Přímá demokracie - Jak na to
Přímá demokracie
Zastupitelská demokracie se potýká s řadou problémů. Mezi možná řešení patří demokracie participační či přímá. Jaké jsou prostředky přímé demokracie? A které z nich již můžeme u nás využívat?
Především v průběhu posledních 200 let se vyvinul dnes všeobecně používaný systém tzv. zastupitelské demokracie. V něm funguje systém politických stran, které se ucházejí o přízeň voličů. Ve volbách si lidé svobodně zvolí několik svých zástupců, kteří jsou posléze zmocněni rozhodovat o veřejných záležitostech jménem svých voličů.
Zastupitelská demokracie se však potýká v dnešní době s řadou problémů. Přestává být dost demokratická. Ačkoliv občané mají možnost hlasovat a nominálně existuje více stran, v praxi je mezi jejich programy stále menší rozdíl. Lidé to cítí a stále méně jich chodí k volbám. Navíc je tu třeba problém financování volební kampaně korporacemi a jejich stále větší komercionalizace. Mezi často uváděné problémy také patří:
- Politická elita začíná sama sebe chápat jako skupinu povolanou k tomu, aby určovala co je a co není pro společnost dobré.
- Vytvořila se stabilní skupina několika málo politických stran, které se střídají u moci a i pouhá účast v opozici je pro ně dostatečným zdrojem moci, vlivu a ekonomického prospěchu. To však snižuje motivaci respektovat požadavky veřejnosti.
- Občané nemohou rozhodovat o konkrétních kauzách, pouze si volí abstraktní balíky koncepcí v podobě jednotlivých politických stran. Často tedy musí s tím, co chtějí, hlasovat i pro to, co nechtějí.
- Korupce - Je-li rozhodování v otázce veřejného zájmu výhradně v kompetenci úzké skupiny jedinců, přičemž celá řada informací podléhá různým formám utajení, otvírá se tak doširoka brána různým zájmovým skupinám, které prostřednictvím korupce a manipulace s informacemi prosazují svoje zájmy na úkor zájmů veřejnosti.
- Nemožnost zasahovat do akutálního veřejného dění vede obyčejné občany k pocitu, že nemají na nic vliv a nemohou nic změnit. Volební účast stále klesá (v roce 1990 při volbách do České národní rady byla účast 96.8%, v roce 1992 85.1%, v roce 1996 do Poslanecké sněmovny 76.1%, v roce 1998 74% a v roce 2002 již pouze 58.2%. Při volbách do jiných institucí je ještě mnohem nižší). Nízká účast pak posiluje moc radikálních a jinak nevolitelných stran. K moci se dostává strana, kterou volilo jen nepatrné procento z celkového počtu voličů. Neúčast na rozhodování likviduje pocit zodpovědnosti za sebe i společnost.
Zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že příznivým prostředím pro řešení těchto problémů je tzv. participativní demokracie, nazývaná též jako přímá demokracie. Nejde o čistou přímou demokracii, ale uplatňuje se tzv. demokracie polopřímá, kdy je rozhodování zvolených zastupitelů doplněno metodami přímé účasti občanů.
Zjednodušeně můžeme polopřímou demokracii popsat takto: O většině veřejných záležitostí rozhodují zvolení politici, avšak v okamžiku, kdy si veřejnost přeje vstoupit do rozhodování (z jakéhokoli důvodu, např. protože je s rozhodnutím politiků nespokojena), má k tomu nezadatelné právo. Občané mají možnost rozhodovat v lidovém hlasování o všem, o čem mohou rozhodovat zastupitelé, které si zvolili. Občané mohou svým hlasováním zrušit rozhodnutí zastupitelského orgánu, nebo přímo schvalovat, nebo zamítat zákony.
Některé prostředky účasti občanů na rozhodování, které můžeme v Česku využít, jsme popsali v jiných sekcích portálu Občanská společnost - návod k použití - např. petice, místní referendum či účast ve správním řízení.
Dále uvádíme, co to přímá demokracie vlastně je a jak je to s jejím zaváděním u nás.
Co je to přímá demokracie
Podle IRI Europe přímá demokracie znamená, že občané mají právo přímo rozhodovat o důležitých politických otázkách prostředky lidového hlasování, tedy nezávisle na přání vlády či parlamentu. Hlasování vychází z vlastní iniciativy občanů, nebo je zakotveno v ústavě jako závazné pro určité politické rozhodnutí.
Aby se jednalo skutečně o přímou demokracii, musí být splněny především dvě podmínky:
- Přímá demokracie je rozhodování o důležitých politických tématech, nikoli o politických představitelích. Právo na odvolání a přímou volbu politických představitelů (např. přímá volba starostů či prezidenta) tedy nepatří do přímé demokracie.
- Proceduru přímé demokracie může zahájit zákonem stanovený počet občanů nezávisle na přání vlády či parlamentu.
Plebiscit - všeobecné lidové hlasování, které však neiniciují občané, ale vláda, parlament či jiné úřady, není podle tohoto pravidla prostředkem přímé demokracie.
V běžném úzu a v současné praxi se však mezi referendem a plebiscitem příliš nerozlišuje (viz např. referendum o vstupu ČR do EU). Proto i v tomto textu označujeme jako referendum i plebiscit.
Prostředky přímé demokracie
Přímá demokracie má tři základní prostředky: referendum, iniciativu a alternativní návrh. Všechny tyto prostředky se mohou v občanské společnosti objevovat v různých formách a mohou být institucionalizovány různými způsoby.
Referendum: Právo zákonem stanoveného počtu občanů odmítnout nebo akceptovat rozhodnutí úřadů pomocí všeobecného lidového hlasování.
Iniciativa: Právo zákonem stanoveného počtu občanů navrhnout všem voličům zavedení nového zákona či jeho novelu. O návrhu je pak rozhodnuto lidovým hlasováním - referendem.
Alternativní návrh: Právo úřadů či zákonem stanoveného počtu občanů učinit alternativní návrh v rámci kontextu iniciativy či referenda. Rozhodnutí o návrhu je učiněno prostředky lidového hlasování.
Česká republika a přímá demokracie
Z prostředků přímé demokracie je u nás uzákoněno obecným zákonem pouze místní referendum (věnuje se mu celá sekce těchto stránek).
Jednou jsme již také měli možnost hlasovat v celostátnímu referendu - o vstupu ČR do EU. Nebylo to ovšem na základě obecného zákona o možnosti konat lidové hlasování, ale pouze díky zvláštnímu zákonu o referendu o našem vstupu do EU. V případě nutnosti vyhlášení všeobecného referenda je tedy zatím vždy nutné přijmout speciální zákon.
Pokusy na uzákonění všeobecného referenda, kterých bylo dosud 12, zatím vždy ztroskotaly na odmítnutí tohoto zákona některými politickými stranami.
Zůstává tak nenaplněna Ústava ČR, která ve svém čl. 2 říká: "Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo."
Historie návrhů zákonů o referendu:
Celkem bylo od roku 1993 předloženo sněmovně 12 návrhů zákonů o obecném referendu. Ani jeden však dosud nebyl schválen. 3 z nich navrhla vláda (všechny poslední návrhy od roku 2000), zbytek - tedy 9 navrhli poslanci. Jeden z těchto zákonů omezoval lidové hlasování pouze na rozhodnutí o "přípustnosti podstatně omezit svrchovanost ČR" - měl tedy především zajistit referendum v případě rozhodování o vstupu ČR do EU.
Pouze jeden návrh z těchto 12 - Vládní návrh ústavního zákona o referendu (tisk 1039) se dostal za hranice sněmovny do Senátu - bylo to v roce 2002. Senát však návrh na první schůzi zamítl.
Pouze v jednom případě obsahoval návrh zákona také návrh na uzákonění možnosti lidové zákonodárné iniciativy - bylo to v roce 1997.
V době, kdy se schylovalo k rozdělení Ćeské a Slovenské republiky, byl zákon o referendu - omezený pouze na možnost položit občanům ČSFR k rozhodnutí zásadní otázky státoprávního uspořádání ČSFR - schválen Federálním shromážděním v roce 1991. Tento ústavní zákon měl č. 327/1991 Sb., k němu byl pak přijat zákon o způsobu provádění referenda - č. 490/1991 Sb. I přesto, že zákon existoval, a vyhlášení referenda bylo také schváleno, Slovenská ani Česká národní rada nakonec neschválily ani jedno znění navržené otázky. O rozdělení republiky tak nakonec rozhodl parlament. Do právního řádu ČR však tento zákon nebyl z pochopitelných důvodů převzat.
(Podrobnější přehled neschválených návrhů zákonů o referendu najdete v tomto dokumentu)
VAŠE DOTAZY, NÁVRHY A PŘIPOMÍNKY na doplnění nám prosím posílejte na
adresu redakce tohoto portálu nebo
vložte jako komentář níže.
Uvítáme také vaše ZKUŠENOSTI S OBČANSKÝMI AKTIVITAMI - nejzajímavější
pak zveřejníme v novinkách.
Pokud máte zájem o pravidelné automatické ZASÍLÁNÍ NOVINEK z tohoto webu
e-mailem, zaregistrujte
svojí e-mailovou adresu.
|
Přímá demokracie v EU
Související dokumenty:
