Jak na to Zákony Odkazy

Základy práva EU

Evropská společenství byla a jsou asociací států, která má svou nezávislou autoritu, svá suverénní práva a právní řád, jimž se podřizují jak zúčastněné národní státy, tak i jejich občané. Tyto pravomoci však mohou Společenství vykonávat jen v těch oblastech a formách, které jim dobrovolně schválily zúčastněné státy. Evropská unie tedy není ani pouhou konfederací států ani federálním státem ani mezivládní organizací.

Evropské právo má přímý dopad na všechny občany Evropské unie. Některými předpisy jsou přímo povinni se řídit. Jiné předpisy stanoví povinnost členskému státu, a zjistí-li občan EU, že se jeho stát těmito předpisy neřídil, a tím jej poškodil, může se na svém státu na základě evropského práva domáhat odškodnění. Proto musí mít každý občan EU veškeré evropské právo (neboli acquis communautaire) dostupné ve svém jazyce.

V případě přistoupení státu k EU musí být úředně zveřejněn Úřední věstník Evropských společenství, který obsahuje všechny právní předpisy Evropské unie v úředním jazyce daného státu. Tím se předpisy EU stávají bezprostředně součástí jeho právního řádu. Veškeré národní předpisy, které s nimi budou v rozporu, buď pozbývají platnosti, nebo alespoň mohou být soudně napadeny, neboť evropské právo má přednost před právem vnitrostátním.

Evropské Společenství (ES) získalo od členských států pravomoc vytvářet vlastní právní systém - právní normy závazné nejen pro tyto státy, ale i pro jejich vnitrostátní subjekty. Často se užívá také pojmu právo Evropské unie (EU). Evropská unie ovšem nenahrazuje Evropská společenství, nýbrž je společně s novými politikami a formami spolupráce zastřešuje (čl. 47 Smlouvy o EU).
Evropská unie se proto často obrazně přirovnává ke stavbě se třemi pilíři:

1. Evropská společenství - Tento pilíř je budován na principu nadstátnosti, podřízení se jeho vůli v rozsahu na něho delegované pravomoci, a to i proti vůli členského státu. Právo ES je v rovině pramenů práva běžně nazývané jako tzv. komunitární právo.
2. Společná zahraniční a bezpečnostní politika
3. Spolupráce v oblasti vnitřních záležitostí a justice

Právo EU tedy zahrnuje jak právo ES (= komunitární), tak právo v oblasti druhého a třetího pilíře (= právo EU).

Mezi typické prvky práva ES patří:

• Přenášení pravomocí na jednotlivé instituce Společenství, které jde dál, než je zvykem u jiných mezinárodních organizací, a které se rozšiřuje i do oblastí, ve kterých si státy svá práva obvykle ponechávají; členské země se tak vzdaly části svých suverénních práv ve prospěch Společenství.
• Vytvoření právního řádu, který je nezávislý na právních řádech jednotlivých členských států; společenství tak může vydávat vlastní suverénní právní akty. Tento právní řád je zároveň součástí právních řádů členských států, a platí tak vedle jejich vnitrostátního práva.
• Bezprostřední aplikovatelnost práva Společenství, což umožňuje plnou a jednotnou použitelnost práva Společenství ve všech členských státech a současně dává možnost ukládat povinnosti a zakládat práva jak členských států, tak i jejich občanů.
• Přednost práva Společenství, čímž je zajištěno, že právo Společenství nemůže být národním právem ani zrušeno, ani změněno a že má v kolizních případech právo Společenství přednost před právem národním.

Prameny práva

Primární právo:

• jednotlivé zakládací Smlouvy;
• Mezinárodní smlouvy – které ES ratifikovalo (mezinárodní smlouvy Společenství nebo Společenství a členských států s třetími státy/mezinárodními organizacemi. Mezinárodní smlouvy uzavřené ES zavazují jeho orgány i členské státy.
• Obecné právní zásady (dovozuje je Evropský sodní dvůr (ESD) ze společných právních zásad a ústavních tradic členských států).
• Judikatura ESD – ESD je jediným orgánem, který může interpretovat komunitární právo. Vzhledem k tomu, že právní úprava ES je široká a neúplná, jsou rozhodnutí ESD – ačkoli nejsou formálně závazná, důležitým pramenem práva.

Sekundární právo:

Přidáme-li k výše uvedeným pramenům práva ES ještě koncepce a strategie, tzv. Zelené či Bílé knihy Evropské komise, výkladové studie a další dokumenty (nezávazné, tzv. měkké předpisy), dospějeme k desítkám tisíc stran textu, jemuž se souhrnně říká "acquis communautaire", tedy "vše, čeho bylo v rámci Společenství dosaženo". Tento francouzský výraz nemá ve většině ostatních jazyků ekvivalent a slovo "acquis" se v žargonu EU ujalo.

Primární právo

Primární právo tvoří především jednotlivé zakládací Smlouvy. Znamená to, že v hierarchii právních aktů Společenství stojí smlouvy nejvýše a že žádná jiná právní norma platná v rámci Společenství nesmí být s nimi v rozporu. Smlouvy popisují nejen základní cíle Společenství (Unie), ale také pravomoci a kompetence orgánů Unie, druhy sekundárních právních aktů Unie, práva občanů Unie atd. Smlouvy jsou bezprostředně aplikovatelné a jednotlivci se jich tak mohou přímo dovolávat.

Základy Evropské unie byly položeny třemi smlouvami:

• Pařížskou smlouvou, kterou bylo v roce 1951 založeno Evropské společenství uhlí a oceli. (ESUO)
• Římskými smlouvami, jimiž bylo v roce 1957 založeno Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom).

Tyto zakládající smlouvy byly později novelizovány čtyřmi smlouvami:

• Jednotný evropský akt (1986)
• Maastrichtská smlouva: Smlouva o Evropské unii (1992) - Tato smlouva znamená pevnější integraci členských států. Založila Evropskou unii, stanovila její cíle, zakotvila tři pilíře EU. Vytvořila základ pro vytvoření měnové unie a sociální unie. Zavedla jednotné občanství EU, doplňující občanství členských států. Zavedla spolurozhodovací proces EP s Radou v některých záležitostech politik ES, vymezila pravomoci ESD. Smlouva také změnila název Smlouvy o EHS na Smlouvu o ES a tím došlo také ke změně názvu samotného společenství.
• Amsterodamská smlouva (1997) - Hlavním úkolem smlouvy bylo připravit další rozšíření ES a zkvalitnit jejich institucionální rámec. Rozšířila proces spolurozhodování EP a Rady na další oblasti.
• Smlouva z Nice (2000) - Smlouva především stanovila počet představitelů budoucích členských států v orgánech EU. Smlouva otevřela cestu k další institucionální reformě.

Mluvíme-li o aktuálních Smlouvách, jedná se o tyto dvě:

• Smlouva o založení Evropského společenství (Konsolidovaná verze) - Official Journal C 325, 24 December 2002
• Smlouva o Evropské unii (Konsolidovaná verze) - Official Journal C 325, 24 December 2002

Ústavní smlouva EU - Smlouva o Ústavě pro Evropu – Byla schválena na summitu EU v červnu 2004 a podepsána 28 státy 29. října 2004 v Římě. Pokud má vstoupit v platnost, musí být do konce roku 2006 ratifikována všemi 25 členskými státy EU. Způsob ratifikace – referendem či rozhodnutím parlamentu, závisí na pravidlech a tradicích té které země. Pokud smlouvu do dvou let od podpisu ratifikují pouze čtyři pětiny členských států, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada. (Více o Evropské ústavě).

(Přehled smluv najdete na stránkách Zastoupení Evropské komise v ČR.)

Sekundární právo

Sekundární právo je tvořeno právními akty přijímanými společnými institucemi EU. Musí být v souladu se všemi prameny primárního práva. Sekundárním právo tvoří především tyto právní předpisy: směrnice, nařízení a rozhodnutí. Sekundárním právem jsou také doporučení a stanoviska. Toto právo má přímý dopad na každodenní život občanů Evropské unie.

V praxi jsou pro činnost národních úřadů a občany významné zejména dva druhy právních předpisů, které orgány Evropské unie vydávají. Jsou to směrnice a nařízení:

Směrnice (directive) je právním předpisem, který nemá ve vnitrostátním zákonodárství žádnou obdobu. Směrnicí zavazuje Evropská unie členské státy, aby do určité doby upravily své právní předpisy tak, aby bylo dosaženo cíle, který směrnice požaduje. V případě, že tak státy učiní, nemá na aplikaci vnitrostátního práva směrnice významnější vliv. V případě, že povinnost uloženou směrnicí členský stát nesplní, popř. ji splní nedostatečně, a v případě, že se ze směrnice dají odvodit práva či výhody, které národní právní řád v důsledku jejího neprovedení neobsahuje, je povinností orgánů takového členského státu aplikovat směrnici před vlastním zákonodárstvím ve prospěch toho, kdo je jejím neprovedením poškozen. Směrnice jsou publikovány v Úředním věstníku EU (EU Official Journal)

Nařízení (regulation) je svou povahou obdobné zákonu. Vždy z něj přímo vyplývají práva a povinnosti pro jednotlivé osoby. Je bezprostředně závazné ve všech členských státech, nevyžaduje žádného provedení v národním zákonodárství a členské státy jsou povinny (v podobě svých úřadů veřejné moci) podle něj postupovat, jako by se jednalo o jejich vlastní právní předpis. Pokud nařízení stanoví něco jiného než národní právní předpis, musí mu dát příslušný úřad členského státu přednost (to znamená, že národní právní předpis v rozsahu, v němž odporuje evropskému nařízení, nesmí aplikovat). Nařízení jsou publikovány v Úředním věstníku EU (EU Official Journal)

Rozhodnutí (decisison) – je přímo závazné jako celek pro toho, komu je určeno – pro členský stát, fyzické či právnické osoby. Rozhodnutí je individuální správní akt, pomocí kterého se právo ES aplikuje v konkrétních případech.

Doporučení – adresát je jím vyzýván k určitému žádoucímu chování, není k němu však právně zavázán. ES používá doporučení například tehdy, když uzavírá s průmyslovými podniky dobrovolné dohody, kterým je třeba dát určitou publicitu.

Stanoviska - zaujímají instituce Společenství tehdy, když jde o posouzení současné pozice nebo určitých procesů ve Společenstvích nebo v členských státech. Z části slouží také jako příprava pozdějších závazných právních aktů anebo jsou předpokladem nějakého řízení před Soudním dvorem (čl. 226 a 227 Smlouvy o založení ES).

Politiky Evropské unie

Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého uvážení. Unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Těmto oblastem se říká politiky EU. Původně se soustředily na podporu jednotného trhu, ale postupně se začaly vztahovat k mnoha jiným stránkám každodenního života a řešit problémy evropské společnosti, které překračují národní hranice.

Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky. To jsou oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp. Evropských společenství (Radu, Parlament a Komisi). Mezi společné politiky dnes patří:

• společná obchodní politika
• společná zemědělská politika
• jednotný vnitřní trh (do velké míry)
• měnová politika (pro 12 členských zemí eurozóny)

Oblastem, kde členské státy přenesly svou působnost na orgány EU/ES jen částečně, říkáme komunitární neboli koordinované politiky. Mezi ně patří především:

• občanství
• regionální (strukturální) politika, hospodářská a sociální soudržnost
• ochrana spotřebitele
• ochrana životního prostředí
• dopravní politika
• energetická politika
• podpora výzkumu a technologického rozvoje

Doplňující politiky - v těchto oblastech se aktivita EU omezuje jen na podporu členských států. Jedná se o následující oblasti:

• politiku zaměstnanosti a hospodářskou politiku
• vzdělávání a školství
• kulturu
• veřejné zdraví
• vědu a výzkum, apod.

V kompetenci členských států zůstávají ostatní oblasti tj.:

• vnitřní organizace států
• národní identita
• organizace ozbrojených sil
• veřejná správa
• veřejný pořádek a bezpečnost
• organizace justice
• mzdy
• organizace zdravotnických služeb
• lékařská péče, apod.

V oblasti druhého a třetího pilíře spolu členské země spolupracují:

• Společná zahraniční a bezpečnostní politika (druhý pilíř).
• Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (třetí pilíř).

(Zdroj: Zastoupení Evropské komise v ČR: Politiky Evropské unie)

Dále EU přijímá různé iniciativy a tzv. strategie, které navazují na a dále prohlubují stávající politiky. Týká se například vztahů s novými sousedy rozšířené EU, či zdokonalení konkurenceschopnosti celkové ekonomiky EU ve světě. Aktuálním příkladem je Lisabonská strategie či Politika evropského sousedství.

Závěry zasedání Evropské rady na summitu v Lisabonu v roce 2000 iniciovaly zahájení tzv. Lisabonského procesu, jehož cílem jsou komplexní ekonomické a sociální reformy EU v období let 2000 - 2010 v duchu udržitelného rozvoje. Novým strategickým cílem pro EU je tzv. Lisabonská strategie: Evropská unie se má do roku 2010 stát nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa, která bude založena na znalostech, vědě a inovacích. Hlavními prioritami strategie má být: udržitelný rozvoj, ekonomický růst, sociální začleňování, zaměstnanost.

Členské státy EU se mimo jiné shodly na tom, že míra chudoby je v EU neakceptovatelná a je proto třeba přijmout razantní kroky k jejímu vymýcení. Vyzvaly členské státy, aby ve dvouletých intervalech předkládaly své Národní akční plány sociálního začleňování, ve kterých uvedou, jak chtějí chudobě a sociálnímu vyloučení zabránit ve svých národních politikách. Na zasedání v Nice v prosinci téhož roku zavedli do oblasti sociálního začleňování tzv. Metodu otevřené koordinace.

K dokumentům práva patří také Zelené a Bílé knihy:

Zelené knihy (Green Papers): Dokumenty, které vydává Komise. Mají podpořit debatu a nastartovat proces konzultací na evropské úrovni k určitému tématu (jako je sociální politika, jednotná měna, telekomunikace, doprava, energetika atd.). Tyto konzultace mohou následně vyústit v publikování Bílé knihy, která na základě výsledků debaty již předkládá praktické návrhy pro uskutečnění konkrétní akce.

Bílé knihy (White Papers): Dokumenty vydané Komisí, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité oblasti. V některých případech Bílá kniha následuje po vydání Zelené knihy, jejímž cílem je proces konzultací zahájit. Příkladem jsou Bílé knihy o veřejné správě, o růstu, konkurenceschopnosti a zaměstnanosti, o nezaměstnanosti, o sbližování práva v přidružených státech střední a východní Evropy v oblastech týkajících se vnitřního trhu. Významné jsou také pro lokální veřejnou správu, která může své připomínky a názory k Bílé knize poslat přímo Komisi ne národní vládě. Po schválení Radou se z Bílé knihy může stát akční program Unie pro danou oblast.

Nejvýraznější příklad reakce evropských orgánů na veřejné mínění nalezneme v oblasti ochrany životního prostředí. Veřejnost si začala uvědomovat, že znečištění nezná hranice, že musíme chránit své přírodní dědictví a že každý občan má právo na bezpečné a zdravé produkty a životní podmínky. Evropská unie proto musela učinit řadu konkrétních kroků: přijmout celoevropské normy znečištění ovzduší, chránit ozónovou vrstvu snížením emisí chlorfluoruhlovodíků (freonů), zlepšit čištění odpadních vod a nakládání s odpady obecně, sledovat užití chemických látek, snížit hladiny hlučnosti vozidel atd.

Obecné zásady – principy politiky a práva ES

Mezi zásadami jsou nejvýznamnější především subsidiarita a proporcionalita:

Princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Centralizace rozhodnutí se využije pouze tehdy, pokud místní orgány nejsou s to daný problém účinně řešit. Amsterodamská smlouva v jednom ze svých protokolů princip subsidiarity konkretizuje a zavádí také systematickou analýzu dopadu legislativních návrhů na princip subsidiarity. Tam, kde je to možné, doporučuje přijímat méně závazná opatření.

„Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy.“ Znamená to, že veškeré povinnosti ukládané jak ES tak vládám členských států je třeba udržovat na minimální úrovni a musejí být přiměřené ve vztahu k cílům, jichž se má dosáhnout. ES tedy přijímá předpisy pouze v nezbytné míře. Důsledkem zásady je i přednost směrnic před nařízeními a rámcové směrnice před podrobnými úpravami. Tam, kde to lze, je vhodné používat spíše nezávazné nástroje (např. doporučení, kodexy chování, doborovolné smlouvy apod.)

Instituce EU

Evropská rada (summit) se skládá z hlav států nebo vlád členských zemí EU doprovázených ministry zahraničních věcí. Za účasti předsedy Evropské komise se schází nejméně dvakrát ročně. Hlavním úkolem je určování obecných a nejzásadnějších rysů politiky EU v nejdůležitějších oblastech. Předsednictví Rady se odvozuje od předsednictví Rady EU. ER je přímo zodpovědná za oblast dvou pilířů EU - za společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a za spolupráci ve věcech justice a vnitřních záležitostí. Po každém svém zasedání je povinna předložit Evropskému parlamentu zprávu o jednání a každoročně písemnou zprávu o pokroku dosaženém Unií.

Rada Evropské unie (Rada ministrů, Rada) se skládá z ministrů vlád ze současných 25 členských států. Jejich úkolem je tyto státy zastupovat. Pravomocí Rady EU je zvažovat a případně vetovat nebo doplňovat návrhy Evropské komise. Rozhodnutí jsou ve většině případů přijímána hlasováním kvalifikovanou (tj. váženou) většinou, ale v některých případech je požadována jednomyslnost.
Rada pro všeobecné záležitosti - jde o Radu ministrů zahraničí, která jedná o otázkách, jež překračují rezortní rozměr.

Výbor stálých zástupců členských zemí při Evropských společenstvích (COREPER) se skládá ze dvou výborů: jednoho složeného ze stálých zástupců (tj. velvyslanců) členských států akreditovaných u EU a jednoho složeného ze zástupců stálých zástupců. Oba se scházejí každý týden, přičemž jejich hlavním úkolem je vypracování a příprava materiálů pro diskusi a rozhodování Rady EU. Rovněž vykonávají funkce svěřené Radou.

Evropská komise (EK) je nejvyšší výkonný orgán EU. Navrhuje legislativu EU, kontroluje dodržování této legislativy v členských zemích EU a zastupuje Evropskou unii vůči členským státům i navenek. Komise vystupuje jako strážce smluv a ztělesňuje zájmy Společenství. Spravuje z převážné části rozpočet EU. Skládá se z 25 komisařů včetně předsedy a dvou místopředsedů - každá členská země má jednoho. Komisařům pomáhá administrativa složená z generálních ředitelství a specializovaných oddělení. Členové Komise nesmějí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani jiného orgánu. Komisaři jsou jmenováni na pětileté období a mohou být jmenováni opětovně. Složení Komise schvaluje Evropský parlament. EK se usnáší většinou svých členů.

Evropský parlament (EP) je shromážděním celkem 732 zástupců všech občanů Unie; je jedinou přímo volenou insitucí EU. Poslance EP volí na pětileté období v přímých všeobecných volbách všichni občané EU starší 18 let, zvoleny mohou být osoby starší 21 let. Místa jsou rozdělena mezi jednotlivé členské země podle počtu jejich obyvatel: 99 členů má Německo, po 78 členech mají Francie, Itálie a Spojené království, 54 Španělsko, 27 Nizozemsko, po 24 členech mají Belgie, Portugalsko, Řecko, Česká republika a Maďarsko, 19 Švédsko, 18 Rakousko, po 14 mají Dánsko, Finsko a Slovensko, 13 Irsko a Litva, devět Lotyšsko, sedm Slovinsko, šest Lucembursko, Estonsko a Kypr, a pět Malta. Parlament má tři základní funkce - legislativní, funkci supervize legislativy a funkci konečného schvalovatele unijního rozpočtu. Je mu také odpovědna Evropská centrální banka, EP volí evropského ombudsmana. Spolurozhodování Parlamentu s Komisí je v praxi nyní nejvýznamnější – nejčastěji využívanou procedurou rozhodování. Poslanci nevytvářejí národní, ale politické skupiny, mohou být zároveň členy národních parlamentů, nemohou však zastávat vládní funkce.

Evropský soudní dvor (ESD) je nejvyšším soudem ve všech záležitostech Unie a ve výkladu unijních smluv. Má 2 základní funkce: 1) kontroluje, zda jsou přijaté právní akty Společenství a národních vlád v souladu se smlouvami; 2) na základě žádosti národního soudu se vyjadřuje ke znění a platnosti ustanovení obsažených v komunitárním právu. ESD má právo udělovat na doporučení Komise pokuty státům, které nesplnily závazek vyplývající z Římských smluv (čl. 171). Podle Niceské smlouvy má Evropský soudní dvůr vždy po jednom soudci z každého členského státu – nyní tedy 25, dále má 8 generálních advokátů.

Evropský soud prvního stupně(SPS) byl ustaven v roce 1989 s cílem posílit ochranu zájmů občanů. Na základě Smlouvy z Nice je SPS řádným soudem pro veškeré přímé spory a řízení (odvolání proti rozhodnutí, žaloby pro nečinnost, odškodnění atd.) s výjimkou těch, které jsou předány soudnímu senátu a těch, které jsou vyhrazeny pro Soudní dvůr Společenství. SPS může také vynášet předběžná rozhodnutí ve věcech spadajících do určitých oblastí. Zvláštní odpovědnost má za projednávání administrativních sporů mezi evropskými institucemi a sporů vznikajících v rámci pravidel soutěže. SPS má 25 soudců jmenovaných členskými státy na funkční období šesti let s možností opakování mandátu, podobně jako u Evropského soudního dvora.

Soud pro veřejnou službu - zřízen rozhodnutím Rady ze dne 2. listopadu 2004. Specializovaný soud, složený ze sedmi soudců, bude rozhodovat o sporných věcech veřejné služby Evropské unie, což je pravomoc, která je v současnosti vykonávána Soudem prvního stupně. Svých povinností se má ujmout v průběhu roku 2005.

Evropský účetní dvůr se skládá z 25 členů. Účetní dvůr zastupuje zájmy daňových poplatníků, kontroluje, zda EU vynakládá prostředky ze svého rozpočtu podle rozpočtových pravidel a předpisů a na účely, pro které byly tyto výdaje určeny.

Evropská centrální banka (ECB) tvoří jádro Hospodářské a měnové unie (EMU). Odpovídá za stabilitu evropské měny euro a kontroluje množství této měny v oběhu. ECB spolu s národními centrálními bankami členských států EU tvoří Evropský systém centrálních bank.

Evropská investiční banka (EIB) poskytuje půjčky a záruky ve všech hospodářských odvětvích, zvláště při podpoře méně rozvinutých regionů, pro modernizaci nebo restrukturalizaci podniků, při vytváření nových pracovních míst a pro podporu projektů, které jsou podnikány v zájmu více členských zemí.

Hospodářský a sociální výbor (ECOSOC) je poradním orgánem EU. Bývá nazýván mostem mezi Evropou a organizovanou občanskou společností. Jeho prostřednictvím jsou různé skupiny hospodářského a společenského života, rozdělení do tří skupin – zaměstnavatelé, zaměstnanci a další organizace občanské společnosti, institucionálně zastoupeny v EU. EHSV vypracovává k jednotlivým legislativním návrhům Evropské komise, Evropské Rady či Evropského parlamentu svá stanoviska, může přijímat stanoviska k aktuálním otázkám také z vlastní iniciativy.

Výbor regionů je dalším poradním orgánem EU. Jeho členem jsou zástupci regionální a místní veřejné správy z jednotlivých členských zemí EU. Konzultace Výboru ze strany Rady nebo Komise jsou v některých oblastech závazné na základě Smlouvy o ES.

Evropský ombudsman šetří stížnosti na špatnou správu vykonávanou institucemi a orgány EU. Nemůže se však zabývat stížnostmi týkajícími se státní, regionální nebo místní správy členských států.

Základní zdroje informací o evropském právu

Eur-Lex - Portál práva EU - Je hlavním zdrojem - jednotným vstupním bodem k oficiálním informacím týkajících se práva Evropských společenství. Najdete zde veškerá nařízení, rozhodnutí a směrnice EU. Součástí je také Úřední věstník Evropské unie (Official Journal (OJ), vydávaný denně ve 20 úředních jazycích EU, tedy i v češtině. Skládá se ze sekce L (legislativa = právní předpisy) a C (Informace, přípravné akty a oznámení). Dokumenty v sekci C jsou částečně publikovány pouze elektronicky.

Souhrn legislativy EU - Summaries of legislation website - Přehledný a srozumitelný souhrn evropského práva roztříděný dle oblastí politiky EU.

PreLex - Monitoring of the decision-making process between institutions - Databáze PreLex sleduje a monitoruje hlavní fáze rozhodovacích procesů mezi Komisí a ostatními orgány: fáze procesu; rozhodnutí orgánů; jména osob; odpovědná oddělení; čísla dokumentů, atd. Monitoruje také práci různých zúčastněných orgánů a institucí (Evropského parlamentu, Rady, Hospodářského a sociálního výboru, Výboru regionů, Evropské centrální banky, Soudního dvora, atd.) Zachycuje postup návrhů (právních a rozpočtových dokumentů, uzavíraných mezinárodních dohod) a sdělení, a to od předání Komisí Radě nebo Evropskému parlamentu. Pomocí odkazů mají uživatelé přístup přímo k dostupným elektronickým textům (dokumenty Komise, Úřední věstník, Bulletin Evropské unie, dokumenty Evropského parlamentu, tiskové zprávy, atd.).

ISAP - Informační systém pro aproximaci práva při Úřadu vlády - V ČR poskytuje aktuální informace o platné komunitární legislativě v českém jazyce

 Použitá a doporučená literatura

Související dokumenty:
Evropská ústava

Související odkazy:
Eur-Lex - Platné právní předpisy Společenství
Eurocivil - informační kampaň
Euroskop: Právo Evropských společenství
Evropské právo (stránky EPS)
Politiky Evropské unie (Evropska-unie.cz)
PreLex - Monitoring of the decision-making process between institutions
Úvod do práva Evropské unie (stránky Asociace občanských poraden)

Související zákony:
Evropská ústava
Smlouva o Evropské unii - Maastrichtská smlouva
Smlouva o založení Evropského společenství


Související zprávy:

VAŠE DOTAZY, NÁVRHY A PŘIPOMÍNKY na doplnění nám prosím posílejte na adresu redakce tohoto portálu nebo vložte jako komentář níže.
Uvítáme také vaše ZKUŠENOSTI S OBČANSKÝMI AKTIVITAMI - nejzajímavější pak zveřejníme v novinkách.

Pokud máte zájem o pravidelné automatické ZASÍLÁNÍ NOVINEK z tohoto webu e-mailem, zaregistrujte svojí e-mailovou adresu.

Komentáře k textu

Za správnost textu odpovídá Alena Mejstříková. Poslední aktualizace: 20.11.2008