Přímá demokracie v EU - Jak na to
Přímá demokracie v EU
Existuje přímá demokracie na evropské úrovni? Jak je to s prostředky přímé demokracie v evropských zemích? Kde a proč budou rozhodovat o evropské ústavě občané v referendu? Přímá demokracie a Evropská ústava. Příklady z evropských zemí: Švýcarsko, Německo, Nizozemí.
Využívání přímé demokracie v Evropě se rozšiřuje. Z celkem 517 zdokumentovaných národních lidových hlasování v letech 1991 až 2004 se 85 uskutečnilo v Severní a Jižní Americe, 54 v Africe, 32 v Asii, 30 v Oceánii a nejvíce – 317 – se uskutečnilo v Evropě. Celkem se hlasovalo v 91 zemích světa včetně 30 evropských. V předchozí dekádě byl celkový počet referend pouze 129. <>
Po vlně demokratických revolucí ve Východní Evropě bylo přijato 27 nových ústav - a většina byla schválena občany v referendu.
Prohlubování integrace uvnitř EU pak pomáhá přímé demokracii na národní i nadnárodní úrovni: 31 z celkem 41 národních referend v Evropě o Evropě se uskutečnila od roku 1992.
Dříve téměř neznámý nástroj demokracie se nyní stává významným prostředkem a tématem např. ve Francii, Německu, Velké Británii a pobaltských státech.
Prostředky přímé demokracie se v Evropě poprvé objevují na počátku 19. století ve Švýcarsku. Nejvíce různých prostředků přímé demokracie dnes mohou využít občané v Maďarsku, Lotyšsku, Švýcarsku a Slovinsku. Ve všech těchto zemích existuje nejméně 5 různých druhů referend, iniciativ a alternativních návrhů, které mohou občané využít k prosazování svých politických cílů. Nejméně 3 druhy prostředků PD existují v Rakousku, Španělsku, Lichtenštejnsku, Slovensku, Itálii, Dánsku, Islandu, Litvě, Portugalsku a Rumunsku. V ostatních státech existují méně než 3 prostředky PD.
Referenda o evropské ústavě
18. června 2004 byla na Summitu v Bruselu schválena definitivní podoba textu evropské ústavní smlouvy a 29. 10. 2004 byla slavnostně podepsána v Římě. Od té chvíle mají jednotlivé členské země dva roky na to, aby Ústavu ratifikovaly a umožnily jí tak vejít v platnost. Způsob ratifikace záleží především na zvyklostech té které země – v některých zemích využijí parlamentní demokracii a ústavu ratifikuje parlament, v řadě členských států proběhne referendum a bude tak využit prostředek přímé demokracie.
V některých státech existují varianty nebo kombinace těchto dvou metod, nebo dílčí požadavky, např. že ratifikace smlouvy vyžaduje předchozí změnu národní ústavy. V některých státech je referendum povinné. V rozhodování o tom, zda bude ústavu ratifikovat parlament či referendum hrají roli i další faktory – například obavy z neschválení ústavy v referendu, které panují například ve Švédsku. Ovšem fakt, že tolik států – až deset - uspořádá referendum, je pro EU velká změna. V minulosti se lidová hlasování o revizích smluv konala pouze v několika málo zemích – Dánsku, Francii a Irsku.
Přehlednou tabulku s popisem, jak ratifikace v jednotlivých státech EU probíhá najdete na stránkách delegace Evropské komise v ČR.
Referenda umožňují obyvatelům přímo se vyslovit o své budoucnosti, zároveň jsou ale nevyzpytatelným politickým nástrojem. Svou roli proto budou hrát kampaně před referendy, které jsou do velké míry nepředvídatelné. Roli hraje organizovanost kampaně i témata kampaně, která jsou v jednotlivých zemích různá.
Všeobecné hlasování o evropské ústavní smlouvě se uskuteční nebo již uskutečnilo v těchto členských zemích: Česká republika (s největší pravděpodobností), Dánsko, Španělsko, Francie, Irsko, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko a Velká Británie.
V některých zemích, např. Španělsku, Lucembursku či Nizozemsku, však není výsledek referenda právně závazný nebo má pouze poradní funkci. V těchto případech budou evropskou ústavní smlouvu tedy ještě ratifikovat národní parlamenty příslušných zemí, obvykle však s tím, že poslanci hodlají respektovat vůli občanů vyjádřenou hlasováním.
V některých zemích, kde neexistuje zákon o všeobecném hlasování, musí parlament buď schválit změnu ústavy (stalo se ve Francii) či přijmout speciální ústavní zákon (chystá se v ČR), aby tak byla umožněna ratifikace evropské ústavní smlouvy referendem.
V ostatních zemích o ratifikaci rozhoduje výhradně parlament. Jsou to tedy: Belgie, Estonsko, Německo, Řecko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Rakousko, Slovinsko, Slovensko, Finsko, Švédsko.
(Zdroj:
Euroskop: Referenda a ratifikace evropské ústavní smluvy)
Přímá demokracie a Evropská ústava
Prostředek přímé demokracie – občanská iniciativa – je nyní nově začleněn i do Evropské ústavy: Článek I-47 stanoví, že „Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Ústavy. Postup a podmínky požadované pro tuto občanskou iniciativu, včetně minimálního počtu členských států, z nichž musí tito občané pocházet, stanoví evropský zákon.“
Ústava řadí zastupitelskou demokracii - pravomoci Evropského parlamentu a roli národních parlamentů - nad participativní demokracii. Občanská iniciativa je výjimka, kdy jsou oba typy demokracie na stejné úrovni - milion občanů bude mít stejné právo předkládat návrhy jako Evropský parlament.
Začlenění tohoto prostředku přímé demokracie do Evropské ústavy je pro občanskou společnost úspěchem. Zatím je však ustanovení volné a otevřené interpretacím. Bude proto záležet na novém zákoně, který musí být teprve navržen, podroben konzultacím a schválen, který konkrétně určí co je míněno „podstatným počtem“ států a jaké jsou další podmínky vyžadované pro takovou občanskou iniciativu – např. možná časová omezení, formu návrhů a právo na odvolání v případě jejich zamítnutí. Podstatné pro skutečné fungování je udržet podmínky a byrokracii na naprostém minimu.
Jak a zda tento nový mechanismus bude fungovat, se tedy ukáže až v budoucnu. Základní podmínkou ovšem samozřejmě je úspěšná ratifikace Evropské ústavy. Pokus o využití mechanismu celoevropské petice je však již na světě - viz stránky Europetition - a citizen's initiative for Europe.
(Zdroj: European Citizen Action Service(ECAS) )
Jak to funguje v některých evropských zemích - Švýcarsku, Německu, Nizozemí:
Švýcarsko
Ve Švýcarsku, které není členem EU, jsou nástroje umožňující občanům přímo se podílet na politickém rozhodování nejrozvinutější a používají se nejdéle. V uplynulých 150 letech se občanská práva kontinuálně rozšiřovala a nyní pokrývají všechny úrovně politického života (národní, zemské a místní) a všechny oblasti politiky (včetně zahraniční politiky). Přímá demokracie byla zavedena ve Švýcarsku už v 19. století.
Přímá demokracie zde znamená, že se referendum koná buď proto, že ho požaduje skupina voličů či proto, že je vyžadováno ústavou. Vláda referendum vyhlásit nemůže: ze švýcarského pojetí přímé demokracie vyplývá, že existence a užití nástrojů pro sdílení politické moci jsou v rukách občanů a slouží jejich zájmům; přímá demokracie nemůže být kontrolována žádnou politickou stranou či jinými zájmovými skupinami vlády nebo parlamentu. Ve Švýcarsku tedy neexistuje plebiscit, to znamená, že zde není žádná všeobecná hlasovací procedura, která je iniciována a kontrolována vládou, prezidentem či parlamentem.
Ve Švýcarsku existují tři hlavní procedury týkající se přímé demokracie.
- závazné referendum: jestliže parlament chce udělat změny v ústavě, musí být návrh schválen (či odmítnut) národním hlasováním v referendu.
- fakultativní či dobrovolné referendum: nové zákony či jejich novely, které byly schváleny parlamentem, jsou subjektem fakultativního referenda. To znamená, že musí obdržet finální schválení či odmítnutí voliči v referendu, jestliže to požaduje nejméně 50 tisíc voličů.
- občanská iniciativa: občané mají právo podat legislativní návrh, o kterém musí rozhodnout referendum, jestliže návrh podpoří 100 tisíc voličů.
(Zdroj: The year of decisions - How a citizen deals with six elections and 30 referendums within ten months
)
Německo
V Německu existuje od jeho sjednocení v roce 1990 velmi silný trend směrem k přímé demokracii. Nejrozvinutější na zemské (regionální) úrovni je v Bavorsku, kde se uskutečnila více než čtvrtina (33) ze 145 iniciativ v 16 německých zemích a 5 z deseti německých referend od roku 1990.
Hlavním problémem je stále nepropracovaná legislativa umožňující lidové hlasování. Zákon o referendu není vstřícný vůči voličům, což oslabuje potenciál občanského rozhodování.
Na celonárodní úrovni zavedení prostředků přímé demokracie zablokovali křesťanští demokraté, přestože téměř všechny ostatní strany tyto prostředky propagují.
Referendum na regionální úrovni (ve spolkové zemi)
Na regionální úrovni se procedura vedoucí k referendu odehrává na třech úrovních. Občané iniciují nejdříve petici, ta je základem pro iniciativu a ta posléze vede k vypsání referenda.
Petici musí iniciovat nejméně 3 tisíce až 120 tisíc občanů podle legislativy příslušné spolkové země.
Počet nutných signatářů iniciativy se pak pohybuje od 8% do 20% voličů podle legislativy příslušné spolkové země. Pouze Brandenburg, Hamburg a Šlesvicko-Holštýnsko mají požadavek nízké, „citizen-friendly“ účasti 4% a 5% voličů.
Výsledek následně konaného referenda je právně závazný. Nicméně ve většině spolkových zemí, na rozdíl od pravidel voleb, nestačí prostá většina hlasů:
- V referendu týkajícím se zákonů většina zemí požaduje minimální schválení buď 20%, 25% či 33% hlasy všech voličů. Některé země požadují minimální účast 15% až 30% voličů. Pouze Bavorsko, Hessensko, Porýní-Westfálsko a Sasko tuto hranici nemají zavedenu.
- V ústavním referendu všechny státy požadují minimální účast 50% voličů, kromě Bavorska, kde je kvóta 25%. Kromě toho se ve prospěch reforem musí vyslovit nejméně dvě třetiny voličů z této kvóty, což činí v podstatě veškeré změny nemožné. Prakticky jedna čtvrtina ze všech občanských iniciativ je deklarována jako neplatná z legislativních důvodů.
Referendum na místní úrovni
Ve všech spolkových zemích probíhá procedurální akt místního referenda na dvou úrovních – iniciativa a referendum.
V polovině spolkových zemích existuje klouzavá účastnická kvóta pro iniciativu podle velikosti komunity. Ve zbývajících zemích je jednotný práh v rozmezí od 10% do 20% voličů podle legislativy příslušné země.
Ve většině německých zemí existuje pro místní referendum kvóta minimální účasti voličů mezi 20% a 30%. Bavorsko původně nemělo žádnou kvótu, ale zemská vláda zavedla klouzavou hranici mezi 10% a 20%, podle velikosti komunity. Pouze v Hamburku je rozhodnutí prosté většiny voličů akceptováno bez další kvalifikace či restrikce.
Když je místní referendum úspěšné, většina států ukládá výlučné období od jednoho do tří let, během kterého může být výsledek referenda odvolán či být promlčen pouze novým referendem.
V Německu se každý rok koná průměrně 200 místních referend. V samotném Bavorsku se uskutečnilo více než 1360 iniciativ a 640 referend od roku 1995, kdy byly zavedeny tyto nástroje. To však stále znamená, že každá komunita v Bavorsku má referendum průměrně jednou za 24 měsíců. V jiných federálních státech, kde jsou překážky vyšší, jsou místní referenda užívána méně často. Například v Dolním Sasku se uskutečnilo pouze 54 iniciativ a 18 referend, což znamená, že průměrně pouze jedno referendum na komunitu každých 344 let.
(Zdroj: Direct democracy in Germany)
Nizozemí
Jedna z holandských politických stran (D66) si stanovila prostředky přímé demokracie jako prioritu: toto téma se pak stalo součástí dohody „šeříkové koalice“ z roku 1994, vedlo ke spuštění vládní krize v roce 1999 a vyústilo v Dočasný zákon o referendu v lednu 2002.
Tento zákon ustanovil institut nezávazného opravného referenda na národní, regionální a místní úrovni. Zákon měl existovat pouze dočasně, avšak vláda nakonec zákon umožňující závazné referendum nepřijala. V rámci současné vlády jsou dvě třetiny parlamentu nezbytné k zavedení závazného referenda.
Procedura vypsání nezávazného referenda na národní úrovni funguje tak, že nejméně 40 tisíc voličů musí nejdříve iniciovat tzv. počáteční žádost o referendum. Pokud ústřední volební komise veřejně oznámí, že signatářů o žádost bylo dostatečné množství, musí být iniciována tzv. konečnou žádost o referendum, přičemž voličů musí být nejméně 600 tisíc.
Výsledek referenda je platný pouze pokud většina voličů hlasuje proti zákonu a pokud se tato většina skládá nejméně ze 30 % všech oprávněných voličů.
V případě referenda na regionální úrovni musí iniciovat tzv. počáteční žádost nejméně 0,33% oprávněných voličů, tzv. konečnou žádost pak nejméně 5% voličů.
Na lokální úrovni jsou počty voličů pro iniciační a konečnou žádost o referendum následující:
- ve městech do 20 000 voličů musí počáteční žádost iniciovat 1 % voličů (minimálně 50 a maximálně 125 voličů) a konečnou žádost 10 % voličů (minimálně 200 jednotlivých voličů a maximálně 1250 voličů);
- ve městech od 20 000 do 40 000 voličů musí iniciovat počáteční žádost 0.7% voličů (max. 200) a konečnou žádost 7 % voličů (max. 2250);
- ve městech od 40 000 do 100 000 voličů musí iniciovat počáteční žádost 0.5 % voličů (max. 300) a konečnou žádost 6 % voličů (max. 5000);
- ve městech s více než 100 000 voličů musí iniciovat počáteční žádost 0.33 % voličů a konečnou žádost 5 % voličů.
V devadesátých letech minulého století mnoho městských rad v Nizozemí umožnilo uzákonit referendum iniciované občany. První se uskutečnilo v Leidenu. Nicméně požadavek vysoké účasti a velká schvalovací kvóta činí úspěšnost referenda velmi obtížným.
(Zdroj: Direct democracy in Netherlands )
VAŠE DOTAZY, NÁVRHY A PŘIPOMÍNKY na doplnění nám prosím posílejte na
adresu redakce tohoto portálu nebo
vložte jako komentář níže.
Uvítáme také vaše ZKUŠENOSTI S OBČANSKÝMI AKTIVITAMI - nejzajímavější
pak zveřejníme v novinkách.
Pokud máte zájem o pravidelné automatické ZASÍLÁNÍ NOVINEK z tohoto webu
e-mailem, zaregistrujte
svojí e-mailovou adresu.
|
Přímá demokracie v EU
