlům existujícím v současných smlouvách. V rámci Ústavy je však občanství posíleno - Ústava odvozuje jeho legitimitu od občanů, ne jen od států, řadí evropské občanství vedle dalších práv za svobodný pohyb, stává se součástí listiny sdílených hodnot a základních politických, ekonomických, sociálních a občanských práv , která jsou právem z větší části univerzální a nikoli omezená na občany EU.
Hlava VI - Demokratický život Unie. V oblasti přístupu občanů k rozhodování a jejich možnosti být v EU slyšet je Evropská ústava potenciálním krokem vpřed. Základní ustanovení najdeme v kapitole Demokratický život Unie.
Článek I-45 uvádí nejdříve zásadu demokratické rovnosti Unie ve všech svých činnostech přistupuje ke všem lidem stejně.
Článek I-46 vytyčuje principy zastupitelské demokracie, která je uvedena jako základ fungování Unie a pojednává o roli politických stran a postavení Evropského parlamentu. Základní princip, který byl často pojímán jen rétoricky, má nyní právní závaznost: "Každý občan má právo podílet se na demokratickém životě Unie. Rozhodnutí jsou přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům."
Článek I-47 pak stanoví zásady participativní demokracie - tedy roli občanské společnosti.
Participativní demokracie nefunguje, aniž by lidé byli lépe informováni. Tento článek proto stanoví také právo občana být informován a na straně orgánů Unie povinnost občany informovat: "Orgány dávají vhodnými způsoby občanům a reprezentativním sdružením možnost projevovat a veřejně si vyměňovat své názory na všechny oblasti činnosti Unie."
Tento článek také přesouvá plnou zodpovědnost na instituce Unie, aby zasvětily občany do své práce - "Orgány udržují otevřený, transparentní a pravidelný dialog s reprezentativními sdruženími a s občanskou společností". Komise, jako iniciátor legislativy a politiky, pak "vede za účelem soudržnosti a transparentnosti činností Unie s dotčenými stranami rozsáhlé konzultace".
Více o konzultacích, které Komise již dnes vede se dozvíte zde.
Participativní demokracie musí ale znamenat více než konzultace a webové stránky.
Článek I-47 se také netýká jen Komise, ale i jiných institucí EU. Výzvou pro občany a jejich sdružení tak bude, aby byli slyšet tam, kde je skutečná moc. Tedy v Radě ministrů, kde se dějí hlavní ekonomická a politická rozhodnutí pro Unii. Zde žádná pravidla nejsou: je nyní plně na držiteli šestiměsíčního předsednictví, zda uspořádá dialog občanské společnosti, konference, příležitostné, alternativní summity nebo technické konzultace.
I v Evropském parlamentu by mohly být konzultace a slyšení praktikovány systematičtěji. Základní prvky tu jsou, ale participativní demokracie a Evropský veřejný prostor kolem institucí musí být teprve vybudovány.
Nově je v tomto článku také stanoven prostředek přímé demokracie - občanská iniciativa. Více v sekci Přímá demokracie v EU.
Článek I-50 mluví o transparentnosti jednání orgánů a institucí Unie.
Ujasňuje rozsah práva občanů na přístup k dokumentům: "Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má za podmínek uvedených v části III právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie bez ohledu na použitý nosič."
Toto právo už sice v současných Smlouvách existuje, ale zmíněny jsou tam jen dokumenty Komise, Evropského parlamentu a Rady a je také omezeno jen na občany Unie (čl. 255 Amsterodamské smlouvy). Prováděcím nařízením je rozsah tohoto práva rozšířen na instituce EU a osoby s trvalým pobytem, nejen občany.
Široký záběr práva na přístup k dokumentům je důležitý, protože Unie má několik institucí, z nichž některé jako Evropská centrální banka nebo Europol jsou klíčovými politickými nástroji nebo operují v oblastech, které se dotýkají občanských svobod. Podle Ústavy také může Unie tvořit více účelových institucí.
V Hlavě VI najdeme také informace o vztazích Unie k zaměstnavatelům a odborům, církvím a nekonfesním organizacím a pojednání o Evropském ochránci lidských práv.
Jak bude realizace vypadat v praxi zatím víme jen zčásti, protože všechny aspekty "Demokratického života Unie" nejsou rozvedeny v části III, kde bychom měli najít podrobněji, jak budou obecná ústavní prohlášení uváděna do praxe.
Nová Ústava by měla zlepšit přístup k právu včetně přístupu k Evropskému soudnímu dvoru. Článek II-107 Listiny základních práv Unie stanoví právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces: "Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem."
Přístup k Soudnímu dvoru Evropské unie je rozšířen v článku III-365, odstavec 4. Každá fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu "proti podzákonným právním aktům, které se jí bezprostředně týkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření". To znamená, že jedinec může napadnout evropský zákon přímo u Soudního dvora Evropské unie, v případě rámcového zákona, který je aplikován prostřednictvím národních opatření, však napadne tato opatření u národního soudu. Národní soudy pak mohou problémy evropského práva předat k řešení Soudnímu dvoru Evropské unie.
Zdroj: 50 otázek a odpovědí o Smlouvě zakládající ústavu pro Evropu (PDF)
České zdroje informací:
Evropské zdroje informací:
Zdroje nevládních organizací:
|
OBČAN V EU
